Umíte šlapat?

Už jsem psala, že Fanny touží po normálním kole se šlapkami. Koloběžka nudí, odrážedlo je pro prťata, já chci být jako táta! Co na tom, že holka šlapky vyzkoušela jen jednou (na tehdy příliš velké tříkolce) a nepodařilo se jí pohnout se z místa.
Jaké bylo její zklamání, když se poprvé posadila na kolo. Naštěstí to bylo na výstavě a tak mohla svést neúspěch na nevyhovující typ kola. Ve skutečnosti prostě nechápala funkci šlapek. Z jejího dětského pohledu táta prostě položí nohy na šlapky a ono to jede samo. Žádná nutnost se odrážet. To musí být paráda. A ono ne! Šlapky se prostě nechtěly pohnout a kolo se bez pohybu navíc naklánělo a padalo.
Zklamání prohloubilo to, že babička s dědou jí zakoupli dětské kolo a to (ačkoli bylo nádherné) se také nechtělo samo rozjet. Už i Fanny si uvědomovala, že chyba bude asi v ní. Na kolo tedy na nějakou dobu zanevřela. Až jednou nastal zlom. Na návštěvě u kamarádky objevila její tříkolku. Jednalo se o jiný typ - ten, který má šlapky umístěné na předním kole. Je u něj tedy jasně vidět spojitost mezi šlapáním a pohybem kolečka. Vizuální kontrola byla lepší než tisíc slov a její tvář se rozjasnila (a ujela i pár kroků). Hned druhý den jsem musela přinést odvrženou tříkolku z balkonu. Padal tam na ni prach od toho okamžiku, kdy dostala své první odrážedlo.
Teď se na ni konečně vrhla. Na první pohled vypadá jako kolo, šlapky pohánějí kolečka pomocí řetězu a je na principu "furtšlapu" tj. nešlapeš = stojíš, šlápneš dozadu = couváš. Navíc u ní nehrozí pád kvůli ztrátě rovnováhy. Se zkušební jízdou venku jsem trochu váhala (po zkušenostech s první jízdou na koloběžce). Nakonec jsem se podvolila a pořádně promyslela trasu. Zvolila jsem nenáročnou procházku a vyčlenila si na to celé odpoledne. Venku bylo navíc krásně.
Začátek nebyl zrovna šťastný. Fanny chtěla tříkolku k výtahu dostrkat stylem odrážedla. A ejhle, teď tu šlapky překážely. Trochu se zamračila, ale nenechala se odradit. Venku už pomohl terén (a donekonečna opakované: "Nohy musíš dát na šlapky."). Mírný svah přímo vybízel k jízdě. Absence brzdy jí vyváděla z míry, nutnost šlápnutí dozadu naštěstí pochopila rychle. Jen se bude muset tatínek podívat na nastavení sedla, seděla na tom trochu zkrouceně. Trochu potíží také přinesl její styl jízdy. Urputně sledovala svoje nohy na šlapkách a zapomínala se dívat kam že to vlastně jede. Připomínala první pokusy o tanec v tanečních. Každý si jistě pamatuje, kterak se místo na partnera díval na vlastní špičky nohou a zoufale se snažil svůj protějšek nepokopat. Také do kopce jí to zatím moc nejde a pak musí pomoci maminka.

pravá, levá, pravá, levá... pořád šlapat :o)

S trochou úsilí však zvládla celou projížďku a ani to netrvalo moc dlouho. Za svou snahu dostala sladkou odměnu a už se hnala domů. Na příští vycházku si vyžádala koloběžku, asi chtěla dát nohám trochu odpočinku. Tak uvidíme, je možné, že v létě se už bude prohánět po sídlišti na opravdovém kole jako drak.

