Jak vznikají noční můry

Vše začalo jako krásný výlet. Všichni jsme se hodili do gala, popadli dárky a vyrazili směr autobus. Vráťa hrdě tlačil kočárek, já si užívala volnosti (dokonce i kabelku jsem nonšalantně pohodila na kočárek) a Fanynka okolo nás kroužila na novém odrážedle/koloběžce. Počasí nám přálo, času bylo dost. Už jsme byli skoro na zastávce autobusu, když jsme zdálky viděli náš spoj. Nechtělo se mi čekat na další, popohnala jsem tedy celou rodinu do běhu.
A tady začalo neplánované drama. Vráťa i s kočárkem doběhl autobus bez potíží. Já jsem měla v jedné ruce odrážedlo a druhou jsem držela za ruku Fanynku. Ta běžela rychle, najednou ale zakopla a přišel bolestivý pád. Lekla se, začala pobrekávat a chvilku mi trvalo, než jsem ji chytla pořádně do náruče a znovu se rozběhla. Vráťa už byl uvnitř autobusu a vypadalo to, že řidič na nás čeká. Nechal nás doběhnout až ke dveřím a těsně před nosem je zavřel. Nechápavě jsem na ně hleděla. Vráťa rychle mačkal tlačítko, já prosebně signalizovala směrem ke kabině. Po pár vteřinách se však autobus pohnul a odjel. Vráťa vytřeštil oči a Fanny spustila hysterický pláč. Autobus jí právě ukradl tatínka a mladší sestřičku!
Vyděšeně jsem sledovala odjíždějící autobus. Sedla jsem si i s dcerkou na lavičku a jen jí objímala. Té se nudle a slzy rozmazávaly po tváři a pláč jí otřásal celým tělíčkem. Všichni lidé v okolí ji soucitně pozorovali a kroutili hlavou nad chováním řidiče. Nabízí se otázka, proč to byla taková tragédie... další spoj měl jet už za deset minut. Mělo to ale několik důležitých háčků. Za 1. spolu s Vráťou (a kočárkem) odjela i má kabelka a já byla tudíž bez dokladů a nezbytné Opencard, za 2. neměla jsem ani peníze, za 3. v kabelce byl i mobil, za 4. neměla jsem ani klíče - abych se případně vrátila domů a za 5. ani jsem nevěděla, kam vlastně Vráťa jede. Náš cíl byla totiž sešlost u kamarádů a přesnou adresu znal jen on. Já jsem jen tušila, že je to někde u Petrovic a jede tam 125.
Nakonec jsem se rozhodla chvíli počkat, jestli se manžel nevrátí nějakým autobusem zpátky. Když už mi začínalo být zima (byla jsem poměrně nalehko, cesta měla původně trvat jen chvíli a já slavnostně vytáhla i krátké šaty) vydaly jsme se s Fanynkou směrem po trase autobusu. Jsem chodící magnet na revizory, tak se mi moc nechtělo jet načerno. Ušly jsme dvě zastávky. Fanny nepřestávala brečet a na cestu skoro ani neviděla. A já si najednou uvědomila, že nevím jak dál. Dostala jsem se do končin, kde se takřka nevyskytuji.
Nechala jsem ujet další 125, ale ani v té Vráťa nebyl. S těžkým srdcem jsem se rozhodla, že tu černou jízdu risknu. Fanynka se už začínala uklidňovat a já doufala, že to případnému revizorovi prostě nějak vysvětlím. Jen jsem se modlila, abych poznala výstupní zastávku. Autobus jel neznámou krajinou a já už si začínala zoufat. Pak jsem si ale všimla pár záchytných bodů a rychle jsme vystoupily. Našla jsem to! Vráťa na zastávce nebyl, ale jak jsem pak zjistila, tou dobou už mě hledal i s kamarádem na původní odjezdové zastávce. Fanynka byla šťastná, že aspoň sestřičku jsme našly a když potom dorazil i táta, byla v sedmém nebi. Pořádně se ho chytla a dobře půl hodiny se od něj odmítla vzdálit.
Cestou domů se držela kočárku jako klíště. Příjezd autobusu u ní vyvolal pláč a nervózně pofňukávala, dokud nebyli všichni usazení na sedačkách. Uklidnila se až po výstupu na domovské zastávce. Teď jen doufám, že sny bude mít klidné a při příštím cestování nebude hysterčit. A já si příště budu nechávat v kapse u bundy aspoň mobil.

Pomsta byla sladká!

Naše dcery se mají rády. Fanynka svou sestřičku hladí, pusinkuje a dokola opakuje, že má Fifi ráda. Její láska je však občas trochu destruktivní. Tlačí Josífku k zemi (miminka se přeci nemají pokoušet stát... mají se hezky plazit), tahá jí za ruce pryč od svých hraček, snaží se jí nakrmit (a vrazí jí přitom lžičku hluboko do krku), polívá jí vodou, snaží se tlačit kočárek. Josífka to většinou trpělivě snáší, jen občas se ozve zoufalé: "Mamááá!"

sesterské objetí

Dneska se však dočkala své pomsty. Hezky se navečeřela, nechala si dát pusinku od táty a zeširoka se smála na návštěvu v obýváku. Jak si tam tak stojím a držím jí v náručí, najednou se ozval divný zvuk. Josífka hodila celý obsah své večeře Fanynce z výšky na hlavu. Mířila opravdu přesně. Kromě Fanynčiny hlavy bylo blinkání už jen trošku na mém rukávu a jen lehounce i na podlaze.
Plakající Fanynku odvedl Vráťa do koupelny a já svěřila Josífku návštěvě. Na strýčka se už zase smála jako nevinný andílek. Když jsem uklidila podlahu i sebe dala jsem jí spinkat. Z postýlky se na mně šibalsky usmála a usnula téměř bez protestů. Zato Fanynka po koupeli ještě seděla na nočníku a fňukala: "Na hlavu se neblinká! Hlava se češe!" Náladu jí zachránilo akorát to, že konečně mohla vyzkoušet nový šampon od Ježíška.
Z této příhody plyne důležité poučení - i zdánlivě slabý oponent vás může pěkně překvapit. A dobře promyšlená a uleželá pomsta je nejlepší!

Proč je tu najednou taková zima?

Jednou v neděli jsme měli s manželem ostřejší výměnu názorů ohledně nemocí. Zatímco on (jako většina mužů) umírá už při rýmičce, já jsem prý pořád zdravá. Postěžovala jsem si, že i já jsem čas od času nemocná a nikdo mi ani neuvaří čaj, protože to na mě prostě není vidět. Spát jsme šli až okolo půlnoci a oba byli kapku rozmrzelí.
Během nočního kojení jsem se začala cítit nějak divně, jakoby se svět o pár stupňů oteplil. Ráno už jsem měla pyžamo celé mokré a před očima mžitky. Zkusmo jsem si změřila teplotu. Moje obvyklá teplota je 35,4 - čekala jsem tedy, že mám cca třicet sedm a zbytečně panikařím. Teploměr se však varovně rozpípal a ukázal neuvěřitelných 39,0. Začala jsem připravovat dcerky na cestu k zubařce (byly obě objednané) a Vráťovi jsem si postěžovala, že mi není dobře. Nevěřícně se na mě podíval. Asi si myslel, že ještě pokračujeme ve včerejší diskuzi. Bez řečí jsem mu tedy položila hlavu na ruku. Skoro vyjekl a ucukl. Takové sálavé teplo asi nečekal. Cestou od zubařky už jsem se začala klepat zimou. Zvládla jsem ještě nakoupit a doma nakrmit a uložit mladší dcerku. Pak jsem si uvědomila, že víc toho nezvládnu. Fanynka na mě zvědavě koukala. Z posledních sil jsem zavolala svojí mámu a poprosila jí, jestli by si nezvala na pár dní k sobě Fanny.
Než babička přijela, natáhla jsem se na gauč. Od Fanynky jsem si půjčila peřinu (moje byla v pokoji se spící Josífkou). Holka koukala trochu překvapeně - máma leží a ještě se chumlá do její peřinky? Nakonec mě začala hladit po tváři a soucitně říkala: "Moje maminka." Pak dostala hlad, sama si došla pro ovocnou přesnídávku a rohlík, způsobně si sedla ke stolečku a prostě se obsloužila. Nějak pochopila, že na oběd si bude muset trochu počkat. Příjezd babičky jí potěšil. Rychle si zabalila pár drobností a už mi mávala ze dveří. A že prý si můžu peřinku půjčit, protože je přece nás obou. S úlevou jsem padla zpátky na gauč. Mladší dcerka mi dala ještě několik hodin spánku. Roboticky jsem se postarala o její potřeby, sama o sebe jsem se ale postarat nedokázala. Na lince čekaly pomeranče na vymačkání, já na to ale neměla dost sil. Vlastně jsem si dokázala jenom uvařit čaj. Nenašla jsem ani žádné léky na sražení horečky. A tak jsem jen ležela a čekala, až mi bude líp. Teploměr pořád ukazoval 39. Mezitím volala tchýně a zděsila se. Ze začátku chtěla volat záchranku, pak se spokojila s tím, že mi aspoň přiveze Paralen. Chabě jsem argumentovala tím, že ten mám slíbený i od manžela. Večer přijela a přivezla léky a vitamíny. Naštěstí... Vráťa totiž dorazil až po jedenácté večer. To už jsem tu vyčerpaně spala u televize.
Úterý jsem zasvětila boji s horečkou. Házela jsem do sebe prášky, popíjela čerstvý džus a spoustu čaje s medem. Teplotu se mi podařilo srazit na 38,8. Pořád jsem se klepala zimou a udržet otevřený oči bylo umění. Při krmení Josífky jsem se nemohla trefit lžičkou do pusy a dítě vypadalo, že snad do jídla celý spadlo. Před spaním jsem jí tedy vykoupala a převlékla a znovu usnula u televize. Ve středu večer už měla máma přivézt Fanynku. Po propocené noci naštěstí nastal posun k lepšímu a můj stav se konečně začal zlepšovat. Dokonce jsem měla i dost energie na vyprání a převlečení zapůjčené peřiny. Večer už Fanynka usínala ve svém pelíšku - šťastná, že je doma a mámě je líp. Od toho dne jsem byla přes den téměř v pořádku a nemoc udeřila vždy až v noci. Jediný, kdo z toho měl opravdu radost, byla Josífka. Předehřáté mléko jí chutnalo a chtěla se krmit každou hodinu. Ráno jsem se cítila jak ty pomeranče.
Ke konci týdne se i manžel vybičoval a začal se o mě trochu starat. Nakonec jsem se cítila natolik fit, že jsem v sobotu ráno vyrazila do školy na zkoušku z obávané psychologie. Domů jsem dojela opět unavená a neděli věnovala spaní. Nejsem zvyklá na dlouhé marodění a tak jsem už netrpělivá. Aspoň, že teplota už je celkem na normě (což se ovšem moc nelíbí Josífce, které už zase stačí napít se mléka jednou za čtyři hodiny). Teď už jen doufám, že jsem si svůj díl nemocí letos vybrala a pro příště už mě čekají jen samá lehká nachlazení. A co vy? Zkosí vás každá rýma, nebo musíte sálat jak kamna, aby vás nemoc dostala do postele? A co vás přinutí dokonce zajet až za doktorem?

