Superžena II.

Fascinuje mě víra mého muže v mé nadpřirozené schopnosti. Vzal si do hlavy, že okamžikem porodu naší první dcery se mi automaticky zredukovala potřeba spánku na čtyři hodiny, v mozku se objevila nová centra, kontrolující stav zásob v lednici, narostlo mi několik rukou pro nošení košů do odpadu a ovládání kočárku najednou a po porodu druhé dcery se tělo dokáže rozdělit dokonce na dvě funkční kopie a postarat se v jednom okamžiku o obě.

Jak jinak si mám vysvětlit jeho bezelstné očekávání, že se ráno probudím svěží, plná energie a usměvavá. Co by na tom mělo změnit několik nočních kojení a budíček okolo šesté ráno? Následně nepředpokládá, že bych potřebovala pomoc při kojení mladší dcery a simultání přípravou snídaně pro starší holku. Maximálně je ochoten po jasném upozornění (jen žádné náznaky!) dojít alespoň na polovinu cesty a část úkonu udělat sám – nikdy ale ne celý, vždyť dceři už jsou dva a půl roku, jen ať se tuží a taky pomáhá.

Je zvláštní, že si i v dospělosti myslí, že koše se vynášejí svou vlastní mocí. Nebo snad opravdu předpokládá, že mi před procházkou narostou pomocné ruce a já ukočíruji najednou: kočárek s miminem, Fanynku na odrážedle, koš s normálním odpadem, koš s plastem, koš s papírem, koš s použitýma plínkama, koš se sklem a koš s kartony? (Ano, ano... u nás se třídí skoro všechno – ještě je tu koš s pečivem – ten si ale bere na starost jednou za čas naše máma – vozí ho pro slepice a koš s bateriemi – ten se nosí jednou za půl roku do místní samoobsluhy). Samozřejmě, že ruce navíc nemám. Takže každý den cíleně zapomenu na poučku, že malé děti nesmí být ani chvíli o samotě a koše vynáším během dne. Moje děti jsou hodné a většinou si ani nevšimnou, že máma není chvíli doma. Pro pořádek je třeba říct, že manžel ochotně vynese koš – ovšem až po přímé prosbě, připravení koše až ke dveřím a po jemném upozornění těsně před jeho odchodem.

O tom, co dělá matka na rodičovské dovolené panují různé dohady. Ti, co to nezažili, předpokládají, že je to prostě dovolená. Vždyť se to tak jmenuje, ne? Autora toho termínu bych nejraději pověsila za … do průvanu. Pro většinu žen totiž úderem porodu přestane pojem „dovolená“ existovat a vrátí se ke své původní funkci až s odchodem dětí z domova. Máma má totiž své povinnosti nezávisle na místě pobytu. Plínky se musí přebalovat v Praze úplně stejně jako v Paříži.

Obyčejný den matky dvou a více dětí vypadá jako závody chrtů, občas proložený pohybem na minovém poli. Děti vyžadují pozornost vždy najednou (co kdyby máma na jedno zapomněla). Takže ráno rychle najíst, hygiena, převlečení, puštění (přečtení) pohádky nebo puštění (zpívání) muziky, společné vaření (a z toho nové převlékání), hledání hraček, soudcování sporů, utírání prdelek, nosů a slziček, oběd (nové převlékání), procházka a hraní si venku, slalom mezi regály v samoobsluze, výuka chování v dopravě v praxi (přechody, špatně zaparkovaná auta, provoz na chodníku – mimochodem – lidi, kteří se ani v dospělosti neumí slušně chovat předpokládají, že vaše dvouleté dítě automaticky ovládá jízdu vpravo), doma pak přemlouvání na odpolední spánek, svačina, likvidování části nepořádku, příprava večeře a konzumace (většinou opět nové převlékání), hygiena, pohádka (zpívání aj.), snaha udržet dítě v posteli, snaha udržet ho tam i po příchodu manžela z práce, závěrečný úklid bytu, kóma. V případě usnutí dětí se matka musí pohybovat velice tichounce a skoro ani nenašlapovat – spánek dětí je lehký a vzácný.

Do tohoto obvyklého kolotoče se občas zapojí i praní prádla, vyřizování na úřadech, nemoci dětí a jiné laskominy. To vše by (dle očekávání okolí) měla žena zvládat s úsměvem, perfektně upravená (podle preferencí i nalíčená) a s neutuchající energií. Co na tom, že ji opět čeká napůl probdělá noc a budíček zase cca v šest ráno.

