Celý život bojuji s teploměry. Narodila jsem se s provozní teplotou cca 35,4. Při teplotě okolo 37 se mi už začíná točit hlava, 38 už způsobuje skelný pohled a při 39 mám zimnici a nejsem schopna komunikace. Problémem je, že většina mého okolí (doktory nevyjímaje) mě začíná brát vážně až při 38 stupních. Vše ostatní je přece jen lehce zvýšená teplota, nehodna zájmu. A tak jsem se již v útlém věku naučila naklepávat teplotu na požadovanou hodnotu. Díky bohu za rtuťové teploměry. Upravit je nebylo těžké, vrátit do původního stavu nemožné. Trvalé naklepávání posunulo rtuť o cca dva stupně. Vlastní matka mi uvěřila až v momentě, kdy se zamilovala do muže se stejným problémem. Až když viděla dospělého trpícího při 37,5 pochopila, proč jsem v dětství většinu příznaků nadsazovala - jedině tak jsem získala pozornost lékařky.
V porodnici jsem zvědavě čekala, co mi ukáže teploměr u Fanynky. Byla jsem skoro až hrdá, když se ukázala hodnota 35,7. Je to moje holka! Jen dětská sestřička byla vyděšená a povídala cosi o podchlazení. Uklidnila se až když jsem jí ukázala svou hodnotu. O něco míň ochotná k uvěření byla naše dětská doktorka. Jednoho dne jsem se k ní přiřítila, protože holka měla 38,5 a téměř nekomunikovala. Dostala jsem samolepku přehánějící matky a byla vykázána domů. Naštěstí to byla jen lehká viróza a Fanny byla do dvou dnů zdravá.
Dva roky po Fanynce se narodila Josífka. I u ní jsem byla zvědavá na teplotu. Na omak se mi zdála nějaká rozehřátá. Měla 36,7 a evidentně se jí to líbilo. Najednou jsem se musela ke každé holčičce chovat jinak. To, co u Fanny znamenalo těžkou horečku bylo u Josífky v normě. Ještěže si holky drží nemoce celkem od těla.
Teď ještě přesvědčit doktorku i sestřičky, aby se chovaly ke každé jinak. Je to sice běh na dlouhou trať, ale já se nevzdám! Jsou to přece moje holčičky. A co vy? Jaká je vaše normální teplota? A švindlovali jste jako děti?
pondělí 25. února 2013
pondělí 11. února 2013
Zase krásné výročí
Tak už mám zase nostalgickou náladu. Před rokem touto dobou mi nebylo zrovna do skoku. Vlastně jsem už jen zoufale seděla na gymnastickém míči a držela se porodního křesla.
Všechno to začalo mnohem dřív. První porod mi dal víru v mé zvládání bolesti, přesto jsem raději už předem podepsala žádost o epidurál. V posledním měsíci mě vyděsil můj gynekolog - omylem se podíval na výsledky vyšetření u prvního těhotenství a až pár týdnů před porodem zjistil, že testy na streptokoka byly vlastně pozitivní. Už se s tím nic nedalo dělat a tak se už ani nepokoušel o vyléčení a s antibiotiky se muselo počkat až do porodnice. V praxi to znamenalo, že musím přijít alespoň čtyři hodiny před porodem. V duchu jsem přemýšlela, podle čeho poznám, že právě za čtyři hodiny už "to" bude. Můj původní plán byl, že doma zůstanu co nejdéle. Minule jsem přijela na příjem už deset hodin před porodem. Tentokrát jsem chtěla být v nemocnici co nejkratší dobu. Také se ukázalo, že podle vyšetření je dítě nějaké velké a hrozí předčasný porod.
Raději už týden před porodem jsem poslala starší dcerku k babičce. Brala to statečně. Poprvé měla být na hlídání mimo domov a rovnou na tak dlouho. Podle signálů od miminka jsem očekávala, že porodím už před termínem. Porodník chladil mé nadšení. Dítě je prý pasivní a ven se nemá. Při vyšetření den před termínem se se mnou rozloučil se slovy, že se ještě uvidíme další týden na vyšetření a ať si akorát za dva dny dojdu radši natočit odezvy na monitoring. Jak jsem tak odjela z porodnice, cítila jsem zklamání. Tašku už jsem měla připravenou a manžel čekal doma na pokyn. Fanynka brala pobyt u babičky sportovně, ale při večerních hovorech přes Skype bylo vidět, že se jí stýská. Tak jsem to vzala z porodnice rovnou za ní. Pomazlila jsem se, slíbila brzký návrat a odvalila se domů.