Sídlištní hrdina

Skoro všichni známe film Na samotě u lesa. Děda Komárek v něm vodí své sousedy pod okno, aby se podívali na ty jeho pražáky. Teď už vím, jak se ti pozorovaní cítili. Nedávno jsem zjistila, že naše sousedky si takhle vodí známé, aby jim ukázaly nás. Proč? Protože jsme "jiní, vyjímeční a úžasně normální" (citace jedné z těchto dam). Po této větě jsem zůstala stát na chodníku a skoro mi vletěla moucha do pusy - tak moc mi spadla čelist. Normální bych pochopila, ale co to ostatní? A tak jsme se zapovídaly - a postupně se k nám přidal i houf vyhřívajících se babiček. Tak tady je ten návod k obdivu okolí:
Když jsme se nastěhovali, vypadali jsme jako zcela běžný pár mladých novomanželů. V paneláku se dlouho žádné byty neprodávaly a tak tu máme poměrně stálé osazenstvo. Byli jsme tudíž nevědomky pod drobnohledem. Brzy si babičky všimly, že nějak podezřele často vytahujeme z bytu kola. No co, jsou mladí, však ono je to s dětma přejde. Taky mi (nevím jak Vráťovi) hádali všichni o deset let míň - to potěší. Když se provalilo, že jezdím už s malým pasažérem v bříšku, kupodivu to vyvolalo spíše kladné reakce. Pohyb je přece pro nastávající maminku zdravý a jízdu na kole doporučují i někteří odborníci. Jen rodina pod náma si ťukala kapku posměšně na čelo, ale těm se nelíbí nic z toho co uděláme (včetně výběru jmen, barvy kočárku, stylu muziky aj.).
Na novorozenou holčičku se během procházek chodily koukat všechny místní drbny. A hned: "Kdepak má malá dudlíčka, že on jí vypadl?" Ale kdež, Fanynka ho nikdy nechtěla cucat. Babičky zajásaly: "No to máte o starost míň, jen to vydržte." Jak jsme poprvé zapřáhli vozík za kolo, seběhly se jak vosy. "To je úžasná věc, to za nás nebylo, my jsme vozily děti jen tak na nosiči za zády. A to jezdíte určitě i pod stan, že jo? A na vandry? A budete jezdit i v zimě?" Otázek bylo hodně, odsouzení žádné. Jen ať se prý holka otužuje a zvyká si. Není lepší věc, než vidět hýbající se rodiče.
Když jsem čekala druhé dítě, babičky mě litovaly. Co si prý teď počnu - jak teď budem děti vozit? Dvojvozík jim vyrazil dech. A zvlášť, když samy viděly rozzářené tváře našich holčiček. To, že ani druhá dcera nechce dudlík, už braly jako samozřejmou věc a jen se ujišťovaly, že jí ho ani nebudeme nutit.

No, úměrně ke svému věku se sice nechovám, ale ďiblík snad taky ještě nejsem :o)

Úcta okolí ještě vzrostla, když párkrát viděly, že starší dcerka je vedena láskyplně, ale zároveň i pevně. Žádné zbytečné fňukání, hodně běhání, čekání u přechodu, pomoc s nákupem. Nevím jak vám, ale mě tohle všechno nepřijde nijak "jiné, vyjímečné ani úžasné"... pouze normální. Když dítě zakopne a spadne tak se k němu neženu jak blázen (ťuťuňuňu nebolí to?), ale v klidu počkám, jestli dokáže vstát samo. A se smíchem se zeptám, jestli náhodou nechytilo toho zajíce (pointu jsem Fanny nemusela nikdy vysvětlovat - přišlo jí to k smíchu už napoprvé a teď už sama hlásí, že zase utekl). Nebezpečí v okolí jsem jí několikrát vysvětlila (pomohl i večerníček Krteček) a teď už se nebojím jí pustit z dohledu a v poklidu tlačit kočárek daleko od ní. V obchodě mi zmizí hned u vchodu a sama si mě najde během nakupování (v košíčku už má přitom "svůj" nákup - to, co jsme se předem domluvily). Plínky už má jen na noc - kdo by přece běhal venku v mokrých kalhotkách, ne?

Fanynka je "tatánek" a chce mu být podobná i v oblékání.

Samozřejmě, že je u nás občas i nesouhlasný křik. Moje děti jsou hodné, nikoli svaté. Občas přistane i nějaká výchovná na zadeček. Přesto dostanu večer vždycky pusinku a objetí a dokonce už řekla ono sladké: "Mám ráda maminku." Snad to takhle půjde i s tou mladší. Josífka ke své starší sestřičce vzhlíží jak na božstvo, tak by mi to mohlo projít.
A sousedky? Každý den mi mávají ze své vyhřívací lavičky a občas zaslechnu, jak říkají nějaké své známé: "To je ona! Její děti nemají dudlík, jezdí všude na kole a podívejte se na ty holčičky - jak panenky!" Taky se nějak dozvěděly, že manžel dělá i pro Auto*Mat a kdykoliv je v Metru nějaký článek o něm, hned ho mám ve schránce. U dveří už nám taky zazvonily tři veliké panenky, které jsou evidentně starší než já. Celkem vzato jsme se tu nakonec uchytili dobře. Sídliště jsou většinou anonymní, panelák vždycky ale byl a bude jen taková vesnice nastojáka. A my jsme si tu vybudovali velice slušné renomé.

Však já vám ještě jednou ukážu!

Volat či nevolat?

Snad na každém sídlišti bují jeden silný nešvar. Parkovacích míst je málo a aut je moc. Parkuje se tedy i tam, kde to policie vidí nerada. Nic nepomáhají žluté čáry nebo přítomnost přechodu. Jako matka s kočárkem jsem vždycky tiše trpěla.
Na mé oblíbené trase do parku je nutné přejít několikrát přes silnici. V jednom místě byl vždycky jen snížený obrubník - oficiální přechod neexistoval. V létě se dala ignorovat auta parkující přímo před sníženým místem (i když invalidé z místního domova důchodců byli naštvaní hodně). Zato v zimě jsem měla i já chuť snad projít přímo autem. I v Praze mohou vznikat závěje sněhu - zvláště v blízkosti přechodů. A zkuste se brodit hlubokým sněhem s kočárkem a sotva chodícím dítětem u nohou. Rozhodla jsem se tedy přestat hrát mrtvého brouka a něco s tím udělat. Koupila jsem si tedy obyčejné bílé samolepky a fixou na ně napsala: "Parkuji bezohledně." Na autě sice skoro nedrží (mají tendenci sloupnout se pouhou silou gravitace), někteří jedinci si však po pár týdnech začali hledat místo jinde. Po několika měsících mě čekalo přímo vynikající překvapení. Přes silnici se skvěl krásný nový přechod. Jupííí! A stačilo tak málo.
Samolepky jsem si nechala v přebalovací tašce a využívala je jen zřídka. Až dnes. Šli jsme z procházky a míjeli další podobné místo. Při ústí slepé uličky je také místo bez přechodu. Pouze snížené obrubníky ukazují možnost překonání. Pro jistotu je po celé jejich délce výrazná žlutá čára. Celé místo je totiž do zatáčky a parkující auta by úsek udělala zcela nepřehledným. Jaké bylo tedy mé překvapení, když mi dnes cestu zatarasila dodávka. Řidič nechal prostor tak pro půlku kočárku a myslel si, že to bude stačit. Chvíli jsem tam tak stála a pak se zdravě naštvala. Vylovila jsem z tašky samolepku a opatrně ji nalepila na zadek auta. Sice se jednalo o přestupek, ale kdo by volal policii za krásného nedělního večera.
Pokračovala jsem i s rodinou dál - čekal nás nákup v nedalekém obchodě. Cestou nás dohnal nějaký výhružně se tvářící pán. Lekla jsem se, že je to majitel dodávky a chce se bít. Pán na mě začal vykřikovat cosi o tom, že jsem nebetyčně drzá a že kdyby to bylo jeho auto, tak by mi to vysvětlil ručně. Odpověděla jsem mu, že být to jeho auto, tak volám policii. Začal plácat skoro až nesmysly, že prý určitě auto nemám a mít nebudu (takže nemohu chápat řidičovi pohnutky). Manžel se neudržel a vyštěkl, že auto ani nepotřebuji. To už jsme vešli do obchodu a na celý incident skoro zapomněli.
Při odchodu z obchodu nás udivil frmol na ulici. Jako první myšlenku jsem měla, že se vrátil pán i s doprovodem a teď uvidím. Naštěstí se jednalo o úplně jinou rvačku. Nějaký pár mládenců si pěstně vyřizoval účty. Opodál stála banda výrostků (asi kamarádi) a královsky se bavili. Hlavně tím, že všichni okolojdoucí se jen koukali a nikdo nijak nezakročil. Vráťovi to nedalo a nakonec zavolal policii. Samozřejmě, že než přijeli tak už bylo pozdě. Sepsali aspoň krátký prokol se svědky a zase odjeli. Jak jsme tak kráčeli směrem domů rozesmála jsem se. Na udivený pohled manžela jsem odvětila, že by bylo asi zlomyslné ty muže zákona aspoň poštvat na neukázněného řidiče. Ve skutečnosti bych to sice neudělala, v duchu mě to ale rozesmávalo ještě několik minut.

Rychlá změna

Začalo to jako krásné odpoledne. Kupodivu snadno se mi podařilo uložit po obědě obě děti, uvařila jsem si výborný čaj, našla schovanou čokoládu a vytáhla časopis. Sotva jsem se začetla, když tu náhle pod barákem začal strašlivý rámus. Skoro jsem nadskočila. Letmý pohled z okna mě málem poslal do kolen. Mezi paneláky máme malý parčík a hřiště. A tam (mezi stromy) se pokoušel otáčet sekač trávy. Nic malého - pořádně velké monstrum.
Už od včerejšího dne byl venku pořádný hic. V našem bytě ani v noci neklesla teplota pod 24 stupňů. Není tedy divu, že všechna okna byla otevřená (samozřejmě jen na větračku). Hluku tedy nic nebránilo. Okolo stojící paneláky fungovaly navíc jako účinný zesilovač. Byla jen otázka vteřin, než se holky vzbudí s pláčem. Z oken protějšího paneláku se ozvalo jadrné nadávání nějaké paní. Ani jsem se jí nedivila. Z dětského pokojíku už se začalo ozývat nesmělé fňukání. Rezignovala jsem, zavřela okna a přinesla mladší dcerku znovu k uspání. Podařilo se mi jí aspoň trochu uklidnit a dala jsem jí zpátky do postýlky. Celý byt se mezitím ohřál o několik stupňů.
Od Fanynky se sice taky cosi ozývalo, na akutní zásah to ale nebylo. Sedla jsem si tedy zpátky k čaji a frustraci si odbyla jen letmou poznámkou na facebookovských stránkách naší městské čtvrti. Pár maminek se ke mně přidalo a asi to mělo i efekt - kombajn kamsi odjel a nastoupil maník s obyčejnou sekačkou. Pro holky už ale bylo pozdě. Ani jedné se znovu usnout nepodařilo. Vtipálek z radnice (neznámého pohlaví) se snažil nakonec argumentovat tím, že každý má děti. No, ty jeho se asi zrovna v ten moment nepokoušely dostat do dalšího kola Superstar.
Ale dosti fňukání. Holky ven s pokojů, převlíknout a půjdeme ven... a před večeří pořádně utahat.

