Poprvé na velkém conu

Naše rodina má ráda asijskou kulturu. Rádi si pouštíme filmy, anime i různé seriály. Mangy už nám zabraly skoro půlku knihovny. Chodíme na různé festivaly a cony a v šatníku se nám hromadí kimona, yukaty a cosplaye. Ke stejné vášni vedeme i obě naše děti.
A tak se jednoho dne muselo stát, že naše starší dcera poprvé šla na opravdu veliký con. Byl zaměřený spíše na filmy a comiksy, ale to nám tolik nevadilo. Vstupenky byly drahé, pojaly jsme to proto jako dámskou jízdu. Jako speciální překvápko jsem se rozhodla tajně připlatit za možnost nechat se vyfotit s mým oblíbeným hercem (snad to časem ocení i Fanny). Con nebyl vybrán náhodně - na jeho předchozí ročník jsme šli s manželem a byli jsme docela spokojeni. Teda, já jsem byla nadšená, na manžela to bylo trochu moc lidí a rámusu. Proto se nijak nebránil, že letos vynechá a užije se den klidu s mladší Josífkou.

Měsíce jsme ladily oblečení a doplňky. Nakonec nastal den D a my mohly vyrazit. Udělalo se dokonce i teplejší počasí, odpadl tedy problém s kabátem nebo bundou. Já jsem se nechala ustrojit do krásného starého kimona (obi si stále ještě vázat neumím – je to doména mého muže), odvážně jsem vytáhla bílé ponožky a lakované dřeváky na dvou špalíčkách. Fanny mi sebrala šaty alá japonská školačka a kárované punčocháče. Tatínek si udělal památeční fotografii a my šly.

