tag:blogger.com,1999:blog-66090536135057120512024-02-19T06:46:50.480+01:00RodinaMarkétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.comBlogger98125tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-496517393851847992023-09-17T14:01:00.001+02:002023-11-10T23:56:48.378+01:00Sbohem mé koloJako každý rok jsme se rozhodli si i letos užít největší část naší dovolené v Jižních Čechách. Několik posledních let se tam k nám vždy připojí i moje máma a její přítel. Oni jedou autem, naše rodina kombinací vlaku a kol. Už to máme krásně sehrané a vše běží jak na drátkách.<div><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEibB8i6JqqhX_8vWGXL5_Zz27hfBZtWi7LIcF9-XEXILIhI4frfU7AV5RfHjAqOnBGYqG9RjqBLtoGawe8qsEuO_CtZ2f8tl6Ok5h_pn0mz7LofV3DbRlNhmT-Kpx1v2DJTOyohUhMg1ctgnaC5N6V8JgzfuReU5OnE4GKqMUnRglxYG5XPxn42g-dvtXZT/s4160/003%20(11).JPG" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="3120" data-original-width="4160" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEibB8i6JqqhX_8vWGXL5_Zz27hfBZtWi7LIcF9-XEXILIhI4frfU7AV5RfHjAqOnBGYqG9RjqBLtoGawe8qsEuO_CtZ2f8tl6Ok5h_pn0mz7LofV3DbRlNhmT-Kpx1v2DJTOyohUhMg1ctgnaC5N6V8JgzfuReU5OnE4GKqMUnRglxYG5XPxn42g-dvtXZT/s320/003%20(11).JPG" width="320" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Tetris ve vagonu - aneb - dvě speciální a jedno obyčejné kolo :)</td></tr></tbody></table><br /> <br />Letos nám navíc přáli České dráhy a přímý vlak z Prahy jel až do Chlumu u Třeboně – do cíle zbývalo dojet něco přes 10 km. Většinou musíme vystupovat už ve Veselí a dojet cca 40 km. S veselou myslí jsme tudíž přijeli na ubytování, ani pořádně nevybalili a šup do bazénu a pak do stínu pod krásnou lípu. Až k večeru jsem si chtěla dobít notebook a koukám, že nemám kabel. Já trubka ho nechala doma pod stolem. No, co se dá dělat, nejrychlejší je objednat ho do nějakého blízkého Alzaboxu. Na výběr byl Jindřichův Hradec nebo Suchdol na Lužnicí. Obě místa byla takřka na stejno od nás. Nakonec vyhrál Suchdol – cesta tam vede lesem, přes méně používané silnice. Hradec si necháme až na nějaký další výlet. <br />V neděli ráno jsem se hodila do gala – cestou jsme se chtěli stavit ještě na pouti v Chlumu, tak ať vypadám hezky. Vráťa vedl výpravu, Fanny se držela na svém kole za ním jak klíště. S menším odstupem jsem jela já a vezla Josífku. Ta dala velice jasně najevo, že tentokrát bude jezdit jedině se mnou. Táta ji prý vozit nemá. Na pouti bylo veselo, holky si vyzkoušely jednu atrakci, vyhrály nějaké plyšáky, nakoupily dobroty. Já jsem si udělala radost novou sponou do vlasů a kloboučkem v čínském stylu. Před Suchdolem jsme se ještě stavili na výborný oběd a v cíli výpravy jsme vyzvedli balíček z boxu. <br />To už se nám trochu krátil čas a bylo nutné zrychlit. Po přemlouvání (a přislíbeném uplácení) jsme přesunuli Josífku z mého nosiče na Vráťův. Byla uražená, ale kokosová zmrzlina nedaleko místa ubytování to určitě spraví. Opět jel v čele Vráťa a Fanny – já jsem byla cca v odstupu jednoho auta. Dělám to tak na silnici schválně – kdyby nás někdo předjížděl a neočekávaně se mu něco objevilo v protisměru, tak aby se mohl rychle zařadit na svou stranu. Silnice jsou tu totiž úzké a samá zatáčka. Navíc se ráda kochám a mé kolo není tak rychlé jako Vráťovo. Jízda byla pokojná cca 15 minut. To jsem ještě netušila, že brzo se situace dramaticky změní. <br />Naše cesta vedla okolo krásné pískovny. Před sebou jsem uviděla křižovatku, kde čekalo auto na vedlejší ulici. My jsme jeli po hlavní, tak nám dávalo přednost. Vráťa projel, za ním Fanny. Pak jsem míjela auto já – v ten moment se prudce rozjelo. Moje první myšlenka byla „Dopr...e to si dělá srandu! A přilba je v brašně! Nesmím spadnout na hlavu!“ V ten moment jsem přesně praštila hlavou o čelní sklo auta. Hezky z boku a přesně v těch místech, kde jsem měla připnutou novou KOVOVOU sponu. Ani jsem nehlesla, kolo se mi vyrvalo samo z rukou a kamsi odlétlo. Já se rozplácla na vozovce vedle stále jedoucího auta. Přistála jsem na levém lýtku a lokti. Před mýma očima bylo právě šrotováno moje kolo. Auto totiž jelo dál a mé ubohé kolo přejelo svým předním i zadním pravým kolem. V tu chvíli jsem si řekla, že jsem toho viděla právě tak dost a lehla jsem si zády na asfalt. Bolela mě hlava, noha, loket a začalo se mi dělat špatně z šoku. Pořád jsem myslela jen na to, že takhle tu zmrzlinu už nestihneme a jak, proboha, vůbec dojedeme domů? Slyšela jsem křupání baterie a moje noha rozhodně nevypadala provozuschopná.</div><div><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEislF0h9YEjxxQllRyITf7MrkW5nTvVVDPX0uwJbTE5YyQZqwUHhUyybh7PwLb_b21Mf6r5Wux7Q4uZhUOld2b88BucJQGGRzrPy2vqcn79mYc_YKQM8Di-U_3iELbOgblJ3JiwSsEqdzyEhVmMvRJSm9Wv3-X3UVJnn29eColWdxN8J2fNuUmP7riNh__r/s1190/369159919_10225453988511699_2350558410844058606_n.jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="893" data-original-width="1190" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEislF0h9YEjxxQllRyITf7MrkW5nTvVVDPX0uwJbTE5YyQZqwUHhUyybh7PwLb_b21Mf6r5Wux7Q4uZhUOld2b88BucJQGGRzrPy2vqcn79mYc_YKQM8Di-U_3iELbOgblJ3JiwSsEqdzyEhVmMvRJSm9Wv3-X3UVJnn29eColWdxN8J2fNuUmP7riNh__r/s320/369159919_10225453988511699_2350558410844058606_n.jpg" width="320" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Ten pohled mě bolel víc, než celé tělo</td></tr></tbody></table><br /> <br />Za chvilku jsem uslyšela dupot a Vráťovo zoufalé a nevěřícné: „Markéto! Vstávej!“ a hned tři různé ruce mi pomáhaly vstát. Auto totiž mezitím konečně zastavilo a z něj vyběhla řidička i spolujezdec a hnali se ke mně. Opatrně jsem si nazula zpátky sandál, který mi napůl spadl a nechala se posadit do nedalekého stínu. Řidička byla v šoku a jen se pořád omlouvala. Vráťa a spolujezdec začali řešit papíry na pojišťovnu. Fanny jen stála a nevěřícně zírala. Josífka pobíhala a vykřikovala vyděšené: „Mamí, máš zničené zrcátko! Mamí, máš rozbitý foťák!“ a nakonec zlostně vykřikla a hnala se k řidičce: „Ušpinila si mi plyšáka!!!!“ a mávala jí před obličejem novým plyšákem z pouti, který byl evidentně přejetý. Paní jen šokovaně opakovala: „Já ti to vyperu broučku, já ti to vyperu!“ <br />Já jsem seděla a snažila se to všechno vstřebat. Opatrně jsem se dívala po svém těle. Nohy vypadaly OK – jen na levém lýtku byly dlouhé šrámy a pomalu se vybarvovalo do zeleno-modré… a pekelně bolelo na dotek. Pravá ruka a noha OK. Levá ruka – resp. loket – bolela strašně. Na hlavě nebyla cítit krev, ale bolela ostře řezavě. Paní se pořád ptala, jestli se nepotřebuji napít. Nechtěla jsem, zato jsem poprosila, ať mi polije ránu na noze a ruce. Ukázala jsem loket Vráťovi a opatrně se zeptala, jak to vypadá. Jeho vyděšený pohled mi stačil, bylo to zlé. Krev jsem ale neviděla. Vlastně jsem neviděla vůbec jak to vypadá, rána bylo mimo můj zorný úhel. Mokrá a otřesená jsem zůstávala sedět ve všem tom zmatku. Nějaká paní na kole sprostě nadávala řidičce a na nás volala, že nám všechno dosvědčí. Vráťa ji poněkud nervózně poslal pryč, že si to vyřešíme. Jenže ouha. Ukázalo se, že v autě není žádné info na pojišťovnu a vůbec se to začínalo jevit kapku podezřele. Řidička mezitím slibovala hory doly a nabízela se, že mě odveze domů i s rozbitým kolem. <br />V jednu chvíli se na mně Vráťa otočil a zeptal se, jestli nemá zavolat sanitku. Rozhlédla jsem se. Nedaleko stály zmatené děti. Přede mnou už takřka hysterická řidička, která mi bezmyšlenkovitě polévala už dost mokrou nohu a chlácholivě mě popleskávala přesně po bolavé části rány. V otevřeném kufru auta seděl evidentně v šoku spolujezdec. Okolo pobíhal jejich malý pes. A nade mnou Vráťa s ustaraným výrazem a telefonem v ruce. Rozhodla jsem se: „Radši ano, ta hlava mě pořád dost bolí.“ Kývl a začal volat. Za chvilku přišel, že už jedou a rovnou zavolal i mojí mámě, aby přijela pro holky a dětské kolo. On bude muset počkat na policii, kterou automaticky přivolala dispečerka z Rychlé pomoci. <br />Ani jsem se pořádně nerozkoukala a sanitka byla tu. Nemám žádné zkušenosti, sanitkou jsem jela jen jednou – kdysi dávno na škole v přírodě na Slovensku. Milá paní doktorka si mě převzala a řekla mi, ať se uvnitř posadím. Chtěla jsem si sednout na sedátko, ale byla jsem ihned nanavigována do lehátka. Jen jsem zavolala na Josí, že večer budu určitě doma a ať se nebojí. Vráťa předal paní doktorce moje doklady a ta mi mezitím zkušeně zavedla kanylu do ruky a pustila něco průhledného do žíly. Na prst jsem dostala měřič saturace a na nezraněnou ruku měřič tlaku. Řidička se s pláčem ptala, jestli budu v pořádku. Doktorka se na ni usmála a přikývla. A už skoro zavírala dveře sanitky a jen tak houkla na manžela, že mě vezou do nemocnice v Jindřichově Hradci a že mu pak zavolám. Vykřikla jsem, že nemám u sebe telefon. Vráťa mi ho rychle podal, doktorka zkontrolovala, že jsem přikurtovaná k lůžku, zavřela dveře, řidič pustil houkačku a jelo se. <br />Cesty jsem se docela bála. Je mi špatně i při normální jízdě, teď jsem ležela na lehátku, zády ke směru jízdy, už takhle mi bylo špatně a řidič jel opravdu rychle. Zatáčky švihal a občas si pomáhal sirénou. Navíc jsem cítila, že se mi chce spát. Bála jsem se, že by to doktorka označila za příznak otřesu mozku a tak jsem se rozhodla pro konverzaci. Naštěstí se chytla a tak jsme si většinu cesty povídaly. Do nemocnice jsme dojeli cobydup. Přemýšlela jsem, jak vstanu z lůžka se všema těma hadičkama, ale nebylo mi to dovoleno. Řidič otevřel zadní dveře, zkušeně spustil lůžko na zem a už se mnou jel do dveří pohotovosti. Tam netrpělivě čekal tým doktorů a sestřiček a zručně mě přesunuli na jejich pojízdné lehátko a zvedli zábrany okolo (abych prý nespadla). <br />Jako první za mnou přišel sám primář. Zeptal se, co mě bolí a začal mě prohmatávat. Už v sanitce jsem uvedla, že mě bolí levé lýtko, levý loket a pravá část hlavy. Teď jsem k tomu přidala i pravý bok, začal se totiž ozývat až když jsem si lehla. Primář pokýval hlavou, vše prozkoumal a cosi napsal do papírů. To už klepali na dveře policajti. Přišli dva a mile se usmívali. Odpověděla jsem na všechny jejich otázky a byla požádána o fouknutí do testeru na alkohol. Byla to moje premiéra, naštěstí mi všechno vysvětlili. Byla jsem čistá jak lilie – k obědu jsem měla malinovku – nikdy nepiju přes den, zvlášť když mám pak jet na kole. Policistovi očividně spadl kámen ze srdce. Poděkoval mi za příkladné chování, chtěl by víc takových cyklistů. Uklidnil mě, že já jsem jela přesně podle předpisů. Zato ta paní prý přijde o papíry – nadýchala takřka dvě promile. Pak si se mnou domluvil datum a hodinu sepsání oficiálního protokolu a odešel řešit další případ. <br />To už čekala poblíž sestřička. Profesionálně mě připravila o tři zkumavky krve, jen to hvízdlo. Pak mi sundala boty a pomohla dát pryč i brýle, náušnice a řetízek z krku. Opodál stojící pán mě mile pozdravil, jemně se zeptal, jestli nepotřebuji přikrýt, převzal si papíry od sestřičky a přepečlivě mě odvezl pryč z přijímací místnosti. Připadala jsem si jak malé dítě v hlubokém kočárku. Asi jsem vypadala pořád lehce v šoku, protože se mnou mluvil velice laskavě a trpělivě mi vysvětloval, kam mě veze a proč. První přišel na řadu rentgen – dva snímky lýtka, dva kyčlí a dva lokte. Sanitář i doktor mi pomáhali s přelezením na vyšetřovací lůžko a zpátky na to převozové. V jednu chvíli sanitář obdivně vydechl: „Vy máte tak krásně dlouhé vlasy! A tak kvalitní!“ Nábožně mi je upravil, abych si je náhodou neponičila při přesunech. Následovalo vyšetření CT – hlava a krk. I tady čekala milá doktorka. Opatrně mi pomáhala, mluvila uklidňujícím hlasem a ujišťovala mně, že to bude všechno v pořádku. Následoval převoz zpátky na přijímací sál. Byla jsem zaparkována mezi dvě plachty a teď prý budeme jen čekat na výsledky. <br />Trochu jsem se nudila a opět se mi chtělo spát. Klesající adrenalin dělal své a já byla opravdu unavená. Ale držela jsem se, nechtěla jsem, aby moje únava byla záminka pro nechání si mě v nemocnici „na pozorování“. Tak jsem poslouchala veselé žvatlání sester („Fakt má chobotnice osm chapadel? Ale já jich uháčkovala devět!“) a příběhy nově příchozích. Postupně tam byl motorkář, který to zalomil na silnici (naštěstí v malé rychlosti), fotbalista, kterému se protihráč prošel po hlavě a zápěstí (pár stehů to spravilo a pán poměrně rychle odkráčel pryč), starší paní se spoustou diagnóz, která byla rovnou poslána na pokoj (s tím, že si u nich teda pár dní poleží) a nakonec jedna opravdu velká smolařka. Paní přivezli na sál v nafukovacím lehátku přímo z pláže u rybníka. Ta nešťastnice ve vodě šlápla na kapra a uklouzla. Zlomila si nohu tak strašně, že to (podle zvuků za plentou) ani horší být nemohlo. Nakonec ale i tak odešla z nemocnice dřív než já. <br />Konečně přišel primář s tím, že všechno dopadlo dobře, nic není zlomené, hlava OK. Jen se čeká na výsledky krevního rozboru. Přesto mi raději ještě udělal sono vyšetření břicha. Ta rána do boku prý byla příliš velká. Naštěstí i to bylo v pořádku. Najednou se tam objevil také primář z chirurgie. Vážně se koukal a ptal se, jestli tam nechci zůstat raději na pozorování. Zdvořile jsem odmítla. Ještě tak třikrát se zeptal a já ho ujistila, že doma budu v pořádku a pod dozorem. Neochotně souhlasil s mým propuštěním. Dostala jsem zpátky svůj telefon a mohla zavolat mámě o odvoz. Jen jsem ještě nevěděla, kdy přesně mě pustí, stále nebyly výsledky z krve. Tak jsem souhlasila, že první pojedou pro zničené kolo v lesích (a Vráťu, který tam musel čekat na příjezd vyšetřovací hlídky) a pak teprve do nemocnice. Sotva jsem položila telefon, byly tu výsledky rozboru. Vše v normě, můžu jít… ihned… Sestřička vyndala kanylu z ruky, zalepila a zaškrtila jednorázovým škrtidlem a zeptala se, jak hodlám zaplatit poplatek za pohotovost. Měla jsem s sebou jen telefon a občanku. Naštěstí mi mohla fakturu vytisknout a dát s sebou. Pak jsem mohla jít čekat do čekárny nemocnice. <br />Byla neděle večer a všude bylo ticho a prázdno. Unaveně jsem si sedla a začetla se do propouštěcí zprávy. Pořád nikdo nejel a tak jsem pomocí mobilního bankovnictví zaplatila účet za pohotovost. Čekala jsem dlouho, okolo osmé konečně dorazila máma a hnala se ke dveřím. S úlevou jsem se nechala usadit do auta a konečně odvézt zpátky na ubytování. Jak jsme přijížděli k baráčku, uslyšela jsem Josífku. I přes motor auta a zavřená okna a dveře se ozvalo jasné a zoufalé: „Mamíííí!“ Ze vrat vyběhl i Vráťa a Fanny. Ta vypadala zmateně šťastně. Je v pubertálním období vzdoru a najednou stačilo málo a máma (její úhlavní „nepřítel“) tu najednou nebyl. Překvapeně zjistila, že se o mně bojí! Všichni tři mě opatrně objali a odvedli dovnitř. Před dveřmi čekali i majitelé ubytování. Viditelně se jim ulevilo, jak se usmívám, tak jsem prý v pořádku. Paní domácí mi dojatě přislibovala, že mi klidně hned druhý den půjčí své vlastní kolo, abych mohla dál výletovat. V kuchyni na mě čekala nádherná kytka ve váze – Vráťa poprosil paní domácí a ta vybrala opravdu krásné kousky z vlastní zahrádky. <br />Fanny mi s omluvným úsměvem podávala sklenici vody – prý extra vychlazenou. Ještě mi jako dárek věnovala náhrdelník, který si ten den koupila na pouti. Josífka se tvářila, jakože je vše v nejlepším pořádku a ani se moc netulila – vynahradila si to další noci, kdy mě vždy omotala jako chobotnice. Já, Vráťa, máma a její přítel jsme si konečně sedli ke stolu. Chvilku bylo ticho… „Šampus!“ řekla jsem a ani netuším, kdo ho ihned přinesl a otevřel. Připíjeli jsme na neuvěřitelnou kliku – že se mi nic závažného nestalo a hlavně – že jsme cca 15 minut před srážkou přesunuli Josífku z mého kola na to Vráťovo! Vždyť to mohlo dopadnout strašlivě! Čert vem materiální škody. Láhve šampusu tu noc padly hned dvě. Hlad jsem neměla, ačkoli jsme jedla naposledy někdy okolo druhé hodiny. Teď jsem potřebovala otupit tělo, abych vůbec mohla usnout. Horko těžko jsem hledala polohu, která by bolela nejméně. Po skoro probdělé noci jsem v šest ráno vstala a udělala si kafe. To kupodivu zabralo a po jeho vypití jsem znovu zalehla a usnula během vteřiny. <br />Během následujících dní se na mém těle objevilo hned několik ošklivých podlitin a bolelo mě takřka všechno. Na výlety na kole jsem mohla zapomenout. V domluvený den jsme se s Vráťou nechali odvézt na policii a od nich jsme šli rovnou na pojišťovnu. Škodu by sice měla hlásit řidička, ale nám se krátil čas a nechtěli jsme do Prahy vozit všechen ten šrot. Naštěstí se vše podařilo zařídit a stačilo vše pořádně nafotit. Po zbytek dovolené jsem alespoň Vráťu a holky posílala na menší výlety do okolí a sama jsem se naložila do bazénu… slaného. Napoprvé jsem málem zavyla bolestí. Po pár pokusech (a utajených slzách) jsem si zvykla a ke konci jsem dokonce udělala i pár opatrných temp.</div><div><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgKiL8GCUWeglo9h_7EGJeAPLkHef4vYVH6cLb2qqWfkL0Ufmt2xTDMbYi7nGA5YaLvcsVVJjvBONcaAwq7RPUUdwGvWvf7rkq5UwUXoSr-9FVvAd6dzPS2f72ClTib_3_MypKYCENn_ontdvXEMYR-3vhNffTv-qKRKlXw3i04gB50rE9WOlwWztDuPdZz/s2048/034%20(2).jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="2048" data-original-width="1536" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgKiL8GCUWeglo9h_7EGJeAPLkHef4vYVH6cLb2qqWfkL0Ufmt2xTDMbYi7nGA5YaLvcsVVJjvBONcaAwq7RPUUdwGvWvf7rkq5UwUXoSr-9FVvAd6dzPS2f72ClTib_3_MypKYCENn_ontdvXEMYR-3vhNffTv-qKRKlXw3i04gB50rE9WOlwWztDuPdZz/s320/034%20(2).jpg" width="240" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Modřina z lýtka se přesunula na kotník a nehezky ho zvětšila</td></tr></tbody></table><br /> <br />Cesta zpátky do Prahy byla smutná. Mé poničené kolo se smutně krčilo v koutku vagonu a já nenápadně hledala nebolestivou polohu při dlouhém sezení. Doma jsem pookřála. Začalo hned několik vyjednávání současně – výběr a zařizování nového kola, jednání s pojišťovnou o odškodnění a kolečkem po doktorech. Taky se ukázalo, že je opravdu nutné rychle koupit nové mobily (můj i Josífky se sice tvářil, že mu bouračka nic neudělala, ale pak se začaly množit chybové hlášky a byl konec). Nejdelikátnější jednání bylo s rodiči – naše úspory na nové kolo nestačily a bylo nám jasné, že pojišťovna nám plnou požadovanou částku neuhradí. Všichni bohové stáli při nás a obě strany rodiny poslali předčasně bohatého Ježíška. Jako první jsem zakoupila telefony – ty přejeté už šlo použít leda tak na volání a to ještě jen občas. Pak přišel pán z pojišťovny, podíval se na fotky, zapsal si vše potřebné a požádal ještě o dvě dobrozdání. Než jsem mu je stihla poslat, tak už byl v mailu dopis od vedení pojišťovny a v něm přiznaná výše odškodnění. Byla to necelá polovina požadované částky, ale lepší než drátem do oka. Do dvou dnů byly peníze na účtu a mohlo se objednat kolo.</div><div><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEim9C8qy7R1z_7yrya7yrRNi1vvW3pHqmUq3M_3-HLBXocv2MuC1CXehfqW0v4iFlu61bzcwH6-t0EgSTSVrFD1oRQAhF0lYk0kqgwTKcLI6e7NykUmpq_ScSij6HkelIM09W-Zbuh_vyEaOzyN_dTo5ith-Y1G3QmV1QI4FYfRordQJF3p2G40xLiRDAkB/s4160/IMG_20230826_142517_645.jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="3120" data-original-width="4160" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEim9C8qy7R1z_7yrya7yrRNi1vvW3pHqmUq3M_3-HLBXocv2MuC1CXehfqW0v4iFlu61bzcwH6-t0EgSTSVrFD1oRQAhF0lYk0kqgwTKcLI6e7NykUmpq_ScSij6HkelIM09W-Zbuh_vyEaOzyN_dTo5ith-Y1G3QmV1QI4FYfRordQJF3p2G40xLiRDAkB/s320/IMG_20230826_142517_645.jpg" width="320" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Neslavná cesta domů - poslední spanilá jízda mého kola</td></tr></tbody></table><br /> <br />Nakonec to dopadlo (finančně) velice dobře. Zbylo dost peněz i na původně myšlený dárek k Vánocům (novou ledničku) a nový digitální foťák (ten teda ještě budeme muset probrat, nějak si nedokážu vybrat). Emocionálně to dopadlo hůř. Svoje kolo jsem měla moc ráda a koupi nového jsem se tvrdě bránila. Teď si budu muset zvykat na jiný styl řazení a brzd. Velký šok bylo samotné zkoušení kola – posadila jsem holku na sedačku, chytla řídítka a chtěla se rozjet. Jenže ouha – ruce se mi třásly a nohy klepaly. Vypadá to, že se v hlavě uhnízdil strach a bude potřeba pár kondičních jízd v parku, než se zase pustím do ostrého provozu. A to jsem doteď bez potíží jezdila i po magistrále! Tělo se hojí pomalu, ale jistě. Jen hlava, krk a levá strana těla dělají ještě potíže. Zvlášť ze začátku se mi zničehonic zatmělo před očima a vše se houpalo. Podle všech příznaků jsem si škubla krční páteří a bude trvat několik týdnů, než budu jako dřív. <br />A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Kovové spony na hlavu při jízdě na kole nepatří (nenosila jsem je doteď a tahle jedna výjimka se mi krutě vymstila). Nelze se spolehnout na ostatní účastníky silničního provozu – to, že vy dodržujete předpisy, vás nijak neochrání. A hlavně – život a své blízké si musíme užívat tady a teď – za pár vteřin mohou být navždy pryč.</div><table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><tbody><tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi2mKNgn-5LdgYHVFbSrHT2YEu_PHnXkeTwg97Daxvdw4SG8LFY-AIU76sABPLEdmaKVRxqtECQsCezlUVzUh0LZuXiI6j-3BmH9MFx8xvCibwkQ08sPw-Hij9irdwXtZ0gOdEzF04JdZ51xbr7_g4rzJwn2lf1gMu82C8jVqZz6WgYFtzUlSSAUtV1dN5Z/s4160/IMG_20230821_094556_583.jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="4160" data-original-width="3120" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi2mKNgn-5LdgYHVFbSrHT2YEu_PHnXkeTwg97Daxvdw4SG8LFY-AIU76sABPLEdmaKVRxqtECQsCezlUVzUh0LZuXiI6j-3BmH9MFx8xvCibwkQ08sPw-Hij9irdwXtZ0gOdEzF04JdZ51xbr7_g4rzJwn2lf1gMu82C8jVqZz6WgYFtzUlSSAUtV1dN5Z/s320/IMG_20230821_094556_583.jpg" width="240" /></a></td></tr><tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Už vás někdy bolela brňavka měsíc v kuse?</td></tr></tbody></table><br /><div><br /><br /></div>Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-407169179336922942022-09-06T15:46:00.002+02:002022-09-07T19:21:21.949+02:00Poprvé na velkém conu<p>Naše rodina má ráda asijskou kulturu. Rádi si pouštíme filmy, anime i různé seriály. Mangy už nám zabraly skoro půlku knihovny. Chodíme na různé festivaly a cony a v šatníku se nám hromadí kimona, yukaty a cosplaye. Ke stejné vášni vedeme i obě naše děti.<br />A tak se jednoho dne muselo stát, že naše starší dcera poprvé šla na opravdu veliký con. Byl zaměřený spíše na filmy a comiksy, ale to nám tolik nevadilo. Vstupenky byly drahé, pojaly jsme to proto jako dámskou jízdu. Jako speciální překvápko jsem se rozhodla tajně připlatit za možnost nechat se vyfotit s mým oblíbeným hercem (snad to časem ocení i Fanny). Con nebyl vybrán náhodně - na jeho předchozí ročník jsme šli s manželem a byli jsme docela spokojeni. Teda, já jsem byla nadšená, na manžela to bylo trochu moc lidí a rámusu. Proto se nijak nebránil, že letos vynechá a užije se den klidu s mladší Josífkou.</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgrHeURFSNjdLCGihDZRCjpbF7z0rngHcetSsEb_Luz0sb6Bx37X4cQ8hZRXHuI_CRDZv6N2UBFeNROMtrckRsjpyqnysUWe4UmXIanzb1TdP-SFFldciYDixO_HDQ2MfNqcWlQINcJyalwuWN7XxIWSFOLNLkvgWFFbx9d2mqjFV8F4TPLqZr4aksHdQ/s1228/ComicCon2021.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="849" data-original-width="1228" height="221" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgrHeURFSNjdLCGihDZRCjpbF7z0rngHcetSsEb_Luz0sb6Bx37X4cQ8hZRXHuI_CRDZv6N2UBFeNROMtrckRsjpyqnysUWe4UmXIanzb1TdP-SFFldciYDixO_HDQ2MfNqcWlQINcJyalwuWN7XxIWSFOLNLkvgWFFbx9d2mqjFV8F4TPLqZr4aksHdQ/s320/ComicCon2021.jpg" width="320" /></a></div><br /><p><br />Měsíce jsme ladily oblečení a doplňky. Nakonec nastal den D a my mohly vyrazit. Udělalo se dokonce i teplejší počasí, odpadl tedy problém s kabátem nebo bundou. Já jsem se nechala ustrojit do krásného starého kimona (obi si stále ještě vázat neumím – je to doména mého muže), odvážně jsem vytáhla bílé ponožky a lakované dřeváky na dvou špalíčkách. Fanny mi sebrala šaty alá japonská školačka a kárované punčocháče. Tatínek si udělal památeční fotografii a my šly.</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi2rKZd95GUkQGmQ5fX065MwiEOU3db0f-TsLJLA4KBtYORl2bqe5fFMJMK_CXgIu9uqxs-6iU0MSo5I3KgX7ER-lzKAEW6ElwoejgpRbYew3YTmJx8phRDaKojVVP3PkCP3F28E871oi-Lo1jVHPLILPfn-_K1EiqxrRjMKewijQOEI50V-SKF96xmag/s4160/IMG_20220423_102300_626.