Tak opět nastal
dlouho očekávaný čas a po našem sídlišti se začaly trousit
divné zjevy. Ne, svět se nezbláznil. To se jen na anime con sjela
celá banda cosplayerů. Z blízka i z dálky vážili svou cestu
celé davy lolitek, bojovníků, ninjů, herních postav aj. Některé
masky byly nenápadné. Jiné se dostaly až do médií. I naše
rodina se chtěla připojit k tomuto příjemnému bláznovství.
Vráťa od minule na nic nového nepřišel, spokojil se tedy s
Totoro čepicí. Já jsem si na dva dny připravila kostým alá
školačka a na druhé dva dny gothic lolitku. Hned první den se mi
také podařilo sehnat nádherná černá kočičí ouška a ty jsem
pak nosila po zbytek conu. Fanynka si vymyslela kostým víly
(dokonce si udělala i provizorní křídla) a Josífka vyfasovala
novou čepici s Kočkobusem (pro neznalé – dopravní prostředek z
pohádky Můj soused Totoro).
No, nezlákalo by vás to k návštěvě conu? |
První den začíná
obvykle nenápadně až líně. První přednášky jsou až od pěti
hodin odpoledne a program je spíše zahřívací. Babička tentokrát
přislíbila hlídání na všechny dny – přijet ale mohla až
chvíli před pátou hodinou. Vráťa se zasekl v práci a tak měl
dorazit s cca hodinovým zpožděním. Já jsem se rychle oblékla a
už jsem běžela k místu akce – vše se konalo v místní „modré“
škole. Už z dálky jsem viděla dlouhou frontu u vchodu. To mě
trochu zaskočilo – minulé ročníky byly většinou první den
poloprázdné. Doufala jsem však, že půjdu přednostním vchodem –
zaplaceno jsem měla už několik měsíců dopředu. Bohužel, ta
velká fronta byla plná předplacených vstupů. Naopak, nezaplaceno
měla jen hrstka lidí. Rozloučila jsem se tedy s vidinou přednášky
o crossdresingu ve světě otaku a postavila se do fronty. Zalitovala
jsem, že s sebou nemám nic na čtení. Naštěstí byl přede mnou
pán, který se také nudil a moc si chtěl povídat. Měl s sebou i
velice sympatickou slečnu... a byla jsem pak velice překvapená,
když se z ní vyklubala jeho dcera! Ať žijí správně trhlý
rodiny :) - není nad společné zájmy rodičů a dětí. V
příjemném rozhovoru čas rychle ubíhal a najednou se k nám
připojil i Vráťa. Dostihl mne kousek od vchodových dveří. Už
ruku v ruce jsme tudíž vešli do školy a rychle se přesunuli na
přednášku o japonských zahradách v anime i reálu. Po ní se
naše zájmy rozešly a já spěchala na yaoi přednášku, zatímco
Vráťu zaujala přednáška o japonských počítačích. Kupodivu
jsem za chvilku přišla za ním. Na yaoi bylo beznadějně plno a na
poslouchání od dveří jsem moc malinká. U počítačů bylo
naopak poloprázdno. Škoda, přednášející byl zajímavý a
dokázal mluvit tak, že jsem většině porozuměla i já – a to
se v počítačích příliš nevyznám. Při odchodu jsme si ještě
zběžně prošli zbylé místnosti (já si koupila ona ouška a
několik výtisků mangy) a spěchali jsme domů.
Tyhle kluky jsme drtivě porazili ve stolním fotbálku |
V pátek jsme ráno
přenechali děti babičce a šli se opět vzdělávat. První
přednáška nám opět unikla, zato jsem sehnala úplně úžasný
vějíř a že ho bylo v parnu učeben potřeba. Následovala zcela
bezchybná ukázka Bujinkan ninjutsu od Pavla Slavíka a jeho
učedníků. Po lehké pauze jsme si zašli na zvláštnosti heianské
šlechty. Zvláště nás tam zaujal fakt o přebujelé byrokracii té
doby. V učebně jsme rovnou zůstali i na cosplay v normálním
nošení. Alespoň jsem zjistila, že nejsem jediný blázen, který
pronáší prvky gothic lolity do normálního nošení. Jen mě
mrzí, jak málo lidí se drží poučení o tom, že cosplayovaná
postava by měla být podobná cosplayerovi. Není nic horšího, než
když se metráková gorila snaží přesvědčit své okolí, že
je křehká lesní víla. A že jsou tací lidé mezi námi. Následně
jsme víceméně zabloudili na další ukázku bojového stylu.
Netušili jsme však, že bude natolik zábavná, že se nám vůbec
nebude chtít jít domů. Přednášející měl zbraně všeho druhu
evidentně rád a jeho „dobrovolníky“ všichni litovali.
Rozhodně nikoho nešetřil. A já alespoň nyní vím, jak
zneškodnit i mnohem většího protivníka jen s pomocí svého
vějíře.
Tomuhle pánovi figuranta radši nedělejte |
V sobotu se nám
konečně podařilo stihnout hned první přednášku. Japonsko
období Bakumatsu bylo velice poučné. Jakožto milovník Kenshina,
jsem uvítala spoustu informací právě z toho období. Nechtělo se
nám potom jít pryč a rovnou jsme zůstali na další věc –
Antropomorfní anime postavičky. Přednášející má přezdívku
Zeny a vřele ho doporučuji. Místo přehršle informací šlo spíše
o bavící show. Díky němu musím nyní minimálně dvakrát denně
pouštět doma videoklip o tom, jak dělá liška (https://www.youtube.com/watch?v=-z2SEVeezWs). Následoval oběd a rychle na ukázku z tradičního japonského
tance. Dokonce jsme se naučili i kroky k jednomu skupinovému tanci
a dost nás to bavilo. Po tanci jsme se přesunuli na tlumočenou
přednášku. Potemnělý sál, dvojjazyčná mluva a Vráťovi
nepříliš známé téma však způsobilo, že začal klimbat.