Con se konal ve velké sportovní multifunkční hale. Bylo hned několik vstupů a u každého přísná bezpečnostní prohlídka. S holkou jsme se rozdělily a každá šla k jinému bezpečnostnímu rámu. Prošla jsem kontrolou a Fanny pořád nikde. Rozhlídla jsem se a vidím, že je hned za rámem a pracovník ostrahy se jí něco ptá. Přišla jsem blíž a zjistila, že pán zkouší různé jazyky a ve všech opakuje prosbu o otevření kabelky. Holka stojí, pusu dokořán a rozhlíží se po vnitřku haly. Přišla jsem k nim, šťouchla do dcery a zeptala se, co je za problém. Zavřela pusu a vrátila se do reality – pána z ostrahy prý vůbec 
neslyšela. Ukázala kabelku a já se omluvila, že je to její první velký con. Jen se usmál a pokýval hlavou, tohle se prý u mladších účastníků děje běžně.
Po prvním okouzlení jsem nás nanavigovala směr šatna. Odložily jsme tam přebytečnou vestičku a už jsme mohly zkoumat stánky. Měly jsme dost času, prošly jsme tudíž pár prodejních stánků a podívaly se pořádně na mapku akce. Rovnou jsme si stanovily bod, kde se budeme průběžně potkávat – obě jsme totiž chtěly jít na jiné přednášky, tak ať máme alespoň jedno místo určené. Zároveň jsme si ujasnily, kdy začíná talk show s hercem Christopherem Lambertem – to jsem rozhodně nechtěla minout a Fanny ho měla povinně se mnou. Prohodila jsem s ní i pár slov na téma „Jak požádat foceného o souhlas“ a „Základy slušného chování na conu“ a pomohla jí hned se vyfotit se skupinkou, která se jí moc líbila. Pak už byly formality vyřešeny a my se přesunuly každá na svou vlastní „zahajovací“ přednášku. Ta moje byla o problémech lidí s ADHD. Byla odborná, zajímavá a s lidským přístupem. Dost jsem se dozvěděla a moc se mi líbila. Jen bylo v sále nepříjemné horko. Moje utažené obi mi dělalo potíže a nepomohl ani velký kelímek coly a ovívání vějířem. Prostě jsem trpěla jak zvíře. Ke konci přednášky jsem cítila, že se mi motá hlava a dělá špatně od žaludku. No nic, malá procházka pomůže. To jsem si naivně myslela, jenže ono nic. Několikrát jsem se šla opláchnout na toaletu. Holka měla hlad, sedly jsme si tudíž ke stolečku... ona se ládovala, já zelenala. Po nějaké době už byl čas jít na talk show. Já byla pořád zelená a rozklepaná. Takhle přece nemůžu jít na následné focení! Co když se přiblížím k herci, pozdravím ho a rovnou pozvracím? Horko navíc způsobilo, že jsem krásně otekla v obličeji a
rázem jsem měla vizuálně tak deset kilo navíc. No, potěš koště. Za fyzické podpory dítěte a s plným kelímkem studeného pití v ruce jsem nakonec přeji jen došla do sálu, kde se měla konat talk show. Sál byl příjemně studený. Fanny se zachvěla zimou, já zatetelila blahem. Pohodlně jsme se usadily, obě odmítly sluchátka na simultánní překlad a čekaly jsme. Několik prvních řad bylo jen pro VIP hosty. My jsme seděly hned v řadě za nima, výhled jsme měly úžasný. Pro jistotu byly na obou stranách pódia velké obrazovky. Já byla natěšená jak malé kotě, dcera byla rezervovaná. Pár dní před conem jsme jí pustili Highlandera a kdysi dávno viděla i Mortal Kombat. Herec jí moc nezajímal, ale těšila se, že se
procvičí v angličtině.
Příchod Lamberta byl impozantní. Samozřejmě, že už je to starší pán, co si budeme povídat. Mluvil ale krásnou angličtinou (s jen lehkým francouzským přízvukem) a opravdu se snažil mluvit pomalu a srozumitelně. Byl milý, vtipný a snažil se zodpovědět všechny dotazy. I holka se občas zasmála a docela si rozhovor užívala. Nejvíc jí rozesmálo to, že skoro každý dotaz z publika začínal slovy: „Víte, Vy jste oblíbený herec mé maminky“... ostatně, i ona sem byla dotažena svojí maminkou :D . Jako jedno z posledních jeho sdělení publiku bylo, že je nadšený hlavně z toho, že je otcem dcery. Syna prý nikdy nechtěl (bál se, že by byl po něm a to by prý bylo strašné) a víceméně rozhovor ukončil tím, že
dcery jsou nejlepší. Po skončení show byl krátký čas na přesun na fotografování. Tam jsme se napoprvé zamíchaly do špatné fronty, ale brzo se vše vysvětlilo a my se trochu udýchané objevily před Mistrem. Toto označení si opravdu zasloužil. Já na poslední chvíli sebrala holce kšiltovku a donutila si trochu upravit vlasy, sama jsem na sebe trochu zapomněla. Těsně u focení navíc nebylo žádné zrcadlo, s tím jsem nepočítala. Taky jsem si od společného focení moc neslibovala - na většině conových fotek stojí herec, pak je mezera a pak teprve fanoušek. Tady nás vítal lehce unavený, nicméně optimismem sršící pán, který nás hned s napřaženou rukou vítal. Celá rozvrkočená a červenající se jsem se mu rychle představila a ukázala jsem na Fanny, že to je moje dcera a že má pravdu – dcery jsou opravdu lepší. To ho rozesmálo, chytil ji okolo ramen a postavil ji po své levici. Následně chytil za rameno mně a postavil si mě na pravou stranu. Pak nás obě čapnul za ramena (já ho chytla instinktivně okolo pasu), všichni jsme se usmáli a fotka byla na světě. Rozloučili jsme se, já mu ještě v rychlosti řekla, že můj nejmilejší film je Gunman (to ho opět rozesmálo a poděkoval mi) a šly jsme pryč. Fotku jsem dostala hned za
rohem. Fanny a Lambertovi to na ní moc sluší. Já jsem lehce odulá a vlasy mám rozdivočelé, ale jde to :) .

Po focení jsem rychle utíkala na přednášku populárního astronoma Jiřího Grygara. Není už sice nejmladší, stále mu to však myslí a umí nádherně přednášet. Dvouhodinovka utekla jako voda a nastal čas pro dotazy posluchačů. Po nich už ke stolku přicházeli ti stydlíni, kteří se báli přihlásit o slovo přede všemi. V tom mě napadlo, že by bylo krásné mít fotku i s ním. Opatrně jsem se zeptala organizátora, jestli by to bylo možné. Prý proč ne, pan doktor je prý uznalý a rád zapózuje. Zařadila jsem se tedy na konec fronty a trpělivě čekala. Když už na mne přišla řada, vznesla jsem svoji prosbu. Pan Grygar se lehce začervenal, ujistil se, že se nepřeslechl a pak se ochotně postavil na společnou fotku. V tu chvíli zbystřily dámy okolo. „Ono by se šlo s panem doktorem vyfotit? To fakt jde?“ Najednou vznikla fronta nová (cca deset dam různého stáří) a stále se lehce rdící Grygar dál nevěřícně pózoval na další a další fotografie. Já jsem odešla na místo srazu s Fanny – měly jsme proluku v přednáškách a tu jsme chtěly
zaplnit nakupováním.