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="4160" data-original-width="3120" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi2rKZd95GUkQGmQ5fX065MwiEOU3db0f-TsLJLA4KBtYORl2bqe5fFMJMK_CXgIu9uqxs-6iU0MSo5I3KgX7ER-lzKAEW6ElwoejgpRbYew3YTmJx8phRDaKojVVP3PkCP3F28E871oi-Lo1jVHPLILPfn-_K1EiqxrRjMKewijQOEI50V-SKF96xmag/s320/IMG_20220423_102300_626.jpg" width="240" /></a></div><br /><p><br />Con se konal ve velké sportovní multifunkční hale. Bylo hned několik vstupů a u každého přísná bezpečnostní prohlídka. S holkou jsme se rozdělily a každá šla k jinému bezpečnostnímu rámu. Prošla jsem kontrolou a Fanny pořád nikde. Rozhlídla jsem se a vidím, že je hned za rámem a pracovník ostrahy se jí něco ptá. Přišla jsem blíž a zjistila, že pán zkouší různé jazyky a ve všech opakuje prosbu o otevření kabelky. Holka stojí, pusu dokořán a rozhlíží se po vnitřku haly. Přišla jsem k nim, šťouchla do dcery a zeptala se, co je za problém. Zavřela pusu a vrátila se do reality – pána z ostrahy prý vůbec <br />neslyšela. Ukázala kabelku a já se omluvila, že je to její první velký con. Jen se usmál a pokýval hlavou, tohle se prý u mladších účastníků děje běžně.<br />Po prvním okouzlení jsem nás nanavigovala směr šatna. Odložily jsme tam přebytečnou vestičku a už jsme mohly zkoumat stánky. Měly jsme dost času, prošly jsme tudíž pár prodejních stánků a podívaly se pořádně na mapku akce. Rovnou jsme si stanovily bod, kde se budeme průběžně potkávat – obě jsme totiž chtěly jít na jiné přednášky, tak ať máme alespoň jedno místo určené. Zároveň jsme si ujasnily, kdy začíná talk show s hercem Christopherem Lambertem – to jsem rozhodně nechtěla minout a Fanny ho měla povinně se mnou. Prohodila jsem s ní i pár slov na téma „Jak požádat foceného o souhlas“ a „Základy slušného chování na conu“ a pomohla jí hned se vyfotit se skupinkou, která se jí moc líbila. Pak už byly formality vyřešeny a my se přesunuly každá na svou vlastní „zahajovací“ přednášku. Ta moje byla o problémech lidí s ADHD. Byla odborná, zajímavá a s lidským přístupem. Dost jsem se dozvěděla a moc se mi líbila. Jen bylo v sále nepříjemné horko. Moje utažené obi mi dělalo potíže a nepomohl ani velký kelímek coly a ovívání vějířem. Prostě jsem trpěla jak zvíře. Ke konci přednášky jsem cítila, že se mi motá hlava a dělá špatně od žaludku. No nic, malá procházka pomůže. To jsem si naivně myslela, jenže ono nic. Několikrát jsem se šla opláchnout na toaletu. Holka měla hlad, sedly jsme si tudíž ke stolečku... ona se ládovala, já zelenala. Po nějaké době už byl čas jít na talk show. Já byla pořád zelená a rozklepaná. Takhle přece nemůžu jít na následné focení! Co když se přiblížím k herci, pozdravím ho a rovnou pozvracím? Horko navíc způsobilo, že jsem krásně otekla v obličeji a<br />rázem jsem měla vizuálně tak deset kilo navíc. No, potěš koště. Za fyzické podpory dítěte a s plným kelímkem studeného pití v ruce jsem nakonec přeji jen došla do sálu, kde se měla konat talk show. Sál byl příjemně studený. Fanny se zachvěla zimou, já zatetelila blahem. Pohodlně jsme se usadily, obě odmítly sluchátka na simultánní překlad a čekaly jsme. Několik prvních řad bylo jen pro VIP hosty. My jsme seděly hned v řadě za nima, výhled jsme měly úžasný. Pro jistotu byly na obou stranách pódia velké obrazovky. Já byla natěšená jak malé kotě, dcera byla rezervovaná. Pár dní před conem jsme jí pustili Highlandera a kdysi dávno viděla i Mortal Kombat. Herec jí moc nezajímal, ale těšila se, že se<br />procvičí v angličtině.<br />Příchod Lamberta byl impozantní. Samozřejmě, že už je to starší pán, co si budeme povídat. Mluvil ale krásnou angličtinou (s jen lehkým francouzským přízvukem) a opravdu se snažil mluvit pomalu a srozumitelně. Byl milý, vtipný a snažil se zodpovědět všechny dotazy. I holka se občas zasmála a docela si rozhovor užívala. Nejvíc jí rozesmálo to, že skoro každý dotaz z publika začínal slovy: „Víte, Vy jste oblíbený herec mé maminky“... ostatně, i ona sem byla dotažena svojí maminkou :D . Jako jedno z posledních jeho sdělení publiku bylo, že je nadšený hlavně z toho, že je otcem dcery. Syna prý nikdy nechtěl (bál se, že by byl po něm a to by prý bylo strašné) a víceméně rozhovor ukončil tím, že<br /> dcery jsou nejlepší. Po skončení show byl krátký čas na přesun na fotografování. Tam jsme se napoprvé zamíchaly do špatné fronty, ale brzo se vše vysvětlilo a my se trochu udýchané objevily před Mistrem. Toto označení si opravdu zasloužil. Já na poslední chvíli sebrala holce kšiltovku a donutila si trochu upravit vlasy, sama jsem na sebe trochu zapomněla. Těsně u focení navíc nebylo žádné zrcadlo, s tím jsem nepočítala. Taky jsem si od společného focení moc neslibovala - na většině conových fotek stojí herec, pak je mezera a pak teprve fanoušek. Tady nás vítal lehce unavený, nicméně optimismem sršící pán, který nás hned s napřaženou rukou vítal. Celá rozvrkočená a červenající se jsem se mu rychle představila a ukázala jsem na Fanny, že to je moje dcera a že má pravdu – dcery jsou opravdu lepší. To ho rozesmálo, chytil ji okolo ramen a postavil ji po své levici. Následně chytil za rameno mně a postavil si mě na pravou stranu. Pak nás obě čapnul za ramena (já ho chytla instinktivně okolo pasu), všichni jsme se usmáli a fotka byla na světě. Rozloučili jsme se, já mu ještě v rychlosti řekla, že můj nejmilejší film je Gunman (to ho opět rozesmálo a poděkoval mi) a šly jsme pryč. Fotku jsem dostala hned za<br />rohem. Fanny a Lambertovi to na ní moc sluší. Já jsem lehce odulá a vlasy mám rozdivočelé, ale jde to :) .</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjvwlmTZyJh33-DGnsEkzx3DR6zjW9A58pEyErTo91dV3WKjOgvB-J5Yxhp-QvODQSzUJdkDbMZydonaUzNlgD3ukLYcVKQKShsVPO5eaa_2G9q8SWIEouYnv8U0nHrghYf850nLghgFf7mxSgNd34jf0UkaYfeA7RqcwJzGJz0kpNT8nWGmb-AVm9ZaQ/s2338/lambert.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1700" data-original-width="2338" height="233" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjvwlmTZyJh33-DGnsEkzx3DR6zjW9A58pEyErTo91dV3WKjOgvB-J5Yxhp-QvODQSzUJdkDbMZydonaUzNlgD3ukLYcVKQKShsVPO5eaa_2G9q8SWIEouYnv8U0nHrghYf850nLghgFf7mxSgNd34jf0UkaYfeA7RqcwJzGJz0kpNT8nWGmb-AVm9ZaQ/s320/lambert.jpg" width="320" /></a></div><br /><p><br />Po focení jsem rychle utíkala na přednášku populárního astronoma Jiřího Grygara. Není už sice nejmladší, stále mu to však myslí a umí nádherně přednášet. Dvouhodinovka utekla jako voda a nastal čas pro dotazy posluchačů. Po nich už ke stolku přicházeli ti stydlíni, kteří se báli přihlásit o slovo přede všemi. V tom mě napadlo, že by bylo krásné mít fotku i s ním. Opatrně jsem se zeptala organizátora, jestli by to bylo možné. Prý proč ne, pan doktor je prý uznalý a rád zapózuje. Zařadila jsem se tedy na konec fronty a trpělivě čekala. Když už na mne přišla řada, vznesla jsem svoji prosbu. Pan Grygar se lehce začervenal, ujistil se, že se nepřeslechl a pak se ochotně postavil na společnou fotku. V tu chvíli zbystřily dámy okolo. „Ono by se šlo s panem doktorem vyfotit? To fakt jde?“ Najednou vznikla fronta nová (cca deset dam různého stáří) a stále se lehce rdící Grygar dál nevěřícně pózoval na další a další fotografie. Já jsem odešla na místo srazu s Fanny – měly jsme proluku v přednáškách a tu jsme chtěly<br />zaplnit nakupováním.</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjWJoF-TE384ncxirlJOyPPweaGaoB8MISEuWZEWXYCqiXFjmaOIr2iuuI-y03d0Bso2TZg_tD00NVYFEp6kdeyDyCYUhpLY_40DNfTs19aM5u8Fk4Ihv_suPbuMp7-RgqB0cfePAm4iFvXSqCsi95ZdNYnNXcbANMIh94Ughv6rFdXuVfBOrRnXaGkPQ/s4160/002%20(5).JPG" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="4160" data-original-width="3120" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjWJoF-TE384ncxirlJOyPPweaGaoB8MISEuWZEWXYCqiXFjmaOIr2iuuI-y03d0Bso2TZg_tD00NVYFEp6kdeyDyCYUhpLY_40DNfTs19aM5u8Fk4Ihv_suPbuMp7-RgqB0cfePAm4iFvXSqCsi95ZdNYnNXcbANMIh94Ughv6rFdXuVfBOrRnXaGkPQ/s320/002%20(5).JPG" width="240" /></a></div><br /><p><br />Poctivě jsme chodily od stánku ke stánku, nevynechaly profesionály ani amatéry. Občas jsme si odběhly na přednášku. Fanny objevila reklamní stánek grafických tabletů – všechny modely si mohla vyzkoušet a zkusit si něco nakreslit. Nakonec jsem ji tam nechala zkoumat své možnosti a jela po vlastní ose. Na jednu přednášku mě Fanny dotáhla skoro násilím, že prý by se sama bála – bylo to o hororových komiksech. No, ona sama utekla po pár minutách, já vydržela až do konce a (proti svému přesvědčení) jsem si následně domů odnášela hned tři nové knihy. Jako poslední jsme si daly přednášku o strašidlech v Argentině a už tu byl večer a bylo pomalu nutné to zabalit, v šatně vyzvednout vestičku a vrátit se zpátky do šedivé reality. Ani jedné z nás se moc nechtělo. Po prvotním šoku si holka con opravdu užívala a od poloviny dne začala plánovat, jaký cosplay bude mít za rok ona. A to přitom na tenhle vůbec nechtěla nějaký cosplay mít. I do té vizáže alá japonská školačka jsem ji musela skoro<br /> donutit. Nenudily jsme se ani cestou domů. Ve stejnou dobu se rozhodlo con opustit většina lidí. Metro tak bylo zaplněno zjevy ještě divnějšími, než jsme byly my. Cestou na con se holka styděla, cestou domů už byla klidná jak profík. Hrdě si nesla tašku s poklady a ani si nechtěla oblékat vestičku, aby nezapadl dojem z jejího oblečku. Skoro až do cílové stanice jsme debatovaly s pány podobného ražení a tak si připadala jak mezi svými. Doma jsme se obě vrhly na zbytek rodiny a hrdě ukazovaly své „ulovené“ poklady. Rozdaly jsme suvenýry a obě usínaly lehce s hlavou v oblacích. Manžel má radši menší cony a já osobně vlastně taky. Jednou za čas je ale dobré ubezpečit se, že je mezi námi mnohem více bláznů, pořádně se rozjet v nakupování a potkat se s nějakou velkou hvězdou. Na mladší Josífku by to asi bylo příliš náročné, ale kdo ví... třeba se k nám někdy taky přidá. A co vy? Jaké jsou vaše koníčky? Jste taky blázni?</p>Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-1537054340876571472022-01-03T19:04:00.004+01:002022-01-03T19:04:47.482+01:00Novoroční sen<span> </span>Málokdy se mi zdá sen, který bych chtěla zaznamenat. Tenhle si o to ale doslova říká. Už několik dní mám divočejší spaní, dokonce jsem se den předtím probudila a Josífka seděla tiše v polospánku u mé postele. Zachumlaná do peřiny a hlavu opřenou o matraci. Po mém jemném pohlazení se usmála a řekla: „Mami, já tě hlídám! Už jsem odrazila několik útoků!“ Je pravda, že ten den se mi spalo krásně a vzbudila jsem se až okolo desáté dopoledne. <br /><span> </span>Další noc už mě ale nikdo nehlídal a podle toho to asi dopadlo. Sen začal poměrně nevinně. Celá rodina jedeme vlakem krásnou zasněženou krajinou. Je noc a vlak zastaví na pláni nedaleko lesa. Široko daleko žádná zastávka. Vylezu jen tak v pyžamu ven z vlaku a sednu si do sněhu. Kupodivu nestudí, skoro až hřeje. Vlak se najednou dává do pohybu a já sleduji jak mi mizí pryč – a s ním i Vráťa a holky. O ničem neví, protože tvrdě spí. Já nekřičím a neběžím, jen zmateně pozoruji ujíždějící vlak. Chápu, že jsem v průšvihu, ale oproti vší logice si znovu sedám na zasněžený násep a dělám si pohodlí ke spánku. <br /><span> </span>Ráno se probudím a kupodivu je mi fajn a teplo. Sníh už je skoro pryč, zelená tráva je hebká a z dálky vidím v lese nějakou širokou cestu. Vydám se k ní, kam taky jít jinam. Cesta vede mírně dolů a občas zatáčí do pomalých oblouků. Les není hluboký a koupe se v sluneční záři. Trochu zebe, ale nevadí mi to – a to mám jen pyžamové tílko a kraťásky. Dokonce ani hlína a kamínky mi nevadí do bosých nohou. Nemám hlad ani žízeň, jde se mi lehounce a popohání mě zvědavost. <br /><span> </span>Najednou jde v protisměru nějaký člověk. Od pohledu lesní dělník s širokým kloboukem, oblečený spíše do léta nebo jara. Mám nejasný pocit, že nejsem v Čechách a vlastně netuším, jakým jazykem dotyčného pozdravit. Rozhodnu se pro mezinárodní úsměv a pokývnutí hlavou. Pán na mě promluví divným jazykem a očividně mě taky zdraví. Po pár krocích mi dojde, že se otočil a s obavami v očích se za mnou vrací. Já se klidně rozhlížím po borůvkách nebo zajímavých kamíncích (poslední dobou často maluji na kamínky a ráda se po nich na procházkách koukám). Na pařezu je jich hned několik, chci si je vzít, ale něco mi říká, že by to bylo špatně. Vlastně takhle vypadají jak nějaká malá svatyně, radši jdu od nich pryč. <br /><span> </span>V dobré náladě přicházím k městečku. Zpočátku vypadá spíše jako vesnice, ale jak už to u snů bývá rychle se mění v městečko jižanského typu. Uprostřed řeka, okolo cesty a spousta mostů a můstků. Jen ty silničky jsou nějaké divné. Pokaždé končí přímo u vchodových dveří nějakého domu, pak už je jen oblá zeď a nikam se nedá dojít. Vždy se musím vrátit na křižovatku a zkusit další cestu. Ta mě ale zase zavede ke dveřím. Copak se to město nedá projít? Nemá žádné náměstí? Lesník mě mezitím dojde a nyní už srozumitelně říká, že za žádnou cenu nesmím do těch domů vejít. Že se musím otočit a z města zase odejít – ukazuje směrem k cestě, která vede okolo rozestavěného domu a prudkým svahem nahoru. Nechce se mi, ale cítím naléhavou vážnost. Pán mě taky opatrně zabalí do prošívané deky, sotva v ní jdu. Ale mě je teplo, proč mě balí? To už se začíná šeřit a lidí je okolo mě víc. Někteří vykukují ze dveří a mračí se. Není mi jasné, jestli se mračí že jsem šla k nim, nebo že odcházím pryč. Za sebou slyším šeptaný rozhovor, kdy jeden z okolojdoucích mužů naléhavě upozorňuje lesáka, že mě musí rychle dostat z města pryč. Začínám mít strach a místo krásného dopoledne se scenérie mění na deštivý večer. <br /><span> </span>Jdu směrem k rozestavěnému domu a z městečka se opět stává vesnička a následně takřka samota. Dům má základy a na nich dřevěné kůly a pouhé náčrty stěn. Okolo leží spousta stavebního materiálu. Uprostřed postává muž s lopatou. Vesele zdraví „mého“ lesáka a pár ostatních mužů, kteří se k nám přidali a doprovází mě. Všichni si ode mne udržují cca dvoumetrovou vzdálenost – připadám si jak uprostřed několika kružnic. Když jdu, jsem jak slunce a pánové jak planety okolo mne. Široko daleko žádná žena nebo dítě. Jen muži cca okolo čtyřicítky a víc. <br /><span> </span>Jak procházím okolo stavby, pán s lopatou na mě mává. Volá, že mu mám jít pomoc, že to sám nezvládne. Prý už na mě delší dobu čeká a kde to vázne? Zdvořilost mi velí mu pomoct, ale můj průvodce nesouhlasně vrtí hlavou a staví se mezi mne a muže s lopatou. Jako kdyby mě popostrkoval dál do kopce. <br /><span> </span>Ze široké cesty se stává sotva viditelná pěšina, kde překáží popadané stromy a nohy mi podkluzují v bahnu. Z oblohy neustále jemně poprchává, zase se mi chce strašně spát. Nejradši bych se tam stulila někde do křoví. Vysoko na kopci na konci cesty vidím další město. V oknem domů se svítí, vidím ruch a shon. Přesto mi nejde se škrábat nahoru. Opouštím cestu a jdu po trávě vedle, prudký kopec mě nutí se hodně předklonit a jít skoro po čtyřech. Volání muže s lopatou už ustalo a já najednou zjistím, že jdu sama. Všichni ostatní jsou hluboko pod kopcem. Chci to vzdát, ale najednou cítím, že mě někdo bere za ruku. Je to moje Josífka. Kde ta se tady vzala? Prý už je strašně unavená a nikam nechce. Tak to nejde holka, to by ses mi tady nastydla, jde se dál. Obě se škrábeme nahoru, Josífka fňuká a já ji tlačím, uklidňuji a konejším. Úplně zapomínám na svoji únavu a neochotu, soustřeďuji se jen na holku a na to, že tam nesmí za žádnou cenu zůstat. <br /><span> </span>Najednou jsme obě nahoře a místo do nočního města vstupujeme do zářivého světla. Budí mě zvuk budíku a já zmateně koukám na tmavou ložnici. Celý byt ještě spí a vše je tak jak má být. Spala jsem sotva šest hodin a přesto se cítím jak po vydatném celonočním spánku. Jen mi něco říká, že bych ten obsah neměla rychle hodit za hlavu a zapomenout. <br /><br />A co vy? Jaké máte sny? Píšete si je někdy?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-42459244067775224902021-04-07T00:17:00.000+02:002021-04-07T00:17:31.859+02:00Jak nás ta covidová potvora přeci jen dostihlaVše začalo velice nenápadně. Už několik týdnů si hledám novou práci a tak jezdím po pohovorech. Nechci domu nic zatáhnout a tak úzkostlivě dbám na osobní hygienu. V dnešní době si člověk nemůže být ničím jistý. Přesto se to jednou stalo. Přijela jsem na pohovor a uvítala mě paní z personálního. Hned z kraje mi rázně řekla, že ona na žádný covid nevěří, je to jen konspirace a ať si podáme ruce. Nu, budiž. Pak mě zavedla do zasedačky, roušku na půl žerdi. Spolu s ní tam byla ještě jedna pracovnice, ta si ale udržovala odstup a ještě seděla u otevřeného okna. Ke konci pohovoru náborářka trvala na tom, že si musím prohlédnout i kanceláře a lidi v nich. Roušku tam neměl nikdo, kancelářičky to byly jak dlaň. Nakonec jsem se mile rozloučila a autobusem se přes celou Prahu vrátila domů. Cesta to byla dlouhá, já ospalá a doma jsem si až docela pozdě vzpomněla, že jsem si od onoho pohovoru ruce ani pořádně neumyla v teplé vodě - natož vydesinfikovala. Ále, pro jednou se snad svět nezboří.<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi5sOSTdpr2mUxcpp3Q10VAH8lG8XVYmOiiXyP7Y_Ks94hxItgs2X_d3u8kD8_Kv3_A8Tw7wXTcLnt5gdatNcyhF82MKEeZY8atp8FoPJQsRmh7F_I2Zak7VfpcnFNt9SR4nyyq5ctGTjTv/s563/a32cf414a724328cb9c3d0e8798b7162.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="534" data-original-width="563" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi5sOSTdpr2mUxcpp3Q10VAH8lG8XVYmOiiXyP7Y_Ks94hxItgs2X_d3u8kD8_Kv3_A8Tw7wXTcLnt5gdatNcyhF82MKEeZY8atp8FoPJQsRmh7F_I2Zak7VfpcnFNt9SR4nyyq5ctGTjTv/s320/a32cf414a724328cb9c3d0e8798b7162.jpg" width="320" /></a></div><br /><div><br />To vše bylo v úterý a já už nás všechny viděla na horách. Ve čtvrtek jsme sbalili většinu věcí a předali sousedce, která nám je pak měla přivézt autem. V pátek jsme vyrazili poměrně nalehko na vlak. Dopoledne ještě Vráťa vyšiloval, jestli je rozumné jezdit v přeplněných vlacích. Že tam určitě něco chytneme. Nakonec si nechal říct a sám uznal, že změna prostředí nám všem jen prospěje a svěží horský vzduch na samotě v Jizerských horách je lepší než panelákový byt v Praze. Holky byly zdeprimované neustálou online školou a domácími úkoly a trocha bobování, běžkování a výletů do lesů by jim mohla prospět. V rámci ozdravného pobytu jsme měli být v rodinné chaloupce jen my a naše sousedka s dcerou. Zvlášť pro ni se chystalo několik lekcí jízdy na běžkách. Pro dospělé bylo v kufru zabalené nintendo, pár her a spousta dobrot.<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhivyKBr_EufEHFRgXDwpwspnlkiSPGMy1Anjl7gnxGO8MHA9H2GtK6Hmeb7wVkTvupvX0EthGr2smZPqWZxcibddYHB_oUDz8SNVmn13L_nag6TnX6Wm8P68ZW-dqdC8sbbmjUcghyM1WP/s2048/016.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhivyKBr_EufEHFRgXDwpwspnlkiSPGMy1Anjl7gnxGO8MHA9H2GtK6Hmeb7wVkTvupvX0EthGr2smZPqWZxcibddYHB_oUDz8SNVmn13L_nag6TnX6Wm8P68ZW-dqdC8sbbmjUcghyM1WP/s320/016.JPG" width="320" /></a></div><br /><div><br />Cesta na chaloupku byla nakonec velice zábavná. Vlaky byly přijatelně plné - je výhoda jet už v pátek po obědě a my navíc měli rezervaci v tichém kupé - takřka jen pro nás. Po druhém přesedání se k nám připojil velice hovorný pán, který ve vlaku spíše povlával než stál. Vracel se z několika úspěšných vyšetřeních v nemocnici a svůj "úspěch" už stihl notně zapít rumem. Hned nám také nalil z termosky do hrnečku pořádnou dávku ochuceného čaje. Vráťa se bál napít, nakonec však zima zvítězila. Čím dál jsme byli od Prahy, tím víc přituhovalo. Děti jsme v půlce cesty převlékli do kombinéz, do nás se už ale mrazíky docela pouštěli. Veselý pán se nám tak nakonec docela hodil a jeho kalíšek pak ještě dlouhou dobu koloval po naší části vlaku. Každý, kdo přistoupil, se musel rovnou i napít. Naše klika byla, že jsme pili jako jedni z prvních. Přesto cestou od vlaku Vráťa utrousil, že sice pána rád potkal, ale nerad by se s ním zase viděl - na ÁRU v Liberci. Já se jen smála. Čajíček dával zapomenout na sníh a námrazu kolem nás - zvláště poté, co při příchodu do chaloupky teploměr ukázal jen pouhých 8 stupňů nad nulou. Tak rychle zatopit a udělat další čaj - tentokrát dětskou verzi.</div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPY5firkjXxYLVjLqvVd65R-5skhVY6m8CuCGIbgEAFl92JLaeJTa0VF-_Sjno6UomuO60Anug94185mGwS44qlN3wcFGkyWa1jAT0leWtALvsjsHMRooToCU_IBbqKKw6mXo4mmfKOpYo/s1296/152200166_456266635731886_4809921420974692100_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1296" data-original-width="972" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPY5firkjXxYLVjLqvVd65R-5skhVY6m8CuCGIbgEAFl92JLaeJTa0VF-_Sjno6UomuO60Anug94185mGwS44qlN3wcFGkyWa1jAT0leWtALvsjsHMRooToCU_IBbqKKw6mXo4mmfKOpYo/s320/152200166_456266635731886_4809921420974692100_n.jpg" /></a></div><br /><div>Sobotu jsme věnovali lenošení a v neděli konečně dorazila i zbytek naší expedice (Lenka s Terkou). Hned jsme je vytáhli na procházku po okolí. Sluníčko svítilo, sněhu bylo tak akorát a všichni zářili štěstím. Moje tvář možná zářila až moc. Hned večer jsem cítila, že jsem si měla přibalit i opalovací krém. V pondělí ráno jsem taky začala lehce posmrkávat a cítila jsem se unaveně. No, však to výlet po okolí spraví. Není nad pár kilometrů svižné chůze. Měla jsem pravdu a až večer jsem najednou zjistila, že lehounce hicuji. Hodila jsem to za hlavu, spálené tváře, rýma a únava se přece nějak projevit musí, ne? Lenka s Vráťou se mi začali smát, jestli jsem náhodou s sebou nepřivezla ten zatracený covid. Jen se smějte, já si dám panáčka místní medovinky a bude líp. Ráno jsem se cítila fajn a tak jsme se rozhodli dát si dlouhý výlet ke zmrzlým vodopádům říčky Jedlová. Celkem je to deset kilometrů a všichni jsme si to moc užili. Dětem jsme ještě stihli připravit překvapení ve formě obřích prskavek na zasněžené zahradě. Na středu byl naplánovaný výlet do Smržovky a zpátky hezky vláčkem.</div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjuDholWWpiDcPgNvPsIZQoMlHbF05SitFQMjEqDSyaVnvbvvQJ8ouA8qvIZWZUtnfkzEthKq2j0dED-1ksWHUTtvan0p5_cBeh0J6SToQT6j9CzIVYhxtWc_PrcktuJVqU6xf7UkOGOSPQ/s2048/003.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjuDholWWpiDcPgNvPsIZQoMlHbF05SitFQMjEqDSyaVnvbvvQJ8ouA8qvIZWZUtnfkzEthKq2j0dED-1ksWHUTtvan0p5_cBeh0J6SToQT6j9CzIVYhxtWc_PrcktuJVqU6xf7UkOGOSPQ/s320/003.JPG" width="320" /></a></div><br /><div><br />Středeční ráno nám kazil náladu Vráťa. Začala ho bolet hlava a tak trochu se bál, jestli to opravdu není covid. Že prý za to může ten veselý pán ve vlaku a vše je ztraceno. Nakonec jsme ho přemluvily a šlo se na výlet. V rámci preventivních bezpečnostních opatření jsme šli do Smržovky pěšky, daleko od lidí. Cestou zpátky jsme jeli liduprázdným vlakem a rychle domů. Už cestou k chaloupce Vráťa vyšiloval, že je to zlé. Později jsme udělali rychlou poradu a nakonec se rozhodli, že bude lepší návrat do Prahy. Samota v lesích je dobrá věc, ale v nemoci je lepší být blíže k doktorům. Navíc šla internetem zpráva, že se budou uzavírat okresy a trochu jsme se báli, abychom pak nemuseli zůstat na horách celý měsíc. Ve čtvrtek už proto nebyly žádné výlety, všechno se balilo a uklízelo. Vráťa zavolal své doktorce a rovnou si nechal vypsat žádanku na odběr na covid. Po delším pátrání na internetu se ukázalo, že nejbližší volný termín v pražských odběrových místech je až nedělní poledne... radši si termín rovnou zarezervoval. Jízdenky nebyl problém přeložit na dřívější vlak a Lenka s Terkou nám zase odvezly většinu bagáže. Byli jsme jim za to vděční, i já jsem cítila, že myslím jak v mlze a doma prostě bude lépe. Atmosféra nejvíce doléhala na nejmladší Josífku, která fňukala, že má určitě taky horečku a bolí jí hlava (horečku v ten moment neměla). Vráťa se strašně bál, že někoho nakazí cestou domů. Vlak byl naštěstí takřka prázdný (ve čtvrtek odpoledne se do Prahy z hor nechystal snad nikdo). Ani jsme se nenadáli a byli jsme doma. Cestou z nádraží jsem se stavila u výdejního okénka místní restaurace a objednala tři jídla na večeři - že se pro ně za chvíli zastavím. Nějak se mi nechtělo hned po příjezdu vařit.<br /><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsA7DthpzAD7n9dVNBgwQildKgdBalJcWoeXD-o6o1DqX9eSYHI63DlWUQ7Y5rPK0s2TzX-qot3mA_5LnKdMtBG0sJHsYmxDy5oPlBtYORPcLjCzyZqn6pfT0rcnKSEhSKcYwyb0VdgRlC/s2048/021.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsA7DthpzAD7n9dVNBgwQildKgdBalJcWoeXD-o6o1DqX9eSYHI63DlWUQ7Y5rPK0s2TzX-qot3mA_5LnKdMtBG0sJHsYmxDy5oPlBtYORPcLjCzyZqn6pfT0rcnKSEhSKcYwyb0VdgRlC/s320/021.JPG" width="320" /></a></div><br /><div>Po otevření dveří mě praštil do nosu zápach. Je to dobrý, čich funguje. Ale co to? Jak se ukázalo, do pár hodin od našeho odjezdu na hory, nám doma vypadla elektrika. Tím pádem se zaneslo akvárko (rybičky naštěstí přežily) a lednice se rozhodla, že se rovnou odmrazí. Smrad pocházel z hub, které pustily šťávu pod ledničku a udělaly tam krásnou skvrnu. Voda stihla uschnout, zápach zůstal. Co se dalo dělat. Děti šly postupně do vany (na horách se hygiena kapku šidí), Vráťa do postele a já vynesla veškerý obsah lednice do popelnice. Pak jsem se ještě stavila pro objednanou večeři a k Lence pro přivezené kufry. V pátek jsem cítila, že už je toho na mě trochu moc. Nemocný Vráťa je protivný Vráťa... Fanny takřka nezavřela pusu a nebylo kam jí vyhnat... Josífka si opravdu přivolala tu teplotu a večer už měla přes 38... já musela do obchodu doplnit prázdnou lednici... při praní špinavého prádla z hor se ukázalo, že za ten týden se nějak ucpaly trubky odpadu a většina špíny šla do vany. Do toho se nepodařilo zprovoznit půlku zásuvek v kuchyni... nakonec jsem se stulila pod židli u svého stolu (pod záminkou hledání nějaké blbiny) a uronila pár slz. Do toho jsem cítila, že je mi špatně, motá se mi hlava a nemůžu se nadechnout. Někdo to ale musel u nás řídit a tak jsem utřela oči, vstala jsem a začala organizovat.