Moje masochistická maličkost si k tomu přibrala ještě studia na vysoké škole, hraní amatérské bowlingové ligy a psaní článků. Ty ostatně fungují i jako dobrá terapie. Popovídat si totiž žena nemá s kým. Ostatní matky jsou uštvané úplně stejně a na hřišti tak většinou panuje štěbetání pouze mezi dětmi (rodiče shodně mlčí), pošťák je sdílný ale chodí zoufale málo, mlékař se v našich zeměpisných končinách nevyskytuje. Manžel večer očekává klid na vlastní zrelaxování a nemá zájem poslouchat vaše nářky. Zbývá tedy papír – a ten snese naštěstí hodně :o).

A samozřejmě nesmíme zapomínat i na manželské povinnosti. Nejčastější příčina rozvodů bývá ta, že se žena příliš upne na svoji roli matky a zcela zapomíná, že je také manželka. Frustrovaný manžel si najde mladší model své ženy (bez kruhů pod očima, upravenou a chápající) a problém je tu. A pak se ženám divte, že odkládají mateřské „radosti“ na stále pozdější dobu, nebo se jich dokonce vzdávají zcela. Jako národ sice vymíráme, ale lidí je dost i tak, ne?

Ale zpátky k oněm superschopnostem. Stále znovu a znovu mě udivuje bezelstná naivita většiny mých známých mužů (a bezdětných žen), kteří se diví mému zívání a říkají: „Vždyť si jenom doma!“ A argument mého muže, že ráno nemůže vstát dřív a pomoct, protože má spánkový dluh a v práci toho měl hodně. Mou největší (a asi jedinou opravdovou) superschopností je trpělivost. Po většinu doby trpělivě čekám, až děti dorostou do školního období a budu mít zase víc času pro sebe. Mezitím si jednou za čas upustím páru na bowlingu. Také se osvědčily volné soboty. Sice se i tak musím postarat o děti, většinu dle ale trávím mimo rodinu. Nejraději úplně mimo jejich dohled (nebo aspoň doslech).

PS: Vždycky jsem chtěla i syna. Pak mi ale došlo, že už jednoho mám – jen mu z nějakého záhadného důvodu říkám manžel. Jen mi nějak nebylo dopřáno prožít si mazlící období a dostala jsem exemplář rovnou v pubertě. Vaření jednoduchých jídel zvládne, ale úklid ponožek už ne :o).

Přes všechno svoje kňourání si to ale užívám. Moje osobnost se stává odolnější vůči stresu, vzniká selektovaná hluchota, žiju hlavně přítomností (s dětmi nemá cenu plánovat dál než do dalšího dne), krizové situace jsou normální stav. Jak neteče krev, tak o nic nejde :o).Spálilo se jídlo, vypadnul internet a vaše vlasy připomínají vrabčí hnízdo? Nevadí, hlavně že děti po obědě usnuly a v bytě je takové krásné ticho :o).

Superžena

Tak jsem asi vlivem neustálého vedra přišla o rozum. Na procházku s kočárkem a s druhou dcerkou na odrážedle jsem vyrazila v dlouhé sukni a v sandálkách na vysokém podpatku. Celé těhotenství jsem nosila jen praktické a bezpečné věci, asi jsem si tedy chtěla cosi vynahradit.

Ze začátku se vše jevilo slibně. Slabý vítr si pohrával se sukní, já byla skoro o deset centimetrů vyšší (až jsem si musela upravit madlo kočárku) a cítila jsem se opravdu jako žádoucí žena. Vydrželo mi to asi tak patnáct minut. To jsme se totiž přiblížily k první velké křižovatce. Fanynka se rozhodla, že pomalá jízda není pro ní a v plné rychlosti si to zamířila mezi auta. Na volání nereagovala a já tak musela zjistit, jak rychle dokážu utíkat. Zmínila jsem se o těch podpatcích? A že byly boty jen z tenkých pásků? A přede mnou kočárek s miminem? Nebudu vás napínat, dcera stále ještě žije (i když po doběhnutí jsem jí chtěla na místě uškrtit).

Zbytek procházky probíhal víceméně v pohodě. Ovšem jen do momentu, kdy jsem se přiblížila k podchodu. Bylo to už na zpáteční cestě, sluníčko pražilo a já cítila, že mé ruce budou mít brzo krásně červenou barvu. Pravidelně totiž namažu vše okolo sebe – ale sama na sebe vždycky zapomenu. Neočekávanou překážku jsem sice mohla obejít, znamenalo by to ale skoro půl hodinovou zajížďku. A to se mi (vzhledem k výše uvedenému) už opravdu nechtělo. Měla jsem v plánu už jen rychle nakoupit na trhu a hurá domů. A v této náladě se mi do cesty postavil onen podchod. Prudký sklon schodů, nevalná kvalita jednotlivých stupňů, dlouhá cesta dolů a pak i nahoru (celkem tři přerušení odpočívadly). V kočárku přede mnou dítě fňukající a vedle mne další, které schody zvládá jen tak tak.

