Když jsem byla mladší (nemůžu říct menší - moc jsem nevyrostla ani v dospělosti), bylo nakupování jednoduché. Všechno stálo všude stejně. Jen pulty v krámě zely prázdnotou. Cena se dala ovlivnit snad jen touhou prodavačky po mírném úplatku. Za trs banánů, balíček hygienických potřeb nebo pár slušivých bot se patřilo nenápadně předat prodavači týden předem láhev něčeho dobrého, případně balíček kafe. Nakupování bylo občas dobrodružné, ale ve většině případů rutinní. Vše změnila revoluce. Obchody se zaplnily zbožím a začala řádit "neviditelná ruka trhu".
Vyrojily se slevy, letáky, reklamní akce. Dokud jsem studovala (a následně pracovala) slevy mě příliš nezajímaly. Běžné nákupy jsem neřešila, šlo se prostě do nejbližšího obchodu a tam se nakoupilo. Výhodné nabídky jsem sledovala tak leda u sezónních slev na oblečení. V duchu jsem se usmívala nad líčením babičky, která celý den pobíhala po sídlišti a nakupovala zásadně dle slev. Říkala jsem si, že ji to třeba baví. V důchodu má přeci času dost.
Svůj názor jsem změnila na rodičovské dovolené. Jak se ztenčilo moje konto, otázka rodinného rozpočtu se přede mnou objevila jako rudý signál. Najednou jsem si musela udělat rozvahu, hlídat každý účet, otáčet každou korunu třikrát. A objevila jsem krásu letáků. Zatímco ostatní si lepí na schránky samolepky, že reklamu nechtějí, já si procházím i letáky odložené bokem. Družstvo pořídilo kovový stojan, kde se hromadně ukládají. Každé pondělí se k němu vrhám s nadějí v oku. Úlovek si nesu domu a tam doslova čenichám po dobrém úlovku. Ještěže máme na sídlišti zástupce všech firem a nemusím tedy jezdit do města. S kočárkem si můžu dovolit jezdit po sídlišti tam a zpátky a hon po zboží propojit s procházkou pro Fanny. A když je ošklivé počasí, nastupuje internet. I na něm se dá sehnat spousta věcí v bazarech a na akcích.
Jen jednou týdně se trochu utrhnu a nakoupím na farmářském trhu. Pořád se spořit nedá. I když vláda nám chystá další a další překvapení a kdo ví, třeba se pro nás časem stane i farmářský trh něčím cenově nedostupným. Ale já jsem životní optimista. Všechno je přeci jen dočasné. Přijde čas, dítě (děti) odrostou a já nastoupím zase do práce. A zase bude (o fous) líp. Až zase do důchodu, pokud se ho dožijem. A najednou přijde na přetřes staré přísloví: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!
čtvrtek 24. února 2011
neděle 13. února 2011
Mediální hvězda
Už dříve jsem psala, jak krásný výlet se nám zadařil jednu neděli. A to jsem se nezmínila o neuvěřitelném závěru. Kola ještě nebyla uložena v naší předsíni a Vráťa už měl telefon. Že prý během dne řekl primátor Prahy cosi neuvěřitelného v televizi a tak potřebují odborníka do zítřejšího ranního zpravodajského bloku. A volba padla na něj. Naštěstí mu zaslali předem soupis otázek a mohl se tedy připravit. Ve studiu měl být už v šest ráno, moc času nebylo.
Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Nová veliká televize, manžel poprvé v živém vysílání a hned ve zpravodajské relaci České televize. Nechala jsem se tedy vzbudit spolu s ním, uvařila si horkou čokoládu a čekala u televize. Vráťa mi dokonce naladil program. Vysílání bylo zajímavé, slíbený rozhovor se ale pořád nekonal. Chilská expedice střídala horské vůdce, reklamy a videoklipy se skoro nedaly odlišit a dokonce došlo i na Raníček (opak Večerníčku). Jen Vráťa pořád nikde. A najednou volá, že už je v obchodě na cestě domů a co chci koupit k snídani. A jestli jsem ho viděla.... zakoktala jsem, že tam vůbec nebyl. To ho trochu rozhodilo.
