Když jsme se nastěhovali, vypadali jsme jako zcela běžný pár mladých novomanželů. V paneláku se dlouho žádné byty neprodávaly a tak tu máme poměrně stálé osazenstvo. Byli jsme tudíž nevědomky pod drobnohledem. Brzy si babičky všimly, že nějak podezřele často vytahujeme z bytu kola. No co, jsou mladí, však ono je to s dětma přejde. Taky mi (nevím jak Vráťovi) hádali všichni o deset let míň - to potěší. Když se provalilo, že jezdím už s malým pasažérem v bříšku, kupodivu to vyvolalo spíše kladné reakce. Pohyb je přece pro nastávající maminku zdravý a jízdu na kole doporučují i někteří odborníci. Jen rodina pod náma si ťukala kapku posměšně na čelo, ale těm se nelíbí nic z toho co uděláme (včetně výběru jmen, barvy kočárku, stylu muziky aj.).
Na novorozenou holčičku se během procházek chodily koukat všechny místní drbny. A hned: "Kdepak má malá dudlíčka, že on jí vypadl?" Ale kdež, Fanynka ho nikdy nechtěla cucat. Babičky zajásaly: "No to máte o starost míň, jen to vydržte." Jak jsme poprvé zapřáhli vozík za kolo, seběhly se jak vosy. "To je úžasná věc, to za nás nebylo, my jsme vozily děti jen tak na nosiči za zády. A to jezdíte určitě i pod stan, že jo? A na vandry? A budete jezdit i v zimě?" Otázek bylo hodně, odsouzení žádné. Jen ať se prý holka otužuje a zvyká si. Není lepší věc, než vidět hýbající se rodiče.
Když jsem čekala druhé dítě, babičky mě litovaly. Co si prý teď počnu - jak teď budem děti vozit? Dvojvozík jim vyrazil dech. A zvlášť, když samy viděly rozzářené tváře našich holčiček. To, že ani druhá dcera nechce dudlík, už braly jako samozřejmou věc a jen se ujišťovaly, že jí ho ani nebudeme nutit.
 | |
| No, úměrně ke svému věku se sice nechovám, ale ďiblík snad taky ještě nejsem :o) |
Úcta okolí ještě vzrostla, když párkrát viděly, že starší dcerka je vedena láskyplně, ale zároveň i pevně. Žádné zbytečné fňukání, hodně běhání, čekání u přechodu, pomoc s nákupem. Nevím jak vám, ale mě tohle všechno nepřijde nijak "jiné, vyjímečné ani úžasné"... pouze normální. Když dítě zakopne a spadne tak se k němu neženu jak blázen (ťuťuňuňu nebolí to?), ale v klidu počkám, jestli dokáže vstát samo. A se smíchem se zeptám, jestli náhodou nechytilo toho zajíce (pointu jsem Fanny nemusela nikdy vysvětlovat - přišlo jí to k smíchu už napoprvé a teď už sama hlásí, že zase utekl). Nebezpečí v okolí jsem jí několikrát vysvětlila (pomohl i večerníček Krteček) a teď už se nebojím jí pustit z dohledu a v poklidu tlačit kočárek daleko od ní. V obchodě mi zmizí hned u vchodu a sama si mě najde během nakupování (v košíčku už má přitom "svůj" nákup - to, co jsme se předem domluvily). Plínky už má jen na noc - kdo by přece běhal venku v mokrých kalhotkách, ne?
 | |
| Fanynka je "tatánek" a chce mu být podobná i v oblékání. |
Samozřejmě, že je u nás občas i nesouhlasný křik. Moje děti jsou hodné, nikoli svaté. Občas přistane i nějaká výchovná na zadeček. Přesto dostanu večer vždycky pusinku a objetí a dokonce už řekla ono sladké: "Mám ráda maminku." Snad to takhle půjde i s tou mladší. Josífka ke své starší sestřičce vzhlíží jak na božstvo, tak by mi to mohlo projít.
A sousedky? Každý den mi mávají ze své vyhřívací lavičky a občas zaslechnu, jak říkají nějaké své známé: "To je ona! Její děti nemají dudlík, jezdí všude na kole a podívejte se na ty holčičky - jak panenky!" Taky se nějak dozvěděly, že manžel dělá i pro Auto*Mat a kdykoliv je v Metru nějaký článek o něm, hned ho mám ve schránce. U dveří už nám taky zazvonily tři veliké panenky, které jsou evidentně starší než já. Celkem vzato jsme se tu nakonec uchytili dobře. Sídliště jsou většinou anonymní, panelák vždycky ale byl a bude jen taková vesnice nastojáka. A my jsme si tu vybudovali velice slušné renomé.
 | |
| Však já vám ještě jednou ukážu! |