Poctivě jsme chodily od stánku ke stánku, nevynechaly profesionály ani amatéry. Občas jsme si odběhly na přednášku. Fanny objevila reklamní stánek grafických tabletů – všechny modely si mohla vyzkoušet a zkusit si něco nakreslit. Nakonec jsem ji tam nechala zkoumat své možnosti a jela po vlastní ose. Na jednu přednášku mě Fanny dotáhla skoro násilím, že prý by se sama bála – bylo to o hororových komiksech. No, ona sama utekla po pár minutách, já vydržela až do konce a (proti svému přesvědčení) jsem si následně domů odnášela hned tři nové knihy. Jako poslední jsme si daly přednášku o strašidlech v Argentině a už tu byl večer a bylo pomalu nutné to zabalit, v šatně vyzvednout vestičku a vrátit se zpátky do šedivé reality. Ani jedné z nás se moc nechtělo. Po prvotním šoku si holka con opravdu užívala a od poloviny dne začala plánovat, jaký cosplay bude mít za rok ona. A to přitom na tenhle vůbec nechtěla nějaký cosplay mít. I do té vizáže alá japonská školačka jsem ji musela skoro
donutit. Nenudily jsme se ani cestou domů. Ve stejnou dobu se rozhodlo con opustit většina lidí. Metro tak bylo zaplněno zjevy ještě divnějšími, než jsme byly my. Cestou na con se holka styděla, cestou domů už byla klidná jak profík. Hrdě si nesla tašku s poklady a ani si nechtěla oblékat vestičku, aby nezapadl dojem z jejího oblečku. Skoro až do cílové stanice jsme debatovaly s pány podobného ražení a tak si připadala jak mezi svými. Doma jsme se obě vrhly na zbytek rodiny a hrdě ukazovaly své „ulovené“ poklady. Rozdaly jsme suvenýry a obě usínaly lehce s hlavou v oblacích. Manžel má radši menší cony a já osobně vlastně taky. Jednou za čas je ale dobré ubezpečit se, že je mezi námi mnohem více bláznů, pořádně se rozjet v nakupování a potkat se s nějakou velkou hvězdou. Na mladší Josífku by to asi bylo příliš náročné, ale kdo ví... třeba se k nám někdy taky přidá. A co vy? Jaké jsou vaše koníčky? Jste taky blázni?