Doma se vše vyjasnilo. Zatímco já se dívala na show na ČT1, moje drahá polovička byla zpovídána ve Studiu 6 na ČT24. Rozhovor se prý bude během dne ještě pouštět ze záznamu a v případě nouze bude i na internetu. Nechala jsem tedy zapnutou ČT24, rozhodnutá počkat si na reprízu.
Vráťovi mezitím začaly chodit mailové gratulace a volat kamarádi. Náhlý zájem ho vyvedl z míry a neustále puštěná televize mu moc nepomáhala. Navrhl tedy film - a to rovnou první díl Pána prstenů (prodlouženou verzi). No, co bych to dlouze rozepisovala - ten den jsme postupně viděli všechny tři díly a já tak neměla šanci na zopakování zpráv. Byl mi dovolen pouze internetový záznam. Tak jsem alespoň dodatečně mohla ocenit Vráťův debut a musím říct, že se rozhodně nemá za co stydět. Kdo ví, třeba se bude podobná situace opakovat a časem to pro něj bude jen další otravná rutina. Činnost Auto*Matu si pozitivní mediální zvyditelnění rozhodně zaslouží.
Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Nová veliká televize, manžel poprvé v živém vysílání a hned ve zpravodajské relaci České televize. Nechala jsem se tedy vzbudit spolu s ním, uvařila si horkou čokoládu a čekala u televize. Vráťa mi dokonce naladil program. Vysílání bylo zajímavé, slíbený rozhovor se ale pořád nekonal. Chilská expedice střídala horské vůdce, reklamy a videoklipy se skoro nedaly odlišit a dokonce došlo i na Raníček (opak Večerníčku). Jen Vráťa pořád nikde. A najednou volá, že už je v obchodě na cestě domů a co chci koupit k snídani. A jestli jsem ho viděla.... zakoktala jsem, že tam vůbec nebyl. To ho trochu rozhodilo.
Doma se vše vyjasnilo. Zatímco já se dívala na show na ČT1, moje drahá polovička byla zpovídána ve Studiu 6 na ČT24. Rozhovor se prý bude během dne ještě pouštět ze záznamu a v případě nouze bude i na internetu. Nechala jsem tedy zapnutou ČT24, rozhodnutá počkat si na reprízu.
Vráťovi mezitím začaly chodit mailové gratulace a volat kamarádi. Náhlý zájem ho vyvedl z míry a neustále puštěná televize mu moc nepomáhala. Navrhl tedy film - a to rovnou první díl Pána prstenů (prodlouženou verzi). No, co bych to dlouze rozepisovala - ten den jsme postupně viděli všechny tři díly a já tak neměla šanci na zopakování zpráv. Byl mi dovolen pouze internetový záznam. Tak jsem alespoň dodatečně mohla ocenit Vráťův debut a musím říct, že se rozhodně nemá za co stydět. Kdo ví, třeba se bude podobná situace opakovat a časem to pro něj bude jen další otravná rutina. Činnost Auto*Matu si pozitivní mediální zvyditelnění rozhodně zaslouží.
pátek 11. února 2011
Cesta k výtahu
Po dlouhém čekání se konečně dostavěl výtah na stanici Háje. A jeho kolaudace proběhla s plnou parádou. Primátor, tisk, občerstvení. Vlastně jsem slavnost neviděla, stačilo se však podívat na přípravy.