Začala jsem ho tedy nenápadně ovívat, nutila jsem mu pití a
konec přednášky jsem opravdu uvítala. Přitom šlo o velice cenné
informace o bojovém umění. Hned po konci jsme se tudíž přesunuli
na Miss Advík. Trocha zábavy nám neuškodí. Pořadatelé už
dříve dovolili, aby se Miss zúčastnili i muži. Jen museli
dodržet pár pravidel – např. ženské oblečení, chování atd.
Nakonec se přihlásily jen dvě ženy a čtyři muži. Dívky se
zalekly silné konkurence a vůbec nedorazily. Na pódiu se tudíž
snažili jen muži. A byli výborní! Sváděli bišíka (bishonen
muž), tančili balet, předváděli volnou disciplínu. Škoda, že
výsledky měli být až druhý den – ráda bych věděla, kdo
vyhrál. V následné tombole jsme vyhráli pár maličkostí a
radost mi kazilo jen to, že jsem si někde odložila svůj vějíř
a nemohla ho najít. Náladu mi to zkazilo natolik, že jsem se ani
nenechala přemluvit na následný ples a šla domů.
S vějířem se dá bojovat i tančit |
Na poslední den
jsme se vypravili všichni – i děti a babička. Holky se
„namaskovaly“, babička prý jen počká venku a pohlídá
kočárek. Holky se všem líbily, zvlášť Josífku hodnotili jako
super roztomilou a kawai (či jak se to píše). Protáhli jsme je
celou školou a na chvilku se zasekli u tancování. Chtěla jsem
nakouknout i na jednu z přednášek, ale nedaleký pořadatel z toho
měl málem infarkt. Bylo to totiž trochu „lechtivější“ téma
a on se bál, že tam chci vzít i děti. Uklidnila jsem ho a radši
se pakovala pryč. Fanny se nás ještě pokoušela přemluvit, že
chce koupit jednoho obřího plyšáka (cosi mezi obyčejnou kočkou
a Kočkobusem), cena byla ale moc vysoká. Po odchodu dětí jsme se
šli dozvědět něco o počátcích japonské animace a jejím
vývoji do konce 90.-tých let. Přednáška byla dlouhá, oběd jsme
tudíž dali velice střídmý a rychle do velkého sálu na módní
přehlídku. Pohodlně jsme se usadili, nachystali foťák a čekali.
Pomalu se trousili i ostatní a pořád se nic nedělo. Show už měla
skoro deset minut běžet a nic. Ani žádný náznak začátku nebo
příprav. Najednou přišel pořadatel a řekl nám, že vyhlášení
výsledků soutěží bude až za půl hodiny. To nás zmátlo,
přehlídka měla být před vyhlášením. Pořadatele udivil
následný šum v davu a nakonec z něho vypadlo, že přehlídka
proběhla už před skoro půl hodinou – prý se neočekávaně
posunul program. Většina lidí vypadala docela naštvaně. Rychle
tedy vyslal zvědy a nakonec se mu podařilo sehnat skoro všechny
modelky a show se pro velký úspěch zopakovala. Velice nás to
potěšilo, bylo se totiž na co koukat. Pak už jsme ale opravdu
museli jít domů. Rychle jsem tedy vykoupila poslední zbytky yaoi
ze stánků a zamířila i ke stánku s plyšáky. Po chvilce otálení
Vráťa prohlásil, že by Fanynce toho velikýho plyšáka koupil.
Souhlasila jsem s ním, jen ta cena se mi moc nelíbila. Po krátkém
rozhovoru s prodavačem se mi podařilo usmlouvat alespoň malou
slevu a plyšák byl náš. Spokojeně jsme tedy opustili Advík.
Naše rodinka v akci |
Souhrn dojmů z
letošního ročníku: naše peněženky jsou o dost chudší, zato
moje knihovnička a plyšové sbírky holek jsou bohatší. Vějíř
se mi najít nepodařilo, ale inspiroval mě ke koupi nového na
internetu. Kvalita přednášek byla na velice dobré úrovni. Změny
v programu byly většinou prezentovány včas a za neuskutečněné
přednášky byla adekvátní náhrada. Za negativa mohu napsat
zhruba toto: con není vůbec propojen s okolím školy. Přitom by
stačilo málo – otevřít veřejnosti prostor za školou a
uspořádat tam třeba ohňostroj, vypouštění balonků, divadlo,
ukázky bojových umění apod. Také česká nakladatelství mě
zklamala. Zúčastnilo se jen jedno jediné. Čekala bych větší
zájem. Citelně mi taky chyběla oblíbená hodina tance - prý minulý rok nebyl takový zájem... no, já bych si klasické tance osvěžit potřebovala. Vzato kolem a kolem, byli jsme moc spokojení. Na příští
rok se můj lolita kostým opět trochu zdokonalí a třeba konečně
něco vymyslíme i pro Vráťu.
A co vy? Patříte
mezi otaku? Nebo vůbec nevíte, co to slovo znamená? A měli byste
odvahu procházet se Prahou v kostýmu nějaké kreslené postavy?
A tady je popis té byrokracie... ještě to u nás není tak zlý :) |