V den porodu mi začalo být všelijak. Dopoledne jsem měla plno energie, zato v odpoledních hodinách jsem si musela jít i lehnout. Tělo mi dalo jasně najevo, že se už nevyspím. Tu noc jsem opravdu už oka nezamhouřila. Zhruba v pět ráno jsem už měla jasno. Na objednané odezvy si už vezmu tašku s sebou a i manžela. Byla sobota, tak si aspoň udělá výlet do Podolí. Objednaná jsem byla na devátou ráno. Minuty se nekonečně vlekly a (ačkoli kontrakce ještě nebyly pravidelné) jsem v sedm ráno vzbudila Vráťu a vyrazili jsme. Tentokrát jsem si nehrála na žádnou hrdinku. Kdepak MHD jako u Fanynky. Nechala jsem si přistavit taxík skoro až před dveře. V osm ráno jsem se hlásila v porodnici s tím, že už je čas.
Porod jsem popsala už dřív, takže jen ve zkratce. Byly to nervy, na epidurál vůbec nedošlo ("To už zvládnete, zbývá jen chvilka, ani by to nestihlo zabrat.") Ze sálu jsem hezky po svých došla na pokoj. Tentokrát jsem trvala na nadstandartu. Když jsem rodila první dítě tak mě velice mrzelo, že mi utekl oblíbený film v televizi. Na obyčejném pokoji televize nebývají. Zato tady jsem měla pokoj velký jak garsonku. Vlastní sociální zařízení, přebalovací pult s teplometem, velkou manželskou postel a i tu televizi.
Na pokoj jsem došla bez narozené Josífky (ta byla u sestřiček na vyšetření). Sotva jsem se zabydlela, přišla mě pozdravit sloužící sestřička. Slušně se představila (jaký to rozdíl od nevrlého osazenstva Krče), přinesla potřebné formuláře, vysvětlila vše potřebné a zeptala se, jestli chci dítě hned k sobě, nebo si chci ještě odpočinout (dítě prý stejně teď spokojeně spinká). Zavřela jsem oči a zamyslela se. Na dítě jsem se samozřejmě těšila - Josífku jsme oba moc chtěli a po dramatickém porodu jsem o ní měla trochu strach a nejraději bych ji měla v náručí. Pak jsem si ale uvědomila, v jakém jsem stavu. Za sebou jsem měla probdělou noc a několikahodinový porod. Tělo si žádalo oddech. S omluvným úsměvem jsem tedy Josífku nechala v péči sestřiček.
Padla jsem do postele a zavřela oči. Adrenalin v krvi pomalu klesal a já se pomalu uklidňovala. Blesklo mi hlavou, že vlastně v televizi běží Columbo - uteklo mi jen cca deset minut. Zapla jsem tedy televizi a nakonec u ní i usnula. Probudila jsem se ke konci dílu. Pořád jsem ještě byla bez miminka, využila jsem tedy klidu a obvolala příbuzenstvo. Pak už mi přivezly ten uzlíček štěstí a já se mohla kochat. Další dny začal známý kolotoč. Návštěvy příbuzných a známých, slaďování s miminkem a snaha o poctivé rozdělování lásky mezi obě holky. Vráťa tentokrát Josífku zapil hned v sobotu po porodu (u mojí mámy už byly připravené láhve se šampusem - a že jich padlo několik) a - aby se neopakoval zážitek z minulého odjezdu z porodnice - přivezl Vráťa věci potřebné k odjezdu už o den dřív a i přespal se mnou v porodnici.
S odstupem jednoho roku teď koukám na ty svoje dvě kočičky. Strasti z porodů už jsou dávno zapomenuty. Nedostatek spánku a permanentní únava je jen vzdálená noční můra. A já si tak říkám, že by se třeba ještě jednou tohle všechno mohlo zopakovat.... a když ne, taky se nic nestane... můj život je teď napínavý, dobrodružný, nevyzpytatelný a hlavně - plný lásky. (I když zrovna teď holky vyvádí a v duchu tak přemítám, kolik je vlastně let za ublížení na zdraví u svěřené osoby.) :o)
Všechno to začalo mnohem dřív. První porod mi dal víru v mé zvládání bolesti, přesto jsem raději už předem podepsala žádost o epidurál. V posledním měsíci mě vyděsil můj gynekolog - omylem se podíval na výsledky vyšetření u prvního těhotenství a až pár týdnů před porodem zjistil, že testy na streptokoka byly vlastně pozitivní. Už se s tím nic nedalo dělat a tak se už ani nepokoušel o vyléčení a s antibiotiky se muselo počkat až do porodnice. V praxi to znamenalo, že musím přijít alespoň čtyři hodiny před porodem. V duchu jsem přemýšlela, podle čeho poznám, že právě za čtyři hodiny už "to" bude. Můj původní plán byl, že doma zůstanu co nejdéle. Minule jsem přijela na příjem už deset hodin před porodem. Tentokrát jsem chtěla být v nemocnici co nejkratší dobu. Také se ukázalo, že podle vyšetření je dítě nějaké velké a hrozí předčasný porod.
