Moře se mi zdálo ohromné. Co na tom, že z naší pláže jsme viděli protější ostrov a tudíž se zdálo menší, než okolní jezera. Bylo čisté, plné ryb a hvězdic. Pláže byly kamenité a mírně nebezpečné. Příznačně jsme bydleli ve vesnici jménem Krvavica. Název jsem zcela splňovala, odřená jsem byla téměř neustále. Naše parta vesnici zcela obsadila – z Prahy nás tehdy vyjelo celkem devět aut s judistickým oddílem. Dny poklidně ubíhaly a dovolená se pomalu chýlila ke konci. Jako dárek na památku jsem si na trhu směla vytvořit tričko s nápisem. Vybrala jsem si nějaké slůně s myší (už si úplně nejsem jistá) a nějakým sladkobolným textem. Pamatuju si ještě jednoho judistu z týmu – nechal si udělat tričko s nápisem Něma problema. No, vzhledem k dalším událostem to nebyl zrovna nejšťastnější nápad.
Ten den začal úplně normálně. Celé dopoledne jsme byli na pláži. Už od rána byl silný vítr, s bratrem jsme tedy vzali každý matračku a dováděli jsme ve vlnách. Neodhadli jsme ale jejich prudkost a brzo nás odnesly daleko od rodičů. Možná naštěstí pro jejich nervy. Neviděli totiž to, že nás rozbouřené moře odneslo až k nedalekému molu. Dostali jsme se do víru a najednou jsem ucítila prudkou bolest a všechno utichlo. Probudila jsem se na pláži, kam mě hodila další vlna. Vedle mě ležel i můj bratr. Měli jsme ohromné štěstí – moře nás mrštilo na masiv mola, oba jsme v bezvědomí padli na matračky a ty se bezpečně usadily na mělčině. To už se k nám seběhli lidi a pomohli nám ven z nebezpečného živlu. Oba jsme to odnesli jen odřeným spánkem a lehkým šokem. K rodičům jsme se radši vrátili po pláži a o celé věci jim nic neřekli. Po lehkém obědě jsme se vraceli zpátky domů (resp. do domu, který jsme měli pronajatý). Okolo nás najednou proběhlo několik panikařících němců. Koukali jsme na ně divně, ale jejich výkřikům jsme nerozumněli a tak jsme si jich moc nevšímali. Když jsme ale vyšli z pásu borovic, pochopili jsme. Ze všech světových stran (mimo strany s mořem) se na nás valily široké sloupy dýmu. Vypadalo to, že hoří celý okolní les. Co teď? Vítr k nám začal nosit kusy popela, velké jako dlaň dospělého muže.
Domů jsme doběhli úprkem. Ze začátku jsme chtěli narychlo sbalit všechny věci, brzo nám ale došlo, že je to marná snaha. Masa ohně se rychle blížila (celé léto bylo parné a ten den byl opravdu větrný), každý jsme tedy popadl nejbližší tašku a vyběhli jsme ven.
První šel táta a mířil k autu. Za ním jsem vyrazila já, v mých patách brácha a průvod uzavírala máma. Najednou se k nám rozběheli hasiči a policisti a v nastalém zmatku se celá naše skupina roztrhala. Táta se dostal až k autu a skoro až násilím ho donutili odjet – kvůli možnému blokování hasičských vozů. Já s bratrem jsme se potkali na silnici a jeden z hasičů nás nacpal do auta nějakému německému páru. V tu chvíli už okolo nás padaly hořící větve z okolních stromů. Němci tudíž vyrazili pryč a my jsme museli s nimi. Po pár minutách jsme viděli, že u silnice stojí naše máma a zoufale stopuje projíždějící auta. Přinutili jsme němce zastavit a mámu jsme naložili. Rychle jsme jeli dál. Všude okolo nás byl zmatek, lidé prchali z vesnice, hasiči a sanitky mířily opačným směrem. Místní silnice byla také jedinou cestou k nejbližšímu městu a odbočovalo se z ní i do hor. Větší chaos si snad nejde představit.
