Sednout si, či zůstat stát?

Už během prvního těhotenství jsem se snažila žít velice aktivně. Častá chůze, do konce osmého měsíce pravidelná jízda na kole. Vlastně jsem s kolem přestala až s nástupem zimy. Riskovat se přeci jen nevyplácí. Dokonce i do porodnice jsem raději jela metrem a autobusem - chůze mě uklidňovala a časově to vyšlo skoro nastejno jako taxíkem.
Když jsem po nějaké době znovu otěhotněla, nebylo co řešit. Příroda mi opět určila mít zimní dítě, vše šlo tedy podle původního vzoru. Pohyb po Praze s kočárkem je navíc značně nepohodlný, kolo tedy vedlo celé léto a většinu podzimu. Dokonce jsem měla oproti minule výhodu - za první porod jsem dostala elektrokolo a tak jízda nebyla tolik namáhavá. I s velkým bříškem jsem se mohla vydávat každou sobotu na oblíbený trh a do tašek si naložit klidně i několik kilo brambor, jablka, pětilitrový barel moštu a další. Ani Krčský les mi nesebral úsměv z tváře. Sportovce jsem nechávala daleko za sebou a v poklidném tempu si to brázdila napadaným listím v lese. Pár nedorozumění s řidiči tu sice bylo (neurvalec nebere ohled na své okolí, břicho nebřicho), přesto jsem se cítila docela bezpečně.
Pak se mě někdo zeptal, proč nejezdím MHD - v těhotenství se přece jezdí super. Lidé berou ohledy a pouští sednout. Smála jsem se ještě dlouho poté. První tři měsíce je těhotné nejhůř. Žaludek se houpe a hlava motá, bříško je ale malé a tak není vidět. Většina lidí si tak maximálně myslí, že jste lehce obézní. Sednout vás pustí jen náhodou - až když barva vaší tváře připomíná nátěr soupravy. S větším bříškem už se lidé začnou zvedat. Kupodivu převážně muži. Galantně vyskakují i sedmdesátiletí staříci. Zato většina žen si uvědomí, že má v rukou strašně zajímavou knihu, či že za oknem se právě odehrává nějaké drama, které nutně musí vidět. Počasí v tom nehraje roli. Ať máte na sobě jen lehké letní šaty, nebo jste nabalená jak pumpa - reakce je vždy podobná.
Byla jsem také skoro osočena, že je to moje vina. Prý si mám o místo říct a neremcat. Což o to, člověk by si i rád řekl, jenže... ze začátku se většina žen stydí na sebe příliš upozorňovat. Když se otrkají, tak si občas řeknou. Většinou se párkrát zeptají a pak už si připadají, jako by žebrali někde na ulici o drobné. Lidé je pustí sednout, jejich pohled však říká cosi o tom, že by přece těch pár zastávek stát vydržela, ne? A je to vůbec nutné? Není jenom kapku při těle a nechce si hrát na těhulku? Takže zhruba po týdnu snažení to člověk vzdá a radši stojí. Ostatně - pokud bych náhodou omdlela, tak je reálná šance, že spadnu dopředu - a tudíž na toho dobráka, co mě nechce pustit sednout. To samé platí o zvracení :o). V polovině těhotenství už je většina žen zběhlá a jízdu MHD prožije bez ušpinění svého vlastního oblečení.
Horší je to s následky. Po půl hodině stání v metru se většinou ozvou křeče v nohou, dítě se rozkope a matka má pocit, že právě zdolala Mount Everest. Ale postěžovat okolí si nesmí, protože si o místo k sezení neřekla? Hmmm.... je pravda, že staré přísloví říká: "Každý svého štěstí strůjcem."
Ale zpátky ke kolům. I toto je jeden z hlavních důvodů, proč stále jezdím raději na kole než tramvají. Na kole mám totiž vždycky jistotu, že si sednu. S pomocí elektromotoru se při jízdě ani nezapotím. Křeče nehrozí, naopak - případná křeč se krásně rozhýbe pohybem šlapek. Nemusím se ani tahat s taškou nebo kabelkou - vše je pohodlně uchyceno na nosiči kola. Na příští rok plánuji přidat ještě na řidítka košík.
Jízda na kole se samozřejmě nehodí pro každou začínající maminku. Chce to trénink z předchozích jízd, vyznat se v trasách po Praze a umět se pohybovat v provozu. Celkově to však mohu jen doporučit a ostatně ani můj gynekolog není proti. Rozhodně je to bezpečnější, než usedat před porodem za volant. A co vy a vaše těhotenství? Byly komplikace, nebo jste si našly nějaký způsob, jak se pohybovat po městě v pohodě?