Lolitky, kimona a hrdinové

Každým rokem se u nás na sídlišti koná festival anime. Rozsah přednášek se už dávno rozrostl do žánrů sci-fi, fantasy, cosplay, lolitek, čajových obřadů a dalších (i nesouvisejících) témat. Na místě lze zakoupit tématické dárky, plyšáky, oblečení, knihy, plakáty, komiksy a občas i pochutiny. V rámci čajovny a plesu se lze nechat až obskakovat pohlednými hosteskami a ... ehm... jak je to v mužské variantě? hostesy?... :o).
O existenci tohoto festivalu jsme se dozvěděli čirou náhodou. Jedu si jednou takhle v sobotu z trhu a najednou na mě z křoví vyskočí Naruto. Málem jsem kolo i s nákupem pohodila do příkopu. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že se v okolí nachází Narutů více (seriál byl tehdy na vrcholu popularity) a spolu s nimi i spousta jiných masek. Ještě ten den jsem si zjistila na internetu podrobnosti a odpoledne jsme se šli všichni na akci podívat.

Další rok už jsme koupili vstupenky na celou akci a moc si to užili. Letos jsme se dokonce rozhodli, že se taky nějak namaskujeme. V naší rodině jsem ze začátku byla anime fanda jenom já. Nedalo mi ale moc práce a manžel také propadl. Během roku sám přicházel s různými nápady a postupně je zase zavrhoval. Ani jeden z nás není přiliš dobrá švadlena a na vytváření nezbytných rekvizit také mnoho času a energie nezbylo. Týden před začátkem festivalu jsme udělali velkou poradu. Po bouřlivé debatě bylo rozhodnuto. Vráťa půjde za jednoho z vědců ze seriálů D. Gray man a já budu goth lolitka. Děti letos ještě maskovat nebudeme.

Jak stoupala venkovní teplota, přesvědčovala jsem Vráťu, aby zredukoval svůj kostým na pouhý základ (seriál se odehrává víceméně ve viktoriánské éře a to by se upekl). Můj převlek zase připomínal spíš japonskou školačku... ale i tak jsme v pátek ráno nadšeně šlápli do pedálů. Zapomněla jsem se zmínit? Ano, ano... celá akce se konala kousek od nás a tak jsme po krátké diskuzi vyrazili na kolech. Poprvé jsem na něm jela v minisukni (skládané) a tanečních lodičkách na vysokém podpatku. Kupodivu jsem nezaznamenala rozdíl mezi jízdou v teniskách a střevíčkách. Dokonce i sukně se chovala jakžtakž a žádnou hromadnou srážku aut a kol jsem nevyvolala.

Cestou tam se mě manžel několikrát ptal, jestli mám s sebou lístky. Neměj péči, potřebuju jen občanku... no... ta zůstala doma v jiné kabelce. Takže jsem si dala rychlou jízdu domů a zpátky. U vstupu jsme naštěstí dostali na ruku pásek a tak už nehrozilo, že by se podobná akce opakovala i další dny. Uvnitř areálu nastal útok. Ze všech stran se na nás valily masky, u každého stánku bylo něco zajímavého ke koupi a v programu jsme měli vyznačeny i nějaké přednášky. V aule se na starší dcerku začala smát nějaká slečna a hned nás nalákala, že za chvilku bude dávat s partnerem taneční lekce. Proč ne, do tanečních jsem chodila před dvaceti lety a nikdy je nedokončila, mohlo by to být zajímavé. Ocenila jsem vhodnost svých bot a protančili jsme takhle skoro dvě hodiny. Hned jsme si domluvili i pokračování druhý den ráno.

Začít ráno tangem? Proč ne... po necelé hodině jsem ale nechala manžela na pospas svůdné tanečnici (a že se jí líbil) a utekla jsem na měření IQ. Za malý poplatek bylo možné si udělat oficiální test Mensy. Předběžné výsledky nám řekla přednášející už za hodinu a kupodivu jsem byla i spokojená. Navzdory permanentní únavě z druhého dítěte jsem stále ještě v lehkém nadprůměru :o). Zbytek dne jsme strávili ve společnosti vynikající přednášky Františky Vrbenské, která přišla klasicky pozdě a odvedla klasicky výborný výkon. Mírnou komplikací bylo zlobení dcerky - je těžké volat: "Přestaň, Fanny!" a neuvést přednášející v úžas. Fanynka se už těšila domů a Josífka taky nevypadala nadšeně, poslala jsem tedy rodinu domů a sama zůstala na tombolu. Z deseti lístků bylo osm výher - bohužel, většinou se jednalo o tanec zdarma s profíkem. No, na ples už jsem nečekala a radši jela domů.

Neděle byla ve znamení Star wars. Jméno přednášející si asi nikdy nezapamatuji, její pohled na politické uskupení seriálu je však vyjímečný. Poutavě dokáže popsat vznik diktatury i její nevyhnutelnost. Po obědě jsme udělali poslední fotky, nakoupili nezbytné suvenýry a pohodovou jízdou zamířili k domovu.
Fanynka ještě několik dní básnila o tom, kterak tatínek s maminkou tancovali a že jedla nudle venku. Příští rok už jí kostým nemine a i já už začínám přemýšlet, za co půjdeme.Třeba se k nám tentokrát přidají i naši kamarádi.

Splněný sen?

Byla to noc jako každá jiná. Letní horko vyvolávalo živé sny, dusno bylo k nevydržení. Na noční můry moc netrpím, ale i tak jsem ráda, když se mi zdá něco veselého. Dnes mi to ale nebylo moc přáno. Zdálo se mi, že jsem opět u předávání maturitního vysvědčení. Je celé černě orámované a na bílém papíru vidím pouze výsledek z češtiny. Získala jsem pouze 60 bodů ze sta a tudíž si musím celou zkoušku zopakovat na podzim. Trochu mě to mátlo. I ve snu jsem si pamatovala, že maturita se přece známkovala jako všechny ostatní zkoušky a počet bodů se na vysvědčení neudával. Taky jsem si matně uvědomovala, že už jednu maturitu doma mám. Probudila jsem se lehce v rozpacích. Bezmyšlenkovitě jsem pozorovala manžela a děti a až po delší době mi došlo, že to byl jen sen.

Při snídani jsem sen letmo přeříkala manželovi – jako veselou historku. Pak jsem si uvědomila, že dnes se mám dozvědět výsledky z přijímaček na vysokou. Na jednu fakultu jsem se sice už dostala, dělala jsem ale zkoušky ještě na jednu.

Na výsledky jsem si musela ještě pár hodin počkat. Konečně se na monitoru objevil výsledek. Ha! Proč se mi vrací můj sen? Doslova jsem zírala na počítač. Fakultní web mi oznamoval, že jsem získala pouze 61 bodů a tudíž jsem nepřijata. Čert vem výsledek, ale co ta přesnost? Můj sen se lišil jen o jeden bod! Čistě pro porovnání – maturitu z češtiny jsem ve skutečnosti složila za 1 a pouze s malým zaváháním u historie satiry.

Přesnost mé předpovědi překvapila i mého skeptického muže. No, asi mu nebudu připomínat, že jsem měla nedávno onen stejně živý sen, že máme třetí dceru :o).

Ach, ta koloběžka...

Tak jsme se rozhodli, že je načase naučit naší starší dceru na další způsob dopravy. Chodit a běhat umí perfektně, na plastovém odrážedle řádí jako blázen, větší odrážedlo (tzv. First bike) už taky opanovala, tříkolku si zatím oťukává. Nyní nastal čas na koloběžku. Po delší diskuzi jsme se rozhodli pro variantu se třemi kolečky - jedno vepředu a dvě vzadu. Protože je to holka, vybrali jsme model s košíčkem na řidítkách. Jen barvu jsme pro jistotu zvolili neutrální žlutou.
Manžel ji smontoval během naší nepřítomnosti. Čekala na Fanynku hned za dveřma a ta ihned poznala, že tahle novinka je její. Nejraději by se na ní projela ihned, bylo ale už dost hodin a musela jít spát. Během spánku na ní zapomněla, během dne si ale vzpomněla. Do košíku nanesla magnetky s oblíbeným krtečkem a chvíli si pohrávala s myšlenkou, že přidá i figurky indiánů. Její aktivitu jsem vítala, odpoledne nás čekala cesta k doktorovi a já si naivně myslela, že s koloběžkou budeme rychlejší. Zhruba půl hodiny před odjezdem mě napadlo, že holka vlastně na koloběžce neumí. Ukázala jsem jí tedy základy a tiše doufala, že je prostě talent.... no... není. Koloběžku se jí podařilo převrátit hned cestou k výtahu. Překvapilo jí to a vypadala rozladěně. Přesto se jí odmítla vzdát a že se pojede.

Ještě plná optimismu

Venku před barákem nastalo peklo. Na rozdíl od odrážedel, koloběžka prostě odmítala jezdit sama. Řidítka se zdála veliká, noha se nechtěla držet na správném místě a odrážení bylo zoufale namáhavé. Po pár krocích se začala Fanny hystericky vztekat a dokonce hodila koloběžku na zem. Magnetky se rozsypali po dlaždicích a moje nervy odtekly kamsi do kanálu. Zato sousedi se královsky bavili. Hlavně sousedky :o). Nechala jsem jí pár minut a pak jsem rázně zavelela k odchodu zpátky domů. Vzteklý řev se nesl celým panelákem a neutichal. Doma jsem ji nechala odejít k ní do pokoje a oznámila, že zůstáváme doma a k žádnýmu doktorovi se nejde. Pro normální dítě by to asi bylo spíš dobrou zprávou, Fanny má ale doktory ráda a vždycky se těší (zvlášť, když vyšetřovaná má být Josífka). Rychle tedy spolkla slzy a že už prý bude hodná. Navrhla jsem jí jízdu na odrážedle, koloběžka prý ale má přednost. Souhlasila jsem pouze pod podmínkou, že při dalším mrštění na zem poputuje koloběžka rovnou k popelnici. To zabralo.
Druhý pokus začal dobře. Fanynka se chvíli snažila, pak šla vedle koloběžky a chvilku jsem jí nechala stát na prkýnku a pomáhala jsem jí táhnutím za držadlo (to se jí obzvlášť líbilo). V parku už nás tlačil čas a já ji nalákala na svezení na kočárku. Novinka zatím poputovala do kočárku se slibem, že se sveze cestou z vyšetření. Cestou zpátky opět vyzkoušela jízdu a pak už jen koloběžku vedla vedle sebe. Rozhodla jsem se tedy, že jí zase trochu povozím. Těžká chyba....těžká! Fanynce se jízda bez námahy zalíbila. Zato moje rameno začalo protestovat. Musela se tedy začít odrážet. Náhlá fyzická námaha se jí ale nelíbila a rozhodla se to dát velice hlasitě najevo. Přes celé sídliště se nesl ryk naší (většinou sladké) dívenky. "Máma pomoct, maminkááááááá!" A slzy, nudle, křik. Zkusila jsem jí to vysvětlit - marně. Zabít jsem jí nemohla. Zmlátit by nemělo význam. Popadla jsem tedy tu zpropadenou věc a zamířila rychlým krokem k domovu. Dítě běželo za mnou a přes závoj slz skoro nevidělo. V parku jsem zastavila a předala jí ten kolečkový krám. Na chvilku se zaradovala, že se pojede. A ejhle... maminka pořád trvala na tom, že se musí odrážet sama. Postavila se tedy doprostřed chodníku, obě nohy na koloběžce a řvala a řvala a řvala....
Já jsem se posadila na lavičku a pohupovala kočárek. Josífka kupodivu usnula a její sestra jí v tom nijak nerušila. Vytáhla jsem časopis a nezúčastněně jsem si četla. Co taky dělat jinýho. Necítila jsem se na to, abych Fanynku odtáhla na koloběžce až domů a ona sama se odmítala pohnout byť i jen o centimetr. Takto jsme strávily skoro půl hodinu. Kolemjdoucí se rozdělili do tří kategorií: a) chápající úsměv - většinou to byly starší ženy (patrně měly kdysi podobné trable s dětmi), b) škodolibý úsměv - většinou manželské páry (úsměv typu - hele, ona má ještě horší dítě než je to naše), c) pohoršeně zvednuté obočí - bez věkových či jiných specifik (tato část obecenstva také měla nutkavou potřebu ptát se Fanynky, kdo jí ubližuje a mě se ptát, co se děje). Když jsem dočetla časopis, utřela jsem Fanny obličej a začala tlačit kočárek směrem k domovu. Fanny zůstala stát jak přikovaná a jen zvýšila hlasitost. Po pár metrech se rozhodla, že ujede aspoň kousek. Každý metr byl ale vyvážen ohlušujícím řevem. Vydržela jsem to jen kousek. Pak jsem se od ní nechala dojet a důrazně oznámila, že pojede na kočárku a koloběžka se poveze v něm. Pro dnešek s pokusy končíme a do parku pojedeme znovu zítra a o víkendu i s tatínkem. To se Fanny rozsvítili očička. Příslib, že v sobotu táta ukáže, jak se má správně jezdit, udělal divy. Ještě trochu fňukající si stoupla na stupátko u kočárku a mohly jsme jet.
Zbytek cestování už proběhl bez potíží, v obchodě se chovala přímo vzorně a doma už se na mně usmívala přímo andělsky. Před spaním si ještě zkusila zajezdit po předsíni a nakonec si zaparkovala koloběžku v pokojíčku - hned vedle postýlky - na dosah ruky. Přes pootevřené dveře jsem jí slyšela, kterak líčí plyšákům, že je to dárek od tatínka a že už umí jezdit. No, uvidíme zítra :o).