Počasí bylo celý den divoké a ani se mi nechtělo vyjet z domova. Fanny má navíc zvyk usínat okolo poledne a celá akce začínala přesně v jednu hodinu. Nakonec jsem se odhodlala, dala Fanynce svačinu, teple ji zabalila do kočárku a vyrazily jsme. Cestou jsme potkaly jinou maminku s kočárkem a kupodivu se daly do řeči. Dokonce došlo i na vyměňování telefonních čísel - to už bude moje druhá známá na tomto sídlišti, jupííí. Měla jsem ještě spoustu času, zašla jsem tedy nakoupit a až poté jsme dojely na metro. Tam už se chystala velká sláva. Všude zmatek, kravaťáci, chlebíčky, motající se lidi. Dva vybraní invalidé se střídavě vozili nahoru a dolů novým výtahem (asi zkouška na slavnostní otvírání). Vypadali šťastně jak děti na kolotoči. Jeden z pořádajících pánů se postavil do mé blízkosti a díval se patřičně hrdě. Zamířila jsem tedy k němu a zeptala se ho, kdy se plánuje stanice Opatov - když Háje už jsou hotové. Překvapeně se na mně zadíval a řekl, že to nemá tušení. A že by to bylo strašně drahé. Tak jsem ho upozornila, že na Opatově už výtah je - stačí ho trochu upravit a zpřístupnit veřejnosti. Zakoktal se, že výtah je služební, neodpovídá drážním předpisům a je přístupný jen na průkazku. Z celého rozhovoru vyplynulo, že výtah je vlastně připraven k provozu - musela by se ale vyčistit přístupová cesta, deaktivovat tlačítka do jiných podlaží (přístup pouze s klíčem) a zabezpečit pár drobností. Celkem by to stálo zlomek ceny právě dodělaného výtahu na Hájích. Nechat vybudovat nový výtah stojí milióny a trvá měsíce. Zprovoznit stávající výtah by stálo několik desítek tisíc a trvalo maximálně měsíc. Prosadit tuto variantu by trvalo léta a dost možná i stálo další tisíce na úplatcích.
Rozhovor mě trochu dopálil a chtěla jsem si počkat i na primátora Prahy. Pak jsem se ale podívala do kočárku. Fanynka si mnula očička, zívala a tvářila se celkově rozmrzele. Uvědomila jsem si, že touto dobou už bývá po obědě a chystá se spát. V mé duši bojovala zodpovědná matka s aktivistkou za práva kočárků. Vyhrála matka... přestala jsem čekat na politika, otočila jsem kočárek a vydala se k domovu. Domů jsme to stihly těsně před další dešťovou přeháňkou. A vlastně do dopadlo velice dobře. Na metru stojí nový výtah, neznámý úředník se alespoň zamyslel nad naší stanicí a já měla v telefonu číslo na novou možnou kamarádku.
Jen jednu věc moc nechápu - proč se dělala taková sláva kvůli jednomu novému výtahu. Že by postavení výtahu byla taková fuška, že se musí slavit s nejdůležitějším mužem Prahy?
Počasí bylo celý den divoké a ani se mi nechtělo vyjet z domova. Fanny má navíc zvyk usínat okolo poledne a celá akce začínala přesně v jednu hodinu. Nakonec jsem se odhodlala, dala Fanynce svačinu, teple ji zabalila do kočárku a vyrazily jsme. Cestou jsme potkaly jinou maminku s kočárkem a kupodivu se daly do řeči. Dokonce došlo i na vyměňování telefonních čísel - to už bude moje druhá známá na tomto sídlišti, jupííí. Měla jsem ještě spoustu času, zašla jsem tedy nakoupit a až poté jsme dojely na metro. Tam už se chystala velká sláva. Všude zmatek, kravaťáci, chlebíčky, motající se lidi. Dva vybraní invalidé se střídavě vozili nahoru a dolů novým výtahem (asi zkouška na slavnostní otvírání). Vypadali šťastně jak děti na kolotoči. Jeden z pořádajících pánů se postavil do mé blízkosti a díval se patřičně hrdě. Zamířila jsem tedy k němu a zeptala se ho, kdy se plánuje stanice Opatov - když Háje už jsou hotové. Překvapeně se na mně zadíval a řekl, že to nemá tušení. A že by to bylo strašně drahé. Tak jsem ho upozornila, že na Opatově už výtah je - stačí ho trochu upravit a zpřístupnit veřejnosti. Zakoktal se, že výtah je služební, neodpovídá drážním předpisům a je přístupný jen na průkazku. Z celého rozhovoru vyplynulo, že výtah je vlastně připraven k provozu - musela by se ale vyčistit přístupová cesta, deaktivovat tlačítka do jiných podlaží (přístup pouze s klíčem) a zabezpečit pár drobností. Celkem by to stálo zlomek ceny právě dodělaného výtahu na Hájích. Nechat vybudovat nový výtah stojí milióny a trvá měsíce. Zprovoznit stávající výtah by stálo několik desítek tisíc a trvalo maximálně měsíc. Prosadit tuto variantu by trvalo léta a dost možná i stálo další tisíce na úplatcích.