Dospělácká postel

Tak už se nachýlil čas a začali jsme se koukat po nové postýlce pro dcerku. Její obvyklá dětská postel by sice mohla ještě pár let sloužit, zanedlouho se tu ale objeví sourozenec a bude se také domáhat svého místa na spaní. Rozhodli jsme se tedy, že Fanynku raději přestěhujeme do dětského pokoje už několik měsíců před porodem. Snad to bude fungovat jako obrana před žárlením na nového obyvatele ložnice rodičů.
Vybrat dobře postýlku pro dítě není úplně snadné. A každý se snaží prosadit svou radu. Většinou jsem slyšela hororové zkazky o tom, jak dítě velkou postel odmítá, nechce usnout, volá v noci rodiče, padá z postýlky a další. Z ohledem na prostor pokoje jsme zavrhli rostoucí i normální postele. Ve stejném pokoji budou časem obě děti a dvě postele se tam moc nevejdou. Jediná volba tedy byla palanda - patrová postel. Teď už jen zbývalo najít tu pravou.
Do obchodu jsme se vydali i s Fanynkou. Postýlek tam měli vícero a Fanny pečlivě vybírala s námi. Do jedné přímo skočila a musela jsem ji vyndavat skoro násilím. I mně se palanda líbila. Byla z masivního dřeva, obě postele se daly od sebe oddělit a spodní postel byla dost nízko na pohodlný nástup a výstup. Pro jistotu jsem si ale pořádně prohlédla i ostatní možnosti. Celkem jsme v obchodě pečlivě prozkoumali všechny možnosti a stálo nás to dost času i vyjednávání. Přímo na místě jsme žádnou nekoupili, Vráťa napsal do bloku všechna pro a proti postýlek a jeli jsme domů. V klidu domova jsem pak prošla konkurenci na internetu a několik dnů jsem pečlivě porovnávala nabídky. Přesto jsem nenašla nic lepšího než tu palandu, co si vybrala Fanynka. Po týdnu jsem tedy vyrazila do obchodu a vše zařídila. Hned druhý den mi kurýrní služba dovezla novou postel i matraci (zatím jen jednu). Po pár dnech ji Vráťa smontoval a začal čas experimentů.
První den po složení palandy do ní Fanny přímo skočila a vykřikla: "Moje!" Na spaní se ale přiřítila ke své obvyklé postýlce. Za dva dny jsem jí novou postýlku připravila k polednímu spánku. Koukala překvapeně, do postele vlezla, zbytek odpoledne si tam ale jen hrála. Natahala všechny hračky do postele, prozkoumala dětský pokoj do posledního detailu (doteď se tam moc nezdržovala a nezajímal ji). Usnula ale až večer - opět ve své obvyklé postýlce. Další den už ji polední spánek v nové posteli nepřekvapil. Bez problémů si do ní lehla, nechala se přikrýt peřinkou a během hodiny usnula. Pokoj ji už nezajímal. Potěšilo nás to a rozhodli jsme se pro risk. Nechala jsem peřinku i polštář ve velké posteli a večer jsem řekla: "A jde se spát do nové postýlky." Fanynka se na mě chvilku dívala a pak se vrhla do nové postele. A téměř okamžitě usnula. Zato já jsem se celou noc převalovala a špiclovala uši, jestli holka nebude náhodou plakat. Ta se vyspala do růžova a vzbudil jí až ráno Vráťa - jeli totiž spolu na celodenní výlet. Večer už se sama hnala do dětského pokoje a po původní postýlce ani nevzdechla. Dokonce trochu žárlí, když ji novou postýlku stelu a nedejbože, kdybych si do ní chtěla lehnout. To je pak šupem vedle mně a tlačí mě pryč z postele... ta je přece její :o).
Po pár dnech musím konstatovat, že v nové posteli usíná rychleji a spinká bez nejmenších potíží. Probouzí se až okolo osmé ráno, evidentně dobře vyspinkaná. I polední spánek je bez nejmenších potíží. Snad to vydrží a starou postýlku nebude vyžadovat ani až ta dostane nového obyvatele.

Vychovejte si to dítě!