<br />Díky vyhlášení nouzového stavu jsme nemuseli řešit takové "blbiny" jako škola, práce apod. Obě holky v pondělí nastoupily na online výuku (do té doby na ní byla jen Fanny), Vráťa oznámil, že až do poznání výsledků z odběrů se nehne z domova a já byla stejně nezaměstnaná a obchod (se kterým mám DPČ) byl zavřený. Už se naštěstí cítil o něco lépe, ale stejně v neděli na odběr šel. Josífce teplota zmizela a jen si stěžovala na bolest hlavy a únavu. Já teplotu nedostala, ale cítila jsem se pod psa. Do toho mi o týden dřív začaly ženské dny a já byla ráda, že mohu jen tak sedět a popíjet čaj. V pondělí přišla sms, že je Vráťův odběr pozitivní. No potěš. Zavolala jsem Lence a ta hned objednala sebe i dceru na odběry. Já zavolala své doktorce a dětské doktorce holek a taky jsem nás objednala. Zrušila jsem odběr jídel ze školní jídelny a připravila se na nejhorší. <br />Ve čtvrtek volá Lenka: "Jsme obě pozitivní!" No super, my jdeme v pátek. Naštěstí se prý jen cítí mizerně, ale jinak to prý jde. Odběr byl dramatický - ještě před svým začátkem. Byly jsme objednané na čas, ale i tak jsme si musely vystát menší frontu při lehkém sněžení. Paní si zapsala naše jména a kontaktní údaje a za chvíli přiběhla, že já mám objednán pcr testy a holky antigen. Ztuhla jsem, dětská doktorka určitě mluvila o pcr testech. Pak mi došlo, že jsem nás původně objednávala do jiného centra, kde jim spadl systém a paní povídala cosi o antigenech. Naštěstí jsem ještě chytla dětskou doktorku v ordinaci (zrovna odcházela domů) a ta rychle přepsala žádanky na správný typ odběru. Změna se projevila do deseti minut a my mohly jít znovu na řadu. První šla Josífka. Chtěla se prát, plakala a křičela na celé parkoviště. Většina dalších čekajících mírně znejistěla a pár jich chytlo lehký tik do oka. Fanny naopak držela a ani se nepípla. Já ze začátku držela, pak se mi ale nahrnula rýma do krku a já se začala dusit. Málem jsem sestřičku ohodila. Jinak to bylo celé rychlé a šup domů. Druhý den přišly tři zaheslované e-maily s výsledky a dvě sms s přístupovými kódy. Fanny byla negativní, Josífka pozitivní. Já neznámá, protože můj kód nedorazil. Po pár telefonátech jsem zjistila kód a ukázalo se, že jsem také pozitivní. Hmm... co ta Fanny? Dětská doktorka nařídila nové testování a 14 dní karantény. Další den volala paní z hygieny. Měly jsme dlouhý telefonát, během kterého se ukázalo, že nemocná je snad komplet celá Smržovka a že já a holky to už prý máme víceméně za sebou. Ani žádnou izolaci nebo karanténu mi nenařídila, ale kdo ví... možná jen zapomněla. Moje doktorka byla laxní. Poznamenala si výsledek a rozloučila se. Žádná rada, žádný doporučený postup. Ještě jsem se paní z hygieny ptala, jestli si myslí, že nemoc jsem domů zatáhla já (z onoho pohovoru) nebo naše cesta na hory a veselý pán s čajem. Prý je to tak 50/50 - ale víc se klonila na stranu toho pohovoru.<br />Nemoc mezitím na každého působila trochu jinak. Josífka si zhruba dva týdny stěžovala na bolest hlavy, ale teplota se už nevrátila. První cca tři dny měla vyrážku na ramenou a v loketních jamkách. Taky se rychle unavila a bylo vidět, že jí škola dělá větší potíže, než kdy předtím. Vráťa naopak bojoval s teplotou a kašlem. Taky u něj byla velká únava a občas se objevila různá vyrážka. Já měla rozhozené svoje ženské dny, byla jsem neuvěřitelně unavená a měla jsem pocit, že mi na hrudi leží balvan. Občas se různě objevil nějaký flek na kůži. Nic souvislého, většinou za den zmizel. Chtěla jsem hlavně spát a spát. Ozvala se i Lenka - ta měla velké potíže s dýcháním a bolestmi nohou (ty se občas objevily i u nás, ale ne moc). Terezka zase bojovala se žaludkem a rýmou. Zajímavý byl čich. Průběžně jsem ho ztrácela a zase získávala. Chuť mi zůstávala, jen do jídla se mi moc nechtělo. <br />Tak to s náma mávalo tři týdny. Vráťovi končila neschopenka, pořád se ale necítil fit. Nechal si tedy udělat kontrolní odběr a pořád byl pozitivní. Nechal si tedy o týden prodloužit neschopenku a dál se léčil. Jen už pomalu začal pracovat z domova. Fanny si zašla na svůj druhý odběr a pořád byla zatvrzele negativní, puberťák jeden. Já si troufla na pár online pohovorů, osobní jsem zatím radši odmítala. Po měsíci doma jsem začala alespoň Fanny posílat pro školní obědu pro ni a Josífku. Docela se mi ulevilo, bylo těžké pořád něco vymýšlet. V dalším týdnu se už i Vráťa cítil fit a na jeden den odjel do práce. Jen Josífka odmítla opustit byt a nakonec jsem ji musela jednoho prosluněného dne skoro vyhnat. <br />Teď už je to víc jak měsíc, co se u mě projevily první příznaky. Pořád se mi špatně dýchá (moje doktorka je doma s dítětem a podle sestřičky prostě musím vydržet) a občas zakašlu, ale jinak se cítím už dobře. I ostatní se pomalu vrací k normálu. Za svůj život jsem prodělala hodně nemocí, takže už mohu trochu porovnávat. Už mi bylo hůř... nicméně... tohle mě přeci jen trochu vyděsilo. Tím, jak nemoc zasáhla tělo od vlasů až po malíčky na nohou. Tím, jak snadno a rychle se přenesla na všechny okolo. Tím, že jsem (dodatečně) zjistila, že od začátku roku už nemoc zahubila tři naše sousedy z bytového družstva. Tím, že zbytek paneláku nemocí průběžně procházel a prochází. A nejvíce asi tím, jak moc lidí tvrdí, že žádná taková nemoc neexistuje a je to jen o něco těžší chřipečka.</div><div><br /></div><div>A co vy? Taky to na vás skočilo? Nebo na covid prostě nevěříte?<br /></div></div>Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-32329064859272166742021-02-15T14:43:00.001+01:002021-02-15T14:43:57.887+01:00Ta jediná správná rouška<i>Tak už je to skoro rok, co nám všechny děti začaly chodit do školy ve vkusných rouškách. Za tu dobu si každé našlo tu, která mu seděla nejvíc (nebo se alespoň nejvíc líbila). U nás jsme vystřídali různé typy, nakonec vyhrály ty, které mají na sobě obrázek zvířecího čumáčku - ta tvaru roušky přitom nezáleží. A jelikož je Josí v tomhle ohledu velice autistická, jiný typ si na obličej prostě nedá a hotovo.<br />Dnes jsem při vyzvedávání holky z družiny koukala, že všechny děti ven vychází v unifikovaných modrých chirurgických rouškách. Říkala jsem si, že asi rodiče vzali vážně nějaké nové nařízení, které mi asi uniklo. Pak ale začala jedna maminka hubovat dítě, kde vzalo tuhle roušku a kam zahodilo tu svojí. Chlapeček koukal do země a jen zabučel cosi o tom, že stará je v aktovce a tuhle mu dala učitelka. Na otázku Proč? už odpovědět nedokázal. Maminka ho jen čapla za ruku a odešla.<br />Za chvilku vyšlo jiné dítě a opět v nové roušce. Jeho maminka byla akčnější a strčila nohu do zavírajících se dveří družiny: "Prosím Vás, to teď jako mají nosit tyhle roušky?" družinářka se na ni koukala jak na exotické zvíře a zhurta vykřikla: "To je přece jasný, ne? Bez roušky do školy nesmí!" Maminka se nedala: "No to já vím, ale to jako tenhle typ?" "Roušku nebo respirátor!" vykřikla družinářka a zavřela dveře. Všichni přítomní rodiče se na sebe jen opatrně podívali. Lehoulince jsem se začala rosit. Jestli si musela vzít jiný typ i Josí, mohla to být docela akční podívaná.<br />V tu chvíli vyšla i moje Josífka ven v nové roušce. Vypadala docela vesele a spokojeně. Opatrně jsem se jí zeptala, jestli se jí tenhle typ roušky líbí a bude jí nosit. Kývla, že jo... že je mají všichni. Uff... díky bohu, že ta naše holka chce být tak moc jako ostatní. Trochu jsem se bála, že budu po večerech na modré roušky kreslit čumáčky a učitelkám vysvětlovat, že přes to prostě nejede vlak. Takhle se prostě rouška vyměnila plošně všem a byl klid. Jen doufám, že si za pár dnů nevymyslí zase něco nového. Na takové změny není naše rodina prostě stavěná :D .</i><div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgoIrKeVYssByQ6dqvVXDN6WhB_LdTNQpjclERQ78lpNx5-qPeFwCLa31_oFO7LtTZXRZcibFZd3VHJ_Jt3601vZ4m8zqRIn1qnRTperEieVfE7pFv-z1Gl8jaLHx5Swa_lEHd0GDvnAO4u/s2048/002.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="2048" data-original-width="1536" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgoIrKeVYssByQ6dqvVXDN6WhB_LdTNQpjclERQ78lpNx5-qPeFwCLa31_oFO7LtTZXRZcibFZd3VHJ_Jt3601vZ4m8zqRIn1qnRTperEieVfE7pFv-z1Gl8jaLHx5Swa_lEHd0GDvnAO4u/s320/002.JPG" /></a></div><br /><i><br /><br /></i><div><i>A co vy a vaše děti? Zvládáte roušky a respirátory? Nebo radši šátky, šály, domácí roušky, štíty a další vymoženosti?</i></div></div>Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-89290270242281126502020-04-04T16:48:00.000+02:002020-04-05T20:53:38.931+02:00Karanténa a naše rodina – díl III. – zdraví<br />
Jak už jsem psala, celou aféru s novým typem viru jsem brala na lehkou váhu. Věřila jsem zprávám z Číny, které vykreslovali celou situaci jako něco, co je sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Bylo mi jasné, že údaje jsou zmanipulované, ale netušila jsem jak moc. Na první pohled to prostě vypadalo, že se na nás řítí těžší forma chřipky, která ohrožuje hlavně ty, kteří mají nějaké jiné přidružené onemocnění a víceméně jak rychle přijde, tak rychle odejde. Navíc jsem měla stále v živé paměti rozruch okolo prasečí a ptačí chřipky, která byla pandemií jen v očích novinářů. <br />
Rychlé rozšíření viru v Číně jsem přikládala hlavně jejich hygieně na trzích, stísněnosti bytů a množství lidí. Také o čínském zdravotnictví si nedělám příliš velké iluze – z asijských zemí bych se svěřila do rukou lékařů leda tak v Japonsku. Co mě však zarazilo na reakcích ostatních zemí (a co bych já udělala jako první), že nijak neomezili letecké spoje. V okamžiku uzavření čínských měst se měli ihned udělat náležité kroky i v letecké dopravě. Nu což, stalo se a teď s tím musíme nějak žít. Dlouho mi také bylo záhadou, proč se v Evropě vir objevil jako první v Itálii a v tak velkém rozsahu. Než jsem zjistila, že v těch oblastech stojí hned několik čínských továren, které se příliš nespoléhají na místní dělníky a raději si přivezli vlastní – a ti se samozřejmě vrátili do Číny na oslavy a poté si přivezli s sebou i jeden nevítaný suvenýr. Velice kontaktní Italové pak virus rozšířili pomocí mohutných fotbalových oslav, rodinných veselic a veselého popíjení v horských chatách (i jinde). <br />
A tady plně nastoupila zákeřnost nové nemoci. Nemocný jedinec je totiž nakažlivý mnohem dříve, než se objeví první příznaky potíží. Cítí se dobře, nemá teplotu, nekašle... ale své okolí již zásobuje nebezpečnou várkou virů. Proto jsem se ze začátku smála rouškám – ty se totiž běžně nosí až po vypuknutí příznaků. Proč je tedy nosit teď? Ze začátku si ještě člověk mohl říct: „Fajn, nebyl jsem na žádném místě, kde by se nemoc objevila. Nemám vůbec žádné příznaky. Nepotkal jsem se s nikým, kdo by byl rizikový. Roušku tudíž, z logiky věci, nepotřebuji.“ A podle původních poznatků by měl pravdu. Jenže ouha... ony ty poznatky byly špatné a lidé tak nevědomky roznášeli nemoc dál a dál. Virus se totiž vesele držel třeba madla v MHD, schovával se na bankovce nebo desítky minut poletoval ve vzduchu a čekal na nového nositele. <br />
Z této logiky uvažování jsem si tudíž nedělala z nastupující pandemie žádné větší obavy a upřímně nechápala (a dosud nechápu) nákupní šílenství v obchodech. Základní trvanlivé potraviny mám ve špajzu celoročně a průběžně je doplňuji – zkušenosti z doby na mateřské mě poučily, že na nějakou pravidelnost ve vyplácení dávek se na úřadu nehraje a je dobré mít z čeho žít, když „výplata“ dorazí třeba i s měsíčním zpožděním. Desinfekci máme doma v podobě té na rány (holky jsou divoké), čistících ubrousků na různé povrchy (kdyby bylo potřeba desinfikovat kliky, drobné předměty apod.) a klasickou na podlahu a do odtoku. Nějaké gely nebo mýdla moc používat nemohu, moje ruce pak okamžitě popraskají a dost bolí (navíc popraskané ruce jsou přímo uvítací brána pro mikroby a viry). Roušky doma fakt nevedu, zato mám plnou krabici jednorázových rukavic – nosím je při čištění akvárka a klece našich andulek. <br />
Pro případ nějaké těžší varianty karantény jsem jen doplnila zásoby alkoholu (víno i něco tvrdšího) a sladkosti – hlavně pro holky – raději i tématickou pidizásobičku na velikonoce. Poslední velký nákup jsem udělala v předvečer uzavření obchodů s oblečením – a tím jsem svému svědomí udělala zadost. Vráťa měl jeden den lehký záchvat paniky a několikrát se ujišťoval, že máme vše potřebné – hlavně kdyby některý z nás dvou onemocněl. Prošla jsem s ním všechny možnosti vývoje a ujistila ho, že to nějak zvládneme ;) . Sestavili jsme spolu několik krizových scénářů a jejich variant (podle toho, kdo z nás onemocní). Uznávám, že i já jsem byla klidnější, když oznámil nástup na homeoffice. Jen jsem si v duchu říkala, jak to zvládneme s nervama – nejsme zvyklí být spolu tak dlouho pospolu. <br />
S napjatým očekáváním přišel den D – pondělí, kdy vláda oznámila souhrn opatření, které můžeme nazývat (pro zjednodušení) celostátní karanténou. Ven se smí jen na cestu do práce a z práce, nákupy nejnutnějších potravin a zdravotnických potřeb, zákaz shlukování a zavření všeho nepotřebného. Nastalo balancování v rámci domácností – na jedné straně děti, které se musí učit a na druhé rodiče, kteří se snaží pracovat a udržovat domácnost. Za začátku šlo všechno bez větších konfliktů. Jen donutit děti se učit byl občas nadlidský výkon a obyčejná cesta s košem nebo na nákup vypadala jak výprava do nukleární zóny.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgju8DFHTIlW3IwMPZyCrVcBQn98SsC7BhntTPWvkF7HMZVGbtuvSqmDfp9j55i2oBO6PXlNqKCXSOzag5FYvIdZPR90DvG8PYV6l0eqlleX60NQNgiRNkmXfDEvhdu9N_wwGZMd6BvoB8a/s1600/IMG_20200318_131411.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1200" data-original-width="1600" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgju8DFHTIlW3IwMPZyCrVcBQn98SsC7BhntTPWvkF7HMZVGbtuvSqmDfp9j55i2oBO6PXlNqKCXSOzag5FYvIdZPR90DvG8PYV6l0eqlleX60NQNgiRNkmXfDEvhdu9N_wwGZMd6BvoB8a/s320/IMG_20200318_131411.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Hrdinka katastrofického filmu vyráží koupit čerstvé rohlíky</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br />
V první fázi jsem vsadila na izolaci dětí od okolního světa (vyvětrat se chodily jen na balkon), Vráťa ven jen za prací nebo v nejnutnějších případech a já na rychlé nákupy a vynesení košů. Původně jsme doma ani neměli roušky. Na internetu sice koluje nepřeberně tutoriálů, jak si roušku ušít, ale já doma nemám ani stroj a mé šicí schopnosti nepřesáhly povinné přišívání knoflíků v páté třídě základní školy. Naštěstí se brzo ozvali známí a kamarádi a už tu byly roušky pro dospělé i pro děti. Tímto děkuji všem dobrým duším, které zadarmo i za drobný obnos roušky vyrobili (či sehnali) a následně i doručili. Do té doby jsem ven nosila dva cyklistické šátky na sobě – dýchat se v tom dalo, ale vyváření byl trochu problém a hlavně v nich bylo neuvěřitelné horko. Rouška má přeci jen cosi do sebe. Zato jsem si ověřila to, co mi od dětství rodiče vyvraceli – ano, mám velký nos! Žádný malý pršáček, tak tvrdil táta, ani přijatelně klenutý nosík, jak povídala máma... ne... frňák to je :D . Také se projevuje má lehčí klaustrofobie a rouška i šátek mě po delším nošení dostávají do stavu lapání po dechu a pocitu, že si tu věc musím z obličeje servat... pokud možno i s kůží a možná si přitom pro jistotu i omlátit hlavu o nejbližší zeď. <br />
A to vůbec nemluvím o takové lahůdce, jako jet na kole s rouškou na obličeji. Už po pár vteřinách máte brýle v mlze a jedete takřka po paměti. Naštěstí momentálně uzákonili, že chudáci obrýlení cyklisti si smí na silnici (nebo prázdné stezce) roušku sundat a nasadit zase až když začne dávat smysl. Teď přímo slyším hlasy „Kam má teď co jezdit na kole? Má sedět doma na prdeli.“ - mnooo... občas je třeba přivézt něco těžkého z pošty nebo obchodu. Taky s dětmi teď vyrážím na nezbytné pochůzky (doktor, úřady) raději na kole než MHD – přijde mi to méně rizikové.<br />
Těžkou zkouškou bylo zrušení zavedených rituálů – já jsem vysoce funkční asperger (v běžném životě se to skoro nepozná) a mám svůj pevný řád, ze kterého jen velice nerada odbočuji. Josífka je středně funkční atypický autista a změny od řádu sice akceptuje, ale nechápe – a už vůbec jí nejde na rozum, když něco platí každý den jinak (jindy jídlo, do toho pokoje se zrovna nesmí nebo naopak smí, mluvit potichu, učit se v jiném prostředí apod.). Fanny zase nechtěla a nechce pochopit, že toto není jen jiný typ prázdnin a Vráťa je vědec – jede si svou práci a ostatní by se mu měli přizpůsobit. <br />
Po několika dnech přišla Josífka celá smutná: „Bolí mě bříško.“ Teplotu neměla, žádné jiné příznaky nemoci nejevila. Zato jsem si uvědomila, že je celou dobu zavřená v bytě a ani se pořádně nehýbe – přitom je zvyklá velkou část dne proběhat. Napadlo mě tedy všem naordinovat pravidelné dávky vitamínu D (pozor – je nutno ho užívat spolu s mlékem nebo tvarohem) a bylo nutné vymyslet nějakou formu pohybu. Nakonec jsme vytáhly taneční hru na nintendo, kterou holky dostaly před lety na Vánoce a už se na ni dlouho jen prášilo. Ukázalo se, že je to ten pravý pohyb pro celou rodinu a že už ho bylo opravdu potřeba. První dny jsme byli rozbolavělí a zpocení už po dvou písničkách, teď se u nás tančí klidně dvě hodiny v kuse. <br />
Po deseti dnech izolace se objevil první hysterický záchvat. Předvedla nám ho Fanny, která si najednou uvědomila, že nemůže na návštěvu ke své kamarádce. Tekly slzy, nastalo mlácení do hraček a polštářů, za všechno jsem v jejích očích mohla já. To já jsem stála u dveří a odmítla ji pustit, to já jsem zakázala, aby přišla kamarádka k nám. To já a jen já. Ze začátku jsem chtěla vysvětlovat, pak jsem se prostě stáhla do vedlejší místnosti a nechala ji vyřvat se. Po pár hodinách se uklidnila, nechala si vše znovu vysvětlit a v rámci svých možností to i pochopila. <br />
Další týden jsem koukala na Josífku, jak si během učení začíná víc a víc drbat vnitřní část lokte. Než jsem zasáhla, tak to bohužel šlo do krve. Podrážděná kůže ještě přidala jako bonus vyrážku a tak jsem musela prohledat lékárničku a nasadit osvědčené kapky. I tak zůstávala rozhozená, malátnější a tulivější. Nakonec mi pomocnou ruku podal přímo osud. Její učitelka napsala, ať se ráno stavím pro nové učebnice. Vytáhla jsem tedy kolo, lehce protestující holku oblékla a nasadila k přilbě i roušku. Bránila se, že to nechce. Pomohlo až když jsem jí řekla, že roušku pro ni dělala její asistentka jako dárek (nelhala jsem, opravdu to tak bylo). To se pak usmála a řekla, že teda jo. Venku se úplně rozzářila, párkrát se proběhla a bylo lépe. </div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhSNZZDP3jsjnBXlfCD_Zx_HFjZxvZpyZkeJiuSXNsqj_TCmov3aUHEpULnIv7qjMMNq2OLKrGzPMpqDlITLpkDCZ2UacnpZ43KzP2RbSiRK2g6F_mUZG6oWX-9NFX76YE5sqo6Utl2ZlSS/s1600/004.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1200" data-original-width="1600" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhSNZZDP3jsjnBXlfCD_Zx_HFjZxvZpyZkeJiuSXNsqj_TCmov3aUHEpULnIv7qjMMNq2OLKrGzPMpqDlITLpkDCZ2UacnpZ43KzP2RbSiRK2g6F_mUZG6oWX-9NFX76YE5sqo6Utl2ZlSS/s320/004.JPG" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Maskovaná rodina vyráží na ozdravnou procházku kolem paneláku</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br />
Já s Vráťou jsme měli spíše sérii menších výbuchů, ale zatím se držíme. Pomohlo uchování co nejvíc normálních rituálů a zavedení některých nových. Zvlášť pohyb je klíčový. Ať už se jedná o tancování k večeru, občasnou procházku o samotě nebo třeba i jen občasnou cestu do práce. Taky člověk nesmí rezignovat na svůj vzhled. Takže žádná pyžama celý den a neučesané vlasy. Kdepak – vše jako v každý jiný normální den – jen místo do práce se jde pracovat do obýváku. </div>
<div>
<br />
<div>
A co ještě pomáhá? Čas od času se pořádně vyblbnout. Vykašlat se na školu, práci, úklid... pustit si nějaký praštěný film nebo seriál, zlochtat děti i sebe navzájem, udělat polštářovou bitku. A hlavně – brát celou pandemii s nadhledem a vírou v lepší zítřky – sluníčko a optimismus je největší lék a fungují i jako nejlepší prevence. Jezte hodně ovoce s vitamínem C (jablíčka, borůvky, kiwi), dopujte vitamín D, sluňte se na balkoně, choďte na krátké zdravotní procházky, myjte si ruce a obličej a hlavně – mějte sebe i své okolí rádi ;)</div>
</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgfZgkJOBjTDGylff92KAGT7EIqtIyKvhaU3Wo5KsBr59InhGHfPEwgxpD_cj1YFUtnJnIq3w0h8Fy_jRq5zB2edP2c73dSFrpv12em5WQSV45EkGnQ3bvDbtypkVPzkKRQJ5k1E42jh0YN/s1600/013.