Hrdinně jsem se pustila dolů. A po pár krocích litovala. Dlouhá sukně se mi zamotávala do nohou, podpatky se kvedlaly na drolících se schodech. Dítě v kočárku už pomalu brečelo, alespoň Fanynka šla ze schodů sama. Jen na každém odpočívadle běžela ke mně a chtěla se chytat sukně. Dolů jsem došla zcela zplavená. Ještě se přede mnou ale tyčily schody nahoru. Po zkušenostech s cestou dolů jsem se rozhlédla a když jsem v okolí nikoho neviděla, rychle jsem si vykasala sukni a její cíp přichytila za kalhotky (ještěže jsem si vybrala ráno chic model). Ihned jsem vypustila z hlavy možnost, že bych kočárek tlačila před sebou – kvůli prudkému sklonu bych měla madlo opřené takřka o čelo. Postavila jsem se tedy nahoru a kočárek táhla za sebou. Normální člověk by schody vyšel během pár minut. Já takhle šplhala možná i více jak deset. Pomaličku schod za schodem, neustále vyrovnávala kola, odháněla Fanynku, znovu a znovu vykasávala sukni a snažila se nesesmyknout se i s cenným nákladem zpátky do hlubin. Nahoře jsem musela hodně dlouho oddychovat a upravovat svou pošramocenou fasádu.

Následný nákup už byl opravdu rychlý a domů jsem skoro běžela. V rámci zachování rychlosti jsem dcerce zabavila odrážedlo a postavila si jí na kočárek (přidělali jsme k němu vozík pro sourozence). Ani moc neprotestovala, už byla taky utahaná. Druhý den jsme měly jít zase ven. Podívala jsem se na botník a kupodivu jsem se na podpatky ani nepomyslela. Díky bohu, že se dělají i praktické boty. A místo sukně radši rychle do kraťasů :o).

Bowling po pauze

Už delší dobu jsem cítila, kterak se hluboko ve mně hromadí napětí. Vypěnila jsem kvůli každé maličkosti, okolo stažené pusy se mi už dělaly vrásky. Nepomohly ani výlety na kole a chvilky klidu s knížkou v čajovně. Ta energie musela ven. Rozhodla jsem se tedy vrátit se po skoro roční pauze k hraní bowlingu. Hrát jsem přestala kvůli rostoucímu bříšku a návrat do herny jsem odkládala jen kvůli Josífce – stále ještě vyžadovala kojení příliš často.

Teď už jsme si ale ověřili, že s trochou námahy beze mne vydrží okolo tří hodin. Jako ideální pro opětovný start se mi jevil turnaj Večerní růže. Jedná se o devítkovou hru (tj. i devět kuželek už je strike), hrát smí pouze ženy a na každou čeká alespoň malá pozornost. Součástí turnaje je i poměrně vydařený raut, občas nějaká soutěž nebo předváděčka a kosmetický stánek. Jen zakouřeno je tam bohužel jak v putyce.

Plán byl jednoduchý. Hra začínala v šest večer. Já naložím děti a bowlingovou výbavu do dvojvozíku, před turnajem malou přímo v herně nakojím, Vráťa uzobne něco z rautu a odveze obě děti domů. Já si odehraji alespoň kvalifikaci, na semifinále už nebudu mít sílu a do desíti jsem doma... ehm... nějak nevyšlo skoro nic z plánu.