Zmatený den

Tak už dlouho jsem se necítila jako zmatená včela. Až dneska. Během poslední návštěvy doktorky jsem si s hrůzou uvědomila, že čas mé mateřské se nenávratně chýlí ke konci. Když jsem byla doma s Fanny, musela jsem se rozhodnout poměrně rychle, kolik let zůstanu doma. Při nestihnutí termínu by mi dobu určil stát a nešlo by to změnit. Tak jsem si přichystala doklady a rozhodla se, že se tam dnes vypravím. Zároveň se konaly trhy a ještě mi přisla sms, že si mám v servisu vyzvednout nové dálkové ovládání k televizi.
Během dne měla dorazit babička, těšila jsem se tedy, že mi trochu vypomůže. Pomalu se blížilo poledne a babička nikde. Zato se blížila bouřka. Odpoledne jsem se rozhodla, že už se nedá čekat a musíme ven. Jak jsem se sehnula k Josífce bylo jasné, že bude velké přebalování. Ještěže jsme byly ještě doma. Mezitím zavolala babička a že se potkáme až na trhu. No co, úřad zvládnu i sama (haha). Naložila jsem Fanny na stupačku ke kočárku, usmlouvala, že nakoupit pribiňáčky půjdeme až cestou domů a vyrazily jsme. Úřad se mi podařilo minout a několik dlouhých minut jsem bloudila sídlištěm - a to za téměř neustálého řevu nespolupracující Josífky. Přitom jsem prošla okolo vchodových dveří! Naštěstí jsem se rychle zorientovala a už jsem byla tam. Prvním šokem bylo to, že požadované formuláře nebyly ve stojanech. Tak jsem se rozhodla, že si najdu občanku a postavím se do fronty. A ejhle... občanka byla v peněžence a ta.... ehm... doma na stole. Takže s holkou zpátky na kočárek a rychle domů. Jediná útěcha bylo to, že aspoň Josífka tou dobu sladce spinkala. Při úprku domu už Fanny trochu vzdorovala, že chce pobíhat. Jízda už jí nebavila. Přesto jsme dojely až domů.
Doma jsem popadla doklady a peníze a rychle zpátky na úřad. Hned pod barákem jsme potkaly babičku a svět byl o něco veselejší. Fanynka pobíhala kolem kočárku, Josífka spinkala a my si mohly povídat. Fanynčino nadšení zbrzdil akorát ošklivě vypadající pád - odnesla to odřená brada. Přesto jsme na úřad došly v dobré náladě. 
Ohledně rodičovské dovolené se objevilo hodně změn. Najednou nebyl žádný časový limit, sama si musím určit měsíční dávku a i dobu čerpání. Ve své dnešní zmatenosti jsem dlouho nemohla pochopit princip, úřednice musela mít svatou trpělivost. Nejvíc mě dostalo, že na formuláři k žádosti musí být i podpis otce. Co když se rodiče zrovna rozvádějí? Nebo otec uteče dlouhodobě do ciziny? Co má potom chudák matka dělat? Ať žije úřední šiml... i když... ve všech státech to asi bude stejné - co si tak pamatuju, tak můj bratr musel v Lucemburku ukazovat doklady i své ženy, když chtěl přihlásit své auto. Každopádně jsem zjistila, že jsem se hnala pro doklady zbytečně - dneska mi byly k ničemu.
Jak jsme vyšly z budovy bylo mi jasné, že musím předělat své plány. Obloha byla černá a blížilo se výhružné hřmění. Bouřky nemám ráda a k smrti se jich bojím. Poslala jsem tedy svou mámu a děti k nám domů a sama jsem vyrazila do servisu pro dálkové ovládání. Na trhu jsem se chtěla stavit až cestou zpátky. V servisu se tvářili mile... až do okamžiku, kdy jsem zjistila, že nemám reklamační formulář, který jsem minule dostala. Tak nic, postačí prý občanka. A ta byla kde? Hádejte! Ach ano.... zůstala v kočárku, který si odvezla máma. Hmmm... v zoufalství jsem vytáhla už neplatnou kartu Isic. Pro jistotu jsem přihodila i kartu pojištěnce VZP. Slečna v servisu protočila panenky, ale nakonec se slitovala. Mezi zuby drtila cosi o nezodpovědných lidech, ovladač ale vydala.
Teď už scházely akorát koláče z trhu. Znovu jsem se podívala do peněženky. Smutně na mně koukaly dvě poslední bankovky. Na to, abych šla na trh jenom pro pečivo, jsem neměla nervy. Rozhodla jsem se tedy pro tentokrát dítě ošidit a koupit něco cestou. Přímo u východu z metra je slušná pekárna - moje spása. Fanynka byla nadšená a pustila se do něj okamžitě. Josífce jsem stačila jen já.
Teď, když obě spí, mohu zkonstatovat, že jsem sice uběhaná, ale šťastná. Konečně máme po roce užívání funkční dálkový ovladač, podmínky pro rodičovskou dovolenou jsem pochopila, formulář je doma a schází ho akorát vyplnit a získala jsem i záminku pro jízdu na trh v sobotu. A Fanynka využila příležitosti a vyškemrala si výlet za babičkou. A ta bouřka nakonec nepřišla :o).

Sálající Fanny

Tak touhle dobou jsem měla být již lehce ovíněná a pomalu zjišťovat, koho na firmě vůbec znám. Místo toho hlídám čas a tak trochu se klepu strachy o starší dcerku.

Na nemoci u nás v rodině nejsme zvyklí. Já osobně mám stabilně teplotu nastavenou na 35,4 a zvyšuje se jen v extrémních případech. I Fanynka ji má nařízenou na nižší teplotu. Za své necelé tři roky se jí zvýšila jen dvakrát. Poprvé to bylo těsně po prvním očkování a trvalo to pouze pár hodin. Podruhé to byla nějaká viróza a trvala necelý den. Proto mě pořádně vyděsilo dnešní dopoledne. Ještě ráno vstala Fanynka plná nadšení. Čekala nás cesta vlakem a celý víkend mimo Prahu. Plánovala houpačky, tancování, tátu spícího na louce. Běhala okolo televize a opakovala básničku z dětského pořadu. Během reklamní pauzy už ale vypadala nějak unaveně. Při zpívánkách si dokonce lehla (udělala si v obýváku pelíšek z čerstvě usušené vyprané peřiny a polštáře). To byl u ní nezvyklý jev. Navíc byla písnička o indiánech – čekala bych, že si přinese své figurky a bude taky tancovat. Místo toho se přikryla dekou a jen smutně koukala. Blížilo se poledne a tak jsem postavila na oběd. Během vaření jsem jí zkusmo položila ruku na čelo – a zase rychle ucukla. Dítě doslova hořelo. Doběhla jsem pro teploměr a začala jí měřit. Ciferník se zastavil na šílených 39,2! Nebylo divu, že se skoro nedokázala pohnout. V cuku letu jsem vypnula sporák, oblékla obě dcery a sebe a vyrazila k doktorce. Fanynka se těšila – naši doktorku má moc ráda a už se viděla v její čekárně (zvlášť v domečku na hraní).

V čekárně Josífce sladce usnula v kočárku a my mohly k paní doktorce. Nastal menší zádrhel s jejím teploměrem. Ukazoval pouze 36,6. Holka ale pořád žhnula a tvářičky měla červený. Doktorka ji prohlédla (podívat se do pusinky stálo trochu násilí) a doporučila nám Paralen a Nurofen – a v pondělí případnou kontrolu. Fanny dostala ještě na cestu domů lízátko a vyrazily jsme zpátky do tepla. Doma padla bez protestů zpátky do peřin a já jí ještě jednou přeměřila. Opět měla přes třicetdevět. Změřila jsem i sebe a hodnota byla 36,0. Dala jsem tedy Fanny první dávku sirupu a vpravila do ní i trochu oběda. Z práce jsem odvolala Vráťu a zavolala i své kolegyni a zrušila naší účast na firemním výletě. Fanynka nevypadala jako někdo, kdo by vydržel tři hodiny ve vlaku a pak dva dny někde v chatce.

Vráťa nám přivezl čerstvé potraviny a pak se také natáhl na gauč. Tak jsem tu měla těch spících Růženek hned několik. Josífka se tvářila zdravě, tak snad se jí stonání její sestřičky nijak nedotkne. Fanny většinu dne prospala a trochu čilejší byla až k večeru. Přesto uvítala, že už se jdou čistit zoubky a do postýlky. Smutně si nechala změřit teplotu („A udělá to píp?“) - sirup si dala skoro s chutí. Usnula během několika minut. Kde je to moje hyperaktivní koťátko? Snad se jí vrátí nálada už zítra.

Superžena II.

Fascinuje mě víra mého muže v mé nadpřirozené schopnosti. Vzal si do hlavy, že okamžikem porodu naší první dcery se mi automaticky zredukovala potřeba spánku na čtyři hodiny, v mozku se objevila nová centra, kontrolující stav zásob v lednici, narostlo mi několik rukou pro nošení košů do odpadu a ovládání kočárku najednou a po porodu druhé dcery se tělo dokáže rozdělit dokonce na dvě funkční kopie a postarat se v jednom okamžiku o obě.

Jak jinak si mám vysvětlit jeho bezelstné očekávání, že se ráno probudím svěží, plná energie a usměvavá. Co by na tom mělo změnit několik nočních kojení a budíček okolo šesté ráno? Následně nepředpokládá, že bych potřebovala pomoc při kojení mladší dcery a simultání přípravou snídaně pro starší holku. Maximálně je ochoten po jasném upozornění (jen žádné náznaky!) dojít alespoň na polovinu cesty a část úkonu udělat sám – nikdy ale ne celý, vždyť dceři už jsou dva a půl roku, jen ať se tuží a taky pomáhá.