Každý z nás se s tím někdy setkal. Rozjívený spratek a opodál stojící flegmatičtí rodiče. A v naší hlavě jedna velká otázka – proč to dítě nedokázali pořádně vychovat? Vždyť to přeci není nic těžkého. A v každém davu se vždycky našel někdo, kdo začal „bezradným“ rodičům udílet cenné rady. A oni si toho kupovidu nevážili – dokonce vypadali, že chtějí toho dobráka lynčovat. Ts ts... to až MY budeme rodiče... to naše děti budou zcela jiné, že?
Čas šel a já se stala matkou. Moje dcerka je živá jak čertík, ale většina lidí se shodne, že je velice hodná. Není však svatá, takže i ona si umí dupnout, vztekle křiknout a i slzičku uronit. Zvláště v ten nejnevhodnější okamžik. Vychovávat jsem ji začala od prvních okamžiků a musím uznat, že určité ovoce se již začíná objevovat. Snaží se děkovat (i když jí slovo „děkuji“ ještě moc nejde – moc složité – sotva umí táta, máma a ham...- přesto za podanou věc řekne cosi jako „dědudu“), na odrážedle jezdí jak blázen, ale protijdoucím se vždy zázrakem vyhne, pejsky si hladí až po souhlasu majitele, na pískovišti nebere jen tak cizí hračky – vždy je vyměňuje za své. V podobném duchu bych mohla ještě chvíli pokračovat (asi jako každá hrdá matka).
Přesto si i já občas musím vyslechnout rady „starších“. A i já bojuji s touhou radílka uškrtit. Za vše uvedu tři příklady z posledního měsíce. Na začátek jen malé upozornění, že Fanynce je zatím cca 20 měsíců (tj. do sfouknutí druhé svíčky na dortu jí ještě nějaký čas zbývá). Spoustu věcí už umí, rozhodně to ale není žádný předčasně vyspělý génius. Prostě normální malá holčička.
Jako každé malé dítě je i naše Fanny extrémně zvědavá. A svět stále převážně ochutnává pusinkou. Už sice hodně důvěřuje ostatním smyslům, není však nad pořádné ochutnání. Nejsem přílišným zastáncem sterilního prostředí, takže (s určitou mírou) je jí povoleno své okolí zkoumat do sytosti. Imunitu má asi dobrou, zatím nebyla ani jednou jedinkrát nemocná. A nyní první příhoda: zhruba uprostřed našeho parku je menší pískoviště a v něm kamínky. Jednoho dne se Fanny rozhodla je prozkoumat. Vždycky jeden kamínek putoval do pusinky a byl důkladně ocucán. Nepokoušela se je ani kousat, ani jíst... po pár pokusech jsem ji proto nechala na pokoji a sedla si na nedalekou lavičku (a trpělivě čekala, až ji to přestane bavit). Po pár minutách za mnou přišla paní s dítětem a zděšeně se mě ptala: „To je Vaše holčička, co si támhle hraje?“ a po přitakání na mě vyhrkla: „Ona tam jí kamínky!“ tak jsem milou paní uklidnila, že o tom vím. Paní mi věnovala pohled plný šoku a odešla. Celá situace se za chvíli opakovala s další procházející. Ta dokonce zašla ještě dále – prý se pokoušela Fanny kamínky z pusy sebrat, ale naše holčička se prý statečně bránila. Ani se jí nedivím – vy byste si nechali sahat do pusy zcela cizí lidi? Nový koníček Fanynce naštěstí dlouho nevydržel a šlo se domů.
Druhá situace nastala hned dva dny poté. Fanny se proháněla parkem na odrážedle. Učíme jí, že se jezdí vpravo, zatím však s malým výsledkem. Většinou se drží v mé blízkosti, strany ale moc neřeší. Kolize zatím žádná nenastala, projíždějící cyklisti jsou ohleduplní (jezdíme po smíšené cyklostezce). A teď na mě najednou křičí projíždějící bruslař: „Paní, vychovávejte tu holku, že má jezdit jenom vpravo!“ Oponovala jsem, že je ještě malá a mé rady zatím zcela nechápe. Pán křičel dál, že prý je to pro naše dobro, po chodníku prý jezdí cyklisti. Upozornila jsem ho, že ti jsou v právu – vždyť je to cyklostezka. To byla pro něj novinka, ale pro jistotu mi ještě jednou zopakoval, že mám dítě vychovávat už od narození – nízký věk prý neomlouvá. Jestliže už umí chodit, tak chápe i strany. Načež se od nás odpojil a zabočil na druhou (souběžnou) cyklostezku – ta je nesmíšená, on sám (jakožto bruslař po ní jet mohl) na procházející chodce ale rozhodně nic nepokřikoval. Tak nevím.... holce jsou necelé dva roky a má jezdit bez chyb, zatímco člověk skoro o půl století starší smí jen tak porušovat zákon? No, možná se bál, že (na rozdíl od malé holčičky) by mu statný pejskař mohl třeba i fyzicky vysvětlit, co si o jeho poučování myslí.
A do třetice všeho dobrého i zlého. Vybíráme holce novou postýlku a to obnáší běhání po obchodech. Pro ušetření času jsme se rozhodli prozkoumat nabídku areálu v Průhonicích. Obchodů je tam dost, jen příliš nepočítali s chodci – skoro všechny cesty počítají pouze s automobilisty. Po delší době jsme i tak objevili přechod přes hlavní třídu. Silnice tam má čtyři pruhy (dva každým směrem). Zprava zrovna nic nejelo a oba levé pruhy nám ochotně zastavili. Šla jsem první (s prázdným kočárkem) a za mnou Vráťa s Fanynkou, která chtěla mermomocí tlačit nový kočárek pro panenky. Oba šli samozřejmě o dost pomaleji než já. Skoro jsem tedy až nadskočila, když se najednou za mnou ozvalo silné zatroubení. V dosud prázdném pruhu se totiž objevil veliký vůz a jeho majitel evidentně spěchal. Jeho popohánění však mělo zcela opačný efekt. Už jste někdy zkoušeli troubit (nebo křičet) na malé děti? Efekt je většinou stejný – dítě se zastaví, rozpláče a doslova se zasekne na místě. Do toho začal řidič křičet na Vráťu, ať si pohnou. Na to už manžel reagoval také křikem, že se přece může stát každému, že se mu dcera zasekne na přechodu. Nakonec vzal Fanny přes její protesty do náručí (za celou dobu odmítala pustit kočárek) a na druhou stranu ji prostě donesl. Celou tu dobu na něj řidič cosi křičel a nakonec mu málem ujel paty. Po celou dobu jsem to pozorovala s děsem a úžasem. A nejen já... stejně paf byli i řidiči oněch aut, kteří nás pustili už na začátku a nyní trpělivě čekali, až se konečně dostanem na druhý chodník.
Ale dosti moralizování. Ani já s manželem nejsme svatí. I nám se občas stane, že na Fanny zvýšíme hlas. Každý je někdy ve stresu a dítě nechápe, že zrovna teď není čas na jeho hry a vtípky. Důsledně se však snažím se takovýmto situacím vyhnout a pokud nastanou, tak se je snažím Fanynce nějak vynahradit. A pokud vidím podobné situace u jiných rodičů? To potom spolknu všechny rady, povzbudivě se usměju na rodiče a jdu si po svých. Však oni nejlíp ví, co na jejich děti platí.

