sobota 29. prosince 2012

Jak vznikají noční můry

Vše začalo jako krásný výlet. Všichni jsme se hodili do gala, popadli dárky a vyrazili směr autobus. Vráťa hrdě tlačil kočárek, já si užívala volnosti (dokonce i kabelku jsem nonšalantně pohodila na kočárek) a Fanynka okolo nás kroužila na novém odrážedle/koloběžce. Počasí nám přálo, času bylo dost. Už jsme byli skoro na zastávce autobusu, když jsme zdálky viděli náš spoj. Nechtělo se mi čekat na další, popohnala jsem tedy celou rodinu do běhu.
A tady začalo neplánované drama. Vráťa i s kočárkem doběhl autobus bez potíží. Já jsem měla v jedné ruce odrážedlo a druhou jsem držela za ruku Fanynku. Ta běžela rychle, najednou ale zakopla a přišel bolestivý pád. Lekla se, začala pobrekávat a chvilku mi trvalo, než jsem ji chytla pořádně do náruče a znovu se rozběhla. Vráťa už byl uvnitř autobusu a vypadalo to, že řidič na nás čeká. Nechal nás doběhnout až ke dveřím a těsně před nosem je zavřel. Nechápavě jsem na ně hleděla. Vráťa rychle mačkal tlačítko, já prosebně signalizovala směrem ke kabině. Po pár vteřinách se však autobus pohnul a odjel. Vráťa vytřeštil oči a Fanny spustila hysterický pláč. Autobus jí právě ukradl tatínka a mladší sestřičku!
Vyděšeně jsem sledovala odjíždějící autobus. Sedla jsem si i s dcerkou na lavičku a jen jí objímala. Té se nudle a slzy rozmazávaly po tváři a pláč jí otřásal celým tělíčkem. Všichni lidé v okolí ji soucitně pozorovali a kroutili hlavou nad chováním řidiče. Nabízí se otázka, proč to byla taková tragédie... další spoj měl jet už za deset minut. Mělo to ale několik důležitých háčků. Za 1. spolu s Vráťou (a kočárkem) odjela i má kabelka a já byla tudíž bez dokladů a nezbytné Opencard, za 2. neměla jsem ani peníze, za 3. v kabelce byl i mobil, za 4. neměla jsem ani klíče - abych se případně vrátila domů a za 5. ani jsem nevěděla, kam vlastně Vráťa jede. Náš cíl byla totiž sešlost u kamarádů a přesnou adresu znal jen on. Já jsem jen tušila, že je to někde u Petrovic a jede tam 125.
Nakonec jsem se rozhodla chvíli počkat, jestli se manžel nevrátí nějakým autobusem zpátky. Když už mi začínalo být zima (byla jsem poměrně nalehko, cesta měla původně trvat jen chvíli a já slavnostně vytáhla i krátké šaty) vydaly jsme se s Fanynkou směrem po trase autobusu. Jsem chodící magnet na revizory, tak se mi moc nechtělo jet načerno. Ušly jsme dvě zastávky. Fanny nepřestávala brečet a na cestu skoro ani neviděla. A já si najednou uvědomila, že nevím jak dál. Dostala jsem se do končin, kde se takřka nevyskytuji.
Nechala jsem ujet další 125, ale ani v té Vráťa nebyl. S těžkým srdcem jsem se rozhodla, že tu černou jízdu risknu. Fanynka se už začínala uklidňovat a já doufala, že to případnému revizorovi prostě nějak vysvětlím. Jen jsem se modlila, abych poznala výstupní zastávku. Autobus jel neznámou krajinou a já už si začínala zoufat. Pak jsem si ale všimla pár záchytných bodů a rychle jsme vystoupily. Našla jsem to! Vráťa na zastávce nebyl, ale jak jsem pak zjistila, tou dobou už mě hledal i s kamarádem na původní odjezdové zastávce. Fanynka byla šťastná, že aspoň sestřičku jsme našly a když potom dorazil i táta, byla v sedmém nebi. Pořádně se ho chytla a dobře půl hodiny se od něj odmítla vzdálit.
Cestou domů se držela kočárku jako klíště. Příjezd autobusu u ní vyvolal pláč a nervózně pofňukávala, dokud nebyli všichni usazení na sedačkách. Uklidnila se až po výstupu na domovské zastávce. Teď jen doufám, že sny bude mít klidné a při příštím cestování nebude hysterčit. A já si příště budu nechávat v kapse u bundy aspoň mobil.

čtvrtek 27. prosince 2012

Pomsta byla sladká!

Naše dcery se mají rády. Fanynka svou sestřičku hladí, pusinkuje a dokola opakuje, že má Fifi ráda. Její láska je však občas trochu destruktivní. Tlačí Josífku k zemi (miminka se přeci nemají pokoušet stát... mají se hezky plazit), tahá jí za ruce pryč od svých hraček, snaží se jí nakrmit (a vrazí jí přitom lžičku hluboko do krku), polívá jí vodou, snaží se tlačit kočárek. Josífka to většinou trpělivě snáší, jen občas se ozve zoufalé: "Mamááá!"
sesterské objetí

Dneska se však dočkala své pomsty. Hezky se navečeřela, nechala si dát pusinku od táty a zeširoka se smála na návštěvu v obýváku. Jak si tam tak stojím a držím jí v náručí, najednou se ozval divný zvuk. Josífka hodila celý obsah své večeře Fanynce z výšky na hlavu. Mířila opravdu přesně. Kromě Fanynčiny hlavy bylo blinkání už jen trošku na mém rukávu a jen lehounce i na podlaze.
Plakající Fanynku odvedl Vráťa do koupelny a já svěřila Josífku návštěvě. Na strýčka se už zase smála jako nevinný andílek. Když jsem uklidila podlahu i sebe dala jsem jí spinkat. Z postýlky se na mně šibalsky usmála a usnula téměř bez protestů. Zato Fanynka po koupeli ještě seděla na nočníku a fňukala: "Na hlavu se neblinká! Hlava se češe!" Náladu jí zachránilo akorát to, že konečně mohla vyzkoušet nový šampon od Ježíška.
Z této příhody plyne důležité poučení - i zdánlivě slabý oponent vás může pěkně překvapit. A dobře promyšlená a uleželá pomsta je nejlepší!