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgfZgkJOBjTDGylff92KAGT7EIqtIyKvhaU3Wo5KsBr59InhGHfPEwgxpD_cj1YFUtnJnIq3w0h8Fy_jRq5zB2edP2c73dSFrpv12em5WQSV45EkGnQ3bvDbtypkVPzkKRQJ5k1E42jh0YN/s320/013.JPG" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Kozáček podle pokynů z televize</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br /></div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-4141506257791762822020-03-29T18:25:00.000+02:002020-03-29T18:25:34.390+02:00Karanténa a naše rodina - díl II. - školaUž minule jsem psala o problematice učení látky, kterou rodič zcela neovládá. Proto jsem napjatě čekala na avizované učení pomocí televize. Moc nadějí jsem tomu nedávala, ale proč ne? Horší než současný stav to už být nemohlo. Navíc Josífka potřebuje pravidelný režim a řád a tohle by ji mohlo trochu „ukotvit“ v čase a prostoru. Taky v pondělí ráno vesele vyskočila a převlékla se, aby byla do „školy“ připravená. Nachystala si pomůcky a mohla jsem zapnout televizi. Blok začal první třídou. Jak Josífka uviděla další děti a paní učitelku (byť cizí), úplně se rozzářila. Poctivě dělala vše podle pokynů paní učitelky a potěšily ji i ostatní pořady. Fanny už tak nadšená nebyla, ale i ta poctivě sedla ke stolu a přidala se k učícím se dětem. <br />Také se plně projevila počítačová gramotnost jednotlivých učitelek – a hlavně jejich přístup k online výuce. U mladší dcery učitelka vsadila na třídní stránky – každý den hezky vypsala A4 textu – úkoly ze všech předmětů, které ten den měly být (a to včetně tělocviku, hudebky nebo výtvarky). Po týdnu chtěla vědět pokroky, tak jsem jí zaslala e-mail a omluvila se, že sice zadání plníme, ale vlastním tempem a trošku na přeskáčku (naštěstí pochopila a odsouhlasila). U starší dcery se učitelka nadšeně chopila příležitosti – založila speciální stránky s přehledným zadáváním úkolů i od ostatních učitelů, zvláštní stránku na revidování hotových zadání, diskuzní fórum žáků a whatsappovou skupinu rodičů. Soustředila se na rozjeté projekty a důležité předměty, doporučila i televizní učení a psaní si deníku (děti si je potom budou porovnávat). Zároveň rovnou rozjela anketu mezi rodiči, co s daných novinek má nechat v „aktivní službě“ i po skončení nouzového stavu. Také děti i rodiče uklidnila, že pokud nebude někdo stíhat plnit úkoly (nebo nebude mít jak – potíže s připojením, tiskem atd.) tak si z toho nemá dělat hlavu – vše se dá dohnat v následujícím roce. Jak jsem tak koukala na stránky školy, tak někteří učitelé se spokojili s hromadným zadáváním úkolů na hlavní stránce a seznamem doporučených on-line učebnic a pomůcek. <br />Ředitelka školy taky mezi užitečné odkazy zařadila stránky Městské knihovny – ta dala k dispozici několik stovek knih v pdf verzi. Našla jsem hned několik velice dobrých titulů a rozhodla se nelitovat barev a papíru a nějaké si i vytisknout. Jsem totiž staromódní a čte se mi lépe z papíru než z monitoru. Poměrně brzy se tak ukázalo, že došla barva a když přestal fungovat i skener, přišel čas na novou tiskárnu. Naštěstí jsme na to byli připravení, stará tiskárna už delší dobu zlobila a já si vyprosila nový typ k narozeninám. Ty sice jsou až za delší dobu, ale kdo by odolal povánočním slevám. Nyní přišel její čas a stará šla pryč. Čas ukázal, jak dobře bylo, že jsme ji měli v záloze. V současné době je problém i jenom doobjednat spotřební materiál. Ani velké obchody nestíhají a dodací lhůty jsou vražedné. <br />Dopolední výuka v televizi donutila Vráťu se čas od času odstěhovat do ložnice. Po jedné videokonferenci jsem si až dodatečně všimla, že celou dobu měl na pozadí pověšenou mojí vypranou startrekovou uniformu :D no, nikdo z kolegů se prý na nic neptal. Občas musel taky vypomoci s výukou matematiky u Fanny. Na to já už prostě nemám. Vůbec bych ocenila, kdybych měla také k ruce pedagogickou asistentku, Josí dokáže být oříšek a já na to nemám žádnou odbornou praxi nebo vzdělání. Řídím se svým citem a postupuji s ní sice pomaleji, ale stále kupředu. Naštěstí je její asistentka často na facebooku a tak mohu konzultovat pokrok. Odpolední výuku občas přesouvám na balkon. Z bezpečnostních důvodů holky nevodím ven, nedostatek vitamínu D se snažím dopovat pomocí kapek. <br />Proč z bezpečnostních důvodů? Ukázalo se totiž, že začínám být lehce paranoidní. Ze začátku jsem nově nastupující infekci brala na lehčí váhu. Pak jsem se jednou vracela z nákupu domů a potkala souseda. Rozhodla jsem se s ním čekat na výtah (i když doporučení hygieniků je jezdit o samotě) a z mírné zvědavosti se zeptala, jak to s rodinou snáší. Smutně potřásl hlavou – jejich nejmladší dítě má vysoké horečky a strašně kašle. Vytřeštila jsem oči, zakoktala cosi o tom, že vlastně musím hubnout a do bytu vyrazila pěšky. Je pravda, že co jsem s dětmi doma, tak mi pohyb citelně chybí, ale i tak – tohle byl akt čisté vyděšenosti. Já sama dodržuji bezpečností pravidla – mám roušku, rukavice a po příchodu domů se převlékám a myji si ruce i obličej. Prostě nechci rodinu zbytečně vystavovat riziku, když to není absolutně nutné. <br />Jinak se nám už podařilo si nastavit pravidelný (nebo spíš jasně daný) režim. Nehodlám nechat děti zvlčet a tohle nejsou žádné uhelné prázdniny. Ráno se tudíž vstává jen o něco později, než by bylo za normálních okolností. Obě mají krátký čas na probuzení se, převlečení a nasnídání se. Pak už začíná televizní učení. Josífka si odbude svoji první třídu a ze zvědavosti se kouká ještě na Angličtinu s Hurvínkem a další speciality (první týden to bylo Karaoke čtení, to se jí moc líbilo, a nyní Logohrátky – ty už ji tolik nebaví). Pak si jde chvíli hrát a pomalu se připravuje Fanny. Ta se povinně kouká na speciální matematický pořad (je sice pro mladší děti, ale opakování je matka moudrosti a matematika je něco, s čím jí já rozhodně nepomůžu). Pak následuje její hodina pro čtvrté třídy. Po skončení je čas na pauzu na hraní a následný oběd. <br />Po obědě nastává výměna „něco za něco“ - tj. udělej jeden úkol do školy (většinou dle vlastního výběru, jen u Josífky trochu koriguji) a dostaneš za to hodinu na elektronice dle svého výběru (mobil, počítač, nintendo). S Josífkou si musím sednout a pomáhat jí s učivem, Fanny si vybere zadání, přinese hotový výsledek a já ho jen letmo zkontroluji a buď pošlu scan učitelce, nebo založím do desek. Jednou si nebyla jistá větou v angličtině, tak jsem jí pomohla. Načež mi učitelka odepsala, že napsáno to bylo dobře – jen jedna věta se jí prý nezdá – minulý čas budou probírat až mnohem později. No, přiznala jsem se a od té doby holka vypracovává vše sama. Po týdnu začalo být jasné, že musíme každý den zařadit povinnou „hodinu tělocviku“. K večeru tudíž okolo páté všichni všeho necháme a seřadíme se u nintenda. Kdysi jsme holkám koupili taneční hru a teď jsme za to všichni moc rádi. Senzor sice snímá jen jedu ruku (a tak by se dalo švindlovat), ale všichni hezky poctivě zapojujeme celé tělo a tančíme jak o život. <table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEghxhppLmA6JErcl2Xb1FYT3MHrNWoNrRFLTnnyl1EhmrYtABJoJgCpq3NcwywPtngboHPY0fU0LNnMDgTmN13DOEzP1a6THOfnh2ThQvNDsC_0knQbiy3WA-OknDOQmvWdOjKwk9Gyu92E/s1600/jaro+Josi.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="597" data-original-width="794" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEghxhppLmA6JErcl2Xb1FYT3MHrNWoNrRFLTnnyl1EhmrYtABJoJgCpq3NcwywPtngboHPY0fU0LNnMDgTmN13DOEzP1a6THOfnh2ThQvNDsC_0knQbiy3WA-OknDOQmvWdOjKwk9Gyu92E/s320/jaro+Josi.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Josi se rozhodla, že vybarvit triko nestačí - je třeba domalovat celou figuru ;) </td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br />S takto nastaveným režimem jsme museli část učení posunout i na víkend, dětem to ale příliš nevadí. Jen návrat do školy bude asi krušnější. Nyní jsou zvyklé na svoje tempo, které si mohou víceméně ovlivnit. Josífka navíc špatně snáší změny a tento průběh první třídy rozhodně není to, co očekávala. Sotva si zvykla na školní řád, už byly Vánoce, pak chvilka učení a Jarní prázdniny. Po nich se do školy týden nevrátila, protože byla nemocná. Pak zhruba týden a něco ve škole a šup, zpátky domů a učit se tam. Má v hlavě zmatek a druhá třída pro ni bude asi mnohem těžší, než jsme si mysleli. Díkybohu, že má učení ráda a není problém s ní pracovat. Dělá pokroky pomalu, ale jistě. <br />Nedávno se na sociálních sítích kdosi ptal, co rodičům nyní nejvíc chybí. Jasně, že učitelky by se doma hodily... já osobně bych uvítala i asistentku... taky vychovatelka do družiny by se šikla... školník a uklízečka jakbysmet... ale upřímně... kdo mi nejvíc chybí? … Kuchařky!!!! … Až teprve teď vidím, že moje děti jsou černá díra, ve které stejnou měrou mizí oběd, ovoce, zelenina, pití i sladkosti! Mé plány, že nákupy budou stačit na víc dní, vzaly rychle za své. Já chci zpátky jídelnu :( <br /><br /><div>
To by k tématu školy prozatím stačilo a příště napíšu něco o našem duševním a tělesném zdraví.</div>
</div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-63777398651708138362020-03-28T11:24:00.001+01:002020-03-28T11:24:26.819+01:00Karanténa a naše rodina - díl I.<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
Na březen jsem se velice těšila. Na Vánoce jsem od manžela dostala jako dárek vstupenku na show - promítání filmu Star Trek: Khánův hněv a následná diskuze přímo s kapitánem Kirkem osobně. Vlastníci VIP vstupenek měli navíc po show možnost si nechat udělat s hercem fotku. Já dostala velice drahou VIP vstupenku a směla jsem si objednat hned dvě nové uniformy (nedokázala jsem se rozhodnout, jestli bude modrá nebo červená). Jen jsem velice doufala, že se pan Shatner (aka Kirk) dočká show v dobrém zdraví, je to přeci jen už starší pán. <br />V práci jsem hned v lednu oznámila, že tento (a raději i následující) den do práce prostě nepřijdu. Ať mi nastaví směny tak, abych měla volno. Čím víc se blížil den D, tím víc se akce komplikovala. Na víkend se objevilo hned několik důležitých akcí, na kterých bych měla být. Vedoucí mi omylem napsala směnu na onen víkend. Jedna z objednaných uniforem pořád nedorazila a ta druhá byla moc velká. Z Číny se do Itálie proplížil nový virus a kosil lidi po desítkách. Nad show se začala stahovat mračna. Začala jsem se mírně nervovat. <table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEie8Rih2a_0WgTAtQNeRYu5eN8T2cTlamPo1KC5zAyQag32vSmvnCJidiHX7RI_1p_-rcHdTQ9vBsGMNEx9QWc3JaV0niA7y_FUX1PNgt4JabhRJTNoNqwx_sBeRHQZtdl6ILTLUK_bT_pe/s1600/013.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEie8Rih2a_0WgTAtQNeRYu5eN8T2cTlamPo1KC5zAyQag32vSmvnCJidiHX7RI_1p_-rcHdTQ9vBsGMNEx9QWc3JaV0niA7y_FUX1PNgt4JabhRJTNoNqwx_sBeRHQZtdl6ILTLUK_bT_pe/s320/013.JPG" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">U modré uniformy jsem se velikostí moc netrefila</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br />Do akce zbýval už jen týden a já byla jak na trní. Červená uniforma stále nepřicházela. Modrou mi přešila šikovná sousedka. Směnu v práci se mi podařilo upravit tak, abych jela do přednáškové síně rovnou z práce. Na bowlingový turnaj se do týmu našla více než dobrá náhrada. Shatner na sociálních sítích ujišťoval fanoušky, že on nic rozhodně neruší. V republice už sice bylo pár výskytů nemoci, ale vypadalo to, že je stále vše pod kontrolou. Vypadalo to, že neděle proběhne tak jak má... tak tento optimismus mi vydržel přesně do úterý. <br />V úterý ráno před nás nastoupila naše vedoucí a postavila nás před smutnou pravdu. Zisky jsou malé a prodavaček moc. Velice by se jí ulevilo, kdyby některá z nás buď nastoupila na nemocenskou (jen ne, proboha, koronavirus) nebo si vzala ošetřovačku na dítě. Tím by jí ubylo alespoň trochu potíží. Poklesle jsme šly na směnu a všechny jsme v duchu přemýšlely, co bude dál. Dopoledne takhle pomáhám paní s výběrem obleku pro manžela a jde okolo kolegyně a zahlaholí: „Tak zavřeli školy. Od zítřka máš děti doma!“ Ztuhla jsem a v duchu proklínala nahlas vyslovené přání naší vedoucí. Zákaznice se jen hořce pousmála a dodala: „Jo, a taky zrušili všechny společenské akce nad sto lidí.“ Zmohla jsem se jen na překvapený výkřik, že to snad ne! V neděli mám jít na show! Paní jsem doobsloužila jak v mrákotách a běžela do šaten k telefonu. <br />Ve skříňce už blikal telefon. Ve zcela stejný čas mi přišly dvě sms – jedna od Josífčiny asistentky (že se od zítřka zavírá škola a další info má dcera v notýsku) a druhá od manžela (že se show ruší). Chápala jsem samozřejmě důvody a z praktického hlediska s nimi i naprosto souhlasila. Přesto jsem měla vztek a nejraději bych bušila pěstí do zdi. Zpráva ohledně zrušené školy se mnou nijak neotřásla. No tak budu s holkama pár dní doma, to přežijeme (snad). Šla jsem do kanceláře vedoucí sdělit tu sladkou novinu, že plním přání a beru si ošetřovačku a zároveň jsem poprosila muže, aby zavolal doktorce a domluvil s ní vše potřebné. <br />Zbytek pracovní doby se nesl ve znamení lehké nervozity. Nedokázala jsem se před zákazníky příliš přetvařovat a ukazovat svou obvyklou milou tvář a tak jsem se raději držela stranou. S jednou paní jsme si obě společně zanadávaly na osud a svět jako takový (nově zavedená opatření se jí dotkla velice citelně) a hned bylo o fous líp. Při odchodu domů se se mnou kolegyně loučily, jak kdybych se už nikdy neměla vrátit. Proboha, měla jsem být jen dva týdny (podle zpráv) doma s dětmi, co s toho dělají takovou vědu. V družině jsem si vyzvedla holky a ty byly doslova ověšené vším, co do té doby měly ve škole schované. Vlastně každé vycházející dítě vypadalo jak zkušený cestovatel, který na svých bedrech nese zásoby na dlouhé putování. Vychovatelky se s nimi dojemně loučily a rychle zavíraly dveře. Veškeré informace žádné. Nu což, jde se k doktorce. Tam na mě čekala nervozní sestřička. Ošetřovačku mi nevystaví, protože netuší jak. Žádné z dětí přece není nemocné a nějaký kód na „škola je zavřená, dítě nemá kdo hlídat“ prostě neexistuje. Jiná čekající maminka nám trpělivě vysvětlila, že potřebné lejstro mi vydá škola. Jen ho asi ještě nemají k dispozici. K večeru se opravdu na stránkách školy objevila výzva, že kdo chce potvrzení, má přijít druhý den dopoledne k paní ředitelce. <br />Ráno jsme vstávali všichni brzo a jeli s holkama na dříve domluvenou preventivní prohlídku u zubařky. Ta dopadla výborně a tak jsem jim slíbila nějakou dobrou odměnu. Cestou domů jsme se rozdělili a já jela už jen s menší Josífkou do školy, vyzvednout si ošetřovačku. Ředitelka i ostatní učitelky měly plné ruce práce. Nebyla jsem jediná a rodiče si takřka podávali dveře. Dostala jsem formulář se slovy, že platí 9 dní a škola se znovu otevře tak za 14 dní. Zeptala jsem se paní ředitelky, co se po těch devíti dnech stane – škola se otevře, mám nechat dítě samotné doma nebo mi vystaví nový formulář. Ředitelka se zasekla a udiveně prohlásila, že nový formulář nedostanu, škola se neotevře zcela určitě a doma zůstanu dál s dítětem... jen prostě zadarmo. Pak jí to začalo šrotovat v hlavě a dodala, že bych asi měla teď cestou domů nakoupit ty nejlevnější potraviny a možná začít uvažovat o nějaké dietě nebo omezení v jídle. Ehm... super rada, ale co se dá dělat. Během pohybu po škole jsem si připadala jak při natáčení nějakého postapokalyptického filmu - bylo vidět, že třídy i šatny byly opuštěny ve velkém spěchu, skříňky z části otevřené z části zavřené, pod lavičkou zakopnuté krásné jablíčko, uprostřed chodbičky zapomenutá bačkůrka (jedna). Z dáli se nesl puch desinfekce a míjející se lidé vypadali lehce bezradně a vyděšeně. Zcela proti právě udělené radě jsem tedy vzala Josífku do nedalekého obchodního centra a koupila jí dárek za ty výborné zoubky. Cestou jsme ještě potkaly pár učitelek a občas prohodily nějaké to slovo vzájemné útěchy. <br />Doma jsme se s manželem dohodli, že dnešek bude pro holky volný den. Až teprve druhý den jsem prohledala aktovky, na webových stránkách objevila první „domácí úkoly“ a začalo nesmělé učení. Proč nesmělé? U Josífky jsem si byla ještě celkem jistá – první třída je náročná pro žáka, ale látka je srozumitelná i pro rodiče. Fanny je čtvrťák a tam už tápu – přeci jen je to už třicet let, co jsem se učila něco jako zlomky, povodí řek nebo životný rod. Rozhodla jsem se tedy už další den vzít holky a udělat si s nimi výlet. Stejně jsem musela odnést do práce vyplněný formulář, tak proč si to nevylepšit. V práci jsem ještě využila slevové kupóny a nakoupila holkám horu nového oblečení k blížícím se velikonocům (aby je beránek nepokakal). Kdo ví, kdy se do práce zase podívám. Měla jsem pravdu, hned druhý den ráno bylo oznámeno, že se obchody zavírají. <br />Přes tu všechnu mizérii to vypadalo, že víkend bude alespoň trochu zajímavý. Konečně dorazila červená uniforma (a seděla perfektně) a na sobotu i neděli jsem měla bowlingový turnaj. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že oba odehraji v uniformách, kapitánovi týmu navzdory. Mé nadšení zhatil další výrok vlády, která zrušila i akce nad třicet lidí. Tak snad příště přátelé... Zavřeno museli mít také restaurace (sbohem, slavnostní oběde) a ven už jen v roušce nebo šátku. Manžel má lehké astma, veškerý styk s okolním světem jsem tudíž vzala na sebe. Ještěže může pracovat z domova, jen na videokonference se musí zavřít do ložnice, obývák je příliš hlučný. </div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhx7t009pQny6x2yZLY6YcBgAeShFI19x7DOp2vNmUiATX2Mm8eF_bbHHjPli8NMMG17hq7BeaQBLI1m5gbfjkBkahEu-UDusyPEQ30IpWoU-2-HfC4b_Q2E9kV_Xa9q3x92pU0dMBwB3aZ/s1600/010.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhx7t009pQny6x2yZLY6YcBgAeShFI19x7DOp2vNmUiATX2Mm8eF_bbHHjPli8NMMG17hq7BeaQBLI1m5gbfjkBkahEu-UDusyPEQ30IpWoU-2-HfC4b_Q2E9kV_Xa9q3x92pU0dMBwB3aZ/s320/010.JPG" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">V červené se cítím o moc lépe</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br /></div>
<div>
A tak nám začala karanténa. Pokračování příště ;)</div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-74233106802586045062019-11-03T17:40:00.002+01:002019-11-03T22:54:52.019+01:00Sbohem školko a díky za všechno!Každý ví, že jsme měli potíže s vhodnou školkou pro Josífku. Nakonec se vše povedlo a Josí prožila dva nádherné roky ve školce jen pár minut od místa bydliště. Nyní přestoupila na základní školu a tak je vhodný čas k ohlédnutí se. <br />
Náš přestup se málem nezdařil. Prošvihla jsem datum podání přihlášky a s pláčem jsem volala paní ředitelce. Ta se naštěstí ukázala jako formát a dovolila mi podat ji dodatečně. Dalším zádrhelem se ukázalo hledání pedagogické asistentky. Nasmlouvané paní jedna po druhé odříkaly a už to vypadalo bledě. Pak se naštěstí uvolila jedna, která do té doby dělala ve školce cosi jako chůvu pro menší děti. Ředitelka se totiž rozhodla vyjít vstříc pracujícím maminkám, kterým končila dvouletá mateřská a tak brala do školky i děti, které nemusela. Bylo pro ně ale nutné upravit stávající podmínky a trošku jim vypomoci s adaptací. Ještě horší byl přístup úředníků, kteří nám sice asistentku "schválili", ale až poté, co jsme kromě zprávy z Nautisu zařídili také dobrozdání od psycholožky z jednoho pražského Specializovaného centra. A jako bonus rozhodli, že podklady byly podány pozdě a tak ji budou platit až od poloviny školního roku. Paní ředitelce se naštěstí podařilo finanční zádrhele vyřešit ke spokojenosti všech stran a Josífka mohla nastoupit.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsTSSx5njppuH3-0qkFqVjGdB2xz5-W1F4n3NZDy8qsA7zLSBaXqOo8kACDtI-RNDpcozCiMWTVGTdr9MJ8L_EWolzDWgzBBRsqE68TY4oOH8x8sS6ixzhMMgyNm6bVniVaAf35Q3N-lhp/s1600/61390577_856566071395969_4477543791657484288_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="960" data-original-width="720" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsTSSx5njppuH3-0qkFqVjGdB2xz5-W1F4n3NZDy8qsA7zLSBaXqOo8kACDtI-RNDpcozCiMWTVGTdr9MJ8L_EWolzDWgzBBRsqE68TY4oOH8x8sS6ixzhMMgyNm6bVniVaAf35Q3N-lhp/s320/61390577_856566071395969_4477543791657484288_n.jpg" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Sportovní den</td></tr>
</tbody></table>
<br />
V září jsme šli do školky plni obav a se strachem. Josífka však zapadla do kolektivu dětí zcela přirozeně, „svou“ asistentku si doslova zamilovala a učitelky taky. Ukázalo se, že dokáže být veselá a přítulná a dokonce i učenlivá. Pár problémů se samozřejmě objevilo. Pokusila se vytopit koupelnu, lezla do všech dveří a čas od času se objevila v kanceláři paní ředitelky (sama). Všechno se vyřešilo jemným promluvením Josífce do duše a jejím slibem, že už to neudělá. Já se ještě několik týdnů děsila, kdy se ozve klasické „Paní Fillerová, musíme si promluvit.“ a ono se to opravdu ozvalo! Jenže místo snůšky pohrom jsem se dozvěděla samé dobré zprávy, o které se paní ředitelka chtěla podělit. <br />
Učitelky si také hned od prvních dní vzaly „do parády“ ostatní děti a citlivě jim vysvětlily, že Josífka je trošku jiná. Že má problémy s hlavičkou a trochu zvláštní uvažování. Že by na ní měly být hodní a občas jí pomoct (nebo aspoň neškodit). Že si žije ve svém světě a ostatních se může bát. Světe div se, ono to fungovalo. Děti si ji zamilovaly a hned měla i několik ctitelů. Ti potom dávali pozor, jestli má svého plyšáčka, jestli se neumazala nebo nemá hlad či žízeň. V průběhu prvního roku měla těžký úraz a ostatní děti po ní plakaly – musela jsem s ní zajet do školky alespoň na návštěvu a hned byla v obležení dětí – ten jí přinesl obrázek, ta hračku, tahle zase pohladila zavázanou nožičku. Málem nás ani nepustily zase zpátky domů. <br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhiMpXWHnBQJ1LzEI3ZMwOSu7TwhF2L3Y3NhTJ5kkalTOE6JUUmu-yJAYUgg1piGFYHZwdiSeqLz2Tc_oqOfLh6e_lCU_u_OdX3xnm5stwQsp0hyphenhyphenYWwCjOlQwMLQAvRdxT3PH-5BHnUEFAe/s1600/25152198_531250953927484_3317054814796106573_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="960" data-original-width="720" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhiMpXWHnBQJ1LzEI3ZMwOSu7TwhF2L3Y3NhTJ5kkalTOE6JUUmu-yJAYUgg1piGFYHZwdiSeqLz2Tc_oqOfLh6e_lCU_u_OdX3xnm5stwQsp0hyphenhyphenYWwCjOlQwMLQAvRdxT3PH-5BHnUEFAe/s320/25152198_531250953927484_3317054814796106573_n.jpg" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Ve školce bylo divadélko a Josí se chtěla aktivně zapojit ;) </td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
První rok byl tak přínosný pro obě strany a tak pohodový, že se paní ředitelka rozhodla přijmout ještě jedno autistické dítě. Ukázalo se, že není autista jako autista. Chlapeček na tom byl o něco hůře než Josífka a už po měsíci bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nakonec se podařilo vyjednat mu přestup do vhodnější školky a ve třídě bylo zase klidněji. Taky se ukázalo, že Josífka je na tom sice poměrně dobře, ale své limity má a posouvá je jen pomalinku. Každopádně se Josífka každé ráno do školky těšila a jen málokdy jí vadilo, že nejde domů hned po obědě. Poslední rok zkusila i taneční kroužek a (až na pár lekcí) se aktivně zapojovala a příkladně spolupracovala. Když potom na představení přišel i tatínek, byla na vrcholu blaha. S lehkou pomocí zvládala pravidelné návštěvy sauny a občasné výlety. Školní besídky ze začátku ignorovala, aby se pak nakonec k údivu všech najednou zapojila a znala všechny narážky a choreografii. Učitelky jí hodně vycházely vstříc. Na rozdíl od ostatních dětí měla o něco více privilegií. Směla se pohybovat po celé školce, kuchařky jí rády daly porcičku navíc, po obídku nemusela spinkat a mohla si tiše hrát v koutku, měla vlastní místnůstku na učení, nosila si vlastní malé svačinky a do školky nikdy nezapomněla vzít si s sebou svého plyšáčka. <br />
Paní ředitelka na Josífku získala grant a tak pořídila spoustu her, které si spolu s ní užívaly i všechny ostatní děti. My jsme si zase dali vždycky záležet, aby vánoce ve školce byly vždy plné dárků. Ke konci Josífčina pobytu se ve školce stavila její psycholožka (a byla nadšená z přístupu učitelek i paní ředitelky) a pro rady si došla její budoucí asistentka. Zpětně trochu lituji, že nás nenapadlo poslat tam na konzultaci i budoucí paní vychovatelku z družiny a možná i třídní učitelku. V září by nám to ušetřilo spoustu potíží. <br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiwrOo_RnA8gPHnxcAQFkUtx55bTLv2ms-dftLDqGy2d2YLxry9675kzYTYN4CQxbfhvS5LipMDnmbWjifQ2JmnaWnSLg685z6i14P-wQVhUYC0IQSuIfeBTmf8lXLjoH1hjj0SBBKQYkxM/s1600/27867958_561009327618313_2084463793985818348_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="720" data-original-width="960" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiwrOo_RnA8gPHnxcAQFkUtx55bTLv2ms-dftLDqGy2d2YLxry9675kzYTYN4CQxbfhvS5LipMDnmbWjifQ2JmnaWnSLg685z6i14P-wQVhUYC0IQSuIfeBTmf8lXLjoH1hjj0SBBKQYkxM/s320/27867958_561009327618313_2084463793985818348_n.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Děti spořádaně poslouchají, jen Josí leze po zdi ;) </td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
Jak se tak blížil přestup do školy, začaly být učitelky naměkko a Josífka naopak plná natěšení. Moc dobře si uvědomovala, jak velká změna ji čeká a byla nadšená. Učitelky zase přiznávaly, že na většinu dětí časem pozapomenou, ale Josífka zůstane v jejich srdcích navždy. Na rozloučení jsme si navzájem předali spoustu dárků a potajmu si poplakali. Já měla rozhodně slzy v očích a bez mučení se přiznávám, že se mi ze školky vůbec nechtělo. Pro Josífku to byla oáza klidu a pohody, s milujícím a inspirujícím prostředím. Do školky nastoupila jako outsider – dítě předurčené ostatními do speciální školy a mizivé budoucnosti. Po dvou letech péče a lásky odcházela jako sebevědomé dítě, těšící se na normální základní školu (pouze s dopomocí asistentky), které vynikalo v matematice a malování. Udělala také těžké talentové zkoušky na uměleckou školu a její budoucnost vypadala mnohem růžověji. <br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgbVxRbC3CQhjaPEPoGT4NX9bhrnsTJy3ey-LruAVxB9hXCgRwMmkswqYXeBvwNDYdg8xZbh0a0xLvdkDAfiFZ80s_ZbmPqOcXUpV7gyfZGLS1EAw3KeDIHhfM7bh1k1nNfog2z1muBsBT_/s1600/Josifka+a+Totoro.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1164" data-original-width="1600" height="232" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgbVxRbC3CQhjaPEPoGT4NX9bhrnsTJy3ey-LruAVxB9hXCgRwMmkswqYXeBvwNDYdg8xZbh0a0xLvdkDAfiFZ80s_ZbmPqOcXUpV7gyfZGLS1EAw3KeDIHhfM7bh1k1nNfog2z1muBsBT_/s320/Josifka+a+Totoro.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Dárek od paní učitelky - Josífka a Totoro</td></tr>
</tbody></table>
<br />