Když okolí ví víc než vy

Jela jsem jednou takhle z čajovny domů a necítila jsem se zrovna v pohodě. Docela jsem tedy uvítala, že jedna paní hbitě vyskočila a pouštěla mě sednout. Jen jsem si po chvilce uvědomila, že mě pouštěla proto, že měla pocit, že jsem těhotná. Trochu jsem se zastyděla za kila navíc, seděla jsem ale dál. Za týden jsem se bavila na festivalu s jednou paní o dětských vozících za kolo. A ona se mezi řečí zeptala, kdyže se to narodí. Ztuhla jsem a vysvětlila, že mám jen pár kilo navíc. Cestou z festivalu jsem potkala známou svého muže. A ta ihned začala radostně volat, že se nám dílo konečně zdařilo a že je to super. To už jsem si začala své břicho opravdu kriticky prohlížet. Pravda, měla jsem o cca tři kila víc, než doporučuje BMI index... ale že by to bylo až tak zlé? Navíc jsem se pořád oblékala do svého předtěhotenského oblečení, jen to bříško bylo o něco větší. Navíc mi nebylo zrovna dobře a na jídlo jsem se nemohla pořádně ani podívat. Tak z čeho jsem najednou tak přibrala? A to už i Fanny začala otlapkávat moje bříško a zkoumat to svoje (a porovnávat).
Za pár dní se najednou nedostavila perioda. Počkala jsem den a udělala si test.... nojo.. druhá čárka byla výrazná a bez pochyb. Stejně jsem čekala ještě den a udělala si další test. To už nebylo pochyb, mé okolí poznalo pravý stav daleko dříve než já. Počkala jsem ještě skoro týden a zavolala doktorovi. Teď už mám stoprocentní jistotu, že je ve mně další malé srdíčko, které bije na plný výkon. Zářivě nová průkazka má v sobě zatím málo údajů, brzo ale přibudou další a další vyšetření a testy a pokud se něco ošklivě nezvrtne, tak příští rok uvítáme v rodině krásného malého vodnáře.
Z toho plyne poučení - věřte okolí a dejte na jeho názor. Třeba ví víc, než vy :o).

Nový účes

Tak jsem zase po delší době dostala svolení a nechala si ostříhat své dlouhé vlasy. Mise se zdála velmi jednoduchá. Předala jsem Fanynku Vráťovi k hlídání a vyrazila na sídliště. Neměla jsem žádnou rezervaci, šla jsem naslepo. Jedna po druhé mě kadeřnice odmítaly. Že prý takhle dlouhé vlasy nejde ostříhat narychlo. Musela jsem projít pět kadeřnictví, než jsem nakonec uspěla. Jedná pánská kadeřnice se ně mě podívala a řekla, že to pro ní bude příjemná změna a vrhla se na mne. Stačilo půl hodiny a vše bylo hotovo. Má hlava i peněženka byly o kilo lehčí a já doslova přitančila domů. Fanny se právě probouzela po poledním spánku a nevěřícně na mě koukala. Ohmatávala mi vlasy a pořád jí to nešlo do hlavičky. Očividně se jí ale změna líbila. Začala si sahat na svojí hlavičku a zkoumat, jak dlouhé jsou její kudrlinky. Po pár dnech už brala nový stav jako samozřejmost.
Zato moje okolí mě rozesmávalo. Většina známých si mě prohlížela a pátrala, co je na mně divného. Zkoumali opálení, oblečení, váhu... a až po delší době se ozval výkřik a zjištění: "Jéje, ty más krátký vlasy!" No, jak se znám, tak mám do roka a půl vlasy zase až do půli zad... Že by se pak znovu stříhalo?

Jsem sama doma...

Tak se podařila dlouho plánovaná akce a já jsem sama doma. Manžel a dcerka vyrazili na chatu do hor. Vráťa zapracuje na renovaci a babička si užije vnučku. A já si duševně odpočinu. To byl alespoň můj původní záměr. V pátek odpoledne jsem jim zamávala u vlaku a už v ten moment jsem měla slzy v očích. Návrat do prázdného bytu byl rozpačitý. Najednou jsem nemusela ztlumit televizi, postýlka v ložnici byla prázdná, v noci se nikdo nepřevaloval, nepochrupoval. Ráno jsem se vzbudila sama, žádné žvatlání a dožadování se čisté plíny a snídaně. Nejvíc mi asi chybí to "muchlování". Fanny je hodně mazlivý typ dítěte. Několikrát během dne si přiběhne pro pohlazení. Teď se naučila dávat pusinky (nejvíc jich samozřejmě dává medvědovi, ale i na mámu se dostane). A teď nic. Jdu spát a žádná ulepená pusinka nebude... chjo... Ale je to tak lepší pro nás obě. Fanynka se naučí tomu, že svět je bezpečné místo i bez mámy za zády a já si odpočinu, načerpám síly a přestanu mít pocit, že jí musím mít pořád na očích. Navíc se už v neděli večer zase vrací. A pak ji opusinkuji tak, že na to dlouho nezapomene.