Rozhovor mě trochu dopálil a chtěla jsem si počkat i na primátora Prahy. Pak jsem se ale podívala do kočárku. Fanynka si mnula očička, zívala a tvářila se celkově rozmrzele. Uvědomila jsem si, že touto dobou už bývá po obědě a chystá se spát. V mé duši bojovala zodpovědná matka s aktivistkou za práva kočárků. Vyhrála matka... přestala jsem čekat na politika, otočila jsem kočárek a vydala se k domovu. Domů jsme to stihly těsně před další dešťovou přeháňkou. A vlastně do dopadlo velice dobře. Na metru stojí nový výtah, neznámý úředník se alespoň zamyslel nad naší stanicí a já měla v telefonu číslo na novou možnou kamarádku.
Jen jednu věc moc nechápu - proč se dělala taková sláva kvůli jednomu novému výtahu. Že by postavení výtahu byla taková fuška, že se musí slavit s nejdůležitějším mužem Prahy?
středa 9. února 2011
Koupě televize
Už delší dobu nám "odcházela" televize. Ze začátku nenápadně, občas zašuměl obraz nebo nefungovala část ovládání. Začala jsem tedy ťukat do Vráti, že by bylo záhodno opatřit novou. Bez valného výsledku, že prý se první koupí další kolo (čtvrté). Což o to, vybrané kolo se mi líbilo - novou televizi bych ale uvítala víc. Jednoho dne definitivně odešla část dálkového ovládání a na obraz se už skoro nedalo koukat. Začala jsem tedy vymýšlet náhradní řešení.
A pak se mi najednou sešlo dost peněz na novou televizku. Byla to sobota ráno a já začala uskutečňovat důmyslný plán. Předložila jsem Vráťovi několik letáků a tím ho přinutila se podívat i na internet a začít se zajímat o různé nabízené typy. Po několika hodinách našel několik favoritů a souhlasil s tím, že se na ně podíváme i v kameném obchodě. Odpoledne jsem měla předem domluvenou čajovnu s kamarádem, toho nešlo nevyužít. Dohodla jsem se tedy s Vráťou, že cestou z čajovny zajedeme všichni tři do nedalekého nákupního střediska a dáme hlavy dohromady. Kamarádovi jsem to raději řekla až cestou do čajovny.
Hned po vypití čaje jsme se oba vydali do obchodu. Tam za námi za chvilku dorazil i Vráťa s kočárkem a překvapenou Fanynkou. V tuhle dobu je přeci jen zvyklá už večeřet a pomalu usínat. Tolik lidí okolo se jí líbilo a dávala to najevo. Zvlášť v obchodě ji fascinovalo množství televizí a jejich velikosti. Oči jí zářily a já jí nosila v opatrné vzdálenosti. Vráťa si dával načas, silně potrápil prodavače, nakonec ale ukázal na tři televize a zeptal se i na můj názor. Na všech běžel stejný program, porovnávala jsem tedy kromě vzhledu televize i kvalitu a příjemnost obrazu. Technickou stránku jsem raději nechala na chlapech. Po chvíli váhání jsem vybrala favorita. Dokonce stála přesně tolik, kolik jsme měli hotově s sebou. Doslova jsem si tedy dupla nožkou a šli jsme k pokladně. Na skladě byl prý přesně jeden kus a tudíž jsme si ji mohli rovnou odvézt domů.