Já jsem pořád brečela, že nevím, kde je táta. Vždycky jsem na něj byla trochu fixovaná (jako většina holčiček) a byla jsem bez sebe strachy o něj. Několik kilometrů za vesnicí jsem ho uviděla. Běžel (už bez auta – to musel odstavit mimo cestu) a mířil zpátky do vesnice. Snažili jsme se zastavit našeho řidiče, ale marně. A tak jsem jen bezmocně sledovala, jak se táta snaží dostat zpátky do plamenů. Nevěděl kde jsme a chtěl nás najít. Cestu mu zatarasil nějaký policista. Proti mému tátovi však neměl šanci. Jedinou ranou ho srazil k zemi a hnal se tam, kde nás spatřil naposledy. Přes slzy jsem ho sledovala, dokud to šlo. Naši zachránci zastavili až na pokyn dalšího hasičského vozu.
Situace začínala být organizovanější. Policisté a hasiči začali odklánět uprchlíky na záchytné stanoviště. To už byla hluboká noc, oheň však vše jasně osvětloval.
Noc jsme prožili na parkovišti. Postupně se na něm objevili posádky všech dalších devíti aut naší družiny. Jen táta nedorazil. Děti plakali, dospělí si sedli bokem, poslouchali rádio a jen si šeptali. Ležela jsem na zadních sedačkách jednoho auta, snažila se usnout a na půl ucha chytala útržky hovorů. S každou další hodinou má naděje klesala. I tak se mi nakonec podařilo usnout. Ráno jsme od místních dostali snídani a potěšující zprávu. Naše vesnice zůstala po ohni téměř nepoškozená. Pár domů sice shořelo, většina však zůstala. Nejhůře dopadl zrovna ten chlápek s optimistickým tričkem. Jeho dům shořel do základů a manželka si při útěku rozsekla hlavu. Dospělí se dohodli, že se všichni vrátíme do vesnice, zkontrolujeme co zbylo a vyrazíme předčasně zpátky do Čech.
Cesta zpátky byla nekonečná. Pomalý had aut mířil pryč od spáleniště a stejný počet lidí mířil i zpátky. Auto jelo takřka krokem. Jak tak koukám letargicky z okna, najednou jsem málem radostí proskočila stropem. Proti nám pomalu mířilo auto s tátou! Přečkal požár a když nás nenašel nikde ve vesnici, nasedl do auta a mířil na odchytné parkoviště. Máma si rychle přelezla z okénka do okénka a já s bratrem jsme měli dojet až do Krvavice a tam počkat. Táta to otočil na prvním možném místě a jel za náma.
Shledání bylo dojemné. Táta si mě poprvé (a naposledy) posadil na ramena a pobíhal se mnou vesnicí jako blázen. Ohromnou radost jsme měli i ze setkání s naší domácí rodinou. Vlastně jsme přišli jen o jednu jedinou tašku – oheň si vzal naše věci na pláž. Čert vem plavky a šnorchly, hlavně že my jsme byli v pořádku. A já se mohla konečně převléci – celou dobu jsem byla ve svém oblíbeném oranžovobílém spartakiádním trikotu. Po bujaré oslavě jsme se začali chystat na cestu domů.
Ze začátku jsme si říkali, že už do Jugoslávie nikdy nepojedeme. Po dlouhém vyšetřování se zjistilo, že oheň někdo založil úmyslně a na několika místech najednou. Shořela většina lesů v této oblasti (města Makarska, Baška Voda aj.). Jak šly dny, začalo se nám stýskat a když se sešel rok s rokem, najednou jsme opět jeli směr Krvavica. Místní nás uvítali rakijí (a děti výbornou čokoládou) a pro jistotu jsme si to zopakovali ještě další rok. Žádné další dramatické momenty jsme už v této zemi nezažili. Než jsme se k moři vypravili po čtvrté, přišel nám dopis. Prý se přemnožili černé vdovy a pobřeží je nebezpečné. Další rok nám zase naši bývalí domácí napsali, že se zázračně zapálily svíčky u místní sochy Madony. To prý věští špatné věci a blížící se násilí. Bohužel to byla pravda, za pár měsíců vypukla válka. Mezitím se moji rodiče rozvedli a my jsme se už na naše oblíbené místo nikdy nevypravili. Trochu mě to mrzí. Místní lidi jsem si oblíbila a mám na ně jen dobré vzpomínky. Zároveň vím, že většina z nich bydlela v Sarajevu – a to ve čtvrti, která schytala nejhorší bombardování. Nedělám si tedy iluze, že by někdo z nich byl ještě naživu. Kdo ví, třeba časem získám odvahu a přemluvím svou rodinu k výletu. Rakiji sice nepiji a továrna na Eurokrém už nestojí... stejně si ale myslím, že by to byl krásný návrat do dětství.