Je zvláštní, že si i v dospělosti myslí, že koše se vynášejí svou vlastní mocí. Nebo snad opravdu předpokládá, že mi před procházkou narostou pomocné ruce a já ukočíruji najednou: kočárek s miminem, Fanynku na odrážedle, koš s normálním odpadem, koš s plastem, koš s papírem, koš s použitýma plínkama, koš se sklem a koš s kartony? (Ano, ano... u nás se třídí skoro všechno – ještě je tu koš s pečivem – ten si ale bere na starost jednou za čas naše máma – vozí ho pro slepice a koš s bateriemi – ten se nosí jednou za půl roku do místní samoobsluhy). Samozřejmě, že ruce navíc nemám. Takže každý den cíleně zapomenu na poučku, že malé děti nesmí být ani chvíli o samotě a koše vynáším během dne. Moje děti jsou hodné a většinou si ani nevšimnou, že máma není chvíli doma. Pro pořádek je třeba říct, že manžel ochotně vynese koš – ovšem až po přímé prosbě, připravení koše až ke dveřím a po jemném upozornění těsně před jeho odchodem.

O tom, co dělá matka na rodičovské dovolené panují různé dohady. Ti, co to nezažili, předpokládají, že je to prostě dovolená. Vždyť se to tak jmenuje, ne? Autora toho termínu bych nejraději pověsila za … do průvanu. Pro většinu žen totiž úderem porodu přestane pojem „dovolená“ existovat a vrátí se ke své původní funkci až s odchodem dětí z domova. Máma má totiž své povinnosti nezávisle na místě pobytu. Plínky se musí přebalovat v Praze úplně stejně jako v Paříži.

Obyčejný den matky dvou a více dětí vypadá jako závody chrtů, občas proložený pohybem na minovém poli. Děti vyžadují pozornost vždy najednou (co kdyby máma na jedno zapomněla). Takže ráno rychle najíst, hygiena, převlečení, puštění (přečtení) pohádky nebo puštění (zpívání) muziky, společné vaření (a z toho nové převlékání), hledání hraček, soudcování sporů, utírání prdelek, nosů a slziček, oběd (nové převlékání), procházka a hraní si venku, slalom mezi regály v samoobsluze, výuka chování v dopravě v praxi (přechody, špatně zaparkovaná auta, provoz na chodníku – mimochodem – lidi, kteří se ani v dospělosti neumí slušně chovat předpokládají, že vaše dvouleté dítě automaticky ovládá jízdu vpravo), doma pak přemlouvání na odpolední spánek, svačina, likvidování části nepořádku, příprava večeře a konzumace (většinou opět nové převlékání), hygiena, pohádka (zpívání aj.), snaha udržet dítě v posteli, snaha udržet ho tam i po příchodu manžela z práce, závěrečný úklid bytu, kóma. V případě usnutí dětí se matka musí pohybovat velice tichounce a skoro ani nenašlapovat – spánek dětí je lehký a vzácný.

Do tohoto obvyklého kolotoče se občas zapojí i praní prádla, vyřizování na úřadech, nemoci dětí a jiné laskominy. To vše by (dle očekávání okolí) měla žena zvládat s úsměvem, perfektně upravená (podle preferencí i nalíčená) a s neutuchající energií. Co na tom, že ji opět čeká napůl probdělá noc a budíček zase cca v šest ráno.

Moje masochistická maličkost si k tomu přibrala ještě studia na vysoké škole, hraní amatérské bowlingové ligy a psaní článků. Ty ostatně fungují i jako dobrá terapie. Popovídat si totiž žena nemá s kým. Ostatní matky jsou uštvané úplně stejně a na hřišti tak většinou panuje štěbetání pouze mezi dětmi (rodiče shodně mlčí), pošťák je sdílný ale chodí zoufale málo, mlékař se v našich zeměpisných končinách nevyskytuje. Manžel večer očekává klid na vlastní zrelaxování a nemá zájem poslouchat vaše nářky. Zbývá tedy papír – a ten snese naštěstí hodně :o).

A samozřejmě nesmíme zapomínat i na manželské povinnosti. Nejčastější příčina rozvodů bývá ta, že se žena příliš upne na svoji roli matky a zcela zapomíná, že je také manželka. Frustrovaný manžel si najde mladší model své ženy (bez kruhů pod očima, upravenou a chápající) a problém je tu. A pak se ženám divte, že odkládají mateřské „radosti“ na stále pozdější dobu, nebo se jich dokonce vzdávají zcela. Jako národ sice vymíráme, ale lidí je dost i tak, ne?

Ale zpátky k oněm superschopnostem. Stále znovu a znovu mě udivuje bezelstná naivita většiny mých známých mužů (a bezdětných žen), kteří se diví mému zívání a říkají: „Vždyť si jenom doma!“ A argument mého muže, že ráno nemůže vstát dřív a pomoct, protože má spánkový dluh a v práci toho měl hodně. Mou největší (a asi jedinou opravdovou) superschopností je trpělivost. Po většinu doby trpělivě čekám, až děti dorostou do školního období a budu mít zase víc času pro sebe. Mezitím si jednou za čas upustím páru na bowlingu. Také se osvědčily volné soboty. Sice se i tak musím postarat o děti, většinu dle ale trávím mimo rodinu. Nejraději úplně mimo jejich dohled (nebo aspoň doslech).

PS: Vždycky jsem chtěla i syna. Pak mi ale došlo, že už jednoho mám – jen mu z nějakého záhadného důvodu říkám manžel. Jen mi nějak nebylo dopřáno prožít si mazlící období a dostala jsem exemplář rovnou v pubertě. Vaření jednoduchých jídel zvládne, ale úklid ponožek už ne :o).

Přes všechno svoje kňourání si to ale užívám. Moje osobnost se stává odolnější vůči stresu, vzniká selektovaná hluchota, žiju hlavně přítomností (s dětmi nemá cenu plánovat dál než do dalšího dne), krizové situace jsou normální stav. Jak neteče krev, tak o nic nejde :o).Spálilo se jídlo, vypadnul internet a vaše vlasy připomínají vrabčí hnízdo? Nevadí, hlavně že děti po obědě usnuly a v bytě je takové krásné ticho :o).

Superžena

Tak jsem asi vlivem neustálého vedra přišla o rozum. Na procházku s kočárkem a s druhou dcerkou na odrážedle jsem vyrazila v dlouhé sukni a v sandálkách na vysokém podpatku. Celé těhotenství jsem nosila jen praktické a bezpečné věci, asi jsem si tedy chtěla cosi vynahradit.

Ze začátku se vše jevilo slibně. Slabý vítr si pohrával se sukní, já byla skoro o deset centimetrů vyšší (až jsem si musela upravit madlo kočárku) a cítila jsem se opravdu jako žádoucí žena. Vydrželo mi to asi tak patnáct minut. To jsme se totiž přiblížily k první velké křižovatce. Fanynka se rozhodla, že pomalá jízda není pro ní a v plné rychlosti si to zamířila mezi auta. Na volání nereagovala a já tak musela zjistit, jak rychle dokážu utíkat. Zmínila jsem se o těch podpatcích? A že byly boty jen z tenkých pásků? A přede mnou kočárek s miminem? Nebudu vás napínat, dcera stále ještě žije (i když po doběhnutí jsem jí chtěla na místě uškrtit).

Zbytek procházky probíhal víceméně v pohodě. Ovšem jen do momentu, kdy jsem se přiblížila k podchodu. Bylo to už na zpáteční cestě, sluníčko pražilo a já cítila, že mé ruce budou mít brzo krásně červenou barvu. Pravidelně totiž namažu vše okolo sebe – ale sama na sebe vždycky zapomenu. Neočekávanou překážku jsem sice mohla obejít, znamenalo by to ale skoro půl hodinovou zajížďku. A to se mi (vzhledem k výše uvedenému) už opravdu nechtělo. Měla jsem v plánu už jen rychle nakoupit na trhu a hurá domů. A v této náladě se mi do cesty postavil onen podchod. Prudký sklon schodů, nevalná kvalita jednotlivých stupňů, dlouhá cesta dolů a pak i nahoru (celkem tři přerušení odpočívadly). V kočárku přede mnou dítě fňukající a vedle mne další, které schody zvládá jen tak tak.

Hrdinně jsem se pustila dolů. A po pár krocích litovala. Dlouhá sukně se mi zamotávala do nohou, podpatky se kvedlaly na drolících se schodech. Dítě v kočárku už pomalu brečelo, alespoň Fanynka šla ze schodů sama. Jen na každém odpočívadle běžela ke mně a chtěla se chytat sukně. Dolů jsem došla zcela zplavená. Ještě se přede mnou ale tyčily schody nahoru. Po zkušenostech s cestou dolů jsem se rozhlédla a když jsem v okolí nikoho neviděla, rychle jsem si vykasala sukni a její cíp přichytila za kalhotky (ještěže jsem si vybrala ráno chic model). Ihned jsem vypustila z hlavy možnost, že bych kočárek tlačila před sebou – kvůli prudkému sklonu bych měla madlo opřené takřka o čelo. Postavila jsem se tedy nahoru a kočárek táhla za sebou. Normální člověk by schody vyšel během pár minut. Já takhle šplhala možná i více jak deset. Pomaličku schod za schodem, neustále vyrovnávala kola, odháněla Fanynku, znovu a znovu vykasávala sukni a snažila se nesesmyknout se i s cenným nákladem zpátky do hlubin. Nahoře jsem musela hodně dlouho oddychovat a upravovat svou pošramocenou fasádu.

Následný nákup už byl opravdu rychlý a domů jsem skoro běžela. V rámci zachování rychlosti jsem dcerce zabavila odrážedlo a postavila si jí na kočárek (přidělali jsme k němu vozík pro sourozence). Ani moc neprotestovala, už byla taky utahaná. Druhý den jsme měly jít zase ven. Podívala jsem se na botník a kupodivu jsem se na podpatky ani nepomyslela. Díky bohu, že se dělají i praktické boty. A místo sukně radši rychle do kraťasů :o).

Bowling po pauze

Už delší dobu jsem cítila, kterak se hluboko ve mně hromadí napětí. Vypěnila jsem kvůli každé maličkosti, okolo stažené pusy se mi už dělaly vrásky. Nepomohly ani výlety na kole a chvilky klidu s knížkou v čajovně. Ta energie musela ven. Rozhodla jsem se tedy vrátit se po skoro roční pauze k hraní bowlingu. Hrát jsem přestala kvůli rostoucímu bříšku a návrat do herny jsem odkládala jen kvůli Josífce – stále ještě vyžadovala kojení příliš často.

Teď už jsme si ale ověřili, že s trochou námahy beze mne vydrží okolo tří hodin. Jako ideální pro opětovný start se mi jevil turnaj Večerní růže. Jedná se o devítkovou hru (tj. i devět kuželek už je strike), hrát smí pouze ženy a na každou čeká alespoň malá pozornost. Součástí turnaje je i poměrně vydařený raut, občas nějaká soutěž nebo předváděčka a kosmetický stánek. Jen zakouřeno je tam bohužel jak v putyce.