Novoroční sen

    Málokdy se mi zdá sen, který bych chtěla zaznamenat. Tenhle si o to ale doslova říká. Už několik dní mám divočejší spaní, dokonce jsem se den předtím probudila a Josífka seděla tiše v polospánku u mé postele. Zachumlaná do peřiny a hlavu opřenou o matraci. Po mém jemném pohlazení se usmála a řekla: „Mami, já tě hlídám! Už jsem odrazila několik útoků!“ Je pravda, že ten den se mi spalo krásně a vzbudila jsem se až okolo desáté dopoledne.
    Další noc už mě ale nikdo nehlídal a podle toho to asi dopadlo. Sen začal poměrně nevinně. Celá rodina jedeme vlakem krásnou zasněženou krajinou. Je noc a vlak zastaví na pláni nedaleko lesa. Široko daleko žádná zastávka. Vylezu jen tak v pyžamu ven z vlaku a sednu si do sněhu. Kupodivu nestudí, skoro až hřeje. Vlak se najednou dává do pohybu a já sleduji jak mi mizí pryč – a s ním i Vráťa a holky. O ničem neví, protože tvrdě spí. Já nekřičím a neběžím, jen zmateně pozoruji ujíždějící vlak. Chápu, že jsem v průšvihu, ale oproti vší logice si znovu sedám na zasněžený násep a dělám si pohodlí ke spánku.
    Ráno se probudím a kupodivu je mi fajn a teplo. Sníh už je skoro pryč, zelená tráva je hebká a z dálky vidím v lese nějakou širokou cestu. Vydám se k ní, kam taky jít jinam. Cesta vede mírně dolů a občas zatáčí do pomalých oblouků. Les není hluboký a koupe se v sluneční záři. Trochu zebe, ale nevadí mi to – a to mám jen pyžamové tílko a kraťásky. Dokonce ani hlína a kamínky mi nevadí do bosých nohou. Nemám hlad ani žízeň, jde se mi lehounce a popohání mě zvědavost.
    Najednou jde v protisměru nějaký člověk. Od pohledu lesní dělník s širokým kloboukem, oblečený spíše do léta nebo jara. Mám nejasný pocit, že nejsem v Čechách a vlastně netuším, jakým jazykem dotyčného pozdravit. Rozhodnu se pro mezinárodní úsměv a pokývnutí hlavou. Pán na mě promluví divným jazykem a očividně mě taky zdraví. Po pár krocích mi dojde, že se otočil a s obavami v očích se za mnou vrací. Já se klidně rozhlížím po borůvkách nebo zajímavých kamíncích (poslední dobou často maluji na kamínky a ráda se po nich na procházkách koukám). Na pařezu je jich hned několik, chci si je vzít, ale něco mi říká, že by to bylo špatně. Vlastně takhle vypadají jak nějaká malá svatyně, radši jdu od nich pryč.
    V dobré náladě přicházím k městečku. Zpočátku vypadá spíše jako vesnice, ale jak už to u snů bývá rychle se mění v městečko jižanského typu. Uprostřed řeka, okolo cesty a spousta mostů a můstků. Jen ty silničky jsou nějaké divné. Pokaždé končí přímo u vchodových dveří nějakého domu, pak už je jen oblá zeď a nikam se nedá dojít. Vždy se musím vrátit na křižovatku a zkusit další cestu. Ta mě ale zase zavede ke dveřím. Copak se to město nedá projít? Nemá žádné náměstí? Lesník mě mezitím dojde a nyní už srozumitelně říká, že za žádnou cenu nesmím do těch domů vejít. Že se musím otočit a z města zase odejít – ukazuje směrem k cestě, která vede okolo rozestavěného domu a prudkým svahem nahoru. Nechce se mi, ale cítím naléhavou vážnost. Pán mě taky opatrně zabalí do prošívané deky, sotva v ní jdu. Ale mě je teplo, proč mě balí? To už se začíná šeřit a lidí je okolo mě víc. Někteří vykukují ze dveří a mračí se. Není mi jasné, jestli se mračí že jsem šla k nim, nebo že odcházím pryč. Za sebou slyším šeptaný rozhovor, kdy jeden z okolojdoucích mužů naléhavě upozorňuje lesáka, že mě musí rychle dostat z města pryč. Začínám mít strach a místo krásného dopoledne se scenérie mění na deštivý večer.
    Jdu směrem k rozestavěnému domu a z městečka se opět stává vesnička a následně takřka samota. Dům má základy a na nich dřevěné kůly a pouhé náčrty stěn. Okolo leží spousta stavebního materiálu. Uprostřed postává muž s lopatou. Vesele zdraví „mého“ lesáka a pár ostatních mužů, kteří se k nám přidali a doprovází mě. Všichni si ode mne udržují cca dvoumetrovou vzdálenost – připadám si jak uprostřed několika kružnic. Když jdu, jsem jak slunce a pánové jak planety okolo mne. Široko daleko žádná žena nebo dítě. Jen muži cca okolo čtyřicítky a víc.
    Jak procházím okolo stavby, pán s lopatou na mě mává. Volá, že mu mám jít pomoc, že to sám nezvládne. Prý už na mě delší dobu čeká a kde to vázne? Zdvořilost mi velí mu pomoct, ale můj průvodce nesouhlasně vrtí hlavou a staví se mezi mne a muže s lopatou. Jako kdyby mě popostrkoval dál do kopce.
    Ze široké cesty se stává sotva viditelná pěšina, kde překáží popadané stromy a nohy mi podkluzují v bahnu. Z oblohy neustále jemně poprchává, zase se mi chce strašně spát. Nejradši bych se tam stulila někde do křoví. Vysoko na kopci na konci cesty vidím další město. V oknem domů se svítí, vidím ruch a shon. Přesto mi nejde se škrábat nahoru. Opouštím cestu a jdu po trávě vedle, prudký kopec mě nutí se hodně předklonit a jít skoro po čtyřech. Volání muže s lopatou už ustalo a já najednou zjistím, že jdu sama. Všichni ostatní jsou hluboko pod kopcem. Chci to vzdát, ale najednou cítím, že mě někdo bere za ruku. Je to moje Josífka. Kde ta se tady vzala? Prý už je strašně unavená a nikam nechce. Tak to nejde holka, to by ses mi tady nastydla, jde se dál. Obě se škrábeme nahoru, Josífka fňuká a já ji tlačím, uklidňuji a konejším. Úplně zapomínám na svoji únavu a neochotu, soustřeďuji se jen na holku a na to, že tam nesmí za žádnou cenu zůstat.
    Najednou jsme obě nahoře a místo do nočního města vstupujeme do zářivého světla. Budí mě zvuk budíku a já zmateně koukám na tmavou ložnici. Celý byt ještě spí a vše je tak jak má být. Spala jsem sotva šest hodin a přesto se cítím jak po vydatném celonočním spánku. Jen mi něco říká, že bych ten obsah neměla rychle hodit za hlavu a zapomenout.

A co vy? Jaké máte sny? Píšete si je někdy?