Jen chvilka nepozornosti

Vždycky jsem se považovala za matku dbalou bezpečnosti. Vařím zásadně na dvou zadních plotýnkách, ubrusy jsem dala do šuplíku, stůl má zaoblené rohy a zbylé ostré hrany jsem po narození první dcery polepila. Také různé čaje a horké nápoje dávám sobě i návštěvám skoro doprostřed vysokého stolu, polévka se u nás skoro nevede. I v ostatních ohledech jsem byt zabezpečila tak, abych mohla v klidu třeba i vynést koš a nechat tu holky samotné bez rizika.
Různých popálenin a opařenin jsem se bála i tak (zvlášť po seznámení s několika opravdu efektně popálenými jedinci). Přesto i já jsem dokázala udělat téměř fatální chybu. A to to začalo tak nevinně.
Dopoledne jsem zavezla obě holky na hlídání ke známé a vyrazila za povinnostmi. Cestou zpátky jsem si koupila i něco k jídlu a pití a v dobré náladě se vrátila. Všechny (já, hostitelka, její dcera a moje dvě holky) jsme začaly uďobávat jídlo a já si nechala uvařit čaj. Měla jsem s sebou sice kolu, ale přišlo mi vhodnější přijmout nabízený čaj. Hrnek jsem si pak postavila na konferenční stolek a Josífku si vzala do náruče.
Po nějaké době mazlení jsem se už chtěla napít. Abych holku nepolila, postavila jsem jí na zem. Trochu jsem usrkla a zkonstatovala, že to k pití ještě moc není. Posunula jsem hrnek víc ke středu stolu a otočila se k hostitelce. Najednou slyším tiché "ťuk" a nervy drásající zoufalý výkřik. Pak už se mi všechno slilo do jedné velké šmouhy a až dodatečně jsem si dávala dohromady co jsem vlastně dělala. Vyskočila jsem z gauče, chytla holku za ruku a druhou rukou odtáhla mokrou látku bodíčka dál od těla. Poponesla jsem jí kousek od stolu a položila na podlahu. Jednou rukou jsem stále držela látku dál od těla, tou druhou jsem servala bodíčko přes ramínka dolů a pak ho sundala rovnou i s punčocháčema. Nějaký knoflíky mě nezajímaly, ani jsem se nestarala o to, jestli náhodou oblečení zcela nerozervu. Hlavně aby už bylo všechno pryč z tělíčka. Josífka stále zoufale plakala a na hrudníčku a bříšku se kůže zabarvila do růžova. Naše hostitelka na mě cosi volala, ale moc jsem ji nevnímala. Mám pocit, že jsem jen odpovídala zoufalým "Ne, ne, ne... není!" Pravděpodobně se mě ptala, jestli je všechno v pořádku. To už i ona startovala a běžela do koupelny připravit sprchu.  Já jsem Josífce sundala i plínku (chtěla jsem se přesvědčit, že čaj nenatekl pod ní) a nahou jí rychle nesla do vany. Tam šup pod sprchu a řev se změnil ze zoufalého na nesouhlasný. Nic naplat, schladit se to muselo. Přiběhly za náma i holky, ale poslaly jsme je pryč. Pro Fanny to musel být taky šok, pravděpodobně vůbec nechápala, co se stalo. Jen jsme doufaly, že holky nenapadne proběhnout se tou louží čaje na podlaze.
Sprchovaly jsme Josífku jen krátce. U takhle malých dětí se musí dát pozor i na nechtěné podchlazení. Pak jsem jí zabalila do ručníku a už pomaličku jí nesla zpátky do obýváku. V náručí se pomalu uklidňovala a pláč pomalu mizel. Dokonce mi i trochu "zanadávala" (tj. podmračeně se na mě koukala a cosi mi drmolila miminkovštinou a trochu i ručičkou šermovala mým směrem). Zatímco hostitelka likvidovala rozlitý čaj, já jsem se zatajeným dechem položila Josífku na gauč a rozevřela ručník. Od prsíček až po pupík měla kůži narůžovělou. Jí to evidentně nevadilo. Začala zkoumat prstíky na nohou a