Ach, ta koloběžka...

Tak jsme se rozhodli, že je načase naučit naší starší dceru na další způsob dopravy. Chodit a běhat umí perfektně, na plastovém odrážedle řádí jako blázen, větší odrážedlo (tzv. First bike) už taky opanovala, tříkolku si zatím oťukává. Nyní nastal čas na koloběžku. Po delší diskuzi jsme se rozhodli pro variantu se třemi kolečky - jedno vepředu a dvě vzadu. Protože je to holka, vybrali jsme model s košíčkem na řidítkách. Jen barvu jsme pro jistotu zvolili neutrální žlutou.
Manžel ji smontoval během naší nepřítomnosti. Čekala na Fanynku hned za dveřma a ta ihned poznala, že tahle novinka je její. Nejraději by se na ní projela ihned, bylo ale už dost hodin a musela jít spát. Během spánku na ní zapomněla, během dne si ale vzpomněla. Do košíku nanesla magnetky s oblíbeným krtečkem a chvíli si pohrávala s myšlenkou, že přidá i figurky indiánů. Její aktivitu jsem vítala, odpoledne nás čekala cesta k doktorovi a já si naivně myslela, že s koloběžkou budeme rychlejší. Zhruba půl hodiny před odjezdem mě napadlo, že holka vlastně na koloběžce neumí. Ukázala jsem jí tedy základy a tiše doufala, že je prostě talent.... no... není. Koloběžku se jí podařilo převrátit hned cestou k výtahu. Překvapilo jí to a vypadala rozladěně. Přesto se jí odmítla vzdát a že se pojede.