Další výročí

Tak tu máme další výročí. Před třemi lety jsem se probudila v květnový pátek do mrholivého dne. Ještě rozespalá jsem nechápavě hleděla na dlouhatánské šaty v barvě champagne a přemýšlala, jak se do nich vlastně nasoukám. Po velice krátké snídani mi máma pomohla zapnout všech cca třicet knoflíčků na zádech a já začala vyhlížet svého svědka a jeho přítelkyni. Mámin přítel zatím řešil dilema, jak připevnit na svoje auto tu ohromnou kytici (celou jízdu se pak bál, že mu někde uletí). Navzdory všem zvyklostem jsem nasedla do auta a vyrazila si vyzvednout svého budoucího muže. Hlavou se mi honily krizové scénáře, např. co budu dělat, pokud se schová do skříně a odmítne z ní vylézt. Zní to zvláštně, ale až když jsem ho viděla stát na parkovišti, mé srdce se uklidnilo.Po dozdobení ostatních aut jsme se vydali směrem ke Karlovu náměstí, kde stála "naše" oddací síň.
Kdo někdy odbočoval z vedlejší ulice na hlavní třídu Horních Počernic ví, že je to úkol velice těžký. Zvláště, když jede svatební kolona a nechce se roztrhat. Naším andělem se stalo policejní auto, které si všimlo našich problémů a ochotně nám "zašpuntovalo" silnici. Řidič nás potom doprovázel až do poloviny cesty a průběžně vypomáhal. Slušní a milý lidé stále existují.
Následující obřad byl krátký, vkusný a bez zbytečných slz. Přítomné jsme vyvedli z míry už svatebním pochodem - jen málo z nich poznalo, že se jedná o melodii z jednoho anime seriálu. Srdečné díky houslistce a varhenistce, které skladbu nacvičily v šibeničním termínu dvou týdnů. Mezi hosty se sešli mí současní i bývalý kolegové a opodál nich zamačkával slzu dojetí i můj bývalý přítel. Jeho současná přítelkyně už možná v duchu brala inspiraci na jejich den D. Škoda jen, že můj vlastní brátr s rodinou nemohli přijet. V okamžicích, kdy já jsem říkala "ano" jeho žena rodila jejich druhé dítě.
Po slavnostním fotografování jsme se všichni přesunuli do restaurace. Zamluvené bylo celé patro, soukromí tedy bylo dokonalé. Dokonce jsme tam mohli nechat přes noc i svatební dary. Ruch byl čilý. Část rodiny odešla hned po obědě a byla plynule doplněna právě dorazivšími kamarády. Unést mě chtěly hned dvě skupiny. Akce se naštěstí podařila a po delším pátrání jsme byla i nalezena. Jen mi musel novomanžel dát gól (byla jsem unesena do blízkosti fotbalového hřiště, kde právě probíhal trénink). Na druhý pokus se mu to podařilo a mohli jsme jít zase slavit.
Celá oslava skončila již před půlnocí a všichni se odebrali do svých domovů. Jen já s manželem jsme se uchýlili do nedalekého hotýlku. Asi jsme během noci nebyli nejtišší... ráno se na nás povzbudivě usmívalo hned několik dalších hostů.Vyzvedli jsme dary, pozdravili rodiny a každý se odebral ke svým rodičům. Do vlastního bytu jsme se totiž měli stěhovat až za necelé tři měsíce. Jen prstýnek na ruce mi neustále připomínal, že se můj život už navždy spojil s Vráťou a už nikdy nebude jako dřív.

Malé děti a samostatné cestování

Dostala se mi do ruky velice zajímavá kniha. Americká autorka nechala svého devítiletého syna, aby jel sám domů metrem (New York). Trasu znal, vybavila ho pro jistotu i mapou a penězi. Celou dobu se o něj bála, po nějaké době ale dorazil zcela v pořádku domů - pyšný jak páv. Autorka se živí i jako novinářka - celou příhodu tedy sepsala jako krátký článek do novin. Hned ten den ji kontaktovalo několik televizí, novin a rádií. Byla pozvána do několika prestižních pořadů. Řekla si, proč ne, a šla... neměla ale ani to nejmenší tušení, co ji čeká. Vrhli se na ni jak kobylky... moderátoři, "experti", ostatní matky. Dostala titul "nejhorší americká matka". Ohromný poprask trval ještě skoro dva roky poté. Celé ji to inspirovalo k sebrání různých iracionálních obav amerických rodičů. Oslovila odborníky, prolezla archivy a sepsala knihu. Založila také blogové stránky pro podobně smýšlející rodiče.

Evropská mentalita je trošku jiná. Přesto se Česká republika začíná Americe až příliš podobat. Když jsem byla ještě dítě, bylo zcela normální, že mě moje máma nechala v kočárku před krámem a šla bez potíží nakupovat. Dneska by stihl někdo do deseti minut zavolat policii a bylo by to na popotahování. Reálná hrozba únosu kočárku je přitom minimální. Lidé jsou ale vystrašení televizí a novinami a přestávají věřit svému zdravému rozumu. Nejčastěji se brání větou, že dnes je jiná doba než tehdy... to ano, je totiž bezpečněji. Pokud vypustíme terorismus, tak největší vlna kriminality byla zhruba v devadesátých letech. Od té doby stále klesá, ač se nás novináři snaží přesvědčit o opaku, a je zhruba na úrovni sedmdesátých let (dle americké statistiky). Navíc má drtivá většina lidí (nejen dospělých) mobilní telefon a volat na nouzová čísla (policie, hasiči, sanitka) lze i při zcela vyplácaném kreditu. Únosy, vraždy a jiná kriminalita samozřejmě nezmizely z našeho života. Při dobrém proškolení dítěte jim však lze úspěšně předcházet.

Já se tu ale vrátím k onomu cestování v úvodu. Autorka píše, že svoji první zcela samostatnou jízdu si jedinec dokáže zapamatovat až do vysokého věku. Tak jsem zavzpomínala i já. A můj nejsilnější zážitek je tento: Můj otec pracuje nedaleko Kampy. Naše rodina tehdy bydlela na Praze 8 – nedaleko Ládví. Metro tehdy tak daleko ještě nejezdilo, zato vedla přímá tramvaj, která obě místa spojovala. Často jsem za tátou jezdila na návštěvy. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že se domů dostanu sama. Bylo mi tak okolo devíti let. Odvážně jsem se vydala na zastávku tramvaje. Jenže tam byla cedule, že tramavaj kvůli výluce nejede. Moje dětská logika si to vyložila tak, že nejezdí tramvaje v celé Praze. Vrátit se mi nechtělo, vydala jsem se tedy směrem k domovu pěšky. Cestu jsem neznala, rozhodla jsem se tedy držet kolejí. A co je nejjednodušší? No přeci jít přímo po kolejích! Myslela jsem si tehdy, že tam auta přeci nesmějí – a to ani křížit. Můj anděl strážný se asi pořádně zapotil. Zkoušeli jste někdy projít křižovatku na nábřeží Kapitána Jaroše? A po kolejích? Měřila jsem tehdy jen o fous víc než metr a vážila sotva dvacet kilo... žádné z aut se ke mně ani neodvážilo přiblížit – asi jsem vypadala jako přízrak. Ve zdraví jsem se dostala až na Nádraží Holešovice. A tam už jsem věděla, že je zde zastávka autobusu, který jezdí až před náš dům. Moje spása, dál už jsem po svých nemusela. Domů jsem dojela bez potíží a hrdá na to, jak krásně jsem onen „dopravní kolaps“ vyřešila. Něco mi ale říkalo, že máma se to dozvědět nemusí.