Zaplatili jsme a kluci šli k výdeji zboží. Já si s Fanny prohlížela dvd tituly, což mě přinutilo ještě jednou otevřít peněženku. Výdej totiž nějak moc dlouho trval. Zjistilo se totiž, že elektronický systém nějak zklamal a televize na skladě není... Navrhli jsme prodavači, že si vezmeme vystavený kousek - pokud bude se slevou. To se nakonec podařilo vyjednat a my se konečně vydali k domovu. Televize šla k Fanny na kočárek (ještěže nebyla moc těžká) a domů to bylo dvacet minut chůze po vedlejších ulicích. Kamarád bydlí hned naproti, během cesty se nám ho tedy podařilo přesvědčit, že se vlastně může stavit u nás doma, pomoci s vybalením a instalací a za odměnu si dáme vínečko a nový film. Nadchlo ho to a sám doběhl cestou pro víno a mňamky.
Doma jsem uložila holku do postýlky a kluci začali s vybalováním. Jsou zruční, podařilo se jim to rychle. Kamarád koupil velice dobré vínko (raději hned dvě láhve) a začalo se s popíjením . Akce byla vydařená a vlastně jsme skončili až okolo jedné hodiny ráno. Líp to ani dopadnout nemohlo - tak trochu jsem se bála, že tu televizi budeme kupovat ještě měsíc.
A pak se mi najednou sešlo dost peněz na novou televizku. Byla to sobota ráno a já začala uskutečňovat důmyslný plán. Předložila jsem Vráťovi několik letáků a tím ho přinutila se podívat i na internet a začít se zajímat o různé nabízené typy. Po několika hodinách našel několik favoritů a souhlasil s tím, že se na ně podíváme i v kameném obchodě. Odpoledne jsem měla předem domluvenou čajovnu s kamarádem, toho nešlo nevyužít. Dohodla jsem se tedy s Vráťou, že cestou z čajovny zajedeme všichni tři do nedalekého nákupního střediska a dáme hlavy dohromady. Kamarádovi jsem to raději řekla až cestou do čajovny.
Hned po vypití čaje jsme se oba vydali do obchodu. Tam za námi za chvilku dorazil i Vráťa s kočárkem a překvapenou Fanynkou. V tuhle dobu je přeci jen zvyklá už večeřet a pomalu usínat. Tolik lidí okolo se jí líbilo a dávala to najevo. Zvlášť v obchodě ji fascinovalo množství televizí a jejich velikosti. Oči jí zářily a já jí nosila v opatrné vzdálenosti. Vráťa si dával načas, silně potrápil prodavače, nakonec ale ukázal na tři televize a zeptal se i na můj názor. Na všech běžel stejný program, porovnávala jsem tedy kromě vzhledu televize i kvalitu a příjemnost obrazu. Technickou stránku jsem raději nechala na chlapech. Po chvíli váhání jsem vybrala favorita. Dokonce stála přesně tolik, kolik jsme měli hotově s sebou. Doslova jsem si tedy dupla nožkou a šli jsme k pokladně. Na skladě byl prý přesně jeden kus a tudíž jsme si ji mohli rovnou odvézt domů.
Zaplatili jsme a kluci šli k výdeji zboží. Já si s Fanny prohlížela dvd tituly, což mě přinutilo ještě jednou otevřít peněženku. Výdej totiž nějak moc dlouho trval. Zjistilo se totiž, že elektronický systém nějak zklamal a televize na skladě není... Navrhli jsme prodavači, že si vezmeme vystavený kousek - pokud bude se slevou. To se nakonec podařilo vyjednat a my se konečně vydali k domovu. Televize šla k Fanny na kočárek (ještěže nebyla moc těžká) a domů to bylo dvacet minut chůze po vedlejších ulicích. Kamarád bydlí hned naproti, během cesty se nám ho tedy podařilo přesvědčit, že se vlastně může stavit u nás doma, pomoci s vybalením a instalací a za odměnu si dáme vínečko a nový film. Nadchlo ho to a sám doběhl cestou pro víno a mňamky.
Doma jsem uložila holku do postýlky a kluci začali s vybalováním. Jsou zruční, podařilo se jim to rychle. Kamarád koupil velice dobré vínko (raději hned dvě láhve) a začalo se s popíjením . Akce byla vydařená a vlastně jsme skončili až okolo jedné hodiny ráno. Líp to ani dopadnout nemohlo - tak trochu jsem se bála, že tu televizi budeme kupovat ještě měsíc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)