Plán byl jednoduchý. Hra začínala v šest večer. Já naložím děti a bowlingovou výbavu do dvojvozíku, před turnajem malou přímo v herně nakojím, Vráťa uzobne něco z rautu a odveze obě děti domů. Já si odehraji alespoň kvalifikaci, na semifinále už nebudu mít sílu a do desíti jsem doma... ehm... nějak nevyšlo skoro nic z plánu.

V den D měla Fanny zlobivou náladu. Po obědě se jí nepodařilo usnout a chvíli před odjezdem už byla protivná jak drobky v posteli. Josífce se taky nikam nechtělo a já se začala pomalu hroutit. Rychle jsem házela věci do vozíku (který mi naštěstí smontoval Vráťa už ráno), do toho přemlouvala Fanny alespoň k oblečení se (už od poledne běhala po bytě nahatá) a snažila se nakojit Josífku. Fanynce přišlo strašně vtipný, že se jí nedaří oblíct si kalhotky přes hlavu (a že během toho pokusu vylila obsah nočníku na plovoucí podlahu, koberec a na zemi ležící hračky) a já se snažila silou vůle vyhnat si z hlavy myšlenku použít připravenou bowlingovou kouli už doma. Po víc jak hodině se mi podařilo zvládnout situaci a vyrazily jsme na metro. Jednu stanici mám kousek od domova. Na tu jsem ale mohla zapomenout – na nástupiště vedou jen obyčejné schody a neviděla jsem reálně, že bych dokázala dostat dolů vozík (cca 17 kg) + Fanny (12 kg) + Josí (5 kg) + bowlingové vybavení (7 kg). Takže hezky na dvojnásobně vzdálenou konečnou Háje. Teoreticky jsem se mohla ještě přiblížit autobusem, ale Josífka pofňukávala a bála jsem se, že se to změní v hysterický řev a to v uzavřeném autobuse prostě nepřežiju. Cestou na metro naštěstí usnula. Háje si nedávno pořídili krásný a prostorný výtah, v pohodě jsme tedy nastoupili do soupravy.

Josífka šťastně prospinkala celou cestu a probudila se až na Vltavské. Tam spustila svůj líbezný pláč a já s děsem zírala na nefunkční výtah. Po jezdících schodech jsem ještě s dvojvozíkem nejela, no... byl to zážitek. I pro všechny ostatní – dokonce se nabízeli i s pomocí – to se mi normálně nestává. Dalším logistickým oříškem byl výtah od jezdících schodů na nástupiště tramvají. Byl sice funkční, ale pro vozík malý. Rozhodla jsem se tedy, že si zavolám o pomoc – manžel už měl být tou dobou v herně, tak by mohl přijet na pomoc. A v tento moment se objevil další zádrhel v plánu. Vráťa sice byl v herně – ale v jiné! Nějak si špatně vyložil moje plány a čekal na téměř opačném konci Prahy. Ještěže jsem zavolala – mé nepřítomnosti by si asi všiml hodně pozdě.

Přes všechny komplikace se mi podařilo dostat se na turnaj včas. Ale jak hrát s miminem v náručí a s dvouletým zvědavcem u nohou? Na turnaji jsem naštěstí známá (chodím tam hrát už pár let), takže se našlo dost dobrých duší a Josífka šla podle potřebí z náruče do náruče. Dokonce se ze začátku i usmívala a vychutnávala si pozornost. Fanynka se odmítla ode mne hnout, naštěstí se příliš nemotala pod nohy. Zhruba po hodině dorazil konečně Vráťa. Já jsem dohrála svou rundu a pokusila se nakojit Josífku. Pila chvilku a najednou se jí tam přestalo líbit. Kdo ví, jestli to bylo hlukem, kouřem, nervozitou nebo prdíky... kojení nešlo a nešlo. Nezbývalo tedy než naložit obě děti do vozíku a nechat je manželovi napospas. Podařilo se mi kvalifikovat se do semifinále a já cítila, že pokud tu šanci pustím a pojedu místo toho domů, tak se moje ukrytá agresivita ještě zhorší.

Po odjezdu rodiny jsem se rozhodla pořádně ze sebe všechno dostat na dráze. Házela jsem jak o život a padalo mi to jak nikdy. Kromě jednoho zaváhání jsem jela hlavně na strike a hlava se úspěšně čistila. I tak jsem byla překvapená, že jsem se dostala i do finále (konkurence byla veliká). Zkontrolovala jsem mobil, ale nebyla na něm žádná zoufalá prosba o návrat domů. Popadla jsem tedy kouli a rozhodla se pořádně si to užít. Až do tohoto dne byl můj nejlepší výsledek 15.-té místo. Tento večer mi však štěstí opravdu přálo a já se nakonec umístila na úžasném 8.-mém místě! Jako bonus jsem v tombole vyhrála láhev vína. Domů jsem se nakonec blížila až po jedenácté hodině večer. S obavami jsem sledovala okna našeho bytu. Ve všech se svítilo... no potěš. K mému úžasu se však chodbou nelinul žádný pláč (obvykle slyším Josífku plakat už od výtahu). Tichounce jsem se tedy vplížila dovnitř. Všechny tři moje zlatíčka vyčerpaně spala – Fanny a Josífka ve svých postýlkách a Vráťa v obýváku. Josífka se nakonec probudila až když jsem se plížila do postele a hladově se ke mně přisála. Zato druhý den večer se mě nechtěla pustit a asi se trochu bála, že jí zase nechám samotnou a hlady... ale i to jsme zvládly :o).

A agresivita? Ta opravdu zmizela. Napětí opadlo, Fanynčiny zkoušky mé trpělivosti mě nechávají (zatím) v pohodě a já se cítím o dost líp. Jak málo stačí ženě k tomu, aby se zase cítila jako lidská bytost (a ne jen jako stroj na úklid, jídlo a utírání prdelek).

A co děti, mají si kde hrát?

Za bezdětna mi přišla Praha jako velice krásné a přívětivé místo k životu. Spousta parků, zeleně a cyklostezek. Perfektní spojení kamkoliv autobusem, tramvají i metrem. Nic mi nechybělo.A pak přišla Fanynka a najednou se všechno změnilo. Pravda - parky, zeleň i cyklostezky zůstaly kde byly, zcela se ale změnil můj pohled na jejich bezpečnost. Parky a hřiště se stávají oblíbeným místem pro setkání pochybných existencí a jejich úklid je pak na bedrech policie. Cyklostezky zase vycenily zuby v podobě prahů, obrubníků, nečekaných zúžení a jiných lahůdek. Pro samotného cyklistu nic těžkého, pro mámu s vozíčkem je to občas hlavolam. Pro vyznavače bakfietsů to znamená červenou a výrazné: "Tudy ne!". A kam teď s miminkem v zádech? Na chodník, nebo na silnici? Oboje je v současné legislativě nelegální (nebo alespoň napadnutelné). Vybrala jsem si silnici, přišla mi více bezpečná. Zní to jako paradox? Možná, ale nakonec je to logické. Chodníky jsou většinou úzké a i dva kočárky vedle sebe už mohou být problém.
Na jedné diskuzi jsem se dočetla, že ulice Prahy nebyly stavěné pro kola. No, je to pravda... ony totiž nebyly stavěny ani pro auta. To už si ale připouští málokdo. Samozřejmě, že nová zástavba už s auty počítala, centrum se jim ale dost těžko přizpůsobuje. Radní města ale raději zruší chodník, než aby se připravili o parkovací stání pro své plechové miláčky. Kde se ta láska k autům bere? K vlastnímu psovi by se chovali hůř... V posledním roce se situace pomalu začala zlepšovat, změny jsou ale pomalé a stojí spoustu usilí. Místním obyvatelům už ani největší tlak nevrátí zpátky dětská hřiště, která kdosi šmahem přeměnil na parkoviště, chodníky zmenšené o víc jak polovinu (tak se tam přece vejde více parkujících aut), zrušené přechody (je to pro vaše dobro, ne?), násilně vytvořené jednosměrky, zdemolované historické budovy a další.
Dokud je Fanny pevně usazena ve svém vozíku, cítím se docela v pohodě. Nechci však ani přemýšlet o době, až pojede sama po své ose. Dětské kolo (a dítě samo) je malé a nenápadné. Ani sebevětší praporek, reflexní vesta, blikátka a jiné vychytávky, nepomohou dítěti proti ignorantovi sedícím v několikatunovém autě. Vím, že většina řidičů by ani kuřeti neublížila. Jezdí dle předpisů i dle svého nejlepšího svědomí. Osud mi ale do cesty přihrál hned několik řidičů, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Sama nemám řidičák, čekala bych ale, že pokud někdo dostane možnost vlastnit tak mocnou zbraň (jako je auto) je od státu náležitě prověřen. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se v autě může (legálně) prohánět i ten, kdo se netají tím, že kvůli kočce nebo psovi ani nemá cenu brzdit a že kvůli chodci zabrzdí jen proto, že sražený chodec způsobí na autě příliš velkou škodu (kterou mu zdravotní pojišťovna sraženého nezaplatí) a navíc je s tím nepříjemně mnoho papírování. Kdyby to byl ojedinělý hlas, byla bych klidnější... bohužel není... A jak mám potom já své dceři vysvětlovat základy slušného chování, když na silnicích čeká někdo takový na její první (a v tomto případě i poslední) chybu? Někdo, kdo si myslí, že za sražené dítě mají zodpovídat jeho rodiče, protože ho špatně vychovali? Co takhle přidat k řidičským zkouškám i psychologické testy (nebo rovnou stejné testy jako jsou na zbrojní pas)?
Všichni víme, že silnice není hřiště. Přesto se musím (slovy dnes už skoro klasika) ptát: "A co děti, mají si kde hrát?" Sebrali jsme jim většinu hřišť, parků i přírodní zeleně. Nahnali jsme je do pár oplocených parcel. Nebo snad celá tato snaha projektantů znamená, že si mají děti sednout před televizi (nebo počítač) a raději u něj už zůstat? A to pokud možno až do plnoletosti, kdy získají možnost udělat si řidičák a pak šup na silnici a hurá do provozu?

Vzpomínka jeden požár

Bylo to krásné léto. Sluníčko pražilo, poprvé jsme se podívali k moři a já byla v sedmém nebi. Nedávno jsem oslavila osmé narozeniny a jako jedna z mála ze svého okolí jsem měla tu čest a mohla cvičit na spartakiádě na Strahově. A to jsem ještě netušila, že je to historicky poslední spartakiáda. Svůj dres jsem skoro neodkládala a hrdě nosila i odznáček.

Moře se mi zdálo ohromné. Co na tom, že z naší pláže jsme viděli protější ostrov a tudíž se zdálo menší, než okolní jezera. Bylo čisté, plné ryb a hvězdic. Pláže byly kamenité a mírně nebezpečné. Příznačně jsme bydleli ve vesnici jménem Krvavica. Název jsem zcela splňovala, odřená jsem byla téměř neustále. Naše parta vesnici zcela obsadila – z Prahy nás tehdy vyjelo celkem devět aut s judistickým oddílem. Dny poklidně ubíhaly a dovolená se pomalu chýlila ke konci. Jako dárek na památku jsem si na trhu směla vytvořit tričko s nápisem. Vybrala jsem si nějaké slůně s myší (už si úplně nejsem jistá) a nějakým sladkobolným textem. Pamatuju si ještě jednoho judistu z týmu – nechal si udělat tričko s nápisem Něma problema. No, vzhledem k dalším událostem to nebyl zrovna nejšťastnější nápad.

