Volat či nevolat?

Snad na každém sídlišti bují jeden silný nešvar. Parkovacích míst je málo a aut je moc. Parkuje se tedy i tam, kde to policie vidí nerada. Nic nepomáhají žluté čáry nebo přítomnost přechodu. Jako matka s kočárkem jsem vždycky tiše trpěla.
Na mé oblíbené trase do parku je nutné přejít několikrát přes silnici. V jednom místě byl vždycky jen snížený obrubník - oficiální přechod neexistoval. V létě se dala ignorovat auta parkující přímo před sníženým místem (i když invalidé z místního domova důchodců byli naštvaní hodně). Zato v zimě jsem měla i já chuť snad projít přímo autem. I v Praze mohou vznikat závěje sněhu - zvláště v blízkosti přechodů. A zkuste se brodit hlubokým sněhem s kočárkem a sotva chodícím dítětem u nohou. Rozhodla jsem se tedy přestat hrát mrtvého brouka a něco s tím udělat. Koupila jsem si tedy obyčejné bílé samolepky a fixou na ně napsala: "Parkuji bezohledně." Na autě sice skoro nedrží (mají tendenci sloupnout se pouhou silou gravitace), někteří jedinci si však po pár týdnech začali hledat místo jinde. Po několika měsících mě čekalo přímo vynikající překvapení. Přes silnici se skvěl krásný nový přechod. Jupííí! A stačilo tak málo.
Samolepky jsem si nechala v přebalovací tašce a využívala je jen zřídka. Až dnes. Šli jsme z procházky a míjeli další podobné místo. Při ústí slepé uličky je také místo bez přechodu. Pouze snížené obrubníky ukazují možnost překonání. Pro jistotu je po celé jejich délce výrazná žlutá čára. Celé místo je totiž do zatáčky a parkující auta by úsek udělala zcela nepřehledným. Jaké bylo tedy mé překvapení, když mi dnes cestu zatarasila dodávka. Řidič nechal prostor tak pro půlku kočárku a myslel si, že to bude stačit. Chvíli jsem tam tak stála a pak se zdravě naštvala. Vylovila jsem z tašky samolepku a opatrně ji nalepila na zadek auta. Sice se jednalo o přestupek, ale kdo by volal policii za krásného nedělního večera.
Pokračovala jsem i s rodinou dál - čekal nás nákup v nedalekém obchodě. Cestou nás dohnal nějaký výhružně se tvářící pán. Lekla jsem se, že je to majitel dodávky a chce se bít. Pán na mě začal vykřikovat cosi o tom, že jsem nebetyčně drzá a že kdyby to bylo jeho auto, tak by mi to vysvětlil ručně. Odpověděla jsem mu, že být to jeho auto, tak volám policii. Začal plácat skoro až nesmysly, že prý určitě auto nemám a mít nebudu (takže nemohu chápat řidičovi pohnutky). Manžel se neudržel a vyštěkl, že auto ani nepotřebuji. To už jsme vešli do obchodu a na celý incident skoro zapomněli.
Při odchodu z obchodu nás udivil frmol na ulici. Jako první myšlenku jsem měla, že se vrátil pán i s doprovodem a teď uvidím. Naštěstí se jednalo o úplně jinou rvačku. Nějaký pár mládenců si pěstně vyřizoval účty. Opodál stála banda výrostků (asi kamarádi) a královsky se bavili. Hlavně tím, že všichni okolojdoucí se jen koukali a nikdo nijak nezakročil. Vráťovi to nedalo a nakonec zavolal policii. Samozřejmě, že než přijeli tak už bylo pozdě. Sepsali aspoň krátký prokol se svědky a zase odjeli. Jak jsme tak kráčeli směrem domů rozesmála jsem se. Na udivený pohled manžela jsem odvětila, že by bylo asi zlomyslné ty muže zákona aspoň poštvat na neukázněného řidiče. Ve skutečnosti bych to sice neudělala, v duchu mě to ale rozesmávalo ještě několik minut.

Rychlá změna

Začalo to jako krásné odpoledne. Kupodivu snadno se mi podařilo uložit po obědě obě děti, uvařila jsem si výborný čaj, našla schovanou čokoládu a vytáhla časopis. Sotva jsem se začetla, když tu náhle pod barákem začal strašlivý rámus. Skoro jsem nadskočila. Letmý pohled z okna mě málem poslal do kolen. Mezi paneláky máme malý parčík a hřiště. A tam (mezi stromy) se pokoušel otáčet sekač trávy. Nic malého - pořádně velké monstrum.
Už od včerejšího dne byl venku pořádný hic. V našem bytě ani v noci neklesla teplota pod 24 stupňů. Není tedy divu, že všechna okna byla otevřená (samozřejmě jen na větračku). Hluku tedy nic nebránilo. Okolo stojící paneláky fungovaly navíc jako účinný zesilovač. Byla jen otázka vteřin, než se holky vzbudí s pláčem. Z oken protějšího paneláku se ozvalo jadrné nadávání nějaké paní. Ani jsem se jí nedivila. Z dětského pokojíku už se začalo ozývat nesmělé fňukání. Rezignovala jsem, zavřela okna a přinesla mladší dcerku znovu k uspání. Podařilo se mi jí aspoň trochu uklidnit a dala jsem jí zpátky do postýlky. Celý byt se mezitím ohřál o několik stupňů.
Od Fanynky se sice taky cosi ozývalo, na akutní zásah to ale nebylo. Sedla jsem si tedy zpátky k čaji a frustraci si odbyla jen letmou poznámkou na facebookovských stránkách naší městské čtvrti. Pár maminek se ke mně přidalo a asi to mělo i efekt - kombajn kamsi odjel a nastoupil maník s obyčejnou sekačkou. Pro holky už ale bylo pozdě. Ani jedné se znovu usnout nepodařilo. Vtipálek z radnice (neznámého pohlaví) se snažil nakonec argumentovat tím, že každý má děti. No, ty jeho se asi zrovna v ten moment nepokoušely dostat do dalšího kola Superstar.
Ale dosti fňukání. Holky ven s pokojů, převlíknout a půjdeme ven... a před večeří pořádně utahat.