Ještě plná optimismu

Venku před barákem nastalo peklo. Na rozdíl od odrážedel, koloběžka prostě odmítala jezdit sama. Řidítka se zdála veliká, noha se nechtěla držet na správném místě a odrážení bylo zoufale namáhavé. Po pár krocích se začala Fanny hystericky vztekat a dokonce hodila koloběžku na zem. Magnetky se rozsypali po dlaždicích a moje nervy odtekly kamsi do kanálu. Zato sousedi se královsky bavili. Hlavně sousedky :o). Nechala jsem jí pár minut a pak jsem rázně zavelela k odchodu zpátky domů. Vzteklý řev se nesl celým panelákem a neutichal. Doma jsem ji nechala odejít k ní do pokoje a oznámila, že zůstáváme doma a k žádnýmu doktorovi se nejde. Pro normální dítě by to asi bylo spíš dobrou zprávou, Fanny má ale doktory ráda a vždycky se těší (zvlášť, když vyšetřovaná má být Josífka). Rychle tedy spolkla slzy a že už prý bude hodná. Navrhla jsem jí jízdu na odrážedle, koloběžka prý ale má přednost. Souhlasila jsem pouze pod podmínkou, že při dalším mrštění na zem poputuje koloběžka rovnou k popelnici. To zabralo.
Druhý pokus začal dobře. Fanynka se chvíli snažila, pak šla vedle koloběžky a chvilku jsem jí nechala stát na prkýnku a pomáhala jsem jí táhnutím za držadlo (to se jí obzvlášť líbilo). V parku už nás tlačil čas a já ji nalákala na svezení na kočárku. Novinka zatím poputovala do kočárku se slibem, že se sveze cestou z vyšetření. Cestou zpátky opět vyzkoušela jízdu a pak už jen koloběžku vedla vedle sebe. Rozhodla jsem se tedy, že jí zase trochu povozím. Těžká chyba....těžká! Fanynce se jízda bez námahy zalíbila. Zato moje rameno začalo protestovat. Musela se tedy začít odrážet. Náhlá fyzická námaha se jí ale nelíbila a rozhodla se to dát velice hlasitě najevo. Přes celé sídliště se nesl ryk naší (většinou sladké) dívenky. "Máma pomoct, maminkááááááá!" A slzy, nudle, křik. Zkusila jsem jí to vysvětlit - marně. Zabít jsem jí nemohla. Zmlátit by nemělo význam. Popadla jsem tedy tu zpropadenou věc a zamířila rychlým krokem k domovu. Dítě běželo za mnou a přes závoj slz skoro nevidělo. V parku jsem zastavila a předala jí ten kolečkový krám. Na chvilku se zaradovala, že se pojede. A ejhle... maminka pořád trvala na tom, že se musí odrážet sama. Postavila se tedy doprostřed chodníku, obě nohy na koloběžce a řvala a řvala a řvala....
Já jsem se posadila na lavičku a pohupovala kočárek. Josífka kupodivu usnula a její sestra jí v tom nijak nerušila. Vytáhla jsem časopis a nezúčastněně jsem si četla. Co taky dělat jinýho. Necítila jsem se na to, abych Fanynku odtáhla na koloběžce až domů a ona sama se odmítala pohnout byť i jen o centimetr. Takto jsme strávily skoro půl hodinu. Kolemjdoucí se rozdělili do tří kategorií: a) chápající úsměv - většinou to byly starší ženy (patrně měly kdysi podobné trable s dětmi), b) škodolibý úsměv - většinou manželské páry (úsměv typu - hele, ona má ještě horší dítě než je to naše), c) pohoršeně zvednuté obočí - bez věkových či jiných specifik (tato část obecenstva také měla nutkavou potřebu ptát se Fanynky, kdo jí ubližuje a mě se ptát, co se děje). Když jsem dočetla časopis, utřela jsem Fanny obličej a začala tlačit kočárek směrem k domovu. Fanny zůstala stát jak přikovaná a jen zvýšila hlasitost. Po pár metrech se rozhodla, že ujede aspoň kousek. Každý metr byl ale vyvážen ohlušujícím řevem. Vydržela jsem to jen kousek. Pak jsem se od ní nechala dojet a důrazně oznámila, že pojede na kočárku a koloběžka se poveze v něm. Pro dnešek s pokusy končíme a do parku pojedeme znovu zítra a o víkendu i s tatínkem. To se Fanny rozsvítili očička. Příslib, že v sobotu táta ukáže, jak se má správně jezdit, udělal divy. Ještě trochu fňukající si stoupla na stupátko u kočárku a mohly jsme jet.
Zbytek cestování už proběhl bez potíží, v obchodě se chovala přímo vzorně a doma už se na mně usmívala přímo andělsky. Před spaním si ještě zkusila zajezdit po předsíni a nakonec si zaparkovala koloběžku v pokojíčku - hned vedle postýlky - na dosah ruky. Přes pootevřené dveře jsem jí slyšela, kterak líčí plyšákům, že je to dárek od tatínka a že už umí jezdit. No, uvidíme zítra :o).

