sobota 2. srpna 2014

Lolitka a Kočkobus

Tak opět nastal dlouho očekávaný čas a po našem sídlišti se začaly trousit divné zjevy. Ne, svět se nezbláznil. To se jen na anime con sjela celá banda cosplayerů. Z blízka i z dálky vážili svou cestu celé davy lolitek, bojovníků, ninjů, herních postav aj. Některé masky byly nenápadné. Jiné se dostaly až do médií. I naše rodina se chtěla připojit k tomuto příjemnému bláznovství. Vráťa od minule na nic nového nepřišel, spokojil se tedy s Totoro čepicí. Já jsem si na dva dny připravila kostým alá školačka a na druhé dva dny gothic lolitku. Hned první den se mi také podařilo sehnat nádherná černá kočičí ouška a ty jsem pak nosila po zbytek conu. Fanynka si vymyslela kostým víly (dokonce si udělala i provizorní křídla) a Josífka vyfasovala novou čepici s Kočkobusem (pro neznalé – dopravní prostředek z pohádky Můj soused Totoro).
No, nezlákalo by vás to k návštěvě conu?

První den začíná obvykle nenápadně až líně. První přednášky jsou až od pěti hodin odpoledne a program je spíše zahřívací. Babička tentokrát přislíbila hlídání na všechny dny – přijet ale mohla až chvíli před pátou hodinou. Vráťa se zasekl v práci a tak měl dorazit s cca hodinovým zpožděním. Já jsem se rychle oblékla a už jsem běžela k místu akce – vše se konalo v místní „modré“ škole. Už z dálky jsem viděla dlouhou frontu u vchodu. To mě trochu zaskočilo – minulé ročníky byly většinou první den poloprázdné. Doufala jsem však, že půjdu přednostním vchodem – zaplaceno jsem měla už několik měsíců dopředu. Bohužel, ta velká fronta byla plná předplacených vstupů. Naopak, nezaplaceno měla jen hrstka lidí. Rozloučila jsem se tedy s vidinou přednášky o crossdresingu ve světě otaku a postavila se do fronty. Zalitovala jsem, že s sebou nemám nic na čtení. Naštěstí byl přede mnou pán, který se také nudil a moc si chtěl povídat. Měl s sebou i velice sympatickou slečnu... a byla jsem pak velice překvapená, když se z ní vyklubala jeho dcera! Ať žijí správně trhlý rodiny :) - není nad společné zájmy rodičů a dětí. V příjemném rozhovoru čas rychle ubíhal a najednou se k nám připojil i Vráťa. Dostihl mne kousek od vchodových dveří. Už ruku v ruce jsme tudíž vešli do školy a rychle se přesunuli na přednášku o japonských zahradách v anime i reálu. Po ní se naše zájmy rozešly a já spěchala na yaoi přednášku, zatímco Vráťu zaujala přednáška o japonských počítačích. Kupodivu jsem za chvilku přišla za ním. Na yaoi bylo beznadějně plno a na poslouchání od dveří jsem moc malinká. U počítačů bylo naopak poloprázdno. Škoda, přednášející byl zajímavý a dokázal mluvit tak, že jsem většině porozuměla i já – a to se v počítačích příliš nevyznám. Při odchodu jsme si ještě zběžně prošli zbylé místnosti (já si koupila ona ouška a několik výtisků mangy) a spěchali jsme domů.
Tyhle kluky jsme drtivě porazili ve stolním fotbálku

V pátek jsme ráno přenechali děti babičce a šli se opět vzdělávat. První přednáška nám opět unikla, zato jsem sehnala úplně úžasný vějíř a že ho bylo v parnu učeben potřeba. Následovala zcela bezchybná ukázka Bujinkan ninjutsu od Pavla Slavíka a jeho učedníků. Po lehké pauze jsme si zašli na zvláštnosti heianské šlechty. Zvláště nás tam zaujal fakt o přebujelé byrokracii té doby. V učebně jsme rovnou zůstali i na cosplay v normálním nošení. Alespoň jsem zjistila, že nejsem jediný blázen, který pronáší prvky gothic lolity do normálního nošení. Jen mě mrzí, jak málo lidí se drží poučení o tom, že cosplayovaná postava by měla být podobná cosplayerovi. Není nic horšího, než když se metráková gorila snaží přesvědčit své okolí, že je křehká lesní víla. A že jsou tací lidé mezi námi. Následně jsme víceméně zabloudili na další ukázku bojového stylu. Netušili jsme však, že bude natolik zábavná, že se nám vůbec nebude chtít jít domů. Přednášející měl zbraně všeho druhu evidentně rád a jeho „dobrovolníky“ všichni litovali. Rozhodně nikoho nešetřil. A já alespoň nyní vím, jak zneškodnit i mnohem většího protivníka jen s pomocí svého vějíře.
Tomuhle pánovi figuranta radši nedělejte