Ten den začal úplně normálně. Celé dopoledne jsme byli na pláži. Už od rána byl silný vítr, s bratrem jsme tedy vzali každý matračku a dováděli jsme ve vlnách. Neodhadli jsme ale jejich prudkost a brzo nás odnesly daleko od rodičů. Možná naštěstí pro jejich nervy. Neviděli totiž to, že nás rozbouřené moře odneslo až k nedalekému molu. Dostali jsme se do víru a najednou jsem ucítila prudkou bolest a všechno utichlo. Probudila jsem se na pláži, kam mě hodila další vlna. Vedle mě ležel i můj bratr. Měli jsme ohromné štěstí – moře nás mrštilo na masiv mola, oba jsme v bezvědomí padli na matračky a ty se bezpečně usadily na mělčině. To už se k nám seběhli lidi a pomohli nám ven z nebezpečného živlu. Oba jsme to odnesli jen odřeným spánkem a lehkým šokem. K rodičům jsme se radši vrátili po pláži a o celé věci jim nic neřekli. Po lehkém obědě jsme se vraceli zpátky domů (resp. do domu, který jsme měli pronajatý). Okolo nás najednou proběhlo několik panikařících němců. Koukali jsme na ně divně, ale jejich výkřikům jsme nerozumněli a tak jsme si jich moc nevšímali. Když jsme ale vyšli z pásu borovic, pochopili jsme. Ze všech světových stran (mimo strany s mořem) se na nás valily široké sloupy dýmu. Vypadalo to, že hoří celý okolní les. Co teď? Vítr k nám začal nosit kusy popela, velké jako dlaň dospělého muže.

Domů jsme doběhli úprkem. Ze začátku jsme chtěli narychlo sbalit všechny věci, brzo nám ale došlo, že je to marná snaha. Masa ohně se rychle blížila (celé léto bylo parné a ten den byl opravdu větrný), každý jsme tedy popadl nejbližší tašku a vyběhli jsme ven.

První šel táta a mířil k autu. Za ním jsem vyrazila já, v mých patách brácha a průvod uzavírala máma. Najednou se k nám rozběheli hasiči a policisti a v nastalém zmatku se celá naše skupina roztrhala. Táta se dostal až k autu a skoro až násilím ho donutili odjet – kvůli možnému blokování hasičských vozů. Já s bratrem jsme se potkali na silnici a jeden z hasičů nás nacpal do auta nějakému německému páru. V tu chvíli už okolo nás padaly hořící větve z okolních stromů. Němci tudíž vyrazili pryč a my jsme museli s nimi. Po pár minutách jsme viděli, že u silnice stojí naše máma a zoufale stopuje projíždějící auta. Přinutili jsme němce zastavit a mámu jsme naložili. Rychle jsme jeli dál. Všude okolo nás byl zmatek, lidé prchali z vesnice, hasiči a sanitky mířily opačným směrem. Místní silnice byla také jedinou cestou k nejbližšímu městu a odbočovalo se z ní i do hor. Větší chaos si snad nejde představit.

Já jsem pořád brečela, že nevím, kde je táta. Vždycky jsem na něj byla trochu fixovaná (jako většina holčiček) a byla jsem bez sebe strachy o něj. Několik kilometrů za vesnicí jsem ho uviděla. Běžel (už bez auta – to musel odstavit mimo cestu) a mířil zpátky do vesnice. Snažili jsme se zastavit našeho řidiče, ale marně. A tak jsem jen bezmocně sledovala, jak se táta snaží dostat zpátky do plamenů. Nevěděl kde jsme a chtěl nás najít. Cestu mu zatarasil nějaký policista. Proti mému tátovi však neměl šanci. Jedinou ranou ho srazil k zemi a hnal se tam, kde nás spatřil naposledy. Přes slzy jsem ho sledovala, dokud to šlo. Naši zachránci zastavili až na pokyn dalšího hasičského vozu.

Situace začínala být organizovanější. Policisté a hasiči začali odklánět uprchlíky na záchytné stanoviště. To už byla hluboká noc, oheň však vše jasně osvětloval.

Noc jsme prožili na parkovišti. Postupně se na něm objevili posádky všech dalších devíti aut naší družiny. Jen táta nedorazil. Děti plakali, dospělí si sedli bokem, poslouchali rádio a jen si šeptali. Ležela jsem na zadních sedačkách jednoho auta, snažila se usnout a na půl ucha chytala útržky hovorů. S každou další hodinou má naděje klesala. I tak se mi nakonec podařilo usnout. Ráno jsme od místních dostali snídani a potěšující zprávu. Naše vesnice zůstala po ohni téměř nepoškozená. Pár domů sice shořelo, většina však zůstala. Nejhůře dopadl zrovna ten chlápek s optimistickým tričkem. Jeho dům shořel do základů a manželka si při útěku rozsekla hlavu. Dospělí se dohodli, že se všichni vrátíme do vesnice, zkontrolujeme co zbylo a vyrazíme předčasně zpátky do Čech.

Cesta zpátky byla nekonečná. Pomalý had aut mířil pryč od spáleniště a stejný počet lidí mířil i zpátky. Auto jelo takřka krokem. Jak tak koukám letargicky z okna, najednou jsem málem radostí proskočila stropem. Proti nám pomalu mířilo auto s tátou! Přečkal požár a když nás nenašel nikde ve vesnici, nasedl do auta a mířil na odchytné parkoviště. Máma si rychle přelezla z okénka do okénka a já s bratrem jsme měli dojet až do Krvavice a tam počkat. Táta to otočil na prvním možném místě a jel za náma.

Shledání bylo dojemné. Táta si mě poprvé (a naposledy) posadil na ramena a pobíhal se mnou vesnicí jako blázen. Ohromnou radost jsme měli i ze setkání s naší domácí rodinou. Vlastně jsme přišli jen o jednu jedinou tašku – oheň si vzal naše věci na pláž. Čert vem plavky a šnorchly, hlavně že my jsme byli v pořádku. A já se mohla konečně převléci – celou dobu jsem byla ve svém oblíbeném oranžovobílém spartakiádním trikotu. Po bujaré oslavě jsme se začali chystat na cestu domů.

Ze začátku jsme si říkali, že už do Jugoslávie nikdy nepojedeme. Po dlouhém vyšetřování se zjistilo, že oheň někdo založil úmyslně a na několika místech najednou. Shořela většina lesů v této oblasti (města Makarska, Baška Voda aj.). Jak šly dny, začalo se nám stýskat a když se sešel rok s rokem, najednou jsme opět jeli směr Krvavica. Místní nás uvítali rakijí (a děti výbornou čokoládou) a pro jistotu jsme si to zopakovali ještě další rok. Žádné další dramatické momenty jsme už v této zemi nezažili. Než jsme se k moři vypravili po čtvrté, přišel nám dopis. Prý se přemnožili černé vdovy a pobřeží je nebezpečné. Další rok nám zase naši bývalí domácí napsali, že se zázračně zapálily svíčky u místní sochy Madony. To prý věští špatné věci a blížící se násilí. Bohužel to byla pravda, za pár měsíců vypukla válka. Mezitím se moji rodiče rozvedli a my jsme se už na naše oblíbené místo nikdy nevypravili. Trochu mě to mrzí. Místní lidi jsem si oblíbila a mám na ně jen dobré vzpomínky. Zároveň vím, že většina z nich bydlela v Sarajevu – a to ve čtvrti, která schytala nejhorší bombardování. Nedělám si tedy iluze, že by někdo z nich byl ještě naživu. Kdo ví, třeba časem získám odvahu a přemluvím svou rodinu k výletu. Rakiji sice nepiji a továrna na Eurokrém už nestojí... stejně si ale myslím, že by to byl krásný návrat do dětství.

Krátký hřejivý pocit

Každá matka to zná - děti se vyžadují pozornosti (nejlépe všechny najednou a pořádně hlasitě), vy máte v očích ještě ospalky a kruhy pod očima po prokojené noci a myslíte pouze na to, jestli si první odskočíte na toaletu nebo si uděláte kafe. O nějakém vyčištění zubů, učesání nebo dokonce převlečení ani neuvažujete. V momentě největšího řevu se rázně zvedne vaše silná polovička. Hurá, den je zachráněn, dojde i na ty zuby... zaplaví vás hřejivý pocit, že svět je přeci jen krásné místo. Pocit ale rychle vyprchá - to když s hrůzou sledujete, jak manžel jde ke dveřím od ložnice a rázně se tam zavírá (nebo schovává?). Takže šup zpátky do reality a postarat se o ty malé sirény.
Když potom sedíte v křesle (starší dítě jí spokojeně snídani, mladší visí u vašeho prsu), začne se vám honit hlavou, že už plně chápete, proč se z tolika matek na rodičovské dovolené stávají alkoholici... pořádný panák by se totiž hodil a to je teprve ráno :o)... no, na dlouhé úvahy není čas, děti se už zase dožadují pozornosti (nakrmené dítě se ušpinilo a chce asistenci s umytím a mladší se rozhodlo, že najezené jídlo musí pryč a plínka je tudíž plná a hřeje vás do rukou)... Ještěže aspoň ten manžel se o sebe dokáže postarat sám.

Druhý porod - ohlédnutí po týdnu

Tak už týden je na světě nejmladší člen naší rodiny. Je tedy na čase se ohlédnout za porodem č. 2. Jak moc se na prožití porodu podepsala změna porodnice? Je opravdu druhý porod rychlejší a jednodušší? Odpověď na obě otázku je ano i ne.

Celé těhotenství probíhalo velice klidně a já si ho užívala. Sportovala jsem, neodpírala si nic z jídla a ani jsem moc nepřibrala. Jen doktor začal zhruba měsíc před porodem sýčkovat, že dítě je nějak veliké a je možné, že půjde ven dřív. Tak jsem se sbalila, připravila vše potřebné a čekala. Ve velice sváteční náladě jsem se vypravila i na vánoční večírek svého zaměstnavatele. Po firmě se zpráva o mém těhotenství kupodivu neroznesla a tak to byl pro mnohé šok. Na rozloučenou se ke mně naklonil jeden kolega a velice důležitě (a několikrát) mi řekl, že má divné tušení. Porod se prý nečekaně zkomplikuje, ale já i dítě prý zabojujem a všechno bude zase v pořádku. Ze začátku jsem to brala jako citový výlev připitého a dojatého muže (jmenuje se Josef a naše dcerka se měla jmenovat Josefínka), po odchodu mi to však začalo vrtat hlavou. Opatrně jsem se tedy začala připravovat na možné komplikace. První z nich potvrdil hned za několik dní poté můj gynekolog – špatně se prý podíval na výsledky posledního vyšetření a já jsem pozitivní na streptokoka. Pro dítě je to prý nebezpečné, ale dá se to prý zvládnout pomocí antibiotik během porodu. Doufala jsem, že tím vše skončí a dál jsem to radši neřešila. Svou pozornost jsem polevila jen na plese svého oblíbeného sportovního klubu. Josífka ale byla moudrá a nikam se nehrnula.

Pomalu se blížil termín porodu a doktor stále tvrdil, že se nic neděje. Týden před určeným datem jsme odeslali Fanynku k babičce a po několika dnech úklidu jsem se rozhodla už jen odpočívat a nabírat síly. Den před termínem jsem už měla pocit, že už bych měla jet na kontrolu i se sbalenou taškou. Donutila jsem Vráťu zůstat doma a vyhlásila jsem pohotovost po příbuzenstvu. Reakce doktora ale byla opět zamítavá. Ať prý přijdu za dva dny znovu na kontrolu a nedělám si příliš iluze – prý se to stejně rozhodne až příští týden.