V den D měla Fanny zlobivou náladu. Po obědě se jí nepodařilo usnout a chvíli před odjezdem už byla protivná jak drobky v posteli. Josífce se taky nikam nechtělo a já se začala pomalu hroutit. Rychle jsem házela věci do vozíku (který mi naštěstí smontoval Vráťa už ráno), do toho přemlouvala Fanny alespoň k oblečení se (už od poledne běhala po bytě nahatá) a snažila se nakojit Josífku. Fanynce přišlo strašně vtipný, že se jí nedaří oblíct si kalhotky přes hlavu (a že během toho pokusu vylila obsah nočníku na plovoucí podlahu, koberec a na zemi ležící hračky) a já se snažila silou vůle vyhnat si z hlavy myšlenku použít připravenou bowlingovou kouli už doma. Po víc jak hodině se mi podařilo zvládnout situaci a vyrazily jsme na metro. Jednu stanici mám kousek od domova. Na tu jsem ale mohla zapomenout – na nástupiště vedou jen obyčejné schody a neviděla jsem reálně, že bych dokázala dostat dolů vozík (cca 17 kg) + Fanny (12 kg) + Josí (5 kg) + bowlingové vybavení (7 kg). Takže hezky na dvojnásobně vzdálenou konečnou Háje. Teoreticky jsem se mohla ještě přiblížit autobusem, ale Josífka pofňukávala a bála jsem se, že se to změní v hysterický řev a to v uzavřeném autobuse prostě nepřežiju. Cestou na metro naštěstí usnula. Háje si nedávno pořídili krásný a prostorný výtah, v pohodě jsme tedy nastoupili do soupravy.

Josífka šťastně prospinkala celou cestu a probudila se až na Vltavské. Tam spustila svůj líbezný pláč a já s děsem zírala na nefunkční výtah. Po jezdících schodech jsem ještě s dvojvozíkem nejela, no... byl to zážitek. I pro všechny ostatní – dokonce se nabízeli i s pomocí – to se mi normálně nestává. Dalším logistickým oříškem byl výtah od jezdících schodů na nástupiště tramvají. Byl sice funkční, ale pro vozík malý. Rozhodla jsem se tedy, že si zavolám o pomoc – manžel už měl být tou dobou v herně, tak by mohl přijet na pomoc. A v tento moment se objevil další zádrhel v plánu. Vráťa sice byl v herně – ale v jiné! Nějak si špatně vyložil moje plány a čekal na téměř opačném konci Prahy. Ještěže jsem zavolala – mé nepřítomnosti by si asi všiml hodně pozdě.

Přes všechny komplikace se mi podařilo dostat se na turnaj včas. Ale jak hrát s miminem v náručí a s dvouletým zvědavcem u nohou? Na turnaji jsem naštěstí známá (chodím tam hrát už pár let), takže se našlo dost dobrých duší a Josífka šla podle potřebí z náruče do náruče. Dokonce se ze začátku i usmívala a vychutnávala si pozornost. Fanynka se odmítla ode mne hnout, naštěstí se příliš nemotala pod nohy. Zhruba po hodině dorazil konečně Vráťa. Já jsem dohrála svou rundu a pokusila se nakojit Josífku. Pila chvilku a najednou se jí tam přestalo líbit. Kdo ví, jestli to bylo hlukem, kouřem, nervozitou nebo prdíky... kojení nešlo a nešlo. Nezbývalo tedy než naložit obě děti do vozíku a nechat je manželovi napospas. Podařilo se mi kvalifikovat se do semifinále a já cítila, že pokud tu šanci pustím a pojedu místo toho domů, tak se moje ukrytá agresivita ještě zhorší.

Po odjezdu rodiny jsem se rozhodla pořádně ze sebe všechno dostat na dráze. Házela jsem jak o život a padalo mi to jak nikdy. Kromě jednoho zaváhání jsem jela hlavně na strike a hlava se úspěšně čistila. I tak jsem byla překvapená, že jsem se dostala i do finále (konkurence byla veliká). Zkontrolovala jsem mobil, ale nebyla na něm žádná zoufalá prosba o návrat domů. Popadla jsem tedy kouli a rozhodla se pořádně si to užít. Až do tohoto dne byl můj nejlepší výsledek 15.-té místo. Tento večer mi však štěstí opravdu přálo a já se nakonec umístila na úžasném 8.-mém místě! Jako bonus jsem v tombole vyhrála láhev vína. Domů jsem se nakonec blížila až po jedenácté hodině večer. S obavami jsem sledovala okna našeho bytu. Ve všech se svítilo... no potěš. K mému úžasu se však chodbou nelinul žádný pláč (obvykle slyším Josífku plakat už od výtahu). Tichounce jsem se tedy vplížila dovnitř. Všechny tři moje zlatíčka vyčerpaně spala – Fanny a Josífka ve svých postýlkách a Vráťa v obýváku. Josífka se nakonec probudila až když jsem se plížila do postele a hladově se ke mně přisála. Zato druhý den večer se mě nechtěla pustit a asi se trochu bála, že jí zase nechám samotnou a hlady... ale i to jsme zvládly :o).

A agresivita? Ta opravdu zmizela. Napětí opadlo, Fanynčiny zkoušky mé trpělivosti mě nechávají (zatím) v pohodě a já se cítím o dost líp. Jak málo stačí ženě k tomu, aby se zase cítila jako lidská bytost (a ne jen jako stroj na úklid, jídlo a utírání prdelek).