První školní den jsem musela poslat její fotku ze třídy rovnou paní učitelce do školky (prosila mě o to s velkou razancí) a na oplátku nám bylo připomenuto, že se rozhodně máme stavit na školkové zahradní slavnosti. Ta byla v říjnu a vyšla nádherně. Jak jsme se blížily s Josífkou ke školce, začaly se ozývat děti na zahradě: „Já vidím Josífku!“, „To je Josefka!“ , „Jde Josífka!“ a hned kolem ní byl hlouček dětí a každé se chtělo Josífky alespoň dotknout. Učitelky mě uviděly a hned se začaly točit a hledat Josífku. Pak nastalo velké objímaní a pusinkování. Josífka jim oznámila, že škola je „brnkačka“ a začala běhat po zahradě. Užívala si každou atrakci, prozkoumávala každý kout a ochutnávala dobroty kuchařek. U jejich stánku zcela ignorovala seřazenou frontu, ale nikdo neměl srdce jí něco říct. Vždyť to přece byla „jejich“ Josífka. Celé září se prý ostatní děti ptaly, kde je Josífka a proč má její značku jiné dítě. Učitelky při úklidu braly s nostalgií hračky do ruky a říkaly: „S touhle si Josífka ráda hrála.“ Paní ředitelka mi (zcela právem) řekla, že Josífka je jejich pýcha a já musím souhlasit. Změna školky mě sice původně děsila, ale zpětně musím uznat, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Josífka se stala miláčkem celé školky. Byla láskyplně vedena, ale nikoli rozmazlována. Dokázaly jí vštípit určitý řád a vědomosti a přitom si mohla užívat bezstarostného dětství. Naše rodina jim všem bude navždy vděčná a určitě se za nimi čas od času budeme muset zajít podívat. <br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjAPQ2Cub_kyDtotscQFwX5vwNFJ5zmio1hsZ08Ew3b6ygutBXcClo-dxJBBHhUT3QHMtGHJzZF7q5NTyEYILCDLY5_iovFZSSSPARvCAO1v089MhBzI1VnF7TwVLzxWRGlK_JMGglgShwr/s1600/008+%252811%2529.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjAPQ2Cub_kyDtotscQFwX5vwNFJ5zmio1hsZ08Ew3b6ygutBXcClo-dxJBBHhUT3QHMtGHJzZF7q5NTyEYILCDLY5_iovFZSSSPARvCAO1v089MhBzI1VnF7TwVLzxWRGlK_JMGglgShwr/s320/008+%252811%2529.JPG" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Hurá do školy</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-43018400760868005522019-01-06T14:38:00.004+01:002021-04-09T23:46:57.737+02:00Josefína a VánoceTak si naše Josífka konečně začala všímat, že se v prosinci děje něco zvláštního. Loni zkusmo napsala sice Ježíškovi dopis, přála si však jeden pomeranč. Samozřejmě, že ho dostala (už jste někdy balili pomeranč do vánočního balícího papíru? docela fuška...), ale jen se na něj koukla a šla pryč. Místo dárků jí více zajímal barevný papír a blikající ozdůbky. <br />Letos se začala zajímat už zhruba měsíc předem. Dopis nakreslila (tentokrát si přála plastového mluvícího robota z místního obchodu), každý den se ptala, jestli už je stromeček a kdy koupíme kapra. Taky se ukázalo, že se Ježíška bojí. Asi si nebyla jistá, jestli byla dostatečně hodná. Týden před svátky se nám uvelebila v ložnici a odmítala spát sama. Musela jsem jí hladit a uklidňovat, že robot je určitě na cestě a pod stromečkem určitě bude. <br />Trošku zmatená byla při školkové besídce – dostala dárečky a robot nikde. Trpělivě jsem vysvětlovala, že ten hlavní Ježíšek teprve přijde. To samé o pár dní později, když dostala několik dárků od kamarádů a známých. Konečně začaly zimní prázdniny. O víkendu jsem musela do práce, obě jsem ráno opusinkovala, rozdala úkoly na úklid a odjela jsem. Večer mi přišla zoufalá sms, že Josífka pláče a hledá mě. Usnula až poté, co jsem dojela domů a vzala ji do náručí. Neděle už naštěstí byla klidná – jen usnout nemohla ani jedna holka. <br />V pondělí se najednou z pokojíku ozvalo: „Jsou Vánoce!“ a už byly obě u nás pod peřinou. A hned, kdy prý budeme zdobit stromeček. Pustila jsem pohádku v televizi, naaranžovala cukroví na stůl a udělala si kafe. Josífka vykřikla: „Cukrovíčko!“, kupodivu se k němu ale nehnala a jen ho pozorovala. Po opravdovém probuzení Vráťa naaranžoval stromek do obýváku a já nachystala volné místo na betlém. Skočila jsem ještě do obchodu pro kolekci (čekala jsem na slevy) a upozornila děti, že zdobit se bude až po obědě. Nakonec jsme šli radši do restaurace, aby měl stromek aspoň trochu čas na rozložení větví. <br />Po obědě už s holkama opravdu nebylo k vydržení. Fanny dostala figurky na postavení betlému a Josífka mi pomáhala nosit ozdobičky z bezpečného úkrytu do obýváku. Rozmístění světel bylo na mě – jen ke konci se zapojil i Vráťa a pomohl mi zajistit adekvátní barevné rozložení. Pak už se obě holky nedočkavě vrhly na ozdoby a skoro mi je rvaly z rukou. Zvlášť velkou radost jsem měla z Josífky. Opatrně vybírala ozdůbky, pečlivě vybírala kam je dá, nadšená... no... jako úplně normální malé dítě. Jen koledy nemá ráda, tak jsme měli puštěnou jako kulisu pohádku. <div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEggXoJ60TWL08uLTc3lpVduQrnrtQKuZApxIf5erGjqj0fIVv5-cV0I37aDML6KtFYK6CpP1f-Z6NvFvH_l89baXDVZS1a6gXghictzO6BI6rOufEMH155s_FDS2DdpNdLnW87YtPVyMWnb/s1600/004.JPG" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1200" data-original-width="1600" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEggXoJ60TWL08uLTc3lpVduQrnrtQKuZApxIf5erGjqj0fIVv5-cV0I37aDML6KtFYK6CpP1f-Z6NvFvH_l89baXDVZS1a6gXghictzO6BI6rOufEMH155s_FDS2DdpNdLnW87YtPVyMWnb/s320/004.JPG" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Koupené ozdoby letos doplnily i ručně dělané keramické výtvory obou holek</td></tr>
</tbody></table>
<div>
<br />Sotva bylo hotovo, už holky útočily na tátu, že je čas začít připravovat kapra (salát jsem udělala den předem). Vydržel nátlak sotva půl hodiny... pak rezignoval a začal chystat večeři v půl páté odpoledne. Stejně se ani on nemohl dočkat dárků, tak měl aspoň výmluvu. Ani jsme se nenadáli a už bylo krásně prostřeno a Josífka se dokonce nechala obléci do šatů! Jen si je musela vybrat sama a i účes chtěla mít dle svého. Těžce oplakala, že nemůže mít na hlavě kšiltovku, příslib brzkého Ježíška ji však utišil. <br />Slavnostní večeře jsem se trochu bála. Josífka však velice překvapila – zodpovědně se chopila příboru a opravdu pečlivě zkontrolovala každé sousto ryby. Velké kosti vytahovala rovnou, malé až z pusinky. Snědla celý přidělený kus kapra a ještě se oblizovala. Jakmile se začalo sklízet ze stolu, odvedla jsem holky do pokojíku. Fanny sice víceméně ví, odkud se dárky berou, bere to však s humorem a sportovně a dál předstírá „vyhlížení“ Ježíška. Zato Josífka se začala opravdu bát a dokonce zalezla pod peřinu a pevně zavřela oči. <br />Konečně se ozvalo zacinkání zvonečku. Fanny vyskočila na nohy, Josífka naopak zalezla ještě víc pod peřinu. Opatrně jsem ji objala a pevně přitiskla. Pak už si dala říct a pomaličku vyšla z pokojíku. V obýváku svítil jen stromeček a pod ním byla hora dárků. Josífka se jen posadila a koukala. Fanny se vrhla na dárky a hned je začala rozdělovat. Najednou se i Josífka probrala a začala hledat balíček s robotem. Jako na potvoru byl až ve třetím balíčku. Josí se úplně rozzářila a jen ho k sobě přitiskla. Pak si teprve začala všímat i ostatních dárků a všimla si také velké nové aktovky – okamžitě pochopila, že ta je pro ní a začala ji zkoumat. Ježíšek se letos opravdu snažil a tak byly obě holky v sedmém nebi. Vlastně bylo tolik dárků, že některých si holky pořádně všimly až druhý den. <br />Obě byly tak natěšené a nadšené, že šly nakonec spát až před půlnocí. Josífka se nám teda opět vnutila do manželské postele, ale už to nebylo ze strachu – tentokrát byla prostě přemožena emocemi a potřebovala bezpečné útočiště před vším tím zmatkem. Musela jsem si k ní lehnout a dlouho uklidňovat. <br />Následující dny byly hlavně o hraní nových her, zkoumání knížek a hlavně o návštěvách rodiny a známých. Holkám trochu vadil nedostatek dětí v okolí, většinou se však chovaly až podivuhodně vzorně. Obě se těšily na Silvestr, kdy očekávaly velkou párty. Z mnoha pozvaných hostů se pak vyklubala malá komorní společnost, velice neobvykle zato o to zajímavěji promíchaná. <br />Další děti nedorazily, holky si však vystačily samy (alespoň ze začátku). Později se Fanny přidala k nám a velice ráda přivítala vyndání deskových her. Ve velice soutěživém duchu se najednou přiblížila jedenáctá hodina. Josífka začala usedavě plakat a vypadlo z ní, že se bojí ohňostroje a ať ho zastavím. Nedokázala moc pochopit, že to rozhodně není v mé moci. Nakonec jsem našla ve skříni teplé klapky na uši a ještě jsem jí přislíbila, že o půlnoci si zaleze k nám do postele a přes hlavu bude mít peřinu. S tím se trochu uklidnila a zase se vrátila do společnosti (pravda, ty sluchátka si radši rovnou nechala a odmítala je sundat). <br />Loni ohňostroj zvědavě sledovala z balkonu, letos to doopravdy prožívala nějak víc. O půlnoci si jen ťukla a okamžitě zaplula pod peřinu. Ven vylezla až po dlouhém uklidňování a hlazení. Sousedi se tentokrát drželi zkrátka a tak se brzy mohlo v zábavě pokračovat. Část hostů už odešla a nastal čas pro pořádné závody v autíčkách na nové konzoli. Okolo jedné ráno odpadla Josífka (samozřejmě v mojí posteli) a okolo druhé odešel poslední host. Fanny si zalezla k sobě a já s Vráťou jsme to zalomili okolo čtvrté ráno. <br />Celkově musím uznat, že toto byly pravděpodobně první Vánoce, které Josífka doopravdy vnímala a prožívala. Stromeček a pohádky zaregistrovala i dřív, dárky jí však moc nezajímaly a nejevila žádný zvláštní zájem před nimi ani po nich. Letos získala nové schopnosti (jak pomáhala s přípravami, tak se naučila mazat chlebíčky, prostírat stůl) a dokonce začala více mluvit v celých větách. Tak uvidíme příští rok ;) <br /><br />A co u vás? Prožívají vaše děti svátky nebo jsou jim ukradené? A potěšily je dárky? Nebo byly slzičky zklamání?</div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-79823965753284504102018-09-24T22:05:00.002+02:002018-09-24T22:49:38.596+02:00Kapesné, kolik a za jakých podmínek?S nástupem dcery do první třídy se před nás postavilo dilema jménem „kapesné“. Ve třídě to bylo tak půl na půl. Někdo ho už dostával, někomu dávali rodiče po nákupu vrácené drobné, někdo si ho musel doma „vydělat“ úklidem. Naše Fanny prozatím nedostávala nic. Po poradě s učitelkou a několika dalšími rodiči jsme určili částku (30,-/týdně) a nepodmínili to žádnou nutnou aktivitou (mytí nádobí, vynášení košů atd.) - tyhle peníze měla prostě jisté. Pokud chtěla víc, pak už nastupoval systém odměňování za uklizený pokojík aj. <br />
Ze začátku si dcerka připadala jako milionář. Asi tak do prvního nákupu v obchodě – chtěla sušenky navíc. Poukázala jsem na její kapesné a že si je může koupit sama. S nadšením to udělala... a pak jen koukala, jak málo jí zbylo. Objevila kouzlo letáků a slev (a to chodila do první třídy). Brzo si taky začala dávat penízky do kasičky – místo aby je ihned utratila ve školním bufíku. Zlepšila se i v počtech, co kdyby jí prodavačka chtěla vrátit špatně. Jen to uklízení se nějak neuchytilo a řekla, že základ jí bohatě stačí. <br />
Časem vznikl jakýsi princip, že (v rámci možností) koupíme Fanny co potřebuje a kapesné je na její vrtochy. Zatím nehrozí, že by ho začala utrácet za kouření, pití nebo sázení, má tedy volnou ruku a nemusí se chodit ptát. Je to trochu risk, ale snad se nám to jednou vrátí v dobrém. Občas zaskřípu zuby, když peníze doslova vyhodí za blbost, ale mlčím – maximálně ji upozorním, že by za stejnou částku mohla mít třeba něco sladkého nebo lepšího. Ostatně – už si to sama docela hlídá. Ve škole totiž mají automat na kancelářské a doplňkové zboží – pera, fixy, pravítka apod. Fanny strašně toužila po gumovacím peru. V obchodě se mi zdálo drahé a tak jsem se trochu ošívala. Za pár týdnů přišla holka nadšeně domů, že si na něj konečně našetřila a koupila si ho v automatu. Řekla mi cenu a já se plácla do čela... nicméně jsem dělala že nic a řekla jsem, že půjdeme ještě pro něco do papírnictví. Tam jsem „jakoby“ náhodou objevila stejné pero a hlasitě se zeptala prodavačky na cenu. Fanny našpicovala uši a skoro se rozbrečela, když zjistila, že to své přeplatila skoro o polovinu. Své kapesné si sice dál utrácí za co chce, relevantnost ceny si už ale většinou přijde nenápadně ověřit. <br />
Postupem času začaly dostávat kapesné i ostatní děti ve třídě. Některé maminky se chodily ptát, kolik kdo dává a čím to podmiňuje. Tu se objevil zajímavý úkaz. Na povrch vyplynulo, že každý vnímá kapesné jinak – někdo jako výplatu za projevenou ochotu dítěte pomáhat, někdo jako formu výpalného (dám ti peníze a ty mě nebudeš otravovat při nakupování), jiný zase jako formu dárku na přilepšenou. Každý rodič má také jinou potřebu kontrolovat způsob utrácení peněz. Já osobně dávám Fanny volnou ruku, jiní kontrolují platby do poslední koruny, další chtějí na každou transakci souhlas předem. <br />
Něco takového je kupodivu i moje máma. Už v dětství jsem chodila na placené brigády, abych si mohla koupit cokoli nad rodinný rozpočet. Jenže ouha, vše jsem musela předem zkonzultovat a nechat si nákup schválit. Jinak bylo zle a máma byla schopná mi pracně vydělané peníze zabavit. Nyní je mi přes čtyřicet let, ale občas se stane, že od mámy dostanu peníze „na přilepšenou“. Sama ví, že mít dvě děti je náročné a chce občas trochu ulehčit naši situaci. Člověk by řekl, že v tom není problém, ale opak je pravdou. Já to vidím jako přilepšenou na chod domácnosti a mám pocit, že peníze mohu utratit jak uznám za vhodné (třeba i za šaty pro holku, na které bych jinak finančně nedosáhla) – zatímco moje máma chce i nyní tvrdě regulovat každý nákup a dokáže udělat i pěknou scénu na veřejnosti, pokud má pocit, že „její“ peníze utrácím nevhodně. Jenže... čí peníze to jsou? Byly původně její... pak mi je věnovala... jsou tedy moje nebo pořád její? Je to stejné jako s tím kapesným. Peníze jsem vydělala já (nebo Vráťa)... dali jsme je holce... jsou tedy její nebo pořád naše? Může si s nimi dělat co chce? Nebo máme morální právo jí do toho mluvit? Vždyť ona pro ně neudělala nic. Teď babo raď. <br />
S ostatními rodiči se na toto téma úplně neshodneme. Jak je to tedy u vás? Dáváte dětem peníze jen tak, nebo si je musí vydělat? A mohou si s nima potom dělat co chtějí?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-5791860180674391352017-12-27T22:05:00.000+01:002017-12-27T22:05:27.762+01:00Školka s asistentkouSnad každý v našem okolí ví, že jsme museli změnit školku pro naší Josífku. Zároveň bylo nutné, aby školka najmula pedagogickou asistentku, která by Josífce „překládala“ ten zvláštní svět okolo ní. Obojí se nakonec podařilo. Radost nám kazilo jen zjištění, že jsme sice zaplatili takřka šest tisíc za vyšetření v Nautisu (dříve Apla – organizace, která se diagnostikou autistů zabývá), magistrát nicméně ještě trval na dalším vyšetření ve specializovaném centru v Praze. Jinak nebude školce asistentku proplácet a budeme ji muset zase propustit. To jsme zjistili v srpnu. Okamžitě jsem kontaktovala několik center a dozvěděla se jen špatné zprávy. Za prvé – o prázdninách žádné centrum nepracuje. Za druhé – čekací lhůta na vyšetření je několik měsíců. Za třetí – Nautis má vlastní centrum, ale navzájem si nepředávají informace ani neplatí žádné přednostní přijetí (k tomu jako bonus byla informace, že v případě přijetí do SPC Nautisu budeme ročně platit dva tisíce za členství). A za čtvrté – v Praze jsou pouze tři oficiální SPC, která nám toto vyšetření mohou poskytnout. Napsala jsem pokornou žádost do všech tří a doufala.<br />V září Josífka nastoupila do nové školky. Po dohodě s paní ředitelkou jsme ji dali do třídy mladších dětí. Oficiálně je sice předškolák, budeme ale žádat o odklad a tak není kam spěchat. Konečně je také v třídě, která se nikam nestěhuje – naopak – jiné končící třídy se stěhují do ní. To Josífce nevadí. Je ve svém, má své hračky a své okolí. Ze začátku se pokoušela porušovat nastavená pravidla. Naštěstí si dala říct po dobrém a víceméně začala ve školce spolupracovat. Po pár dnech mě čekala paní ředitelka v šatně. Zděsila jsem se, že už je to tady a já budu zase poslouchat stížnosti. Opak byl pravdou. Paní ředitelka mi přišla říct, že Josífka je zlatíčko – hodňoučká, mazlivá, jen lehce svéhlavá. A že prý bude zatím asistentku platit z různých podpůrných fondů – dokud nebudeme mít to poslední potvrzení. Seznámila jsem se i s onou asistentkou a až jsem se musela smát, když o Josífce mluvila jako o „své“ Josefínce. Prý ji ráno Josífka na přivítanou objímá a při odchodu jsem si sama všimla, že ji občas jen tak pohladí na rozloučenou. Také jedna z učitelek mi mezi řečí řekla, že sama má autistickou vnučku, ovšem horší případ. Vyměnily jsme si pár zkušeností a obě se rozplývaly nad Josífčinými pokroky. <br />Po měsíci jsem znovu napsala do všech tří SPC, tentokrát už trochu emotivnější mail v tom duchu, že to vyšetření opravdu, ale opravdu, potřebujeme. A stal se zázrak. Jedno z nich se ozvalo s tím, že jim odpadlo jedno vyšetření a jestli mi vyhovuje za termín za tři týdny. Samozřejmě, že mi vyhovoval... prostě mi musel vyhovovat, jiná šance nebyla. Já jsem ten den měla být v práci, Vráťa měl možnost si ten den uvolnit a tak to udělal. Však to s holkou zvládne, já mu vyplním dotazníky a zbytek vyřídí bez větších potíží. Speciální dotazník jsem dostala i pro školku a hned ho zanesla učitelkám. <br />Holka mezitím úplně rozkvetla. Začala říkat básničky, zpívat písničky a komunikovat s okolím. Objevila svět stavebnic, dokázala si desítky minut jen tak listovat obrázkovou knížkou a vymýšlet si k ní různé příběhy. Hrála si s plyšákama, kuchyňkou a odvážila se i na kolo. Konečně pochopila, že jsem sice maminka, ale jmenuji se Markéta. Jednou mě chytla za hlavu, přitáhla si ji až ke svému obličeji a z očí do očí mi vážně řekla: „Miluji tě!“ a dala mi pusu. Až mi slzička štěstí ukápla. Začala také znovu chodit na keramiku. Poprvé jsem ji tam nechala samotnou a čekala doma na telefonu. Učitelka zavolala za cca 50 minut, že už holka zlobí. Došla jsem ji vyzvednout a učitelka říkala, že se vydržela soustředit přesně 45 minut a pak ji začala lákat káď s vodou. Na další lekci jsme se dohodli, že přijdu dřív a uvidíme... a na další také. Josí se vždycky soustředí na stejně dlouhou dobu a pak už je toho na ní moc a chce změnu. Každopádně letos si nejede sólo projekty, ale poctivě dělá to co ostatní děti. A strašně ji to baví. <br />Týden před vyšetřením jsem dostala zpátky dotazník ze školky. Trochu jsem se ho bála. V předchozí školce to holce v dotazníku pěkně vytmavili. Kdybych ji neznala tak si myslím, že je to agresivní nezvladatelný magor. Opatrně jsem se tudíž začetla do té nové. Byly tam samozřejmě popsány činnosti a dovednosti, které Josí neovládá. Byly tam napsány i její slabé stránky. Vše to však bylo citlivě vyváženo pečlivým popsáním toho, co už umí, v čem je dobrá a co jí fakt jde. Jako poslední věta tam bylo, že je Josí mazlivá. Až jsme se s manželem smáli, jestli nám v centru tu asistentku vůbec napíšou, když je holka tak dobrá. Rozdílnější ty zprávy snad ani nemohly být. Přitom je dělilo něco okolo půl roku. Pozitivní vliv asistentky byl velice výrazný a já byla čím dál tím víc ráda, že jsme se ke změně školky odhodlali.<br />V den vyšetření jsem byla nervózní jak pes. Vráťa mi ráno slíbil, že napíše sms jak dopadli. V deset dopoledne tam šli, v poledne jsem koukla na telefon a nic. Ve tři odpoledne koukám na zprávy a nic. To už jsem si šla holku vyzvednout k Vráťovi do práce. Musel ji tam nechat v péči kolegů a sám jít na nějakou důležitou schůzku. Holce to nevadilo. Zatím v nás má absolutní důvěru a tak tam blbla, hrála si, zkoumala svět a ani se nedivila, když jsem si pro ní přišla. Jen mi dala pusu a mohly jsme jít domů. Byla příjemně unavená a nedostala jsem z ní ani to, jestli vůbec byla někde na obědě. Napsala jsem tudíž Vráťovi sms a obratem mi přišla odpověď, že jídlo měla a zbytek mám na facebooku. Cestu nám ještě ozvláštnila výluka metra a narvané náhradní autobusy. Josí ale nepanikařila. V jedné ruce si držela polštářek, druhou držela mě a jen se tiše koukala kolem sebe. V narvaném autobusu se jen rozhlédla a bez rozpaků si sedla na klín jednoho pána. Ten naštěstí neměl námitky. Doma pookřála a já si konečně přečetla dobré zprávy. V centru potvrdili nutnost asistentky, doporučili odklad školy a navrhli speciálního logopeda. Písemná zpráva by měla dorazit do měsíce (školce ji pošlou expresně už tento týden). Jediná špatná zpráva byla ta, že magistrát bude školce asistentku platit až od listopadu. No, lepší než drátem do oka. <br />Po pár dnech přišla zpráva (a s ní rovnou potvrzené doporučení na odklad školní docházky) a já ho zanesla do školky. Ředitelka s ním okamžitě běžela na magistrát. Tam nastala další ledová sprcha – asistentky se potvrzují pouze dvakrát ročně – v září a v lednu... takže ano, podklady máme v pořádku a asistentka nám bude uznána... jenže platit ji magistrát začne až od ledna. Ředitelka naštěstí nezazmatkovala a milou asistentku překlasifikovala na chůvu a podle toho ji zatím platila. My jsme se také konečně dokopali k návštěvě Úřadu práce (resp. jsem donutila tam jít Vráťu) a zažádali si o průkazku ZTP/P a o finanční příspěvek na výchovu Josífky. Obojí je strašná byrokracie a pobíhání po doktorech. Navíc se ještě můžeme těšit na návštěvu sociální pracovnice z OSPODU přímo u nás doma :( … ale co by člověk neudělal pro svoje dítě. Peníze navíc jsou zoufale potřeba. Josífka dělá velké pokroky a pokud by se jí dostalo speciální logopedie a nějaké terapie, mohla by se za rok dostat do normální školy. <br />Co nám však za ten půlrok v současné školce opravdu udělalo radost, byl nádherný přístup učitelek a asistentek ve školce. Kolikrát se nám v bývalé školce stávalo, že si holka něco zapomněla při stěhování tříd a pak musela čekat až do druhého dne, aby to získala zpátky. Neexistovalo, že by si pro hračku mohla dojít. Nyní jsem zažila i situace, kdy celá školka hledala zapomenutého plyšáka, aby nedejbože Josífka při cestě domů neplakala. Může se také volně pohybovat po celé školce. Nikdo nedělá vědu z toho, že se najednou objeví v kuchyni, ředitelně nebo v některé z tříd. Podle možností si ji tam buď ponechají (a dají hlášku učitelce, aby se o ni nebála), nebo ji pošlou v poklidu zpátky. Také děti z ostatních tříd za ní mohou jít na návštěvu a hrát si s ní (má už několik nápadníků ze třídy starších dětí). Když je divadýlko, sedí asistentce na klíně a ta jí občas šeptem dovysvětluje děj. Jednou jsem se zděsila, když jsem viděla fotky z jednoho představení – Josí tam totiž najednou stála proti hercům a očividně improvizovala na hrané téma. A učitelka ji jen s úsměvem pozorovala! Pak mi jen důvěrně řekla, že Josífka byla prostě úžasně roztomilá a nikdo neměl to srdce ji tahat zpátky na sedačku. Prostě počkali, až si sama sedne. Ještě ji chválili, jak krásně do rytmu tam tančila. I vánoční besídka byla secvičená tak, aby holka neměla potíže se zúčastnit – ta potom všechny příjemně překvapila, když se doma naučila novou básničku a na besídce ji (tichounce a s pomocí tleskání) všem zarecitovala. <br />Má samozřejmě i méně povedené momentky. Zkouší limity, objevuje nové zážitky. Učitelky ji klidně a s úsměvem vedou stále dál a Josí jim to vrací s nelíčenou láskou. Na Vánoce jim chtěla dát dáreček a na všechny obálky se pokusila podepsat. <br />Celkově jsem se změny školky hodně bála. Teď se mé obavy pomalu rozplývají a já se konečně přestávám bát vyzvedávat dítě. Občas se dozvím nějakou špatnou zprávu, většinou se však dozvím další pokrok a mnohokrát jsem ji přistihla zrovna při nějaké nové hře :) . Nezbývá mi než doufat, že to takhle půjde dál a že další rok se už zařadí po bok předškoláků a další rok slavnostně nastoupí do normální školy – i když i zde bude asistentka nezbytná ;). S její pomocí se snad protluče základní školou, bude mít šanci na nějaké učiliště nebo specializovanou střední školu a kdo ví... jednoho dne se bude moct o sebe sama postarat a žít takřka normální život.<br /><br />A co vy a vaše děti? Bojíte se o jejich budoucnost? A bylo jejich dětství boj s úřady?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-2358648663285045662017-06-03T21:47:00.001+02:002017-06-04T00:49:47.544+02:00Život „trochu jiného“ dítěteNedaleko našeho bydliště je škola, kde je poměrně dost dětí se specializovanou péčí. Když jsem byla těhotná, často jsem je potkávala. A říkala si: „Co když se i mě narodí jiné dítě? Dítě, které se bude vymykat tabulkám?“ Nakonec jsem to pustila z hlavy a řekla si, že ho budu mít ráda stejně jako kterékoli jiné.<br />
První těhotenství a dítě bylo bez větších problémů. U druhého začaly potíže už ke konci těhotenství. Doktoři zaměnili výsledky na streptokoka a tak se na to přišlo až příliš pozdě a musela jsem prožít porod s antibiotiky v kapačce. Následně jsem po pár hodinách tlačení cítila, že něco prostě není jak má být. Začala jsem tlačit kontrakce nekontrakce a doslova prosila sestřičku o pomoc. Jen se shovívavě usmála a podotkla, že je vše v pořádku. Nebylo. Věděla jsem to a snažila se porod uspíšit jak se jen dalo. Když už vykoukla hlavička, začala panikařit i sestřička. Holka totiž měla nadvakrát obtočenou pupeční šňůru okolo krku, byla fialová a nedýchala. Vlastně nejevila vůbec žádné známky života. Rychle ji vytáhla, přestřihla pupeční šňůru a pádila ven k doktorovi. Já jen poloseděla na křesle a klepala se strachy a šokem. Trvalo neskutečně dlouho (ve skutečnosti asi jen pár sekund) než se z chodby ozval dětský pláč a už pomalu mi ji sestra nesla zpátky. Holčička pomalu chytala normální barvu a vyčerpaně se ke mně tulila. Zbytek pobytu v porodnici už byl bez potíží, preventivně byl zkontrolován sluch a i žloutenka se nám vyhnula. Mohly jsme obě jít domů.<br />
V prvních měsících se Josífka vyvíjela tabulkově. Jen jedna věc mě znejistěla. Neustále divně kladla prstíčky přes sebe. Snažila jsem se jí je rovnat, přišlo mi to prostě zvláštní. Taky nemluvila. Jen nějakou divnou řečí, které rozuměla jen její starší sestřička. Josífka vždy řekla: „Ťaka, ťaka, ťaka.“ a Fanny prohlásila: „Josífka povídá, že...“ a doplnila co se hodilo (žízeň, jídlo, plínka). Trochu nás to znejistělo, nicméně ani Fanynce se zpočátku nechtělo mluvit, tak jsme si říkali, že se to samo upraví při nástupu do školky.<br />