Zmatený den

Tak už dlouho jsem se necítila jako zmatená včela. Až dneska. Během poslední návštěvy doktorky jsem si s hrůzou uvědomila, že čas mé mateřské se nenávratně chýlí ke konci. Když jsem byla doma s Fanny, musela jsem se rozhodnout poměrně rychle, kolik let zůstanu doma. Při nestihnutí termínu by mi dobu určil stát a nešlo by to změnit. Tak jsem si přichystala doklady a rozhodla se, že se tam dnes vypravím. Zároveň se konaly trhy a ještě mi přisla sms, že si mám v servisu vyzvednout nové dálkové ovládání k televizi.
Během dne měla dorazit babička, těšila jsem se tedy, že mi trochu vypomůže. Pomalu se blížilo poledne a babička nikde. Zato se blížila bouřka. Odpoledne jsem se rozhodla, že už se nedá čekat a musíme ven. Jak jsem se sehnula k Josífce bylo jasné, že bude velké přebalování. Ještěže jsme byly ještě doma. Mezitím zavolala babička a že se potkáme až na trhu. No co, úřad zvládnu i sama (haha). Naložila jsem Fanny na stupačku ke kočárku, usmlouvala, že nakoupit pribiňáčky půjdeme až cestou domů a vyrazily jsme. Úřad se mi podařilo minout a několik dlouhých minut jsem bloudila sídlištěm - a to za téměř neustálého řevu nespolupracující Josífky. Přitom jsem prošla okolo vchodových dveří! Naštěstí jsem se rychle zorientovala a už jsem byla tam. Prvním šokem bylo to, že požadované formuláře nebyly ve stojanech. Tak jsem se rozhodla, že si najdu občanku a postavím se do fronty. A ejhle... občanka byla v peněžence a ta.... ehm... doma na stole. Takže s holkou zpátky na kočárek a rychle domů. Jediná útěcha bylo to, že aspoň Josífka tou dobu sladce spinkala. Při úprku domu už Fanny trochu vzdorovala, že chce pobíhat. Jízda už jí nebavila. Přesto jsme dojely až domů.
Doma jsem popadla doklady a peníze a rychle zpátky na úřad. Hned pod barákem jsme potkaly babičku a svět byl o něco veselejší. Fanynka pobíhala kolem kočárku, Josífka spinkala a my si mohly povídat. Fanynčino nadšení zbrzdil akorát ošklivě vypadající pád - odnesla to odřená brada. Přesto jsme na úřad došly v dobré náladě. 
Ohledně rodičovské dovolené se objevilo hodně změn. Najednou nebyl žádný časový limit, sama si musím určit měsíční dávku a i dobu čerpání. Ve své dnešní zmatenosti jsem dlouho nemohla pochopit princip, úřednice musela mít svatou trpělivost. Nejvíc mě dostalo, že na formuláři k žádosti musí být i podpis otce. Co když se rodiče zrovna rozvádějí? Nebo otec uteče dlouhodobě do ciziny? Co má potom chudák matka dělat? Ať žije úřední šiml... i když... ve všech státech to asi bude stejné - co si tak pamatuju, tak můj bratr musel v Lucemburku ukazovat doklady i své ženy, když chtěl přihlásit své auto. Každopádně jsem zjistila, že jsem se hnala pro doklady zbytečně - dneska mi byly k ničemu.
Jak jsme vyšly z budovy bylo mi jasné, že musím předělat své plány. Obloha byla černá a blížilo se výhružné hřmění. Bouřky nemám ráda a k smrti se jich bojím. Poslala jsem tedy svou mámu a děti k nám domů a sama jsem vyrazila do servisu pro dálkové ovládání. Na trhu jsem se chtěla stavit až cestou zpátky. V servisu se tvářili mile... až do okamžiku, kdy jsem zjistila, že nemám reklamační formulář, který jsem minule dostala. Tak nic, postačí prý občanka. A ta byla kde? Hádejte! Ach ano.... zůstala v kočárku, který si odvezla máma. Hmmm... v zoufalství jsem vytáhla už neplatnou kartu Isic. Pro jistotu jsem přihodila i kartu pojištěnce VZP. Slečna v servisu protočila panenky, ale nakonec se slitovala. Mezi zuby drtila cosi o nezodpovědných lidech, ovladač ale vydala.
Teď už scházely akorát koláče z trhu. Znovu jsem se podívala do peněženky. Smutně na mně koukaly dvě poslední bankovky. Na to, abych šla na trh jenom pro pečivo, jsem neměla nervy. Rozhodla jsem se tedy pro tentokrát dítě ošidit a koupit něco cestou. Přímo u východu z metra je slušná pekárna - moje spása. Fanynka byla nadšená a pustila se do něj okamžitě. Josífce jsem stačila jen já.
Teď, když obě spí, mohu zkonstatovat, že jsem sice uběhaná, ale šťastná. Konečně máme po roce užívání funkční dálkový ovladač, podmínky pro rodičovskou dovolenou jsem pochopila, formulář je doma a schází ho akorát vyplnit a získala jsem i záminku pro jízdu na trh v sobotu. A Fanynka využila příležitosti a vyškemrala si výlet za babičkou. A ta bouřka nakonec nepřišla :o).