Po přečtení výše zmiňované knihy jsem se své mámy zeptala, v kolika letech mě to vlastně začala pouštět do MHD samotnou. Po chvíli váhání připustila, že jsem byla krajně nespolehlivá, takže s tím počkala až do mých devíti let. Zato můj bratr byl prý vzorný, takže směl jezdit už okolo sedmého roku. Co by tomu asi řekli dnešní obyvatelé New Yorku? Stala by se moje máma „nejhorší matkou“ České republiky? A co vy? Odkdy jste jezdili Vy a odkdy necháte jezdit svoje děti?

Dítě a matka = MY?

Nedávno jsem se začetla do staré diskuze na téma mluvy rodičů. Jedna z mých bezdětných kamarádek se podivovala nad tím, že před porodem hlásil nastávající tatínek: "Máme kontrakce". Přišlo jí to až směšné. Zároveň se podivila nad tím, že většina matek mluví o svých dětech v množném čísle - my jsme šli spát, my jsme se pokakali, nám rostou zoubky. Přiznávám, že tak většinou mluvím i já. Proč se to děje? Proč se zcela normální žena dobrovolně vzdá svého JÁ ve prospěch společného MY?
Prvním jemným signálem je už svatba. Ze dvou svobodných lidí se stává manželský pár. Odteď by už měli svou budoucnost plánovat jedině společně. Stali se dvojčetem toho druhého (v ideálním případě). Lidi už se neptají "jak se máš" - teď už to je "jak se máte". Už neříkáte "koupila jsem si novou pračku" - teď už oznamujete "koupili jsme si novou pračku".
Druhým signálem je těhotenství. Najednou se o vás mluví v množném čísle. A vlastně přestanete své okolí zajímat vy - ptají se většinou jen na dítě. Jak roste, jak se bude jmenovat, jestli je to kluk nebo holka, atd. V některých ordinacích najednou doktor (i sestřičky) zapomenou, že máte jméno a stanete se "maminkou".  Tatínci to mají jednodušší, změna se jich příliš nedotkne. Dokonce ani zákon na ně příliš nepamatuje. Žena se stane matkou již v okamžiku potvrzení života dítěte (cca 8 týden), otec se stává oficiálně otcem až v okamžiku narození dítěte. A to i v případě, že v tento moment již se svou ženou delší dobu nežije.
Vraťme se ale k otázce důvodu, co ženy nutí mluvit v množném čísle. Hned ze začátku je to samo okolí. Už v porodnici jsem slyšela jen: "tak jakou máte teplotu (míněno dítě)? máte žloutenku? spinkáte dobře?"... v porodnici žena stráví nejméně tři dny těžké masírky. Navíc po cca devět měsíců žila pevně spojena se svým dítětem. Byli nerozlučný pár, nemohla se od něj odloučit ani na vteřinu. To, že nyní leží v postýlce vedle ní je novinka, se kterou se musí sžít. I dítě si dlouho myslí, že maminka je jen jeho součást. Některé ženy si i poté uchovají svou identitu, většina ale podléhá. A pak nastupuje ono MY. My máme prdíky, my se učíme na nočník, my jsme začali chodit. Všichni na ní mluví v množném čísle a ona jim tak automaticky odpovídá. Ze začarovaného kruhu unikne většinou jen ta, která uteče alespoň na částečný úvazek do práce. Jedině tam se na ní obrací ostatní lidé jako k jednotlivci. Dokonce si vzpomenou i na její jméno.
Nakonec ještě jedna specialitka. V oné diskuzi padl i dotaz na to, proč matky mluví ve třetím pádě - "teď ti maminka obleče čepičku". Většina odborných knih (a i instinkt ženy) se totiž shodují v tom, že je to nejlepší cesta jak naučit dítě mluvit. Ostatně, proto bývá první slovo dítěte "máma". Protože pořád slyší maminku vyprávět, co se bude dít. Pro bezdětného je to směšný pohled, pro rodiče každodenní normální stav. Dokonce i to proklínané šišlání se teď ukazuje jako výborný učitel emocí pro dítě. Takže otázka je: máme se smát rodičům za to, že na dítě mluví jak blázni (a že se to projevuje i na nich), nebo je v tom máme podporovat a utěšovat je, že je to jen dočasné a brzo to přejde?