Už druhý den jsem ale začala cítit kontrakce. Byly slabé a nepravidelné, doufala jsem tedy ještě v poslední klidnou noc. Nebyla už mi ale dopřána. Už po hodině spánku jsem musela zase vstát a nakonec jsem celou noc strávila u počítače. Surfovala jsem po netu, hrála si hry a mezitím si psala časy kontrakcí. V sedm ráno už jsem vzbudila Vráťu, převlékla se a nechala si zavolat taxi. Tentokrát jsem o cestě mhd ani neuvažovala. Do porodnice jsme dorazili chvíli před osmou hodinou ráno. Na příjmu se ze začátku tvářili nedůvěřivě. Že jsem tam prý moc brzo. Jejich chmury rozptýlil onen pozitivní nález od doktora. Antibiotika je prý totiž nutné aplikovat alespoň 4 hodiny před porodem. Takže jsem vlastně přijela v ten pravý moment.

Dostali jsme k dispozici krásný porodní salónek, já kapačku s antibiotiky a začali jsme dřímat. Nebýt těch kontrakcí, připadala bych si jak na výletě v horském středisku. Venku svítilo sluníčko, na střechách se bělal sníh a z okna byl nádherný výhled na panorama Vltavy. Jakmile uplynuly čtyři hodiny, vešla znovu sestra. Zkontrolovala mne a začala vše připravovat na příchod dítěte. Dostala jsem znovu antibiotika a pomalu se přesunula na porodní křeslo. Už mě bolelo celý tělo, začala jsem se tedy zajímat o epidurál. Už několik týdnů před porodem jsem dala souhlas s jeho aplikací a vyplnila dotazník pro doktora. Zároveň jsem poprosila porodní asistentky, že si nepřeji žádné jiné léky. Během prvního porodu jsem na nějaký lék špatně reagovala a bohužel jsem neznala jeho název. Sestřička mě uklidnila, že zatím mi nic dávat nebude a o epidurálu se rozhodne až v momentě, kdy to opravdu bude nezbytné.

Neuplynulo moc času a porod začal doopravdy. Vráťa seděl na křesle u mé hlavy a držel mě za ruku. Na pokyn asistentky mi dával pít vodu, držel mi hlavu v předklonu (prý to při tlačení pomáhá) a zvonil na dětskou sestru. Rozhodně viděl víc než mu bylo milo a byl nucen se zapojit aktivně do celého procesu. Na chvilku se sestra dokonce bála, jestli to ustojí. Naštěstí je můj manžel opravdu silná osobnost. Vše zvládal s přehledem a takřka s úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem už téměř křičela, že nemám sílu pokračovat, trpělivě šeptal do mého ucha, že to zvládnu, že už vidí hlavičku a že to za chvilku skončí.

Původně hladký porod se ale začal (dle předpovědi) najednou komplikovat. Dítě vždycky povykouklo a zase zajelo zpátky. Cítila jsem její odstrkující se nožičky, sestřička monitorovala činnost srdce, obě (sestřička i porodní asistentka) už ale začaly být trochu nervózní. Nakonec se mi asistentka omluvila a řekla, že bude muset stříhat. Byla jsem pro – udělala bych cokoliv, jen aby už holka byla venku. Doporučily mi zavřít oči a pořádně zabrat. Najednou jsem cítila, že nastal zlom. Otevřela jsem oči a viděla asistentku, jak drží už skoro celé dítě venku. Moje nadšení vystřídal ihned výraz panické hrůzy. Dítě bylo modrofialové a s pupeční šňůrou pevně omotanou okolo krku. Leželo bezvládně na ruce dětské sestřičky a nejevilo známky života. Asistentka rychle odstřihla šňůru a sestřička se vyřítila ze salónku pryč. Chtělo se mi brečet a jen jsem koukala na asistentku. Ta mě začala uklidňovat, že to bude v pořádku, že dítě ihned oživí lékař. To už se naštěstí z chodby ozval pláč – pláč naší holčičky. Padla jsem zpátky na křeslo a zabořila hlavu do polštáře. Zvědavě jsem ještě koukla na placentu a pak už mě nic nezajímalo. Šití bylo nepříjemný, doktorka si dala ale dala záležet a odvedla přímo vynikající práci. Když bylo po všem dostavil se konečně šok a celé tělo se mi rozklepalo jak v zimnici. Uklidnila jsem se až v momentě, kdy mi přinesly naší Josefínku a položily mi ji na tělo. Koukala na mně, její tělíčko příjemně hřálo a kůže pomaličku získávala normální barvu. Bylo na ní vidět, že je taky unavená a nejraději by usnula. Přesto začala po chvilce hledat bradavku a jak to šlo, spokojeně se přisála. Asistentka se mě mezitím přišla zeptat, jestli se cítím na oběd a jestli chce manžel něco k pití. Až mě to rozesmálo. Po prvním porodu mě nechaly sestřičky dvě hodiny o samotě a naopak mi zakázaly se i jen napít. Teď jsem dostala oběd (polívku jsem s radostí přenechala Vráťovi), čaj a na stolečku byla připravena ještě hora jídla (vše jsem si nakonec s sebou odnesla na pokoj).

Už při příjmu jsem avizovala, že si přeji nadstandard – to bylo bohužel všechno plné. Naštěstí se během porodu jeden pokoj uvolnil. Byl sice ten nejdražší, byla jsem ale tentokrát pevně rozhodnuta, že si pobyt užiju all-inclusive. Dvě hodiny po porodu už jsem se cítila natolik fit, že jsem si s pomocí asistentky došla na toaletu a na pokoj jsem šla svižněji než saniťák, který mi nesl bagáž.

I zbytek pobytu v porodnici se nesl v pohodovém duchu. Šití bylo tak dobré, že jsem si mohla na posteli normálně sednout, Josífka většinu doby prospinkala a nevadila jí ani zapnutá televize. Fanynka se přišla na sestřičku podívat hned druhý den a byla nadšená. Vozila ji po místnosti, pojmenovala ji Fifi a i maminka dostala pusinku a pomazlení.

Týden po porodu už běhám po bytě jak kdyby se nic nestalo. Josífka mi v noci dává i čtyři hodiny spánku v kuse a klidně spinká i přes den. Netrápí nás prdíky, ekzémy ani žádné jiné nelibůstky. Ani sourozenecká žárlivost se zatím nijak neprojevuje. A já s radostí pozoruji, kterak ručička váhy ukazuje dokonce menší cifru, než před těhotenstvím. Nechci nic zakřiknout, ale zatím si mohu ke svým dětem jenom gratulovat, snad nám to vydrží.

Udivené Vánoce

Fanynka už zažila dvoje Vánoce. Přesto byly ty letošní vlastně první. V minulých letech si sotva všimla stromečku, balicí papír byl zajímavější než obsah a celkově šla celá ta sláva mimo Fanny.
Letos jsme svátky nezačali zrovna příhodně. Podařilo se nám (všem) zcela zapomenout, že existuje cosi jako Mikuláš. Při nákupu na trhu jsem sice zaznamenala průvod čertů a andělů, mozek to ale nespojil s patřičným svátkem. Trochu nás omlouvá to, že hned druhý den měla dcerka druhé narozeniny a v duchu už jsme připravovali oslavu. Z důvodu zaneprázdněnosti jsme tak nějak zapomněli Fanny vysvětlit i blížící se Vánoce. Dárky jsme samozřejmě koupili a zabalili, stromeček čekal na balkóně, cukroví bylo napečené a v pohotovosti byl i betlém... jen jsme jí to prostě neřekli předem.
Den D začal jako každý jiný den. Po snídani jsme přenesli stromek do obýváku a nechali ho zvyknout si na teplo a roztáhnout větve. Fanny jen zkonstatovala "kytííí" a přestal ji zajímat. Salát jsem udělala už večer předem a i uklizeno bylo dostatečně, sobota tedy byla čistě odpočinkovým dnem. Celé dopoledne jsme se procházeli v přilehlém parku a příjemnou procházku jsme zakončili v místní čínské restauraci. Na zlaté prasátko nevěříme a vařit doma se nám nechtělo. Stejný nápad mělo více lidí a bylo skoro plno. Zpátky domů jsme přišli příjemně unavení a Fanny to zalomila rovnou do postýlky. Během jejího spánku jsme ozdobili stromeček a naaranžovali betlém. V televizi hrála jedna pohádka za druhou, stromek zářil a krásně voněl, nálada byla opravdu sváteční. Holka po probuzení jen vytřeštila očička na výzdobu a začala opatrně zkoumat, cožeto na tom kytí je. V rámci bezpečnosti jsem ho ozdobila jen slámovými a čokoládovými ozdobičkami. Jedinou výjimkou byl světelný řetěz. Na jedno světýlko si Fanny sáhla - uznala, že je to moc horký a už se o to podruhé nepokusila. Sundala jednu slamněnou ozbodu, ale hrát se s ní moc nedalo. Výhodu čokolády objevila až po několika dnech.
Večeře ji nadchla, salát i kapr se u nás nedělají zas tak často. Začali jsme dumat, jak nenápadně přenést dárky z ložnice pod stromek. Vše za nás vyřešila Fanny. Vběhla do koupelny, že je čas si vyčistit zuby. Rychle jsem zamířila za ní a Vráťa běžel do ložnice. Po přijatelné době se bytem rozeznělo cinkání zvonku a já s Fanny jsme se vrátily do obýváku. Tam už byla tma a svítil jen stromeček. Fanny se k němu pomalu blížila s otevřenou pusou. Rozsvítili jsme a začali rozdávat dárky. Skoro se bála ty svoje rozbalit. Nakonec se osmělila a začala řádit. Zvláště nové odrážedlo jí nadchlo. Na ježdění jí sice ještě pár centimetrů chybí, opatrně s ním ale prochodila celou plochu bytu. Jaké bylo její zklamání, když zjistila, že se nevejde s ní do postýlky a musí ho opřít o skříň vedle. Spát šla nakonec až o půlnoci a to proto, že jsme si šli lehnout i my a v celém bytě byla tma. Chvilku se mě snažila probudit šťoucháním do hlavy, pak to ale vzdala.
Rozbalování dárků se jí moc líbilo a ani se nepídila po tom, od koho (a proč) ty dárky vlastně dostala. Tak jsme to neřešili ani my. Žádný Ježíšek nebo Santa Klaus. Prostě tu najednou byly dárky a to pro všechny. Další dny jsme objížděli veškeré babičky a Fanynka si vždycky stydlivě přebírala své dárky. Takhle krásné a pohodové svátky už jsem dlouho nezažila. I Silvestr probíhal až do ohňostroje v poklidu. Pár rachejtlí za oknem Fanynku vyděsilo a pokoušela se schovat pod postýlku. Díky hlazení a houpacímu křeslu se nám jí podařilo zase uklidnit a uspat. Vstala dokonce až okolo deváté hodiny ráno, je to hodná holka. Jen přemíra sladkostí a asi i nějaká infekce jí spustili problémy se zažíváním.
Celkově se nám svátky opravdu povedly. Fanny vzala jako fakt to, že se prostě nazdobil byt, rozdaly dárečky a jedly dobroty. A že ty hody stejně rychle a bez vysvětlení skončily. Nepídí se po dalších dárcích, nevyžaduje laskominky každý den a spát chodí nejpozději v deset večer. Jen od toho odrážedla se pořád nechce odloučit. Tajně doufám, že se nám bude podobně dařit i za rok.