Začalo to vlastně nevinně. Přišla jsem domů z odpolední směny až po desáté večer. Holky slastně spinkaly a Vráťa se jen tak lehce zmínil o tom, že Fanny odpoledne spadla na koloběžce a trošku si odřela nos. Zašla jsem do pokojíčku, ale spinkala spokojeně, dýchala normálně a bez nejmenších potíží. Bez nejmenšího zaváhání jsem tudíž šla spát i já.
Ráno jsem si holku prohlédla líp. Nosík byl odřený opravdu jen trošku. Zato na kořeni nosu byla pořádná modřina. Trošku jsem ji prohmatala a holka se nijak nebránila – prý to vůbec nebolí. V pohodě se taky vysmrkala a nemá prý ani potíž nosem dýchat. S trochou obav jsem ji poslala do školky. Sama jsem měla den volna (po plně pracovním víkendu) a hodlala ho využít k pochůzkám po úřadech a prací v domácnosti. Den probíhal klidně až do okamžiku, když jsem přišla do školky.
Paní učitelka měla už ve dveřích ustaraný výraz. Holka pro změnu hrála v obličeji všemi barvami. Nos byl napuchlý a modřina obří. „Musíte s ní dneska zajít k lékaři. Nejlépe na rentgen!!“ Holka se cukala, že jí nic není. No co, cestou domů jdeme okolo dětské doktorky – nemá sice ordinační hodiny, ale mohla by nás někam nasměrovat (až do Krče na pohotovost se mi po minulé zkušenosti nechtělo).
Nejdřív jsme prošly okolo dětské chirurgie – bohužel zrovna neordinoval. V dětské čekárně zrovna byla sestřička. Jen se koukla na Fanny a vůbec jsem nemusela říkat, proč tam jdeme. Řekla, že zlomené to od pohledu asi není, ale ať zkusíme ORL, které je o patro výš. Tam se na nás taky podívala jen sestřička. Úplně se zděsila a řekla, že bez snímku z rentgenu nás za doktorem ani nepustí. Ať jedeme okamžitě do nemocnice. Cestou domů jsem zalarmovala svojí mámu a napsala sms Vráťovi. Holky dostaly zmrzlinu (malý úplatek před nepříjemnostmi), sbalila jsem svačinu, vodu a dostatek peněz do nemocnice (minule jsem byla těžce nepřipravená) a šly jsme babičce naproti. Josífka byla zmatená a plakala, protože se jí to vůbec nelíbilo. Fanny si držela oblíbeného plyšáčka a tvářila se statečně a odhodlaně. Na metru dostaly marcipánový úplatek, Josí byla předána babičce a já jela s Fanny do nemocnice. Cestou jsem se jí snažila jemně připravit na to, že vyšetření může být i bolestivé, ale že je to nezbytné. Vysvětlila jsem jí přiměřeně rentgen a další nezbytnosti. Tvářila se bojovně a říkala, že to vydrží. Hlavně měla radost, že nejedeme autem a tak jí nebude zlobit žaludek.
