Už delší dobu
jsem se cítila unavená a přetažená a zoufale jsem toužila po
troše absolutního klidu a ticha. Dohodla jsem se tedy s Vráťou a
jeho i holky vyslala na chatu – kde by si Vráťa užil krajinu a
holky laskavou péči babičky. A já bych si mezitím dopřála
dlouhou koupel, spaní do sytosti, návštěvu čajovny, prohlídku
pár obchodů a možná i nějaký ten úklid. Také sbírka cd
potřebovala nějak utřídit a zaindexovat. Fanny byla nadšená a
Vráťa se také nemohl dočkat.
Pár týdnů před
plánovaným víkendem se Fanny objevilo ječný zrno. Domácí léčba
nepomáhala a tak jsem se pár dní před odjezdem odhodlala zajít s
ní k doktorce. Ta se na ní koukla, doporučila zrno nechat
rozříznout od odborníka a poslala nás na oční. Naštěstí to
nebylo daleko a tak jsme tam vyrazily hned ten samý den. Očařka se
na holku zkoumavě podívala a pravila, že vnitřek oka je již
uzdravený a problém je už jen na vrchu víčka. Řezat se jí
nechtělo (s dětskými pacienty to prý je dost obtížné) a tak
nám předepsala antibiotikovou mast a dala nám žádanku na řezání
do Krčské nemocnice – tam si prý poradí lépe. Doma jsem
zjistila, že nejbližší možný termín objednání je až příští
týden – rozhodla jsem se tedy alespoň začít mazat oko
předepsanými antibiotiky. A raději hned.
Zhruba půl hodiny
po aplikaci masti se Fanny najednou začala chovat divně. Tváře ji
hořely, oči získaly skelný nádech. A ejhle – 38,3. To už je
na ní trochu moc. Horečka opadla až po podání čípku. Trochu mě
to znervóznilo, ale přičítala jsem to reakci na antibiotika. Obě
holky tak na ně občas reagují. Ráno už vypadala normálně. S
klidným svědomím jsem ji tedy oko znovu namazala a nechala ji v
péči babičky – sama jsem jela ke své zubařce. Po návratu jsme
měly všichni jít do bazénu. Po příjezdu mě ale moje máma
přivítala s tím, že holce není dobře a raději by nikam neměla
chodit. Opravdu, už zase trochu hořela. No, už byl zase čas jí
dát mastičku. Oko jsem tedy namazala a babičku poslala domů.
Fanny usnula a vypadalo to, že sice má teplotu, ale pořádný
odpočinek si s tím poradí. Holka si doopravdu trochu odpočinula a
za chvíli už chtěla tancovat u televize. Najednou se zastavila
uprostřed pohybu a vykřikla: „Je mi zima! Strašná zima!“
Sáhla jsem na ní a byla jak kamna. Chtěla jsem ji tedy trochu
ochladit tím, že ji otřu vlhkou žínkou. Nenechala ale na sebe
ani trochu sáhnout. Položila jsem ji tedy do své postele a
přikryla peřinou. Rychle jsem ji přeměřila. Nemohla jsem uvěřit
teploměru – hodnota se zastavila až na 39,9!!! Tolik jsem ještě
nikdy u nikoho neviděla. Rozklepala se mi ruka a nevěřícně jsem
koukala na Fanny. Ta se dívala zpátky na mě, zuby jí drkotaly a
jen mumlala, že je jí příšerná zima. Chtěla jsem jí dát
čípek, ale ještě to nebylo ani šest hodin od poslední aplikace.
Nevěděla jsem, co mám dělat a moje nervozita se přenášela i na
okolobloumající Josífku. Nakonec jsem se rozhodla, že zavolám na
mobil dětské doktorce. Mám její číslo ještě z dob, kdy byla
Fanny novorozeně a ona poskytovala bezplatnou pomoc po telefonu. U
starších dětí je to sice již placená služba, ale rozhodla jsem
se to raději zaplatit. Jen jsem doufala, že mi to vezme i když už
bylo i po ordinačních hodinách.
Doktorka mi telefon
zvedla a byla velice milá. Uklidnila mě, doporučila mi jiný druh
léků proti horečce, také mi poradila, abych vysadila tu
antibiotikovou mast na oko a objednala nás hned na druhý den ráno.
Zavolala jsem Vráťovi a doslova ho přinutila okamžitě odejít z
práce. Nemohla jsem nechat holky doma a běžet do lékárny pro
nové léky. Mezitím jsem Fanny znovu dala čípek a sedla si k ní.
Její jedinou touhou bylo, abych seděla u ní a držela ji za ruku.
Dýchala přerývavě, skoro nevnímala okolí a jen se pořád
dokola ptala, jestli už jí balím kufr na víkend a jestli se
stihne uzdravit včas. Byl totiž čtvrtek odpoledne a odjet měla v
pátek ráno. Přišlo mi to jako nemožné, ale holku jsem
uklidňovala, že ano – kufr balím a ano – stihne být zdravá
včas. Jak jsem tak u ní seděla a uklidňovala jí, Fanny mě
začala hladit a tvarovat mi rty do úsměvu – prý je všechno v
pořádku. Taky se zamyslela a povídá: „Mamí, víš, že máš
hlas jako babička?“ Odpověděla jsem jí, že je to asi proto, že
je to moje maminka. Unaveně se usmála a řekla: „Tak to budu
jednou mluvit taky jako ty!“ Ta myšlenka se jí moc líbila.
