pátek 9. prosince 2011

Sednout si, či zůstat stát?

Už během prvního těhotenství jsem se snažila žít velice aktivně. Častá chůze, do konce osmého měsíce pravidelná jízda na kole. Vlastně jsem s kolem přestala až s nástupem zimy. Riskovat se přeci jen nevyplácí. Dokonce i do porodnice jsem raději jela metrem a autobusem - chůze mě uklidňovala a časově to vyšlo skoro nastejno jako taxíkem.
Když jsem po nějaké době znovu otěhotněla, nebylo co řešit. Příroda mi opět určila mít zimní dítě, vše šlo tedy podle původního vzoru. Pohyb po Praze s kočárkem je navíc značně nepohodlný, kolo tedy vedlo celé léto a většinu podzimu. Dokonce jsem měla oproti minule výhodu - za první porod jsem dostala elektrokolo a tak jízda nebyla tolik namáhavá. I s velkým bříškem jsem se mohla vydávat každou sobotu na oblíbený trh a do tašek si naložit klidně i několik kilo brambor, jablka, pětilitrový barel moštu a další. Ani Krčský les mi nesebral úsměv z tváře. Sportovce jsem nechávala daleko za sebou a v poklidném tempu si to brázdila napadaným listím v lese. Pár nedorozumění s řidiči tu sice bylo (neurvalec nebere ohled na své okolí, břicho nebřicho), přesto jsem se cítila docela bezpečně.
Pak se mě někdo zeptal, proč nejezdím MHD - v těhotenství se přece jezdí super. Lidé berou ohledy a pouští sednout. Smála jsem se ještě dlouho poté. První tři měsíce je těhotné nejhůř. Žaludek se houpe a hlava motá, bříško je ale malé a tak není vidět. Většina lidí si tak maximálně myslí, že jste lehce obézní. Sednout vás pustí jen náhodou - až když barva vaší tváře připomíná nátěr soupravy. S větším bříškem už se lidé začnou zvedat. Kupodivu převážně muži. Galantně vyskakují i sedmdesátiletí staříci. Zato většina žen si uvědomí, že má v rukou strašně zajímavou knihu, či že za oknem se právě odehrává nějaké drama, které nutně musí vidět. Počasí v tom nehraje roli. Ať máte na sobě jen lehké letní šaty, nebo jste nabalená jak pumpa - reakce je vždy podobná.
Byla jsem také skoro osočena, že je to moje vina. Prý si mám o místo říct a neremcat. Což o to, člověk by si i rád řekl, jenže... ze začátku se většina žen stydí na sebe příliš upozorňovat. Když se otrkají, tak si občas řeknou. Většinou se párkrát zeptají a pak už si připadají, jako by žebrali někde na ulici o drobné. Lidé je pustí sednout, jejich pohled však říká cosi o tom, že by přece těch pár zastávek stát vydržela, ne? A je to vůbec nutné? Není jenom kapku při těle a nechce si hrát na těhulku? Takže zhruba po týdnu snažení to člověk vzdá a radši stojí. Ostatně - pokud bych náhodou omdlela, tak je reálná šance, že spadnu dopředu - a tudíž na toho dobráka, co mě nechce pustit sednout. To samé platí o zvracení :o). V polovině těhotenství už je většina žen zběhlá a jízdu MHD prožije bez ušpinění svého vlastního oblečení.
Horší je to s následky. Po půl hodině stání v metru se většinou ozvou křeče v nohou, dítě se rozkope a matka má pocit, že právě zdolala Mount Everest. Ale postěžovat okolí si nesmí, protože si o místo k sezení neřekla? Hmmm.... je pravda, že staré přísloví říká: "Každý svého štěstí strůjcem."
Ale zpátky ke kolům. I toto je jeden z hlavních důvodů, proč stále jezdím raději na kole než tramvají. Na kole mám totiž vždycky jistotu, že si sednu. S pomocí elektromotoru se při jízdě ani nezapotím. Křeče nehrozí, naopak - případná křeč se krásně rozhýbe pohybem šlapek. Nemusím se ani tahat s taškou nebo kabelkou - vše je pohodlně uchyceno na nosiči kola. Na příští rok plánuji přidat ještě na řidítka košík.
Jízda na kole se samozřejmě nehodí pro každou začínající maminku. Chce to trénink z předchozích jízd, vyznat se v trasách po Praze a umět se pohybovat v provozu. Celkově to však mohu jen doporučit a ostatně ani můj gynekolog není proti. Rozhodně je to bezpečnější, než usedat před porodem za volant. A co vy a vaše těhotenství? Byly komplikace, nebo jste si našly nějaký způsob, jak se pohybovat po městě v pohodě?