V nemocnici jsem hned u vchodu zkušeně zaplatila poplatek 90,- . Po paměti jsem zamířila k dětské pohotovosti. Tam bylo zamčeno a přivolaná sestra mě odpálkovala s tím, že pohotovost otvírá až v sedm hodin (bylo teprve šest). Koukala jsem asi dost překvapeně, hlavou se mi honilo, co mám jako hodinu s holkou dělat? To se mám jít projít nebo sednout do kavárny? Po chvilce trapného ticha (já se totiž na odpověď nezmohla) se pořádně na holku podívala a řekla: „Vy stejně potřebujete na rentgen. Jděte do pavilonu B3.“ A naznačila směr. Vydaly jsme se na cestu a Fanny cestou četla názvy a čísla pavilonů. Konečně jsme našly B3. Zamčeno a napsáno, že vchod je bokem – a šipka. Která ovšem k žádnému vchodu nevedla. Zato byl vedle pavilon B4 a na něm nápis „Dětská chirurgie“. Na dveřích bylo ovšem upozornění, že dovnitř musíme přes pavilon B5. Grrrrrrr.... Ten naštěstí nebyl daleko. A konečně nebyl zamčený. Uvnitř jsme našly kartotéku a v ní milou sestřičku. Podívala se na Fanny a hned říkala. „Vy jdete asi na rentgen, že ano?“ a poslala nás chodbou dál. Pak na nás ještě zavolala: „A žádanku máte?“ Ehm... jakou žádanku? Bez žádanky z ORL nás prý neošetří. Jenže nám na ORL řekli, že bez rentgenu neošetří oni nás. Sestřička koukala velice překvapeně. Co prý to bylo za divnou ordinaci??? Nicméně se nad námi slitovala, odvedla nás ven a ukázala nám cestu na nemocniční pohotovost ORL. Tam prý dostaneme žádanku a s ní se vrátíme na rentgen. Tuhle pohotovost jsme našly raz dva. Nedávno jsme tu byly s ouškem. Fanny se mě ptala, jestli si jí doktorka bude pamatovat a jestli budeme zase tak dlouho čekat. Naštěstí byla čekárna skoro prázdná. Sestřička v kartotéce se podívala na Fanny a bylo jí jasné, proč tam jsme. Jen se ptala, kdo nás posílá. Nechtěla jsem jí říct úplně celou odyseu, tak jsem to svedla na dětskou doktorku – že se bojí, jestli nemá holka zlomený nos. Sestřička se na mě přísně podívala: „Dětská doktorka se bojí. A vy se jako nebojíte?!?“ „Ani ne, spinkala klidně.“ „Cože?!? On se jí ten úraz stal už včera?!? A vy sem jdete až dneska?!? Měla jste přijít ihned po úrazu, může to být vážné!“ „Když já přišla z práce až v noci a to už děti spaly.“ Ještě chvíli na mě pohledem metala blesky, ale pak se s tím smířila. Když jsme čekaly na vyšetření, volal Vráťa. Jestli má přijít nebo jet domů za Josífkou. Zeptala jsem se Fanny a chtěla mít tátu u sebe. Než přijel, dostaly jsme se na řadu. Doktorka si Fanny pořádně prohlédla, koukla do nosu, pusy i oušek a vyptala se na vše okolo úrazu. Pak vypsala žádanku a poslala nás na rentgen. V čekárně už byl Vráťa a Fanny měla hned lepší náladu (a začala před tátou i trošku machrovat). V místnosti s rentgenem musela být sama. Šla jsem s ní dovnitř, vysvětlila jsem jí co ji čeká, pomohla jí na vyšetřovací lůžko a pak už jsem musela do čekací kabinky. Zevnitř jsem slyšela doktorku, jak holku pečlivě instruuje a trnula jsem, jestli bude všechno v pořádku. Konečně mě pustili za ní a mohli jsme i s tátou jít zase zpátky na ORL. Snímky prý pošlou doktorce elektronicky do počítače. Fanynka byla trochu zklamaná, že jí je neukázali hned. V čekárně na ORL už na nás čekaly a šli jsme na řadu takřka ihned. Tentokrát chtěla jít Fanny s tátou a tak jsem zůstala v čekárně a hlídala jsem věci. Z ordinace přišla Fanny celá natěšená. Paní doktorka jí dovolila se podívat na fotky její lebky! Jupí, je první ve školce, kdo viděl svojí lebku! Zlomenina žádná, ani naštípnutí. Výsledný verdikt byl, že má jenom modřinu, máme ledovat a dodržovat klidový režim. Už zvesela jsme vyrazili na cestu domů. Tam už čekala nervózní babička a smutná Josífka. Rozveselila se hned, jak jsme vešli do dveří. Nakonec si s Fanny štěbetala v pokojíčku až do noci.
Suma sumárum to dopadlo dobře. Holka má spoustu nových zážitků, nic vážného se jí nestalo a do budoucna má cenné poučení o tom, kterak se nemá jezdit na koloběžce. Za tu chvíli nepohodlí to snad stálo – příště si už dá mnohem větší pozor ;) . Jen já mám teď velice smíšené pocity z naší místní ORL. Už dvakrát nás odeslali z čekárny do nemocnice bez řádného ošetření a vlastně i zbytečně. Stálo nás to nervy, peníze i čas. A co vy? Máte důvěru ve své místní doktory, nebo také válčíte?