V sobotu se nám konečně podařilo stihnout hned první přednášku. Japonsko období Bakumatsu bylo velice poučné. Jakožto milovník Kenshina, jsem uvítala spoustu informací právě z toho období. Nechtělo se nám potom jít pryč a rovnou jsme zůstali na další věc – Antropomorfní anime postavičky. Přednášející má přezdívku Zeny a vřele ho doporučuji. Místo přehršle informací šlo spíše o bavící show. Díky němu musím nyní minimálně dvakrát denně pouštět doma videoklip o tom, jak dělá liška (https://www.youtube.com/watch?v=-z2SEVeezWs). Následoval oběd a rychle na ukázku z tradičního japonského tance. Dokonce jsme se naučili i kroky k jednomu skupinovému tanci a dost nás to bavilo. Po tanci jsme se přesunuli na tlumočenou přednášku. Potemnělý sál, dvojjazyčná mluva a Vráťovi nepříliš známé téma však způsobilo, že začal klimbat. Začala jsem ho tedy nenápadně ovívat, nutila jsem mu pití a konec přednášky jsem opravdu uvítala. Přitom šlo o velice cenné informace o bojovém umění. Hned po konci jsme se tudíž přesunuli na Miss Advík. Trocha zábavy nám neuškodí. Pořadatelé už dříve dovolili, aby se Miss zúčastnili i muži. Jen museli dodržet pár pravidel – např. ženské oblečení, chování atd. Nakonec se přihlásily jen dvě ženy a čtyři muži. Dívky se zalekly silné konkurence a vůbec nedorazily. Na pódiu se tudíž snažili jen muži. A byli výborní! Sváděli bišíka (bishonen muž), tančili balet, předváděli volnou disciplínu. Škoda, že výsledky měli být až druhý den – ráda bych věděla, kdo vyhrál. V následné tombole jsme vyhráli pár maličkostí a radost mi kazilo jen to, že jsem si někde odložila svůj vějíř a nemohla ho najít. Náladu mi to zkazilo natolik, že jsem se ani nenechala přemluvit na následný ples a šla domů.
S vějířem se dá bojovat i tančit

Na poslední den jsme se vypravili všichni – i děti a babička. Holky se „namaskovaly“, babička prý jen počká venku a pohlídá kočárek. Holky se všem líbily, zvlášť Josífku hodnotili jako super roztomilou a kawai (či jak se to píše). Protáhli jsme je celou školou a na chvilku se zasekli u tancování. Chtěla jsem nakouknout i na jednu z přednášek, ale nedaleký pořadatel z toho měl málem infarkt. Bylo to totiž trochu „lechtivější“ téma a on se bál, že tam chci vzít i děti. Uklidnila jsem ho a radši se pakovala pryč. Fanny se nás ještě pokoušela přemluvit, že chce koupit jednoho obřího plyšáka (cosi mezi obyčejnou kočkou a Kočkobusem), cena byla ale moc vysoká. Po odchodu dětí jsme se šli dozvědět něco o počátcích japonské animace a jejím vývoji do konce 90.-tých let. Přednáška byla dlouhá, oběd jsme tudíž dali velice střídmý a rychle do velkého sálu na módní přehlídku. Pohodlně jsme se usadili, nachystali foťák a čekali. Pomalu se trousili i ostatní a pořád se nic nedělo. Show už měla skoro deset minut běžet a nic. Ani žádný náznak začátku nebo příprav. Najednou přišel pořadatel a řekl nám, že vyhlášení výsledků soutěží bude až za půl hodiny. To nás zmátlo, přehlídka měla být před vyhlášením. Pořadatele udivil následný šum v davu a nakonec z něho vypadlo, že přehlídka proběhla už před skoro půl hodinou – prý se neočekávaně posunul program. Většina lidí vypadala docela naštvaně. Rychle tedy vyslal zvědy a nakonec se mu podařilo sehnat skoro všechny modelky a show se pro velký úspěch zopakovala. Velice nás to potěšilo, bylo se totiž na co koukat. Pak už jsme ale opravdu museli jít domů. Rychle jsem tedy vykoupila poslední zbytky yaoi ze stánků a zamířila i ke stánku s plyšáky. Po chvilce otálení Vráťa prohlásil, že by Fanynce toho velikýho plyšáka koupil. Souhlasila jsem s ním, jen ta cena se mi moc nelíbila. Po krátkém rozhovoru s prodavačem se mi podařilo usmlouvat alespoň malou slevu a plyšák byl náš. Spokojeně jsme tedy opustili Advík.
Naše rodinka v akci

Souhrn dojmů z letošního ročníku: naše peněženky jsou o dost chudší, zato moje knihovnička a plyšové sbírky holek jsou bohatší. Vějíř se mi najít nepodařilo, ale inspiroval mě ke koupi nového na internetu. Kvalita přednášek byla na velice dobré úrovni. Změny v programu byly většinou prezentovány včas a za neuskutečněné přednášky byla adekvátní náhrada. Za negativa mohu napsat zhruba toto: con není vůbec propojen s okolím školy. Přitom by stačilo málo – otevřít veřejnosti prostor za školou a uspořádat tam třeba ohňostroj, vypouštění balonků, divadlo, ukázky bojových umění apod. Také česká nakladatelství mě zklamala. Zúčastnilo se jen jedno jediné. Čekala bych větší zájem. Citelně mi taky chyběla oblíbená hodina tance - prý minulý rok nebyl takový zájem... no, já bych si klasické tance osvěžit potřebovala. Vzato kolem a kolem, byli jsme moc spokojení. Na příští rok se můj lolita kostým opět trochu zdokonalí a třeba konečně něco vymyslíme i pro Vráťu.
A co vy? Patříte mezi otaku? Nebo vůbec nevíte, co to slovo znamená? A měli byste odvahu procházet se Prahou v kostýmu nějaké kreslené postavy?
A tady je popis té byrokracie... ještě to u nás není tak zlý :)