Já osobně jsem špatně nesla její fixaci na můj starý polštářek. Kdysi dávno mi ho udělal můj praděda a od té doby to byl jeden z mých pokladů. Jeho ztráta by mě zničila. Nakonec jsem přesvědčila mojí mámu, aby udělala hned několik dalších polštářků a doufala, že Josí přenese svůj zájem na jiný. Nestalo se tak, tak jsem si alespoň já našla jiný a čekala, až Josífku její fixace přejde. Taky si zamilovala vše, co nějak vlaje. Kousek papíru, cár látky, vlasy panenky. Pořád měla v jedné ručičce vlající hračku a mávala a mávala. Jinak to ale byla optimistická a tulicí holčička, moje malé sluníčko. <br />
Ve svých 3,5 letech nastoupila do školky a nám začalo menší peklo. Na kobereček jsem šla už 4.září a vyslechla jsem si teda věci. Jak je holka ignoruje, jak si dělá co chce, jak pořád mává ručičkou, jak se nehne od svého polštářku, jak se nezajímá o ostatní děti, jak ji nezajímá kolektivní hra, jak jim kazí kolektiv aj. Přišlo také první jemné upozornění, že asi nebude mentálně tak zcela v pořádku. Pořád to ale vypadalo, že je jen ve vleku starší ségry a prostě se jí nechce „zestárnout“ a chovat se přiměřeně svému věku. Po pár měsících už jsem nevydržela neustálý tlak ze školky a odvedla holku k dětské doktorce. Ta nám napsala doporučení k dětské psycholožce až někde v Říčanech. Sezení dopadlo příšerně (popsáno v dřívějším blogu). Nicméně stále tu byla šance, že příští školní rok bude lepší. Fanynka nastoupí do školy, Josífka bude muset začít mluvit a celkově komunikovat.<br />
Nastalo další září, říjen... pomalu listopad a nic. Stav se sice zlepšil, školce to však stále nestačilo. Moje emoce byly jak na houpačce. Jeden večer jsem brečela zoufalstvím, že je holka duševně mimo, další jsem byla nadšená z toho, že přes den řekla celou jednu větu. Jako milující matka jsem ji samozřejmě viděla v lepší světle, i tak jsem si však musela objektivně přiznat, že je prostě jiná. Mluví jen když je něco v nepořádku („Já chci, já nechci, prosím“), nezná strach – nebojí se bouřky, rachejtlí, cizích lidí (už několikrát nám zmizela, protože prostě odešla pryč a nic nám neřekla... jednou jsem dokonce musela volat policii, aby mi pomohli ji najít – btw... pokud voláte na dispečink a chcete říct, kde jste, je nejjistější říct číslo nejbližší lampy), neregistruje moc bolest – pláče až když teče krev, kolektivní hry ji nezajímají, neustále vypadá duchem nepřítomně, mává papírkem nebo hračkou. Z nějaké zvláštního důvodu ji štve uklizené oblečení – to potom jde ke skříni a všechno vyháže ven na zem. To samé s hračkami. Prostě vezme krabici a jen tak je vysype. Přitom žádnou z těch hraček nechce, jen se jí prostě nelíbí, že jsou urovnané. Už dávno jsem rezignovala na pořádek. Prostě to jednou za dva dny nahážu zpátky a doufám, že to tam alespoň pár dní vydrží. Ještě jednu specialitku má – jednou za pár dní se probudí v noci cca okolo druhé ráno a začne si povídat nebo zpívat. Dřív jsme se smáli, že je to proto, že přes den se kvůli Fanny nedostane ke slovu. Teď už se nesmějeme... Vráťa a Fanny si toho v noci ani nevšimnou (přitom Fanny spí hned vedle Josí), zato já se budím a chodím potom Josí domlouvat, že v noci se prostě nezpívá. Taky sousedka se mě občas nenápadně ptá, co to bylo v noci zase za koncert. <br />
Stále více se začalo skloňovat slovo „autismus“ a „vývojová disfázie“. Příznaky byly tak půl na půl. Obojí je navíc dědičné a v naší rodině se vyskytuje (v mé zdravotnické dokumentaci je sice uvedeno „schizoidní rysy“, ale to proto, že se tomu tak dřív říkalo... nyní by to pravděpodobně byl „vysoce funkční Asperger“), disfázii má moje neteřinka. Školku prolezla s asistentem a nastoupila na normální základní školu. Nyní se lehce zadrhává v řeči, ale jinak je zcela v pořádku a v posledních školních testech se dokonce propracovala mezi nejlepší žáky v celém státě (žije v zahraničí a musí tak ovládat tři různé světové jazyky + místní dialekt). Vlivem okolností se taky trochu rozpovídala babička a ukázalo se, že můj pradědeček byl osvobozen od vojny v důsledku psychických potíží (pravděpodobně schizofrenie). I u Vráti v rodině bylo pár kostlivců ve skříni, kteří museli na světlo boží. <br />
Po dohodě s dětskou doktorkou a školkou jsme se rozhodli pro malý experiment. Návštěva Josí u psycholožky dopadla katastrofou, rozhodli jsme se tudíž pozvat jinou psycholožku přímo do školky. Oficiálně to byla jen další „teta“, která přišla dopoledne mezi děti. Celý den ji pozorovala, zkoušela s ní komunikovat, vyptávala se učitelek a paní ředitelky. Ve finále opatrně, ale optimisticky, zkonstatovala, že Josífka je pravděpodobně jiná, rozhodně má však šanci na přirozenou úpravu stavu a s pomocí laskavého přístupu učitelek (a ročního odkladu školní docházky) by mohla jednou nastoupit do normální školy. Byla jsem šťastná. Josífčina učitelka už tolik ne. Doufala, že vyšetření jasně prokáže, že Josífka potřebuje speciální školku a pedagogického asistenta. Nesdílela ani mé nadšení, že u dětské doktorky se Josífce podařilo bez větších potíží složit test školní zralosti. Prý není pravý, ten doktorky nedělají. No, nevím. Zvládla barvy, popsání obrázku, počítání, písmenka, kopírování malby aj. Pohořela jen u kresby postavy – to nakreslila hlavonožce hodného tříletého dítěte. Doktorka tehdy prohlásila, že odklad docházky bude nutný, ale jinak si ničeho zvláštního prý nevšimla. <br />
Josífka mezitím dělala neuvěřitelné pokroky. Začala skládat puzzle, vymýšlet si písničky a básničky, hrát s plyšáky divadlo, družit se k lidem na ulici. Jednou ke mně přišla, ukázala na mě a vážně řekla: „Ty jsi maminka!“ vyhrkly mi slzy štěstí. Zkusmo jsme ji zapsali na kurz keramiky. Ze začátku se tam jen chodila dívat na to, jak to jde sestřičce. Pak si sedla půl hodiny cosi tvořila z hlíny. Další termín se už sama hnala ke stolu a vykřikovala, co chce vytvořit. Měla v hlavě zcela jasnou představu. Vydržela pracovat takřka 45 min a až když měla hotovo, tak si sedla ke knize a jen tak si listovala. To samé na dalších hodinách. Vždycky ze začátku něco vytvořila a pak si hrála. Hned mi také řekla, že od září chce zase chodit. Celkově jakoby rozkvetla a znatelně začala dohánět děti svého věku. Také se ukázalo, že je velice oblíbená mezi ostatními dětmi. V parku se k ní hned hrnou, mávají, volají na ni jménem. Podle jejich rodičů ji prý děti povzbuzují a radují se z každého jejího úspěchu.<br />
Ve školce se to mezitím stále horšilo a horšilo. Holka byla v pohodě, v průběhu jednoho týdne mě ale zastavilo několik rodičů a taktně se mě zeptalo prakticky na to samé – co je prý pravdy na tom, že se o Josí nestarám, nespolupracuji se školkou a odmítám holku přehlásit do jiné školky. Zasekla jsem se. Je pravda, že okolo vánoc se mě ptala paní učitelka, jestli by nebylo lepší, kdyby šla Josífka jinam. Taky paní ředitelka naznačovala, že by Josífce prospěla změna kolektivu. Nemyslela jsem ale, že je to až tak vážné. Otevřela jsem raději hned internetové stránky naší čtvrti a zkopírovala si adresy všech školek v okolí. Všem jsem napsala takřka stejný e-mail o tom, že mám pětiletou dceru, která je pravděpodobně autista a potřebuji ji umístit do jejich školky – jestli jsou schopni a ochotni ji přijmout. Většina školek opatrně napsala, že se na to necítí. Tři napsaly, že by to i šlo. Jedna byla příliš daleko, druhá měla rozporuplné recenze, zato třetí byla ideální – jen kousek od nás, milé učitelky, dobré recenze. Rychle jsem si s paní ředitelkou domluvila schůzku a doufala v nejlepší. Paní ředitelka mě nadopovala optimismem a i Josífce se ve školce moc líbilo (prohlédla si ji v rámci Dne otevřených dveří). Konečně se nám také ozvala specializovaná organizace Nautis (dříve Apla), která se zabývá diagnostikováním autismu. Poslali nám dotazník a informace k vyšetření. <br />
Odnesla jsem dotazník do školky a tam už na mě čekala i paní ředitelka. Jestli s nimi mám nějaký problém a proč se snažím Josífku přehlásit do jiné školky. Vždyť se o ní starají dobře, udělali pro ní speciální učivo, zkoušejí nové techniky a vůbec. Že prý jí napsaly všechny ostatní ředitelky a ptaly se jí, co je na Josí tak zvláštního, že ji nezvládají. Zůstala jsem stát a jemně ji upozornila, že to byl její nápad, aby šla Josífka pryč. Tak prý ne, špatně jsem ji pochopila. Jen chtěla další vyšetření, aby mohla začít shánět toho asistenta. Přitom mi sama předtím řekla, že o asistenta ani nezažádá, protože je takřka nemožné je sehnat. Naštvala jsem se a řekla jí, že je to teď na ní. Doma mám vyplněnou žádost o přijetí do jiné školky, kterou mám příští týden odevzdat. Tak ať si to nechá projít hlavou a dá mi vědět, jestli se chtějí o Josífku dál starat, nebo ne. Taky jsem jí pověděla o kolujících pomluvách a o tom, že se taky může stát, že Josfíka nakonec na žádného asistenta nárok mít nebude. Jen přikývla a odešla. Od té doby se mi začala vyhýbat a sotva mě pozdravila. <br />
De facto jsem neměla jinou možnost, než podat tu přihlášku do jiné školky. Málem jsem to prošvihla – špatně jsem se podívala na internet a nesla ji do školky až den po oficiálním termínu. Paní ředitelka se naštěstí nechopila šance vycouvat z dohody a přihlášku mi dodatečně přijala. Měla pro mě i potěšující zprávu, že asistentku už mají předsjednanou. Nebude sice specialistka na autismus, ale pro Josífku by to neměl být takový problém. Holka doopravdy potřebuje hlavně laskavé vedení. <br />
Ze současné školky jsem dostala zpátky vyplněný dotazník. Byl v zalepené obálce, to mě zaseklo. Vždyť nikdo neřekl, že si ho nesmím přečíst?! Ostatně, já jim žádnou obálku nedávala. Už cestou domů jsem tudíž obálku otevřela a dotazník si přečetla. Pomalu jsem tuhla a začala vidět rudě. Některé informace byly v pořádku, některé byly nadnesené, pár jich však bylo zcela vylhaných. Proč proboha? Jak může učitelka s klidným svědomím napsat, že Josífka neumí barvy, čísla nebo písmena? Že vůbec nemluví a vydává jen skřeky? Že je agresivní a ničí hračky? Že nemá žádné kamarády? Že se nedokáže přizpůsobit žádné změně a na vše reaguje křikem a běháním dokola? Že strká ruce do záchoda a nedokáže se sama obsloužit? Že o sobě mluví pouze ve třetí osobě? Další a další odpovědi mě doháněli k zoufalým a naštvaným slzám. Chápu, že se holka chová trochu jinak doma a trochu jinak ve školce. Rozdíl však nemůže být tak strašný. Za pár dní mi paní učitelka demonstrativně podávala počůranou panenku a že ji prý mám vyprat. Asi aby měla evidenci, že holka opravdu ničí hračky... no, bylo to poprvé za dva roky docházky a navíc až pár dní po odevzdání dotazníku. Moje první reakce byla vzít dotazník a omlátit ho paní učitelce o hlavu (za současného řvaní na paní ředitelku). To jsem nakonec neudělala. Poctivě jsem ho odevzdala psycholožce v Nautisu. Ovšem s připomínkou, že ne vše zde napsané je pravdivé. Také jsem jí předala zprávu od psycholožky, která Josífku pozorovala tehdy ve školce. Tam bylo pro změnu napsáno, že Josífka je hodná, milá a spolupracující. Ostatně, až uvidí Josí naživo, udělá si obrázek sama.<br />
Současná situace je napjatá. Josífka je přijata od září do nové školky a podle jejích slov se moc těší. Zato já mám nervy nadranc, jak to bude v nové školce fungovat. V současné školce se na mě paní učitelka usmívá jak andílek a paní ředitelka se mi vyhýbá. V Nautisu jsme odevzdali všechny podklady a absolvovali dvouhodinové vyšetření (zatím jen já a Vráťa – Josífku to čeká až na konci měsíce). Do té doby bude možná zase o kousek dál ve svém vývoji, nezbývá než doufat :)<br />
A co vy a vaše děti? Šlo všechno dle tabulek? Vycházeli jste se školkou dobře? Nebo jste také museli přestoupit na jinou?<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjQQSwjfGGSiUJuwuZkTgs77jTQCRAf4eYeef_Fw3NFrhI-QvVNXEwI3pyOxeFAs5UEtiIEOttcg2A7beTfGKBVD1V8sYOoHL8pgaj2kV6z30rUJ0zlJQCgfmbWjA64QlxPT4ITfMaMNmNT/s1600/DSCN2497.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjQQSwjfGGSiUJuwuZkTgs77jTQCRAf4eYeef_Fw3NFrhI-QvVNXEwI3pyOxeFAs5UEtiIEOttcg2A7beTfGKBVD1V8sYOoHL8pgaj2kV6z30rUJ0zlJQCgfmbWjA64QlxPT4ITfMaMNmNT/s320/DSCN2497.JPG" width="240" /></a></div>
<div>
<br /></div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-43502656169088584912017-03-14T09:03:00.000+01:002017-03-14T09:03:06.809+01:00Jak "ne"jezdit na horyLetošní jarní prázdniny byly dramatické už od svého počátku. Vlastně ještě předtím, než vůbec začaly. Nepodařilo se mi získat v práci dostatek volna a tak jsem musela poslat Vráťu a holky na hory samotné o den dřív. Sama jsem za nima měla přijet druhý den nejbližším možným vlakem. Jízdenku jsem měla koupenou a vytištěnou, v e-mailu jsem měla přesný popis přestupů. V práci jsem skončila v devět večer, doma ještě rychle připravila vše potřebné a budíka nastavila na sedmou ráno.<br />Vstala jsem s lehkou nervozitou. Už předtím jsem si v práci dělala legraci, že určitě někde špatně přestoupím, něco mi ujede nebo nastane nějaká jiná katastrofa. Navíc jsem musela ještě před odjezdem zásobit naše ptáčky krmením a pitím, vynést koše a hlavně se stavit v knihovně a vrátit knížky – jinak bych po návratu platila tučnou pokutu. Naše knihovna má naštěstí na dveřích box a tak nevadilo, že má zavřeno. Nakonec jsem vyrazila na nádraží takřka bez časové rezervy – spíše se zpožděním. <br />Cestou mi ujelo vše, co mi ujet mohlo. Na nádraží jsem se ani nezdržovala pohledem na tabuli. Bylo mi jasné, že vlak jede z té nejposlednější koleje a rovnou jsem tam běžela. V podchodu jsem slyšela hlášení, že do mého vlaku se má ukončit nástup – je připraven k odjezdu. Běžela jsem na plný výkon, kufr za mnou vlál a lidi mi uskakovali z cesty. Vyběhla jsem na perón a všimla si dvou vlaků – jeden jsem měla přímo před nosem a jeden byl na druhém konci nástupiště. Vedle schodů stála skupinka průvodčích. Zasípala jsem: „Síp... Tanvald... síp... tady?“ a ukázala jsem na bližší vlak. „Kdepak, Tanvald je támhle, ale už asi zavírá dveře.“ Z posledních sil jsem se rozeběhla ke vzdálenému vlaku. Po pár krocích ale bylo jasné, že je to marné. Vlak se pomalu, ale jistě, rozjel. Za mnou se ozval lehce pobaveně jeden z průvodčích: „Tak to Vám ujelo.“ Fakt jo? To bych si asi sama nevšimla. Položila jsem kufr, opřela se o držadlo a sklopila hlavu. Neměla jsem nejmenší tušení, co teď. Koukla jsem na toho vtipálka a zeptala se ho: „Co teď? Já měla jet až na Smržovku?!?“ Trochu se zasekl (asi jsem vypadala opravdu depresivně) a začal vyhledávat v té své mašince. Další přímý vlak do Tanvaldu prý jede až odpoledne. Jinak prý cca za půl hodinu jede další, ale to by mě čekalo cca šest přestupů. Sám uznal, že to by bylo zdlouhavé a (v mém případě) dost riskantní. A odešel. Vyndala jsem telefon a volala Vráťovi. Čekal, že mu řeknu, že už sedím ve vlaku (ten jsem ještě v dálce viděla). Byl tedy dost překvapený, když jsem mu řekla, že mi právě odjel. Že prý zkusí nějaké spojení najít na internetu a ozve se mi. Volal cca za pět minut – mám prý okamžitě vyrazit na Černý most. S trochou štěstí stihnu autobus do Liberce. Další instrukce prý cestou.<br />Byla zrovna neděle, intervaly byly tudíž dlouhé. Čekala jsem v metru a pořád chytala dech a pokašlávala. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a tak jsem zavolala svojí mámě. Ta se sice málem smíchy po... píp..., ale zároveň mě alespoň trochu politovala. Konečně jsem jela směr Černý most. Cestou mi došlo, že mám jen pár korun v drobácích, den předtím jsem se vydala takřka z celé své hotovosti. No, mám kartu, některé městské a příměstské autobusy ji už berou – tak snad se zmodernizovala i linka do Liberce. Teď ještě najít na autobusovém nádraží správné nástupiště. Ve dveřích metra jsem si všimla holčiny s kufrem. Ptám se: „Kam jedete?“... koukla na mě jak na blázna: „Na Černý most.“ He? Co to dneska s těma lidma je? „Ehm... myslím potom?“ „Aha, do Hradce.“ To mi moc nepomohla. Naštěstí jsem měla kliku a hned druhé objevené nástupiště bylo to pravé (jako první jsem natrefila na známé žluté autobusy – ti prý také jedou do Liberce, ale až další spoj cca za patnáct minut – a karty prý stejně neberou). Ten můj autobus už takřka zavíral dveře. Jenže ouha – karty také neberou a netuší, kde je bankomat. Ale prý chvilku počká. Tak jsem nechala kufr na nástupišti (jedna starší paní slíbila pohlídat) a vyrazila hledat bankomat. Byla jsem dole na autobusovém nádraží, tu pitomou mašinu jsem našla až o dvě patra výše. Opět bez dechu jsem doběhla zpátky k autobusu. Jenže ten už tam nebyl. Alespoň můj kufr tam pořád stál. I s tou paní – ta čekala až na další spoj do jiného města. Tak fajn, co teď?<br />Tentokrát jsem měla řešení přímo před očima. Pokladna žlutých autobusů byla hned vedle. Linku do Liberce opravdu mají, je na ní i volno (mohla jsem si vybrat místo u okénka nebo do uličky), jen čas odjezdu si řidič předchozí linky pamatoval špatně. Nejela za patnáct minut, ale za čtyřicet pět. No, to už není takový rozdíl. Rychle jsem si jízdenku koupila. Měla číslo třináct, ale říkala jsem si, že bych jela třeba i na sedadle číslo šestsetšedesátšest. Pak jsem si koupila v pekárně čerstvou snídani, sedla si na sluníčko a zavolala Vráťovi nové zprávy. Potěšilo ho to, řekl mi, že v Liberci rovnou přejdu na vlakové nádraží a cca za dvacet minut mi pojede vlak do Smržovky. Tam už bude čekat jeho táta a zbytek cesty mě radši doveze autem. Pak už jsem si jen počkala na můj autobus, pohodlně se usadila a jelo se. Byla to příjemná cesta, měla jsem co dělat, abych neusnula. V Liberci je vlakové nádraží těsně u autobusového, neměla jsem šanci se ztratit.<br />Čas jsem měla tentokrát dobrý. Paní v pokladně se dívala značně nechápavě, když jsem se jí několikrát ptala, jestli tam ten můj vlak ještě pořád je a neujel mi. Na peróně jsem se pak ptala nějaké paní a vypadala jsem tak vystresovaně, že si mě nakonec s úsměvem vzala pod svá ochranná křídla. Ve Smržovce opravdu čekal Vráťův táta a s úsměvem mě vítal. V chatě se na mě vrhly holky, jak kdybych bloudila až někde v Polsku a vrátila se vyčerpaná a za asistence policie. Ještěže domů pojedeme všichni spolu a tak se snad nic strašného nestane.<br />A co vaše cestování? Už jste někdy měli podobnou smůlu jako já? Nebo vám vždy všechno vyšlo dle plánů? Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-79309126427844104582017-02-21T22:48:00.002+01:002017-02-21T22:48:25.053+01:00Jak voní domov?<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Každý z nás máme
zafixovanou nějakou vůni, která nám spolehlivě připomene
bezstarostné dětství a domov. Pro mě je to paradoxně vůně
(pach) ředidel na barvy. Asi zde budu muset podat důkladnější
vysvětlení.</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Tedy, pro ty
neznalé: můj otec se léta živil coby kamenotiskař. Také se tomu
říká litograf, ale já mám českou verzi o něco raději. V praxi
to znamená, že se v jedné dílně potká malíř a tiskař. Malíř
má v hlavě vizi a na papíru (dost často na obyčejném skicáku
nebo i vytržené stránce z novin) náčrt obrazu. Tiskař má
několikatunovou mašinu, pořádný kus vhodného kamene a spoustu
barev. Kámen se musí do hladka vybrousit, mašina vyčistit a vše
připravit pro malíře. Ten vyleptá na kámen černobílou verzi
obrazu. Následně určí, kde bude jaká barva a jde si sednout
bokem. Nastupuje tiskař. Nebudu detailně popisovat celý proces
(byla jsem vždy jen divák a to ještě dětský), každopádně se
připravuje vždy každá barva zvlášť a tiskne se několik
desítek kopií obrazu najednou. Trvá to dlouho (i několik dní) a
připomíná to synchronizovaný balet.</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiQpXC3VVzp42Wxqlv_3tmxuFYwPp1qPvDD53Ll3_Pbq229WMIbZP0HWX8mD1ScJD07fNBoAc7pRgf508wcnYKsFQ0cyBpnL302PrRJIjAs26eVbuJqk-BLV2W6hGgqz2YdYbsroNXhilzn/s1600/dilna.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="237" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiQpXC3VVzp42Wxqlv_3tmxuFYwPp1qPvDD53Ll3_Pbq229WMIbZP0HWX8mD1ScJD07fNBoAc7pRgf508wcnYKsFQ0cyBpnL302PrRJIjAs26eVbuJqk-BLV2W6hGgqz2YdYbsroNXhilzn/s320/dilna.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Nejen já jsem se tam cítila víc jak doma</td></tr>
</tbody></table>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Jako malá jsem byla
v dílně každou volnou chvilku. Milovala jsem rámus mašiny,
odfukování sušáku, pečlivé vybírání a kombinování barev,
ladnost pohybů při výměně papírů (na kterou má tiskař
doslova pár vteřin), broušení kamene o kámen, onu vůni ředidel
a barev a hlavně ten úžasný proces, který vedl k vytvoření
nádherného výsledku – obrazu – a jeho kopií. První kopie
patřila vždy malíři a druhá tiskaři – oba si ji také
podepsali. Ostatní už šly do prodeje.
</div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Práce vypadala
těžce, se správným grifem ji však mohl dělat i střízlík. Je
pravda, že táta je menší postavy, zato paže má svalnaté i v
důchodu. Také dělal léta judo a ani později na sport zcela
nezanevřel. Dokud mu to zdraví dovolovalo, jezdil do práce na kole
a rád si zašel na trénink aikido. V dílně byly mašiny dvě –
každá trochu jiná, každá se svou vlastní specifikací. Tiskař
si jí vždy vážil a byla pro něho takřka posvátná. Vždy na
konci roku jí pořádně vyčistil a nezapomněl poděkovat. Táta
byl pověrčivý a říkal, že by to přineslo strašlivou smůlu,
kdyby jednou zapomněl. Také vztahy v dílně byly specifické.
Tiskař a malíř museli souznit, trávili spolu mnoho hodin a
diskutovali nad postupem i vhodnou barvou. Za totality to bylo o to
zvláštnější, že se zde cítili svobodní, bez omezení někoho
shora. Soudruzi umění většinou moc nerozuměli a šlo jim jen o
jeho prodejnost. Dokud se tedy umělec dobře prodával v zahraničí,
měl volnou ruku. Jen z výdělku většinou dostal jen zlomek –
zbytek připadl státu.</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjlNUX_gaeX6JA5liQOkuADIYxVgWJxLk7goojrxNZqYSC02oU7kKg3nWBm6OTmoWJJZbXpmejCDvp84w79CzdNiNtMgcBo7cWNOKGSTU55ZP8u2s4dJMIg1FfWMYbj-4OJqYGM9yTBSqHS/s1600/dilna2.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjlNUX_gaeX6JA5liQOkuADIYxVgWJxLk7goojrxNZqYSC02oU7kKg3nWBm6OTmoWJJZbXpmejCDvp84w79CzdNiNtMgcBo7cWNOKGSTU55ZP8u2s4dJMIg1FfWMYbj-4OJqYGM9yTBSqHS/s320/dilna2.jpg" width="222" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Blbnutí během přestávky mezi tiskem</td></tr>
</tbody></table>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
V dílně se tudíž
tvořilo, debatovalo, pilo a plánovalo. A divočelo… následky
byly různé (pamatuji si tisk, kdy se „omylem“ vytisklo čtyřicet
kopií celých fialových), vzniklo několik divadelních představení
a (samozřejmě) se zde vyskytovaly i fanynky. Nad dílnou patřilo
celé patro Dílu (pro které tiskaři pracovali) a byl tam nádherný
byt s veškerým zázemím. I proto zde mé návštěvy časem musely
ustat, táta potřeboval prostor pro setkávání s jeho budoucí
ženou. A mě se po všem tom magickém silně stýskalo. Trvalo
léta, než jsem si po rozvodu rodičů našla do dílny zase cestu.
Nicméně, stalo se. Najednou jsem zase seděla v rozvrzaném křesle
a pozorovala tátu při práci. Smutně jsem poslouchala o změnách
v budově, odkupu jednotlivých pater pochybnými individui a
prapodivných foceních v podkroví. S velkou slávou jsem sem
přivedla ukázat svou první dcerku a konečně jsem se oficiálně
seznámila s nejmladším bráškou. Před porodem druhé dcerky se
tátův zdravotní stav prudce zhoršil a on musel nastoupit do
invalidního důchodu. Ze dne na den mé návštěvy zase ustaly.
Pořád tu ale byla jiskřička naděje, že jeho dílnu jednou
převezme jeho syn. Doufala jsem v to a věřila vší svou silou.
</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhc8QGMpvYsb0UX_su1CLDSxwjgNDeNr_aGsWnCQfV3WhiefWCk-uSWp3ywGuGeOCNniQlBTi-WTAZe85GdZfy3mew7FUs1EcmAYCa-Wg6WEQMDuUfBxX-tq4PD24xh2lBQ9UJXwPJCAIrr/s1600/dilna1.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="225" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhc8QGMpvYsb0UX_su1CLDSxwjgNDeNr_aGsWnCQfV3WhiefWCk-uSWp3ywGuGeOCNniQlBTi-WTAZe85GdZfy3mew7FUs1EcmAYCa-Wg6WEQMDuUfBxX-tq4PD24xh2lBQ9UJXwPJCAIrr/s320/dilna1.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Několik podpisů stálých "klientů"</td></tr>
</tbody></table>
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
O to větší šok
nyní prožívám, když si čtu otevřený dopis pro starostu Prahy
1. Tátův kolega se tam pokouší vysvětlit současnému vedení,
že zrušení dílny by byla věc obtížná, drahá a velice
nevhodná. Popisuje tam historii dílny a doufá ve změnu jejich
rozhodnutí. Radnice totiž dílně vypověděla smlouvu s poněkud
zvláštním zdůvodněním, že potřebují prostory na uskladnění.
Čeho? A za jakou cenu? Mašiny váží několik tun, jejich odvezení
by znamenalo demolici velké části přízemí domu a jeho následnou
drahou rekonstrukci. Památkový úřad raději zcela mlčí. Přitom
se jedná o vysoce chráněné (a lukrativní) území hned na kraji
Kampy. Je mi z toho smutno a chce se mi brečet. Se zánikem této
dílny zanikne i podstatná část mého dětství. Bude to pro mě
větší rána, než kdyby zbourali dům, ve kterém jsem vyrůstala.