Honba za slevou

Když jsem byla mladší (nemůžu říct menší - moc jsem nevyrostla ani v dospělosti), bylo nakupování jednoduché. Všechno stálo všude stejně. Jen pulty v krámě zely prázdnotou. Cena se dala ovlivnit snad jen touhou prodavačky po mírném úplatku. Za trs banánů, balíček hygienických potřeb nebo pár slušivých bot se patřilo nenápadně předat prodavači týden předem láhev něčeho dobrého, případně balíček kafe. Nakupování bylo občas dobrodružné, ale ve většině případů rutinní. Vše změnila revoluce. Obchody se zaplnily zbožím a začala řádit "neviditelná ruka trhu".
Vyrojily se slevy, letáky, reklamní akce. Dokud jsem studovala (a následně pracovala) slevy mě příliš nezajímaly. Běžné nákupy jsem neřešila, šlo se prostě do nejbližšího obchodu a tam se nakoupilo. Výhodné nabídky jsem sledovala tak leda u sezónních slev na oblečení. V duchu jsem se usmívala nad líčením babičky, která celý den pobíhala po sídlišti a nakupovala zásadně dle slev. Říkala jsem si, že ji to třeba baví. V důchodu má přeci času dost.
Svůj názor jsem změnila na rodičovské dovolené. Jak se ztenčilo moje konto, otázka rodinného rozpočtu se přede mnou objevila jako rudý signál. Najednou jsem si musela udělat rozvahu, hlídat každý účet, otáčet každou korunu třikrát. A objevila jsem krásu letáků. Zatímco ostatní si lepí na schránky samolepky, že reklamu nechtějí, já si procházím i letáky odložené bokem. Družstvo pořídilo kovový stojan, kde se hromadně ukládají. Každé pondělí se k němu vrhám s nadějí v oku. Úlovek si nesu domu a tam doslova čenichám po dobrém úlovku. Ještěže máme na sídlišti zástupce všech firem a nemusím tedy jezdit do města. S kočárkem si můžu dovolit jezdit po sídlišti tam a zpátky a hon po zboží propojit s procházkou pro Fanny. A když je ošklivé počasí, nastupuje internet. I na něm se dá sehnat spousta věcí v bazarech a na akcích.
Jen jednou týdně se trochu utrhnu a nakoupím na farmářském trhu. Pořád se spořit nedá. I když vláda nám chystá další a další překvapení a kdo ví, třeba se pro nás časem stane i farmářský trh něčím cenově nedostupným. Ale já jsem životní optimista. Všechno je přeci jen dočasné. Přijde čas, dítě (děti) odrostou a já nastoupím zase do práce. A zase bude (o fous) líp. Až zase do důchodu, pokud se ho dožijem. A najednou přijde na přetřes staré přísloví: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!

Mediální hvězda

Už dříve jsem psala, jak krásný výlet se nám zadařil jednu neděli. A to jsem se nezmínila o neuvěřitelném závěru. Kola ještě nebyla uložena v naší předsíni a Vráťa už měl telefon. Že prý během dne řekl primátor Prahy cosi neuvěřitelného v televizi a tak potřebují odborníka do zítřejšího ranního zpravodajského bloku. A volba padla na něj. Naštěstí mu zaslali předem soupis otázek a mohl se tedy připravit. Ve studiu měl být už v šest ráno, moc času nebylo.
Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Nová veliká televize, manžel poprvé v živém vysílání a hned ve zpravodajské relaci České televize. Nechala jsem se tedy vzbudit spolu s ním, uvařila si horkou čokoládu a čekala u televize. Vráťa mi dokonce naladil program. Vysílání bylo zajímavé, slíbený rozhovor se ale pořád nekonal. Chilská expedice střídala horské vůdce, reklamy a videoklipy se skoro nedaly odlišit a dokonce došlo i na Raníček (opak Večerníčku). Jen Vráťa pořád nikde. A najednou volá, že už je v obchodě na cestě domů a co chci koupit k snídani. A jestli jsem ho viděla.... zakoktala jsem, že tam vůbec nebyl. To ho trochu rozhodilo.
Doma se vše vyjasnilo. Zatímco já se dívala na show na ČT1, moje drahá polovička byla zpovídána ve Studiu 6 na ČT24. Rozhovor se prý bude během dne ještě pouštět ze záznamu a v případě nouze bude i na internetu. Nechala jsem tedy zapnutou ČT24, rozhodnutá počkat si na reprízu.
Vráťovi mezitím začaly chodit mailové gratulace a volat kamarádi. Náhlý zájem ho vyvedl z míry a neustále puštěná televize mu moc nepomáhala. Navrhl tedy film - a to rovnou první díl Pána prstenů (prodlouženou verzi). No, co bych to dlouze rozepisovala - ten den jsme postupně viděli všechny tři díly a já tak neměla šanci na zopakování zpráv. Byl mi dovolen pouze internetový záznam. Tak jsem alespoň dodatečně mohla ocenit Vráťův debut a musím říct, že se rozhodně nemá za co stydět. Kdo ví, třeba se bude podobná situace opakovat a časem to pro něj bude jen další otravná rutina. Činnost Auto*Matu si pozitivní mediální zvyditelnění rozhodně zaslouží.