A co děti, mají si kde hrát?

Za bezdětna mi přišla Praha jako velice krásné a přívětivé místo k životu. Spousta parků, zeleně a cyklostezek. Perfektní spojení kamkoliv autobusem, tramvají i metrem. Nic mi nechybělo.A pak přišla Fanynka a najednou se všechno změnilo. Pravda - parky, zeleň i cyklostezky zůstaly kde byly, zcela se ale změnil můj pohled na jejich bezpečnost. Parky a hřiště se stávají oblíbeným místem pro setkání pochybných existencí a jejich úklid je pak na bedrech policie. Cyklostezky zase vycenily zuby v podobě prahů, obrubníků, nečekaných zúžení a jiných lahůdek. Pro samotného cyklistu nic těžkého, pro mámu s vozíčkem je to občas hlavolam. Pro vyznavače bakfietsů to znamená červenou a výrazné: "Tudy ne!". A kam teď s miminkem v zádech? Na chodník, nebo na silnici? Oboje je v současné legislativě nelegální (nebo alespoň napadnutelné). Vybrala jsem si silnici, přišla mi více bezpečná. Zní to jako paradox? Možná, ale nakonec je to logické. Chodníky jsou většinou úzké a i dva kočárky vedle sebe už mohou být problém.
Na jedné diskuzi jsem se dočetla, že ulice Prahy nebyly stavěné pro kola. No, je to pravda... ony totiž nebyly stavěny ani pro auta. To už si ale připouští málokdo. Samozřejmě, že nová zástavba už s auty počítala, centrum se jim ale dost těžko přizpůsobuje. Radní města ale raději zruší chodník, než aby se připravili o parkovací stání pro své plechové miláčky. Kde se ta láska k autům bere? K vlastnímu psovi by se chovali hůř... V posledním roce se situace pomalu začala zlepšovat, změny jsou ale pomalé a stojí spoustu usilí. Místním obyvatelům už ani největší tlak nevrátí zpátky dětská hřiště, která kdosi šmahem přeměnil na parkoviště, chodníky zmenšené o víc jak polovinu (tak se tam přece vejde více parkujících aut), zrušené přechody (je to pro vaše dobro, ne?), násilně vytvořené jednosměrky, zdemolované historické budovy a další.
Dokud je Fanny pevně usazena ve svém vozíku, cítím se docela v pohodě. Nechci však ani přemýšlet o době, až pojede sama po své ose. Dětské kolo (a dítě samo) je malé a nenápadné. Ani sebevětší praporek, reflexní vesta, blikátka a jiné vychytávky, nepomohou dítěti proti ignorantovi sedícím v několikatunovém autě. Vím, že většina řidičů by ani kuřeti neublížila. Jezdí dle předpisů i dle svého nejlepšího svědomí. Osud mi ale do cesty přihrál hned několik řidičů, ze kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech. Sama nemám řidičák, čekala bych ale, že pokud někdo dostane možnost vlastnit tak mocnou zbraň (jako je auto) je od státu náležitě prověřen. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se v autě může (legálně) prohánět i ten, kdo se netají tím, že kvůli kočce nebo psovi ani nemá cenu brzdit a že kvůli chodci zabrzdí jen proto, že sražený chodec způsobí na autě příliš velkou škodu (kterou mu zdravotní pojišťovna sraženého nezaplatí) a navíc je s tím nepříjemně mnoho papírování. Kdyby to byl ojedinělý hlas, byla bych klidnější... bohužel není... A jak mám potom já své dceři vysvětlovat základy slušného chování, když na silnicích čeká někdo takový na její první (a v tomto případě i poslední) chybu? Někdo, kdo si myslí, že za sražené dítě mají zodpovídat jeho rodiče, protože ho špatně vychovali? Co takhle přidat k řidičským zkouškám i psychologické testy (nebo rovnou stejné testy jako jsou na zbrojní pas)?
Všichni víme, že silnice není hřiště. Přesto se musím (slovy dnes už skoro klasika) ptát: "A co děti, mají si kde hrát?" Sebrali jsme jim většinu hřišť, parků i přírodní zeleně. Nahnali jsme je do pár oplocených parcel. Nebo snad celá tato snaha projektantů znamená, že si mají děti sednout před televizi (nebo počítač) a raději u něj už zůstat? A to pokud možno až do plnoletosti, kdy získají možnost udělat si řidičák a pak šup na silnici a hurá do provozu?