Díky zkušenostem s politiky však vím, že doufat nemá cenu a tak
si jen prohlížím staré fotky a sama sebe se ptám: „Pamatuji si
vůbec ještě vůni svého domova?“</div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-7637945275080562172017-01-10T14:06:00.000+01:002017-01-10T14:06:29.448+01:00Kterak jsem šla na pohovorKdysi dávno jsem si nastavila u jedné personální agentury pravidelné zasílání novinek na e-mail. Už to sice nepotřebuji (a většinou zprávy rovnou mažu), tentokrát jsem však přeci jen zbystřila. Inzerát poptával člověka na administraci do e-shopu mě milé firmy (neb se zabývají hlavně brýlemi a to je moje srdcovka). Navíc už nějaký ten pátek vedu jako koníček svůj vlastní mini obchůdek s lolita sortimentem na internetu a tak jsem si řekla: "Jupí, v tomhle se chci zlepšit, to je něco pro mě!" Firmě jsem poslala životopis, domluvila si pohovor, hodila se do gala a v předstihu cca deseti minut už jsem stepovala před budovou.<br />
Uvedla mě velice milá slečna. Usadila mě do volné kanceláře, omluvila se, že budu čekat, poptala se po mých přáních a decentně zmizela. Čekala jsem deset minut, patnáct, dvacet... konečně do dveří energicky vkročila paní ředitelka. Potřásla mi rukou, posadila se, dala si před sebe můj životopis a rázně se zeptala: "Paní nebo slečna?" Brala jsem to jako zdvořilostní frázi (zvlášť pánové to berou jako hru a ještě u toho lehce pomrkávají). Když se ale ticho nepříjemně prodlužovalo špitla jsem, že paní. Okamžitě si zapsala do životopisu VDANÁ. Další otázka: "Děti? Kolik? Jejich věk?" To už jsem byla překvapená. Všude pořád opakují, že se na to nikdo ptát nemá, většina personalistů si to nechává až tak doprostřed pohovoru (nebo to nenápadně zjišťují mezi oficiálními dotazy). Pořád s úsměvem jsem odvětila: "Škola a školka." Ředitelka nesouhlasně zvedla oči a vyštěkla: "To mi jako neřeknete, kolik jim je?" Takřka jsem vyprskla smíchy (ono ta situace kupodivu vypadala směšně) a zeptala se: "A na co to potřebujete vědět?" No to jsem si dala... následoval dlouhý monolog (který jsem neměla šanci nějak přerušit, ředitelka se skoro ani nenadechovala) na téma, že jestli se chci ohánět nějakým zákonem, tak na to že mi kašle, ona přeci potřebuje vědět, na jaké směny mě může dát, jakou pracovní dobu mi může určit, taky účetní to musí vědět a jestli je věk mých dětí tajemstvím, tak se můžeme rozloučit. Na ta slova vzala můj životopis, přehnula ho na dvě části a podívala se významně na mě. Třeštila jsem oči a jen jsem vykoktala: "No, překvapila jste mě. Na tohle se mě ještě nikdo nikdy na pohovoru neptal." Paní jen zopakovala, že takový lidi tady nepotřebuje, vstala a odešla.<br />
Zůstala jsem sama v prázdné kanceláři. To je jako všechno? Pohovor skončil? Vyprovodit se mám sama? Cestu jsem naštěstí znala - nebylo to tak složité. Cestou ven jsem nevěděla, jestli se mám naplno rozesmát, nebo jen v úžasu kroutit hlavou. Letos mi bude čtyřicet, poznala jsem dost manažerů (na krátkou dobu jsem jím i byla), tohle jsem ale ještě nezažila. Takhle hrubé a neprofesionální chování snad ani nemohlo být normální. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli té paní někdo zrovna v ten den těžce ublížil, dozvěděla se šokující zprávu nebo jí nastaly nějaké zdravotní problémy. Copak takhle se chová dospělá osoba? Vlastně jsem docela ráda, že se takhle projevila už na pohovoru. Bylo by nepříjemné odejít z práce, která mě baví, a dostat se do spárů takové fúrie.<br />
A morální ponaučení? Kdo ví... na e-shopy nezanevřu (dál si budu vést ten svůj malinký), brýle a doplňky si klidně znovu koupím i u téhle firmy a inzeráty v mailu budu nějakou dobu ignorovat ;)<br />
<br />
PS: Čistě teoreticky bych paní mohla zažalovat (nebo na ni poslat inspekci), ale neudělám to...za 1. nemám žádný důkaz, že se mě na stav, děti a jejich věk opravdu ptala a za 2. však ona se tímto přístupem ztrestá sama ;)Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-81741034498219275012016-12-06T23:05:00.000+01:002016-12-06T23:05:05.915+01:00Jedna pošta, dvě okénka, dva přístupyNa poště je o svátcích vždycky plno. Občas je ale prostě nevyhnutelné tam jít a to i s dětmi. A tak jsem se tam ocitla i já. A se mnou i Fanynka a Josífka. Obě jsou hodné holky, jejich obvyklá výdrž je tak půl hodiny - pak už začínají divočet. Nejsou v tom sami - ostatní děti mají podobný problém a na poště to podle toho vypadalo. Ty šťastnější děti (na které se dostalo místo k sezení) klidně spaly opřené o mámu. Ty méně šťastné se snažily urvat si místo na topení, pod psacími stolky a i na podlaze (naše Josí hbitě využila svého plyšáka a ustlala si před okénkem č. 3. Než jsem si toho všimla (vyplňovala jsem složenku), opatrně ji překročilo hned několik lidí. Snažila jsem se, aby holky moc nehlučely, ale jinak jsem jim do toho moc nezasahovala. Podle číselného pořadníku bylo před námi skoro čtyřicet lidí a fronta se zrovna moc neposouvala.<br />
Fanny našla dva své kamarády z bývalé školky a kluci docela vyváděli. Josífku jsem si vzala do náruče a posadila ji na stolek určený k vypisování složenek. Je sice vysoký, ale aspoň se mi mohla opřít o hlavu. Je to mazlík a málem tak usnula. Když se řada posunula o deset lidí, byli už kluci opravdu hluční. Jedna z pošťaček to nevydržela, otevřela okénko pro balíky a na kluky zařvala, ať jsou zticha (že tu lidé pracují) a nechala si ukázat jejich maminku. O té pak jenom zabrblala, že její chování prostě nechápe. Naštěstí se uličníci zrovna dostali na řadu a tak byla pošta opět o něco tišší. Za chvilku jsem zaslechla slabé ťukání na okénko - jenže zevnitř! Naproti mě se o stolek opírala maminka se synem a ta se zrovna na přepážku podívala. Překvapeně zvedla obočí a ptala se, jestli má fakt jít rovnou k okénku a že se dostane na řadu hned teď. V duchu jsem si frkla cosi o protekci, ale jinak jsem byla ráda. Její syn už toho měl také plné kecky a takhle to měli z krku a mohli jít domů. Otočila jsem se zpátky k Josí a snažila se udržet ji v klidu. Fanny courala okolo mě. Když byla ona maminka hotova, otočila se nenápadně ke mně a zašeptala: "Paní vzkazuje, že vás vezme hned. Máte tam jít." Překvapeně jsem zamrkala a rychle šla. Tou dobou přišla na poštu další maminka s dvěma syny. Kluci jí dělali peklo už u vchodu. V duchu jsem ji strašně litovala. Nicméně jsem rychle vyřídila vše potřebné a pošťačce skoro v úklonu děkovala, že nás vzala přednostně. A ona jen: "Až půjdete, tak mi sem pošlete tu maminku se syny. Děkuji." A bylo to. V životě jsem neviděla tak překvapené a vděčné oči, jako té maminky. Bylo to, jako bych jí dala předčasný dárek. Cestou ven jsem se ještě podívala na pořadník - do našeho pořadového čísla stále scházelo přes dvacet lidí - a to jsme byly na poště už hodinu. S už lehkým srdcem jsem šla domů.<br />
A nyní zpátky k nadpisu. Na této poště byly evidentně dvě ženy, které chtěly dělat svou práci bez toho strašného dětského rámusu. Jedna to řešila křikem a výhrůžkami. Druhá se rozhodla jednat (pravděpodobně po tiché dohodě s vedoucí). Nenápadně si nechávala posílat k okénku ty zákazníky, kteří tam byli s dětmi a nedostalo se na ně místo k sezení. Byla jak anděl spásy ve válečné vřavě. Nerodič to pravděpodobně nepochopí, rodiče dvou a více dětí budou cítit tichou vděčnost. Za sebe osobně posílám oné paní tichou virtuální pusu a ještě jednou děkuji!Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-83131988895391947432016-11-09T21:36:00.001+01:002016-11-09T21:36:49.421+01:00I od doktora lze jít s úsměvemDneska jsem šla na punkci cysty u štítné žlázy... už podruhé. Věděla jsem, že to bude bolet. Že to bude nepříjemné, ale nezbytné. Náladu mi nezvedlo ani to, že ošetřující lékař přišel o půl hodiny později a kdo ví, podle jakého klíče bral pacienty (všichni byli objednaní na určitou hodinu). S takřka hodinovým zpožděním jsem se konečně dostala do ordinace.<br />Podle vyjádření mého ošetřujícího lékaře měl být můj dnešní „operatér“ velice zkušený muž – takřka specialista na problémové cysty. Zaučoval zrovna novu medičku a tak se ještě víc snažil ukázat se v dobrém světle. Mile mě přivítal a nechal mě posadit se na lehátko. Pak se trochu zapomněli v s doktorkou družném rozhovoru (až to bylo sestřičce lehce nepříjemné), ale já to docela uvítala. Nervozita ze mne trochu spadla. Podezřívám doktora, že to udělal schválně – mé rozpaky při vstupu byly evidentní. A já se alespoň dozvěděla nějaké drby z kliniky. Konečně začalo vyšetření. Všechno pečlivě vysvětloval mladé doktorce a já stejně pečlivě poslouchala. Stav mého krku je vždycky udivující. Před lety mi na sonografii diagnostikovali uzlíky a něco zvláštního, co si udělalo vlastní přívod krve. Endokrinoložka to specifikovala na uzlíky, cystu a mikrokarcinom. Na dalším vyšetření už to byly jen uzlíky a cysta (o karcinomu ani slovo). Po výměně doktora začaly uzlíky mizet, cysta zůstala. Dneska doktor mluvil jen o cystě a jakýchsi „artefaktech“. Už radši ani nepídím po tom, co to je artefakt.<br />Každopádně zkonstatoval, že si není jistý, jestli bude odběr o něco úspěšnější, než minule. Ale provede ho (abych je prý nepomluvila, že se mi nevěnovali). Mimoděk mi přestal říkat „paní“ a přešel na „slečno“. Usmála jsem se a podotkla, že tak mi už dlouho nikdo neřekl. Doktor se lehce podíval do počítače a od této chvíle jsem se stala „Markétkou“. Cukaly mi koutky a najednou jsem se začala i trochu bavit. Sestřička mě mezitím nenápadně připravila na zákrok a já beze strachu sledovala ten ďábelský nástroj a snažila se uvolnit.<br />Od minula jsem si pamatovala vpich a následně pět tlakových úderů do krku. Počítala jsem a po pátém jsem se chtěla radovat, že je konec. Jenže ouha... doktor pořád něco kutil a já začala mít pocit, že se snad snaží dostat skrz. Sestřička mě jemně hladila po rameni a mě se pomalu začaly drát slzy do očí. Najednou byl konec a krk byl zalepen. Doktor mladé medičce vysvětlil, že během vyšetření využil příležitosti a z cysty odsál přebytečnou tekutinu (to byl ten tlak navíc) a zničil přitom jeden z artefaktů. Jen nemusel říkat nahlas, že se cysta občas po vyčištění opět zaplní – tentokrát přebytečnou krví... to si teda mohl nechat pro sebe. Sestřička mi nenápadně pomohla se posadit a zakázala mi vstát – že prý se mi určitě motá hlava (jo, měla pravdu). Asi jsem taky vypadala pěkně zeleně, protože se mi najednou věnovali všichni tři a mluvili na mě jak na tříleté dítě. Ale co, pro jednou jsem to uvítala. Cítila jsem se fakt blbě. Tak jsem tam tak seděla, povídala si tiše o dětech a práci (nahlas jsem promluvit nedokázala) a po přijatelně dlouhé době jsem se začala oblékat. Najednou doktor povyskočil: „No ale Markétko, to snad ne!“ Vyděsil mě a začala jsem si v zrcadle kontrolovat náplast. Jenže on se hnal ke mně, bral mi z ruky kabát a upravoval mi kapuci na mikině. Když mám kapuci na kabátu, tak přece nemůžu mít kapuci i na mikině! Ta se musí schovat! Tsts... pečlivě mi to upravil a pak mě teprve pustil z ordinace. Znovu mi málem tekly slzy – tentokrát od smíchu. Proč jsem tohohle doktora neměla i minule, neměla bych dneska takový strach. <br />Kéž by takových doktorů a sestřiček bylo víc. Na první pohled to bylo sice zvláštní, zpětně si však uvědomuji, že oba zvolili ten nejlepší přístup. Vystresovaného pacienta uklidnili, pečlivě a přitom důkladně provedli zákrok a domů mě poslali v lepším stavu, než v jakém jsem přišla. Díky za všechno. A co vy? Jaké jsou vaše zážitky s doktory? Dokázali vás někdy rozesmát?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-17397444310584167432016-10-29T19:40:00.004+02:002016-11-02T21:36:37.785+01:00Inkluze z jiného úhlu pohleduMé děti jsou velice... hmmm... specifické. Starší dcera je nadaná, paličatá a strašlivě ukecaná. Mladší je tajuplná, ještě víc paličatá a mluví pouze svou vlastní řečí. Což o to, mluvit se původně nechtělo ani té starší. Až do cca 2,5 roku neřekla „táta“, „máma“, „ham“ ani „bum“... prostě nic. Ostatní děti na hřišti na ní volaly, každé vesele komentovalo dění okolo sebe. Jen ta naše holka nic. Každý večer jsem jí četla říkanky, vymýšlela si nové a nové písničky při koupání a cítila se čím dál tím víc jako vědec, který se pokouší navázat kontakt s cizokrajnou vesmírnou posádkou. Fanny koukala kamsi vedle mě a jen se usmívala. Blížil se den kontroly zralosti u doktorky. Bláhově jsem myslela, že půjde o přeměření, kontrolu očkování, očí a zoubků. Sestřička dala najednou před Fanny nějaké korálky a ať prý najde zelený... a červený... a co je tady na obrázku... a jak dělá tohle zvířátko... a co básnička, umí? Fanynka najednou promluvila a dokonce i zazpívala (Tluče bubeníček). Kontrolou prošla na výbornou a mohlo se do školky. Tam sice u zápisu pouze řekla, že ona je Obelix, maminka Asterix, sestřička Idefix a táta nějaký říman, i to byl však pokrok. Během několika měsíců ve školce se rozmluvila tak, že jsme až začali prosit o minutu ticha :).<br />
Naivně jsem doufala, že s Josífkou to bude podobné. I ona se až do tří let nenamáhala s nějakým mluvením. Přesto jsem šla na kontrolu k doktorce docela klidná. Jenže ouha. Josí odmítala spolupracovat, barvy ignorovala, zvířátka říkala jen tak mimochodem a básničku (natož písničku) jsme z ní nevydolovali. Byl to první náraz na nepříznivou realitu. U zápisu jsem varovala paní ředitelku, že holka moc nemluví. Na kobereček jsem musela už 4. září. Josí nejenže nemluvila... ona je ignorovala. Začala válka o každý den školky. Josífka to tam milovala, v kolektivu dětí byla velice oblíbená, učitelky z ní ovšem chytal psotník. Holka se na ně sladce usmívala a dělala si co chtěla. V polovině roku už nebylo na výběr a šlo se k dětské psycholožce. Ta Josífku hned v úvodu naštvala, když jí sebrala její rohlík. Tím skončila jejich veškerá komunikace a ani po dvou sezeních z ní nic nevyrazila. Ignorovala doktorku, testy i její hračky. Já jsem dostala vynadáno, že si určitě s holkou doma nepovídáme, nehrajeme a kdo ví, co se u nás děje. Tím ztratila i můj zájem a důvěru a uzavřela jsem se stejně jako moje dcera. Jen bohové vědí, kolik času s Josífkou trávím snahou si s ní číst, malovat nebo skládat. Naštěstí Fanynka nežárlí a jen občas se nám do hry vnutí, aby nezůstala moc dlouho stranou. Psycholožka nakonec dospěla k závěru, že Josí je ve vleku starší sestry a škodlivé předpojatosti těch, kteří ji s Fanny srovnávají. Prospělo by jí změna prostředí – hlavně školky. Každopádně nenápadně nadhodila možné psychické narušení vývoje a možnou vývojovou poruchu. Doporučila vyčkat cca rok a pak nechat dítě vyšetřit na autismus nebo lehkou mozkovou disfunkci. Po poradě s dětskou doktorkou a paní ředitelkou jsme dospěli ke kompromisu – Josífka bude doma trénovat a ve školce jí budou nenásilně oddělovat od sestřičky. V novém školním roce se jí dá měsíc adaptace na docházku bez sestry a pak se uvidí. Pro klid duše jsem ji také rovnou objednala na vyšetření do specializované ordinace pro autisty – kde ovšem mají takový příval žádostí, že se dostane na řadu až skoro za rok.<br />
Během léta se Josífka najednou začala od sestry osamostatňovat. Začala mluvit (tedy spíše odmlouvat) a hlasitě se dožadovat svých práv. Zkusmo jsme ji dali na příměstský tábor a „zapomněli“ do kolonky vlastností dítěte napsat nějaké info. Jen jsme připsali, že dítě málo mluví. První den jsem pro ni šla se staženým pozadím. A ejhle – Josífka prý byla hodná a tichoučká, jen nějaká moc zvědavá. Nakonec z toho byly dva týdny absolutního klidu a pohody. Začala jsem školku docela vyhlížet.<br />
První měsíc začal nadějně. Ve školce je nová učitelka, ze které je Josífka nadšená. Ostatní děti holku vítaly s radostí a ukázalo se, že i malý Lukášek ji stále miluje :). Josífka se začala otvírat světu, zpívat, malovat, povídat si. Jen má problémy s větším kolektivem – to je potom nervózní a přestává spolupracovat. Taky má citlivý barometr na náladu učitelek – doslova „jak se na ní volá, tak se holka ozve.“ Nikomu nic nedaruje a běda, jak se na ni někdo pokusí zvýšit hlas. To si koleduje o odvrácenou tvář a okázalou ignoraci. Holka na sebe nikoho křičet nenechá. Taky je to lumpík, který se nechá zlákat ke společným skopičinám – když si spolužák vymyslí lumpárnu, Josí je mu ihned k ruce na pomoc. Vývojově je zhruba rok po svých vrstevnících. Vlastně se teď chová tak, jak se měla chovat při svém nástupu. To se příliš nelíbí vedení – mají tabulky a děti by měly přesně zapadat a plnit své povinnosti a limity. Školka je výchovný ústav a ne žádný holubník. Společně jsme však našli psycholožku, která se přijde na Josífku podívat přímo do třídy. Tím by snad mohla odpadnout vzájemná nedůvěra a holka by se měla projevit ve svém přirozeném prostředí. Pokud však zůstane vývojově opožděná jen tímto způsobem, tak by to teoreticky mohl vyřešit pouhý odklad školní docházky o rok. Smazal by se tím vývojový rozdíl a na první pohled by se Josífka mohla jevit jako normální (byť trochu zvláštnější) dítě. V horším případě se pomalu rozhlížíme po možnosti nějaké vstřícné (nebo praktické) školy. V našem okolí je naštěstí možností víc a bylo by z čeho vybírat.<br />
Mezitím Fanny nastoupila do školy. Vedení školy a třídní učitelka k nám měli proslovy – mimojiné i k oné „děsivé“ inkluzi. Byly toho plné noviny a spousta rodičů se toho děsila. „To snad mají mé milované děti chodit do třídy s nějakým magorem nebo kriplem?“ Ano, i takovéto výroky jsem slyšela od jinak rozumných lidí. Začaly se mi drát slzy do očí. Třídní učitelka asi viděla mé rozpaky a rozhodla se mě utěšit. „Nebojte se, ona ta inkluze není až tak zlá. Většina rodičů postižených dětí stejně nechce mezi normální. Je jim líp mezi svými. Není se čeho obávat.“ Málem jsem se rozbrečela nahlas. Tak já bojuji u Josífky o každý pokrok, těším se z každé maličkosti. Jasně vidím, jak ji „normální“ děti táhnou nahoru a jak ji bez potíží berou mezi sebe... a pak tohle. Tak takhle ji vidí ostatní rodiče? A učitelky? Na tohle musí Josífka narážet každý den ve svém okolí? Už chápu, proč se uzavírá do sebe a s ostatními dospěláky se moc nebaví. Kdo ví, co si vyslechne, když my u toho nejsme. Mám k paní učitelce i ředitelce respekt, ale za tohle bych je nejraději poslala někam na galeje. Šmahem odsoudit jakékoliv dítě, které je jiné. A ještě to s úsměvem říct do očí rodičům a tvářit se, že je to pro jejich dobro. Tak teď babo raď. Mám bojovat dál a snažit se Josí dostat mezi „normální“ kolektiv, nebo to mám vzdát a dát ji mezi ostatní „postižené“? A kdo je tady vlastně víc postižený? <br />
<br />
PS: Z oné specializované ordinace jsem dostala info o tom, kterak se projevuje autistické dítě. Podle těchto informací má sice Josífka určité sklony, ale jen velice lehce. Zato starší Fanynka je takřka 90% autista. Pozdní nástup řeči, rovnání hraček do řady, chození po špičkách, nutnost mít snídani v určité misce, pití v určitých hrnečcích nebo skleničkách, mluvení i bez nutnosti mít posluchače, koukání se ne na posluchače, ale kousek vedle nich, nadání na matematiku a cizí jazyky atd. A pak se v tom čert vyznej ;)Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-84048206349053100422016-06-14T21:44:00.000+02:002016-06-14T21:44:24.158+02:00Psychedelický den v areálu nemocniceZačalo to vlastně nevinně. Přišla jsem domů z odpolední směny až po desáté večer. Holky slastně spinkaly a Vráťa se jen tak lehce zmínil o tom, že Fanny odpoledne spadla na koloběžce a trošku si odřela nos. Zašla jsem do pokojíčku, ale spinkala spokojeně, dýchala normálně a bez nejmenších potíží. Bez nejmenšího zaváhání jsem tudíž šla spát i já.<br />
Ráno jsem si holku prohlédla líp. Nosík byl odřený opravdu jen trošku. Zato na kořeni nosu byla pořádná modřina. Trošku jsem ji prohmatala a holka se nijak nebránila – prý to vůbec nebolí. V pohodě se taky vysmrkala a nemá prý ani potíž nosem dýchat. S trochou obav jsem ji poslala do školky. Sama jsem měla den volna (po plně pracovním víkendu) a hodlala ho využít k pochůzkám po úřadech a prací v domácnosti. Den probíhal klidně až do okamžiku, když jsem přišla do školky.<br />
Paní učitelka měla už ve dveřích ustaraný výraz. Holka pro změnu hrála v obličeji všemi barvami. Nos byl napuchlý a modřina obří. „Musíte s ní dneska zajít k lékaři. Nejlépe na rentgen!!“ Holka se cukala, že jí nic není. No co, cestou domů jdeme okolo dětské doktorky – nemá sice ordinační hodiny, ale mohla by nás někam nasměrovat (až do Krče na pohotovost se mi po minulé zkušenosti nechtělo).<br />
Nejdřív jsme prošly okolo dětské chirurgie – bohužel zrovna neordinoval. V dětské čekárně zrovna byla sestřička. Jen se koukla na Fanny a vůbec jsem nemusela říkat, proč tam jdeme. Řekla, že zlomené to od pohledu asi není, ale ať zkusíme ORL, které je o patro výš. Tam se na nás taky podívala jen sestřička. Úplně se zděsila a řekla, že bez snímku z rentgenu nás za doktorem ani nepustí. Ať jedeme okamžitě do nemocnice. Cestou domů jsem zalarmovala svojí mámu a napsala sms Vráťovi. Holky dostaly zmrzlinu (malý úplatek před nepříjemnostmi), sbalila jsem svačinu, vodu a dostatek peněz do nemocnice (minule jsem byla těžce nepřipravená) a šly jsme babičce naproti. Josífka byla zmatená a plakala, protože se jí to vůbec nelíbilo. Fanny si držela oblíbeného plyšáčka a tvářila se statečně a odhodlaně. Na metru dostaly marcipánový úplatek, Josí byla předána babičce a já jela s Fanny do nemocnice. Cestou jsem se jí snažila jemně připravit na to, že vyšetření může být i bolestivé, ale že je to nezbytné. Vysvětlila jsem jí přiměřeně rentgen a další nezbytnosti. Tvářila se bojovně a říkala, že to vydrží. Hlavně měla radost, že nejedeme autem a tak jí nebude zlobit žaludek.<br />
V nemocnici jsem hned u vchodu zkušeně zaplatila poplatek 90,- . Po paměti jsem zamířila k dětské pohotovosti. Tam bylo zamčeno a přivolaná sestra mě odpálkovala s tím, že pohotovost otvírá až v sedm hodin (bylo teprve šest). Koukala jsem asi dost překvapeně, hlavou se mi honilo, co mám jako hodinu s holkou dělat? To se mám jít projít nebo sednout do kavárny? Po chvilce trapného ticha (já se totiž na odpověď nezmohla) se pořádně na holku podívala a řekla: „Vy stejně potřebujete na rentgen. Jděte do pavilonu B3.“ A naznačila směr. Vydaly jsme se na cestu a Fanny cestou četla názvy a čísla pavilonů. Konečně jsme našly B3. Zamčeno a napsáno, že vchod je bokem – a šipka. Která ovšem k žádnému vchodu nevedla. Zato byl vedle pavilon B4 a na něm nápis „Dětská chirurgie“. Na dveřích bylo ovšem upozornění, že dovnitř musíme přes pavilon B5. Grrrrrrr.... Ten naštěstí nebyl daleko. A konečně nebyl zamčený. Uvnitř jsme našly kartotéku a v ní milou sestřičku. Podívala se na Fanny a hned říkala. „Vy jdete asi na rentgen, že ano?“ a poslala nás chodbou dál. Pak na nás ještě zavolala: „A žádanku máte?“ Ehm... jakou žádanku? Bez žádanky z ORL nás prý neošetří. Jenže nám na ORL řekli, že bez rentgenu neošetří oni nás. Sestřička koukala velice překvapeně. Co prý to bylo za divnou ordinaci??? Nicméně se nad námi slitovala, odvedla nás ven a ukázala nám cestu na nemocniční pohotovost ORL. Tam prý dostaneme žádanku a s ní se vrátíme na rentgen. Tuhle pohotovost jsme našly raz dva. Nedávno jsme tu byly s ouškem. Fanny se mě ptala, jestli si jí doktorka bude pamatovat a jestli budeme zase tak dlouho čekat. Naštěstí byla čekárna skoro prázdná. Sestřička v kartotéce se podívala na Fanny a bylo jí jasné, proč tam jsme. Jen se ptala, kdo nás posílá. Nechtěla jsem jí říct úplně celou odyseu, tak jsem to svedla na dětskou doktorku – že se bojí, jestli nemá holka zlomený nos. Sestřička se na mě přísně podívala: „Dětská doktorka se bojí. A vy se jako nebojíte?!?“ „Ani ne, spinkala klidně.“ „Cože?!? On se jí ten úraz stal už včera?!? A vy sem jdete až dneska?!? Měla jste přijít ihned po úrazu, může to být vážné!“ „Když já přišla z práce až v noci a to už děti spaly.“ Ještě chvíli na mě pohledem metala blesky, ale pak se s tím smířila. Když jsme čekaly na vyšetření, volal Vráťa. Jestli má přijít nebo jet domů za Josífkou. Zeptala jsem se Fanny a chtěla mít tátu u sebe. Než přijel, dostaly jsme se na řadu. Doktorka si Fanny pořádně prohlédla, koukla do nosu, pusy i oušek a vyptala se na vše okolo úrazu. Pak vypsala žádanku a poslala nás na rentgen. V čekárně už byl Vráťa a Fanny měla hned lepší náladu (a začala před tátou i trošku machrovat). V místnosti s rentgenem musela být sama. Šla jsem s ní dovnitř, vysvětlila jsem jí co ji čeká, pomohla jí na vyšetřovací lůžko a pak už jsem musela do čekací kabinky. Zevnitř jsem slyšela doktorku, jak holku pečlivě instruuje a trnula jsem, jestli bude všechno v pořádku. Konečně mě pustili za ní a mohli jsme i s tátou jít zase zpátky na ORL. Snímky prý pošlou doktorce elektronicky do počítače. Fanynka byla trochu zklamaná, že jí je neukázali hned. V čekárně na ORL už na nás čekaly a šli jsme na řadu takřka ihned. Tentokrát chtěla jít Fanny s tátou a tak jsem zůstala v čekárně a hlídala jsem věci. Z ordinace přišla Fanny celá natěšená. Paní doktorka jí dovolila se podívat na fotky její lebky! Jupí, je první ve školce, kdo viděl svojí lebku! Zlomenina žádná, ani naštípnutí. Výsledný verdikt byl, že má jenom modřinu, máme ledovat a dodržovat klidový režim. Už zvesela jsme vyrazili na cestu domů. Tam už čekala nervózní babička a smutná Josífka. Rozveselila se hned, jak jsme vešli do dveří. Nakonec si s Fanny štěbetala v pokojíčku až do noci.<br />
Suma sumárum to dopadlo dobře. Holka má spoustu nových zážitků, nic vážného se jí nestalo a do budoucna má cenné poučení o tom, kterak se nemá jezdit na koloběžce. Za tu chvíli nepohodlí to snad stálo – příště si už dá mnohem větší pozor ;) . Jen já mám teď velice smíšené pocity z naší místní ORL. Už dvakrát nás odeslali z čekárny do nemocnice bez řádného ošetření a vlastně i zbytečně. Stálo nás to nervy, peníze i čas. A co vy? Máte důvěru ve své místní doktory, nebo také válčíte?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-40756800268417995842015-10-31T21:54:00.000+01:002015-10-31T21:54:15.938+01:00Dávám si pauzu od školyUž od své puberty jsem toužila studovat vysokou školu. Lákala mě psychologie a její výzkum. Souhrn událostí mě však vypustil do pracovního procesu a já na školu na dlouho zapomněla. Na scéně se studium znovu objevilo s nástupem na rodičovskou dovolenou. V mezidobí byla založena nová zajímavá fakulta pod UK, já a dítě jsme se sladily a upadly do rutiny, domov už mi byl těsný.<br />První pokus o studia mi zkomplikovalo druhé těhotenství, druhý hádka s přísnou profesorkou a následné propadnutí z jejího předmětu. Třetí pokus už jsem podstupovat ani nechtěla. Touha po nových informacích nakonec zvítězila a já začala studovat potřetí. <br />Díky předchozím úspěchům jsem měla před sebou odpočinkové semestry, kdy jsem měla za úkol dodělat si jen pár zkoušek před zopakováním si svého neudělaného testu. Užívala jsem si tudíž studentský život, připravovala se na zkoušky a plánovala si život v růžových barvách. <br />Slastné časy však pomalu končily. Blížilo se datum konce mé rodičovské dovolené a s tím stále jasnější fakt, že se nemohu vrátit na plný úvazek a budu muset vymyslet, čím vylepším rodinný rozpočet. Vysnila jsem si malý obchůdek na internetu a začala překopávat plány. Další ranou bylo zjištění, že se nemohu vrátit do původní práce a musím si najít nějakou novou. Mladší dceru mi nevzali do školky a i soukromé školky v okolí byly zoufale přeplněné. Poslední důležitá změna přišla polehoučku, o to drtivěji.<br />Skládala jsem jednu z mála ústních zkoušek a pár dní před zkouškou jsem náhle přišla o hlas. Šeptala jsem na paní profesorku a ona mi solidárně šeptala zpátky. V tu chvíli mi to přišlo vtipné. Po měsíci šeptání jsem ale začala být lehce nervózní. Vyhledala jsem svého obvodního lékaře (a zjistila, že mezitím už přestal ordinovat a je tam fešná lékařka) a ta mi rovnou sdělila, že viróza to rozhodně není. Nesouhlasně se podívala na šířku mého krku a poslala mě na kolečko vyšetření. Oběhala jsem několik specialistů a výsledek byl tak špatný, jak jen mohl být. Verdikt odborné lékařky byl nekompromisní: „ZVOLNĚTE!!!“ A od nynějška kontrola každého půl roku, při zhoršení operace a zatím zvýšený přísun vitamínu D. <br />Musela jsem si sednout a vše pořádně promyslet. Rodinu jsem už víc šidit nemohla – už teď jsem měla výčitky, že před holky a manžela stavím školu, práci a koníčky. Tudy cesta nevede. Z praktického hlediska jsem nemohla praštit ani s prací (kterou bylo extra těžké najít) nebo přestat budovat svůj obchůdek. Oboje bylo potřeba k materiálnímu zabezpečení rodiny. Z koníčků mi zůstal jen bowling a toho jsem se vzdát nechtěla – všechny mé ostatní zájmy už vzaly za své.<br />Na „odstřel“ tak zůstala jen škola. Proč vlastně studuji? Bude mít můj diplom nějaký pozitivní dopad na mou budoucnost? Mohu spokojeně žít i bez něj? Koho všeho zklamu, když školu předčasně ukončím? A komu tím udělám škodolibou radost?<br />Rozhodně se nejednalo o snadné rozhodnutí. Nakonec jsem dospěla ke kompromisu. Užiji si klidný semestr – žádné zkoušky nebo testy, jen četba knih, sbírání informací a docházka na speciální Nedělní školu. Zkusím ignorovat jízlivé poznámky typu „Já ti to říkala, že na školu nemáš buňky.“ nebo „Vždyť si ženská, na co je tobě škola?“ apod. Tajně budu doufat, že jednoho dne se situace změní – děti vyrostou, práce a obchůdek budou krásně funkční a mrcha v krku bude pryč (nebo alespoň zastaví svou činnost). A pak... a pak... znovu zasednu do školních škamen a dohrabu se až k nějakému titulu... kdo ví... člověk má být optimista :o)<br />A jak je to u vás? Stihli jste vystudovat v bezpečí „mamahotelu“ nebo až při práci? Nebo si studium necháváte až na důchod?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-11500769672960860272015-08-07T14:19:00.002+02:002015-08-07T14:19:23.264+02:00Samuraj a lolita - Advik 2015<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="line-height: 100%;">Na
letošní anime con Advik jsem se opravdu těšila. Podařilo se mi
sehnat hned několik modelů lolita šatů a vybičoval se i Vráťa
a nechal si z Japonska dovézt komplet pánskou jukatu, pásek obi,
sandále a i speciální ponožky do nich. Jako dárek pak dostal
malý modrý vějíř. Oba jsme si vzali na čtyři dny dovolenou,
děti předali babičce a mohlo se jít juchat.</span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg-u9KyLc8lM68e_uOzYAzjMZ3xRy5MyCVwmCJMkUIh7BhLKiQ5ffV3TL4Kp5gILgHtc_e-8jjRWWYkm27UUPd5XhgBoJM9rPao4z6OcpY9T_0jgjdlyopnX-ahpiGinnAxH-SteNgfuaOZ/s1600/Advik+2015+004.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg-u9KyLc8lM68e_uOzYAzjMZ3xRy5MyCVwmCJMkUIh7BhLKiQ5ffV3TL4Kp5gILgHtc_e-8jjRWWYkm27UUPd5XhgBoJM9rPao4z6OcpY9T_0jgjdlyopnX-ahpiGinnAxH-SteNgfuaOZ/s320/Advik+2015+004.JPG" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Den č. 1 - naoko vážní</td></tr>
</tbody></table>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="line-height: 100%;"><br /></span></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
První
den bývá jen v podvečer – přednášky slabší a jen pár a
fronty na všechno (zvlášť na vstup) dlouhé. Vzala jsem si tedy
svůj nejmíň pohodlný outfit s tím, že to těch pár hodin nějak
přežiju. Nepočítala jsem s mnohem lépe sestaveným programem a
vynikající organizací. U vstupu jsme sice čekali, sotva však
polovinu loňské doby. Přednášky byly zajímavé a bylo jich
tolik, že jsme domů přišli až za tmy. Nemohla jsem se dočkat
druhého dne.