Trvalo dlouho, než se jí udělalo aspoň tak dobře, že se
přesunula do obýváku a objednala si pohádku na dvd. Přesto měla
ještě při Vráťově příjezdu přes 39. Rychle jsem jí tedy
dala nové léky a jen se modlila. Teplota jí prudce klesla a holka
ožila. Pomáhala mi s balením a celá natěšená mluvila o výletu.
Zhruba v půl druhé
ráno se z pokoje najednou ozval pláč. Josífka mě volala – to
nebylo obvyklé. Ukázalo se, že se jen potřebuje vyčůrat. Jen
tak jsem sáhla Fanny na čelo – a ona zase byla rozpálená jak
sluníčko. Teplota opět ke 39, dostala tedy další várku léků.
Spát jsem šla s nervy nadranc. Ráno mě probudila rozesmátá
Fanny. Teplotu měla 35,5 a vypadala zcela fit. Přijeli Vráťovi
rodiče, aby si převzali alespoň jedno z dětí. Fanny okolo nich
vesele pobíhala a najednou se zasekla a běžela do koupelny. Skoro
to stihla, ale opravdu jen skoro. Těsně za dveřmi se poblinkala.
Tak jsem ji čapla a šlo se k doktorce. Ta si nechala všechno
vypovědět, holku zkontrolovala a případ uzavřela s tím, že v
kraji teď řádí dvoudenní viróza, která způsobuje vysoké
horečky. Fanny by už měla být zcela zdravá. I ta nevolnost je
prý jen příznak ukončení nemoci a ještě prý máme očekávat
slabé pokašlávání. Víkend na chatě je prý dobrý nápad a
rozhodně jej doporučuje.
Holku jsem tedy
předala babičce s dědou a najednou jsem doma osaměla. Sedla jsem
si do křesla a najednou to na mě dopadlo. Začal se mi zvedat
žaludek a točit hlava. Najednou mě dohnal všechen ten stres a
probdělá noc. Místo odpočinkového polouklízení jsem jen tak
seděla. Odpoledne jsem se přinutila alespoň vyžehlit všechno
prádlo (bylo to na dvě hodiny), protože to je činnost, u které
se prostě myslet nedá. K večeru už jsem se jakžtakž uklidnila a
napsala jsem sms na chatu, jestli Fanny přečkala den bez teplot.
Ozvala se ustaraná tchyně a začala mi líčit, kterak má holka
rovnou čtyřicítku. Podlomily se mi kolena a skoro jsem se
rozbrečela. Tchyně měla samozřejmě s sebou potřebné léky a
zahrnovala holku všemožnou péči. Přesto jsem ani nedokázala
vnímat pořádně své okolí a jen jsem si nadávala, že jsem
holku s nima pouštěla. Jako by to mělo na události nějaký vliv.
Kdyby se mnou zůstala doma, situace by byla stejná a jen já bych
byla ještě víc vynervovaná, protože bych na ní byla sama.
Takhle mi nezbylo než si lehnout a doufat v lepší zprávy ráno.
Ráno jsem dostala
zprávu, že Fanny je bez teplot a veselá. Rozhodla jsem se tedy
konečně začít trochu zušlechťovat byt a odpoledne jsem se i
vypravila do čajovny. Sice mi už od dvou nebylo nejlíp, přičítala
jsem to ale nervům. Jako na potvoru byla čajovna ten den zavřená
(státní svátek, na který jsem zapomněla). Doma mě také čekala
zpráva, že Fanny měla odpoledne zase horečky – naštěstí už
„jen“ 38,7. Pobyt na chatě si prý ale i tak užívá. Stihla
prošmejdit les, zahrát si na pískovišti i zaskákat v nafukovacím
hradě. A hlavně si dosyta užít přítomnost tatínka i prarodičů.
Noc už byla klidná
a další den už bylo vše v nejlepším pořádku. Odpoledne mi
domů přivezli na pohled zcela zdravou holčičku, která byla sice
trochu unavenější než je obvyklé, ale šťastná jak malá
bleška. Voněla táborákem a hrdě hlásila, že už má hlad.
Podívala jsem se jí ze zvyku i na to ječné zrno. Jak jsem se
dotkla oka, tak skoro celé zrno samo odpadlo. Horečka ho jakoby
zcela vysušila a zůstala po něm jen malá růžová stopa.
Doktorka mi druhý
den potvrdila, že je po nemoci – a tentokrát už měla pravdu.
Horečky zmizely, oko se krásně hojilo. Teď už je to skoro týden.
Očičko je skoro zahojený, po nemoci ani stopy. Jen já sebou trhnu
pokaždé, když holka divně vzdychne nebo když jí sluníčko
začervení tváře. Hned beru do ruky teploměr a léky jsou
připravené. Během té virózy jsem o ní měla příšerný
strach. Tak moc jsem se ještě nikdy nebála. Nejhorší ze všeho
byla ta bezmoc. V posteli leželo bezvládné dítě a já nemohla
dělat nic jiného, než ji držet za ruku a čekat, až léky
zaberou. Aspoň se vyřešilo mé dlouhodobé dilema – od narození
Josífky jsem se tak trochu bála toho, že mi na Fanny tolik
nezáleží. Měla jsem pocit, že Josí je mému srdci bližší a
že se mi Fanny vzdaluje. Tenhle víkend jasně ukázal, že miluji
Fanny víc, než jsem si kdy dokázala představit. Teď už jen se
jen modlím, aby se podobná situace neopakovala a obě holky už
byly jen a jen zdravé.
A co vy? Máte
štěstí na zdravé a dravé děti, nebo vás okolnosti nutí sedět
u postýlek? A jak snášíte nemoci svých dětí?