Sálající Fanny

Tak touhle dobou jsem měla být již lehce ovíněná a pomalu zjišťovat, koho na firmě vůbec znám. Místo toho hlídám čas a tak trochu se klepu strachy o starší dcerku.

Na nemoci u nás v rodině nejsme zvyklí. Já osobně mám stabilně teplotu nastavenou na 35,4 a zvyšuje se jen v extrémních případech. I Fanynka ji má nařízenou na nižší teplotu. Za své necelé tři roky se jí zvýšila jen dvakrát. Poprvé to bylo těsně po prvním očkování a trvalo to pouze pár hodin. Podruhé to byla nějaká viróza a trvala necelý den. Proto mě pořádně vyděsilo dnešní dopoledne. Ještě ráno vstala Fanynka plná nadšení. Čekala nás cesta vlakem a celý víkend mimo Prahu. Plánovala houpačky, tancování, tátu spícího na louce. Běhala okolo televize a opakovala básničku z dětského pořadu. Během reklamní pauzy už ale vypadala nějak unaveně. Při zpívánkách si dokonce lehla (udělala si v obýváku pelíšek z čerstvě usušené vyprané peřiny a polštáře). To byl u ní nezvyklý jev. Navíc byla písnička o indiánech – čekala bych, že si přinese své figurky a bude taky tancovat. Místo toho se přikryla dekou a jen smutně koukala. Blížilo se poledne a tak jsem postavila na oběd. Během vaření jsem jí zkusmo položila ruku na čelo – a zase rychle ucukla. Dítě doslova hořelo. Doběhla jsem pro teploměr a začala jí měřit. Ciferník se zastavil na šílených 39,2! Nebylo divu, že se skoro nedokázala pohnout. V cuku letu jsem vypnula sporák, oblékla obě dcery a sebe a vyrazila k doktorce. Fanynka se těšila – naši doktorku má moc ráda a už se viděla v její čekárně (zvlášť v domečku na hraní).

V čekárně Josífce sladce usnula v kočárku a my mohly k paní doktorce. Nastal menší zádrhel s jejím teploměrem. Ukazoval pouze 36,6. Holka ale pořád žhnula a tvářičky měla červený. Doktorka ji prohlédla (podívat se do pusinky stálo trochu násilí) a doporučila nám Paralen a Nurofen – a v pondělí případnou kontrolu. Fanny dostala ještě na cestu domů lízátko a vyrazily jsme zpátky do tepla. Doma padla bez protestů zpátky do peřin a já jí ještě jednou přeměřila. Opět měla přes třicetdevět. Změřila jsem i sebe a hodnota byla 36,0. Dala jsem tedy Fanny první dávku sirupu a vpravila do ní i trochu oběda. Z práce jsem odvolala Vráťu a zavolala i své kolegyni a zrušila naší účast na firemním výletě. Fanynka nevypadala jako někdo, kdo by vydržel tři hodiny ve vlaku a pak dva dny někde v chatce.

Vráťa nám přivezl čerstvé potraviny a pak se také natáhl na gauč. Tak jsem tu měla těch spících Růženek hned několik. Josífka se tvářila zdravě, tak snad se jí stonání její sestřičky nijak nedotkne. Fanny většinu dne prospala a trochu čilejší byla až k večeru. Přesto uvítala, že už se jdou čistit zoubky a do postýlky. Smutně si nechala změřit teplotu („A udělá to píp?“) - sirup si dala skoro s chutí. Usnula během několika minut. Kde je to moje hyperaktivní koťátko? Snad se jí vrátí nálada už zítra.