</div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Druhý
den nás čekala oblíbená taneční lekce a tak jsem se oblékla
sice do cosplaye služky, ale přidala taneční boty. Vráťa se
trochu bál, jak si povede v sandálech. Během dne jsme sotva
stíhali přebíhat ze sálu do sálu a občas i ven na venkovní
program. Kostým jsem měla asi dost dobrý, hned několikrát jsem
byla požádána o fotku a dokonce i o vizitku na můj obchůdek.
Vlastně mi i manžel dělal svým oblečením reklamu, pánskou
verzi kimona chci také zahrnout do svého sortimentu a rozhodně o
to jevili přítomní pánové velký zájem. Vráťa vypadal ve svém
modelu jak pravý Rudovous a já měla co dělat s odháněním
zakoukaných slečen. Jen chůze mu dělala trochu potíže –
sandále byly opravdu nepohodlné. Na tancování si je nakonec vyzul
a i já jsem tudíž solidárně tančila v podkolenkách (nechtěla
jsem mu botou šlápnout na palec). Domů jsme opět přišli až za
svitu měsíce a nemohli se dočkat sobotního plesu.</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgr8dQjiAmdhjawRlDJOYBtLltmC20AbF2drv_PSGVVc9Rc534gOSFqfi_Ohc8hgx5jCAkIotLPD60N1eAaIqu_S-iTaUQox33VMC73OCujsLa9xlQuIiXAQHpcQiZrPN6LycI8Y54E70pv/s1600/11754358_10200817019183288_7460650115701974057_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgr8dQjiAmdhjawRlDJOYBtLltmC20AbF2drv_PSGVVc9Rc534gOSFqfi_Ohc8hgx5jCAkIotLPD60N1eAaIqu_S-iTaUQox33VMC73OCujsLa9xlQuIiXAQHpcQiZrPN6LycI8Y54E70pv/s320/11754358_10200817019183288_7460650115701974057_o.jpg" width="240" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Zatím můj nejpovedenější model</td></tr>
</tbody></table>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Na
sobotní den jsem se těšila nejvíc. Zatím nikdy se nám
nepodařilo jít i na večerní ples a letos jsem chtěla tu smůlu
prolomit. Vzala jsem si nejlepší lolita šaty, obula jen sandálky
a taneční boty uschovala do šatny a nadšeně dorazila na první
přednášku. Tento den však rozhodně neměl být mým šťastným.
Během přednášky jsem se pro něco otočila do kabelky a najednou
jen vytřeštila oči... někdo tam evidentně nechal ležet kus
borůvkového koláče a já si ho nevšimla... a teď jsem měla od
borůvek prsty na levé ruce (sáhla jsem přímo do koláče),
zapatlaný rukáv a flek na zadní části šatů... to by se jeden
...píp... no nic, šaty měly modrou barvu, flek vypadal ještě
přijatelně. Ještě v celku dobré náladě jsme šli před budovu
vyzvednout si děti – slíbili jsme jim, že jim dneska ukážeme
venkovní program a třeba je i provedeme uvnitř. Venku si tak
stojíme u atrakce rozbíjení melounů a najednou jsem měla pocit,
že mě cosi svědí pod vrstvou spodniček.... nevěnovala jsem tomu
tolik pozornosti... až do momentu, než mi došlo, že je to vosa a
že mě právě štípla do míst, které ani snad nemají slušné
pojmenování (ne, pozadí to nebylo)... bolelo to strašně... a
navíc mé okolí absolutně nechápalo, co se děje. Koukali jak
puci a nechápali, proč musí teď rychle podržet vše co jsem měla
v ruce... a proč si opatrně (ale rychle) zvedám všechny své
sukně a spodničky a na co že to potřebuji tu láhev s vodou? A co
to pořád melu o lékárně??? Nakonec jsem z nich dostala aspoň tu
láhev a opatrně si na ní sedla. Pak konečně pochopili co se
stalo a dokonce jsem i donutila nedaleko stojící babičku, aby
došla do té zatracené lékárny a koupila mi tam Fenistil. Větší
děti jsem odsunula dovnitř na tancování, menší hlídat manžel
u atrakce lovení rybiček z vody a já se posadila na nedaleké
schody od paneláku a začala nanášet gel. Pak jsme se dali všichni
zase do jedné skupiny a vyrazili na oběd. Během jídla se ukázalo,
že jsem na těch schodech nechala svůj mobil – naštěstí už mi
volal nálezce a já si pro něj mohla dojít ke vstupu (nálezce
napadlo zavolat na číslo „domů“ což byla pevná linka mojí
mámy – tam zvedl telefon její přítel, pochopil o co se jedná a
zavolal jí na mobil a ta zkontaktovala nálezce... komplikované,
leč efektivní. Nálezce byl opravdu poctivý, nic nechtěl a ani
jinak ze situace netěžil. Pak už jsme poslali babičku i děti
pryč a šli zase na přednášku... a ejhle... najednou to byl
Vráťa, kdo neměl telefon... ehm... naštěstí už byl tou dobou
bezpečně uložen na stánku Ztráty a nálezy a Vráťa ho bez
okolků dostal zpátky. Jak jsme ho tak hledali všude okolo školy,
tak jsme uviděli přijíždět obrněné vozidlo policie – antona.
Blikalo, ale nehoukalo... evidentně dostali hlášku, že se u metra
Háje objevili divné živly, které jsou asi i ozbrojené. No...
jako první jsem jim v ústrety pajdala já... jak uviděli
zarostlého samuraje, podpírajícího pajdající lolitku s růžovým
slunečníkem s černou krajkou, vypnuli majáčky. Pak spatřili
zbytek anime bláznů a takřka zastavili na místě. Nakonec
pomalinku obkroužili parkoviště, cca půl hodiny tůrovali motor
vedle školy a nakonec zcela tiše a nenápadně odjeli. Řekla bych,
že si o tomhle „zásahu“ budou na služebně ještě nějakou
dobu povídat. Žádná další katastrofa se pak už nestala a
nakonec se všechno v dobré obrátilo. Do večera jsem stihla
několikrát namazat bolavé místo a ples pak odtančila bez větších
známek bolesti.
</div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Poslední
den už mělo být jen pár přednášek. Můj poslední model byl
asi nejvíc ecchi... celý pruhovaný, školně-námořnický.
Přednášky jsme si ale vybrali převážně historické a
politické. Jako úplně poslední přednášku jsme si zvolili
odlehčenou prezentaci o nejvíc ecchi seriálech a po této show už
byl čas jít domů. Oba jsme toho měli tak akorát.
</div>
<br />
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Při
porovnávání tohoto ročníku s předchozími musím uznat, že zde
byl pořádný skok v kvalitě a množství přednášek. Měla jsem
radost z venkovní části, potěšila historie a odborná fakta,
nadchla ecchi linie. Takřka nebylo hluchých míst a skoro jsme
neměli ani čas si sednout do čajovny a vypít víc jak jeden šálek
čaje. Až na katastrofický průběh soboty to byl moc krásný con
a rozhodně si ho za rok zase zopakujeme. Všem organizátorům velký
dík!</div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-57916564701281910642015-07-28T17:47:00.000+02:002015-07-29T08:37:31.644+02:00Jak si lolita zařizuje obchodTak jsem se jednou postavila před šatník a (jako správná žena) jsem oznámila světu - "Já nemám co na sebe!" Na tom by nebylo nic zas až tak divného... jenže já se právě chystala na několikadenní anime festival. Takže průšvih jak hrom. Začala jsem rychle brouzdat po internetu a vyptávat se přátel. Chtěla jsem jít letos doopravdy za lolitu a nezáleželo mi na ceně. Jenže ouha... ono se v Praze nedalo nic sehnat... co v Praze... ono se nic nedalo sehnat po celé republice. Úspěšná jsem byla až u zahraničních webů. Zatnula jsem tedy zuby a holt ještě jeden ročník prochodila v normálním oblečení. A zařekla se, že příští rok už to bude jiné.<br />
Do příštího ročníku se mi opravdu podařilo sehnat si hned několik modelů. A jak už jsem popsala v dřívějším blogu, začal se mi v hlavě rýsovat plán na vlastní obchůdek nebo půjčovnu - nejlépe obojí. Souhrou různých okolností jsem získala i určitý vstupní kapitál a mohla jsem začít.<br />
Rozhodla jsem se nic neuspěchat a razantně jsem odmítla bankovní úvěry a půjčky. Našla jsem si i dobrou práci na částečný úvazek. Nic mi tedy nebránilo začít si pomalu dělat skladové zásoby. Pomocí šikovného manžela a pár kamarádů vznikl malý e-shop, který postupně vylepšuji a vymazluji -<a href="http://lolitapodlipou.cz/">http://lolitapodlipou.cz</a> a tam se pomalu, ale jistě plní jednotlivé složky.<br />
Nic není samozřejmě hned profesionální. Teprve se učím jak své zboží fotit, přidávám možnosti platby a doručení, reaguji na žádosti o barvy, velikosti a typy. Také jsem přemýšlela o nějaké formě spolupráce s velkými hráči asijské módy. Mám už několik prověřených internetových obchodů a jen jsem vybírala, koho oslovím jako prvního. Nakonec se stal zázrak a jeden z těch obchodů mě oslovil sám. Takže od této chvíle - koho by oslovila nabídka stránek <a href="http://www.milanoo.com/">http://www.milanoo.com/</a>- neváhejte, oslovte mě a já vám vybraný kousek objednám a pak předám :) Samozřejmě, že za malinkou provizi - i tak to však bude pro vás o fous lepší - žádné stresy se zakládáním účtu, placením poštovného, jednáním s celním úřadem... to všechno udělám za vás. No není to super? Časem přidám i další e-shopy a rozšířím svou nabídku.<br />
Do plné profesionalizace mi zatím dost chybí... co ale není, může být. A tak snad do vánoc budu již alespoň částečným živnostníkem (i když... současnou práci si ponechám... mám ji ráda, baví mě a nevidím důvod, proč ji pouštět... vždyť můj obchůdek je spíš můj koníček, než práce).<br />
A jak je to u vás? Je vaše práce vaším koníčkem, nebo tajně pokukujete po jiné a jen vzdycháte?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-49043001106011824902015-06-12T09:22:00.000+02:002015-06-12T15:48:28.900+02:00Vycházka s invalidní vozíkem<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<span style="line-height: 100%;">Není
nad poklidnou procházku Prahou. S tím snad bude souhlasit každý
rodilý Pražák a většina přistěhovalců. A ještě lepší je
propojit ji s nějakým bohulibým účelem. Váhala jsem tudíž jen
chvilku, když mi manžel navrhl, abychom propojili oslavu našeho
výročí s pomocí sdružení Asistence. Přichystala jsem věci pro
nás i děti a vyrazili jsme do Stromovky.</span></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Tam
už byl hlouček lidí. Za drobný příspěvek si každý vyzvedl
tričko, jablíčko a něco k pití. Zadarmo si také šlo zapůjčit
invalidní vozík a na vlastní kůži si vyzkoušet, kterak se po
Praze jezdí postiženým. Josífka si hned jeden vozík vybrala a
nechtěla se z něj hnout. Nakonec se však nechala přesvědčit na
koloběžku a tak jsme vyrazili na trať. Pro zabavení Fanny nám
postačilo hrát cestou slovní fotbal.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1qAjauttSgQwZvyE6KTHh-lsnnD21W-huIU8vbMPB_v3rnPd-yLf-MzcZdkXKFO7TnNdiqpU9WbtIWJBFYKIlnBLmqSanhEE8vkTOA9R9b3F-sWQT7U5ao6EJm2J6WPSS17ZPGSvvnY_G/s1600/smes+034.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1qAjauttSgQwZvyE6KTHh-lsnnD21W-huIU8vbMPB_v3rnPd-yLf-MzcZdkXKFO7TnNdiqpU9WbtIWJBFYKIlnBLmqSanhEE8vkTOA9R9b3F-sWQT7U5ao6EJm2J6WPSS17ZPGSvvnY_G/s320/smes+034.JPG" width="240" /></a></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Krásné
počasí vylákalo ven i další iniciativy a tak se občas průvodů
sešlo víc na jednom místě. Josí se takhle zcela zamotala do
nějaké průvodu v oranžových trikách. Tvářila se ztraceně a
já se málem rozbrečela smíchy, když jsem zjistila, že to byl
průvod na pomoc ztraceným dětem. Holt si holka umí vybrat.
Fanynce dobrá nálada vydržela až na hrad. Tam už ji bolely
nožičky a nakonec vyváděla tak strašně, že jsme si od jednoho
z oficiálních asistentů půjčili invalidní vozík a zbytek cesty
se na něm holky střídaly.
</div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Ovládání
vozíku je náročné, ale s trochou praxe ho lze vypilovat. Cestu
jsem si užívala – až do momentu, kdy jsem si začala všímat
výrazu okolojdoucích. Ti netušili, že holky jsou v pořádku a že
se vezou na vozíku jen dneska. Tvářili se soucitně a div že
holkám nedávali sladkosti nebo peníze na přilepšenou. Což o to,
pro jednou jsem jejich pohledy zvládala celkem v pohodě... jak se
ale asi musí cítit rodiče opravdu postižených dětí? Chtějí
si užít příjemné odpoledne a jejich okolí jim neustále
nenápadně připomíná, že jsou na tom špatně a zaslouží si
jedině soucit. Co když je soucit to poslední, o co stojí? Co když
by radši uvítali pomoc do schodů, uvolnění místa v MHD nebo
lepší plánování nových staveb a komunikací?
</div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Nejhorší
byly křižovatky, málo času na přechodu a spousta obrubníků.
Trasa byla schválně vedena bezbariérově, přesto to bylo občas
dost obtížné. Lidé na chodníku se sice dokázali soucitně
podívat, ale že by trošku uhnuli stranou, aby šlo projet okolo...
to ne... to už by byl příliš velký zásah do jejich práv.
Nakonec se nám podařilo prokličkovat a dojet až pod Vyšehrad.
Teď už nám chyběl akorát ten největší krpál nahoru. Po
dlouhém handrkování jela ve vozíku Josífka (je lehčí) a Fanny
musela jít vedle. Fňukala a brečela a okolí nechápalo. Některé
z místních babiček se dívaly až ošklivě – zřejmě to
vypadlo, že zdravá sestřička závidí postižené vozíček a
nejradši by ji z něho vyhodila a vezla se sama. O to větší ryk
byl potom nahoře... kde Josí opustila vozík a k Fanynčinu zděšení
jsem si do něj sedla já! Teď zase všichni koukali na to, jak je
to smutné... taková mladá maminka... dvě děti... a je vozíčkář!
Ach ten život... Ještěže už jsme byli takřka v cíli.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjMAjxWdvf9WD1neVPmxwQBkYMAJW6Vwb6ictslbISqVqlEhiFpVRinUNNd0dSTVEd-a_t5Dxs2KXAaEv78Y2wHvnkspRf5B_mXo6UNvBim80xJH7LPk15atqdlkrtyoVtZaT5aJAgt09ad/s1600/smes+043.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjMAjxWdvf9WD1neVPmxwQBkYMAJW6Vwb6ictslbISqVqlEhiFpVRinUNNd0dSTVEd-a_t5Dxs2KXAaEv78Y2wHvnkspRf5B_mXo6UNvBim80xJH7LPk15atqdlkrtyoVtZaT5aJAgt09ad/s320/smes+043.JPG" width="320" /></a></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Tam
už hrála muzika, divadlo bylo v plném proudu, všude jídlo a
pití. Vrátili jsme vozík, trochu se najedli a napili a už se
pomalu chystali domů. Čekala nás ještě slavnostní večeře a
děti už rovnou zamířily do postýlek.</div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
Po
zpětném ohlédnutí hodnotím akci jako velmi vydařenou. Svačinka
a pití na cestu byl dobrý nápad, trička se líbila nám i dětem,
cesta byla dlouhá, ale zajímavá, cíl plný zajímavostí.
Finančně jsme také přispěli (a nebylo nás málo). Hlavně se
však širší veřejnost dozvěděla o tak zajímavém sdružení,
jako je Asistence. A to je rozhodně pozitivní.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjGeha_XJ-VA_rsb-_zzpjmV_XvlkHf2ZZb1S9O387GFRpjD69-dpzixD-gR3y2FiLl3FcTCqNzdxAQpm1D-Jk4r76bUrMJM1nSFAL_YUueXuusuCSVPbfN_QiOXCFpewtN8sc5BQGtGeVe/s1600/smes+047.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjGeha_XJ-VA_rsb-_zzpjmV_XvlkHf2ZZb1S9O387GFRpjD69-dpzixD-gR3y2FiLl3FcTCqNzdxAQpm1D-Jk4r76bUrMJM1nSFAL_YUueXuusuCSVPbfN_QiOXCFpewtN8sc5BQGtGeVe/s320/smes+047.JPG" width="240" /></a></div>
<div class="western" style="line-height: 100%; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-6609053613505712051.post-15252297901961276442015-03-16T12:58:00.000+01:002015-03-16T20:00:58.740+01:00Lolitin sen<br /><br />Každý z nás o něčem sní. Zvlášť sny o povolání jsou barvité a často se mění. Zkuste se zeptat dětí ve školce – každé už má nějakou kariéru nalinkovanou a myslí si, že jim žádná síla nezabrání v jejich plánech. Já osobně jsem tehdy chtěla být hlasatelkou v televizi. Dokonce jsem měla doma z hraček udělanou „obrazovku“ ve které jsem seděla s náručí papírků a četla jsem „zprávy“. S nástupem do školy jsem své plány opět změnila (chtěla jsem být profesorkou paleontologie) a po revoluci v 89 jsem revidovala znovu (knihovnice) a znovu (profesorka psychologie). Každá životní etapa přinesla nové ambice a cíle.<br /><br /><br />Moje známky nebyly zrovna ideální – rozhodla jsem se tudíž nic neriskovat a vzít to hezky od podlahy. Vyučila jsem se prodavačkou drobného zboží (tj. od papíru až po oblečení), dodělala si obchodní akademii a rok věnovala studiu angličtiny (završené složenou státnicí). Moje snaha dostat se na Filosofickou fakultu dopadla nevalně, zapojila jsem se tudíž do pracovního procesu. Tím jsem považovala svá studia za uzavřená a své sny za definitivně ztracené. Práce mi zabírala většinu dne, zvlášť v prvním zaměstnání jsem jela jako drak a (díky dojíždění až na letiště) jsem se domů jezdila opravdu jen vyspat. U druhé práce už jsem zvolnila a našla si i nějaké koníčky. Ve třetí práci jsem kariérně postoupila mezi management a pocítila, že mi ta vysoká trošku chybí. Mezi všemi těmi bc. a mgr. jsem se cítila lehce nepatřičně. Začala jsem se tudíž ohlížet po možnosti studia při práci.<br /><br /><br />Můj život pak vzal trochu rychlejší tempo a já najednou nastoupila do nové práce, vdala se a otěhotněla. Poměrně brzo jsem zjistila, že mám klidné dítě, které mi dává dostatek volného času pro sebe. Odvážně jsem se tudíž přihlásila znovu na vysokou školu. Přitom jsem hledala i nějakou brigádu a zároveň jsme zkoušeli druhé dítě. V jednom týdnu jsem se pak dozvěděla, že jsem přijata na Fakultu Humanitních studií, mám brigádu a jsem těhotná. Práci jsem pustila k vodě (to už by opravdu nešlo) a do školy jsem nastoupila s už pořádným bříškem. <br /><br /><br />Uplynuly skoro tři roky a já se měla vrátit zpátky do původní práce. Těšila jsem se, jen jsem se trochu obávala sladění všech povinností. Jako jediná reálná možnost se začal rýsovat částečný úvazek. Při zaměstnání mého muže se nešlo spoléhat na jeho pomoc s vyzvedáváním dětí ze školek a ještě jsem ani neměla dostudovány všechny semestry. Začala jsem tedy spřádat plány, kterak doplnit rodinný rozpočet o další peníze. Neměla jsem žádnou inspiraci, až najednou mi ji přihrálo samo nebe. Manžel se rozhodl mne potěšit a dovolil mi objednat si jedny šaty ve stylu lolita. Vzala jsem to důsledně a několik týdnů jsem prozkoumávala internet, hledala recenze a zkoumala materiály. Našla jsem stovky nádherný modelů. Spolu s Vráťou jsme vybrali tři finální modely. Z těch už nešlo vybrat jen jednoho favorita a nakonec jsem je objednala všechny. Při té příležitosti jsem poznamenala, že by bylo super mít vlastní půjčovnu, abych si mohla objednat všechny šaty a vždycky si je jen vyzkoušela a poslala dál. <br /><br /><br />Týdny šly dál a já si najednou uvědomila, že je to vlastně docela dobrý nápad. Udělala jsem si finanční rozvahu, plán a soupis nutných věcí a formulářů. Rozhodla jsem se, že by šlo o internetový obchod spojený s půjčovnou. Kromě lolita věcí bych přidala i potřeby pro cosplay, sběratelské materiály a asijskou módu vůbec. Když už bylo všechno naplánováno, začala jsem se na návrat do práce opravdu těšit. Jen jsem doufala, že přijmou změnu úvazku. Pár měsíců před nástupem jsem kontaktovala firmu. Proběhlo pár jednání, slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že se k nim vracet nebudu. Kdo by ale čekal drama, byl by zklamán. Přístup vedení byl výborný a spokojenost byla nakonec na obou stranách. <br /><br /><br />Jenže co teď? Měla jsem najednou takřka dostatečný kapitál na rozjetí podnikání, zároveň jsem však věděla, že první rok bude krušný (až ztrátový) a to si prostě se dvěma malými dětmi nemohu dovolit. Nakonec jsem se pokorně přihlásila na úřad práce, zrušila rezervaci v soukromé školce pro mladší dítě (žádná státní školka nebere děti v průběhu školního roku – buď od září nebo vůbec) a začala hledat půl úvazku někde jinde. Do té doby budu naskladňovat zboží, budovat si síť potencionálních klientů a šířit povědomí o obchodní značce. Některé ze svých starších věcí jsem vystavila na speciálních facebookovských stránkách (pro zájemce – hledejte „Lolita pod Lípou“) a patřičně oblečená jsem se začala objevovat i na conech. <br /><br /><br />Došlo taky na věštecká slova mé spolužačky z akademie. Už tehdy mi prorokovala, že budu mít svůj obchůdek (knihkupectví) a že budu vlastně nešťastná, když si někde nějakou knížku od mne koupí – budu se s ní totiž loučit jen s krajní nechutí. Teď to chápu – už jsem pár lolitích věcí prodala a vždy to bylo takřka se slzou v oku... nejradši bych jak drak ležela na svých pokladech a nikomu se ani nedovolila jich dotknout. Zároveň však chci udělat i svět ostatních lidí trochu barvitější a zajímavější. Stále mám v živé paměti stádnost davů v době komunismu a následný výbuch módy po revoluci. Lidé se s tím neuměly vypořádat a trvalo celé desetiletí, než se situace ustálila. A zase nastoupila stádnost. V dnešní době se těžko odliší teenager v Americe nebo Evropě. Jenom Asie se opravdu snaží jít si svou cestou – i za cenu posměchu a ukazování prstem. Harajuku fanoušci by mohli vyprávět. Každé vybočení z řady je tudíž ku prospěchu a mělo by se podporovat. A já budu jen ráda, když se někdo odhodlá být svůj a třeba i jen krok po kroku trochu oddálit od stáda. Nemusí to být hned celý goth lolita model. Stačí vkusné hodinky, náušnice, kabelka nebo kabátek. Však ono se to časem poddá a najednou to už nebude taková extravagance. <br /><br /><br />A jaké jsou vaše sny? Baví vás vaše práce, nebo ji děláte jen pro peníze a splacení hypotéky? A jak moc se v průběhu let měnily vaše cíle?Markétahttp://www.blogger.com/profile/00537692843746315996noreply@blogger.com0