Raději už týden před porodem jsem poslala starší dcerku k babičce. Brala to statečně. Poprvé měla být na hlídání mimo domov a rovnou na tak dlouho. Podle signálů od miminka jsem očekávala, že porodím už před termínem. Porodník chladil mé nadšení. Dítě je prý pasivní a ven se nemá. Při vyšetření den před termínem se se mnou rozloučil se slovy, že se ještě uvidíme další týden na vyšetření a ať si akorát za dva dny dojdu radši natočit odezvy na monitoring. Jak jsem tak odjela z porodnice, cítila jsem zklamání. Tašku už jsem měla připravenou a manžel čekal doma na pokyn. Fanynka brala pobyt u babičky sportovně, ale při večerních hovorech přes Skype bylo vidět, že se jí stýská. Tak jsem to vzala z porodnice rovnou za ní. Pomazlila jsem se, slíbila brzký návrat a odvalila se domů.
V den porodu mi začalo být všelijak. Dopoledne jsem měla plno energie, zato v odpoledních hodinách jsem si musela jít i lehnout. Tělo mi dalo jasně najevo, že se už nevyspím. Tu noc jsem opravdu už oka nezamhouřila. Zhruba v pět ráno jsem už měla jasno. Na objednané odezvy si už vezmu tašku s sebou a i manžela. Byla sobota, tak si aspoň udělá výlet do Podolí. Objednaná jsem byla na devátou ráno. Minuty se nekonečně vlekly a (ačkoli kontrakce ještě nebyly pravidelné) jsem v sedm ráno vzbudila Vráťu a vyrazili jsme. Tentokrát jsem si nehrála na žádnou hrdinku. Kdepak MHD jako u Fanynky. Nechala jsem si přistavit taxík skoro až před dveře. V osm ráno jsem se hlásila v porodnici s tím, že už je čas.
Porod jsem popsala už dřív, takže jen ve zkratce. Byly to nervy, na epidurál vůbec nedošlo ("To už zvládnete, zbývá jen chvilka, ani by to nestihlo zabrat.") Ze sálu jsem hezky po svých došla na pokoj. Tentokrát jsem trvala na nadstandartu. Když jsem rodila první dítě tak mě velice mrzelo, že mi utekl oblíbený film v televizi. Na obyčejném pokoji televize nebývají. Zato tady jsem měla pokoj velký jak garsonku. Vlastní sociální zařízení, přebalovací pult s teplometem, velkou manželskou postel a i tu televizi.
Na pokoj jsem došla bez narozené Josífky (ta byla u sestřiček na vyšetření). Sotva jsem se zabydlela, přišla mě pozdravit sloužící sestřička. Slušně se představila (jaký to rozdíl od nevrlého osazenstva Krče), přinesla potřebné formuláře, vysvětlila vše potřebné a zeptala se, jestli chci dítě hned k sobě, nebo si chci ještě odpočinout (dítě prý stejně teď spokojeně spinká). Zavřela jsem oči a zamyslela se. Na dítě jsem se samozřejmě těšila - Josífku jsme oba moc chtěli a po dramatickém porodu jsem o ní měla trochu strach a nejraději bych ji měla v náručí. Pak jsem si ale uvědomila, v jakém jsem stavu. Za sebou jsem měla probdělou noc a několikahodinový porod. Tělo si žádalo oddech. S omluvným úsměvem jsem tedy Josífku nechala v péči sestřiček.
Padla jsem do postele a zavřela oči. Adrenalin v krvi pomalu klesal a já se pomalu uklidňovala. Blesklo mi hlavou, že vlastně v televizi běží Columbo - uteklo mi jen cca deset minut. Zapla jsem tedy televizi a nakonec u ní i usnula. Probudila jsem se ke konci dílu. Pořád jsem ještě byla bez miminka, využila jsem tedy klidu a obvolala příbuzenstvo. Pak už mi přivezly ten uzlíček štěstí a já se mohla kochat. Další dny začal známý kolotoč. Návštěvy příbuzných a známých, slaďování s miminkem a snaha o poctivé rozdělování lásky mezi obě holky. Vráťa tentokrát Josífku zapil hned v sobotu po porodu (u mojí mámy už byly připravené láhve se šampusem - a že jich padlo několik) a - aby se neopakoval zážitek z minulého odjezdu z porodnice - přivezl Vráťa věci potřebné k odjezdu už o den dřív a i přespal se mnou v porodnici.
S odstupem jednoho roku teď koukám na ty svoje dvě kočičky. Strasti z porodů už jsou dávno zapomenuty. Nedostatek spánku a permanentní únava je jen vzdálená noční můra. A já si tak říkám, že by se třeba ještě jednou tohle všechno mohlo zopakovat.... a když ne, taky se nic nestane... můj život je teď napínavý, dobrodružný, nevyzpytatelný a hlavně - plný lásky. (I když zrovna teď holky vyvádí a v duchu tak přemítám, kolik je vlastně let za ublížení na zdraví u svěřené osoby.) :o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)