vychutnávala si neobvyklou nahotu. Dostala jsem speciální krém na opruzeniny (apod.) a postiženou část jsem jí namazala. V tu chvíli jsem ocenila, že jsme na návštěvě zrovna u zdravotní sestřičky. I tak jsem byla rozhozená a návštěva brzo skončila. Stejně už byl pomalu čas k odchodu. Suché oblečení jsem měla kupodivu s sebou (tušila jsem nějakou kalamitu, ale tipovala jsem to jen na počůrání), holku jsem tedy převlékla a jelo se domů. Tam jsem jí ještě celou promazala Panthenolem (nějaký s extra velkým množstvím Aloe vera - máme ho v lékárničce pořád, mám obličej permanentně spálený od začátku jara až do zimy) a dala jí spinkat. Už si mnula očička a touhle dobou už byla zvyklá být v postýlce. Jak jsem jí tak mazala, všimla jsem si, že původní skrvna se podstatně zmenšila a teď už byla růžová jen na jedné straně hrudníčku (cca velikost její dlaně). To mě trochu uklidnilo a nechala jsem jí se vyspat.
Spala dlouho, skoro tři hodiny. Po přebalení jsem jí znovu namazala hrudníček. Flek byl zase o něco menší. Šly jsme nakoupit a rovnou domů. Původně jsem chtěla jít i za doktorkou, ale pak jsem si to rozmyslela. Touhle dobou tam měla nemocné děti a holky se zrovna dostaly z virózy. Rozhodla jsem se tedy, že ráno zavolám doktorce a konečně domluvím očkování a rovnou jí řeknu o té nehodě a dohodnu si termín na dobu, kdy tam nebudou nemocní. Obě holky večer usnuly bez potíží a Josífka dokonce na bříšku. V noci jsem jí ještě párkrát promazala a holka celou noc v klidu prospinkala.
Teprve okolo desátá večer mne dohnal šok. Seděla jsem u počítače, koukala na fotku (kterou jsme vyfotily chvilku po vysprchování), klepala se a chtělo se mi zvracet. Před očima se mi míhaly obrázky možných následků, moje vnitřní já na mě křičelo nadávky a imaginárně mě tlouklo do hlavy. Navíc jsem byla sama doma - ani jsem to neměla s kým probrat. Manžel byl na konferenci až ve Vídni, máma na dovolené ve Švýcarsku, tchýně je online vyjímečně a touhle dobou už většinou spí. Dokonce ani z kamarádek nebyl nikdo po ruce. Usnout se mi podařilo až v jednu ráno.
Hned po probuzení jsem holce netrpělivě sundala oblečení. Kousíček pod bradavkou měla malinkatý růžový flíček. Jinak nic, prohlížela jsem jí skoro s lupou. Zkoumala jsem každý pupínek, každý centimetr kůže. Lochtalo jí to a vesele se smála. Už klidnější jsem zavolala doktorce a domluvila si termín na ten den odpoledne. Ta ji pak prohlédla a uklidnila mě, že je holka úplně v pořádku a žádnou opařeninu nemá. Rovnou jí oočkovala a jelo se domů. Do večera jí zmizela i ta malinká skvrnka a druhý den už nebyla žádná stopa po čaji. Při pohledu na bezchybnou kůži jsem se málem rozplakala. Celou jsem ji opusinkovala a přísahala si, že už nikdy nebudu tak nepozorná. Kupodivu si z toho vzala ponaučení i Fanynka. Když si teď dává skleničku s vodou na stůl, připomene mi, že si musí dát pozor, aby to na sebe nesvrhla sestřička. Je u toho tak roztomile vážná, že to pomalu rozhání mé chmury. A Josífka? Vypadá to, že si z toho neodnesla ani žádné trauma. Neděsí se pohledu na hrnek, spinká bez nejmenších potíží a při poslením mazání se dokonce lišácky smála a naváděla mě svojí ručičkou kde chce ještě namazat.
A co vy? Dáváte si pozor? Chováte se jinak doma a jinak na návštěvě?

Josífka po osprchování a namazání... na pravé straně je vidět politá kůže