Cesta k výtahu

Po dlouhém čekání se konečně dostavěl výtah na stanici Háje. A jeho kolaudace proběhla s plnou parádou. Primátor, tisk, občerstvení. Vlastně jsem slavnost neviděla, stačilo se však podívat na přípravy.
Počasí bylo celý den divoké a ani se mi nechtělo vyjet z domova. Fanny má navíc zvyk usínat okolo poledne a celá akce začínala přesně v jednu hodinu. Nakonec jsem se odhodlala, dala Fanynce svačinu, teple ji zabalila do kočárku a vyrazily jsme. Cestou jsme potkaly jinou maminku s kočárkem a kupodivu se daly do řeči. Dokonce došlo i na vyměňování telefonních čísel - to už bude moje druhá známá na tomto sídlišti, jupííí. Měla jsem ještě spoustu času, zašla jsem tedy nakoupit a až poté jsme dojely na metro. Tam už se chystala velká sláva. Všude zmatek, kravaťáci, chlebíčky, motající se lidi. Dva vybraní invalidé se střídavě vozili nahoru a dolů novým výtahem (asi zkouška na slavnostní otvírání). Vypadali šťastně jak děti na kolotoči. Jeden z pořádajících pánů se postavil do mé blízkosti a díval se patřičně hrdě. Zamířila jsem tedy k němu a zeptala se ho, kdy se plánuje stanice Opatov - když Háje už jsou hotové. Překvapeně se na mně zadíval a řekl, že to nemá tušení. A že by to bylo strašně drahé. Tak jsem ho upozornila, že na Opatově už výtah je - stačí ho trochu upravit a zpřístupnit veřejnosti. Zakoktal se, že výtah je služební, neodpovídá drážním předpisům a je přístupný jen na průkazku. Z celého rozhovoru vyplynulo, že výtah je vlastně připraven k provozu - musela by se ale vyčistit přístupová cesta, deaktivovat tlačítka do jiných podlaží (přístup pouze s klíčem) a zabezpečit pár drobností. Celkem by to stálo zlomek ceny právě dodělaného výtahu na Hájích. Nechat vybudovat nový výtah stojí milióny a trvá měsíce. Zprovoznit stávající výtah by stálo několik desítek tisíc a trvalo maximálně měsíc. Prosadit tuto variantu by trvalo léta a dost možná i stálo další tisíce na úplatcích.
Rozhovor mě trochu dopálil a chtěla jsem si počkat i na primátora Prahy. Pak jsem se ale podívala do kočárku. Fanynka si mnula očička, zívala a tvářila se celkově rozmrzele. Uvědomila jsem si, že touto dobou už bývá po obědě a chystá se spát. V mé duši bojovala zodpovědná matka s aktivistkou za práva kočárků. Vyhrála matka... přestala jsem čekat na politika, otočila jsem kočárek a vydala se k domovu. Domů jsme to stihly těsně před další dešťovou přeháňkou. A vlastně do dopadlo velice dobře. Na metru stojí nový výtah, neznámý úředník se alespoň zamyslel nad naší stanicí a já měla v telefonu číslo na novou možnou kamarádku.
Jen jednu věc moc nechápu - proč se dělala taková sláva kvůli jednomu novému výtahu. Že by postavení výtahu byla taková fuška, že se musí slavit s nejdůležitějším mužem Prahy?

Koupě televize

Už delší dobu nám "odcházela" televize. Ze začátku nenápadně, občas zašuměl obraz nebo nefungovala část ovládání. Začala jsem tedy ťukat do Vráti, že by bylo záhodno opatřit novou. Bez valného výsledku, že prý se první koupí další kolo (čtvrté). Což o to, vybrané kolo se mi líbilo - novou televizi bych ale uvítala víc. Jednoho dne definitivně odešla část dálkového ovládání a na obraz se už skoro nedalo koukat. Začala jsem tedy vymýšlet náhradní řešení.
A pak se mi najednou sešlo dost peněz na novou televizku. Byla to sobota ráno a já začala uskutečňovat důmyslný plán. Předložila jsem Vráťovi několik letáků a tím ho přinutila se podívat i na internet a začít se zajímat o různé nabízené typy. Po několika hodinách našel několik favoritů a souhlasil s tím, že se na ně podíváme i v kameném obchodě. Odpoledne jsem měla předem domluvenou čajovnu s kamarádem, toho nešlo nevyužít. Dohodla jsem se tedy s Vráťou, že cestou z čajovny zajedeme všichni tři do nedalekého nákupního střediska a dáme hlavy dohromady. Kamarádovi jsem to raději řekla až cestou do čajovny.
Hned po vypití čaje jsme se oba vydali do obchodu. Tam za námi za chvilku dorazil i Vráťa s kočárkem a překvapenou Fanynkou. V tuhle dobu je přeci jen zvyklá už večeřet a pomalu usínat. Tolik lidí okolo se jí líbilo a dávala to najevo. Zvlášť v obchodě ji fascinovalo množství televizí a jejich velikosti. Oči jí zářily a já jí nosila v opatrné vzdálenosti. Vráťa si dával načas, silně potrápil prodavače, nakonec ale ukázal na tři televize a zeptal se i na můj názor. Na všech běžel stejný program, porovnávala jsem tedy kromě vzhledu televize i kvalitu a příjemnost obrazu. Technickou stránku jsem raději nechala na chlapech. Po chvíli váhání jsem vybrala favorita. Dokonce stála přesně tolik, kolik jsme měli hotově s sebou. Doslova jsem si tedy dupla nožkou a šli jsme k pokladně. Na skladě byl prý přesně jeden kus a tudíž jsme si ji mohli rovnou odvézt domů.
Zaplatili jsme a kluci šli k výdeji zboží. Já si s Fanny prohlížela dvd tituly, což mě přinutilo ještě jednou otevřít peněženku. Výdej totiž nějak moc dlouho trval. Zjistilo se totiž, že elektronický systém nějak zklamal a televize na skladě není... Navrhli jsme prodavači, že si vezmeme vystavený kousek - pokud bude se slevou. To se nakonec podařilo vyjednat a my se konečně vydali k domovu. Televize šla k Fanny na kočárek (ještěže nebyla moc těžká) a domů to bylo dvacet minut chůze po vedlejších ulicích. Kamarád bydlí hned naproti, během cesty se nám ho tedy podařilo přesvědčit, že se vlastně může stavit u nás doma, pomoci s vybalením a instalací a za odměnu si dáme vínečko a nový film. Nadchlo ho to a sám doběhl cestou pro víno a mňamky.
Doma jsem uložila holku do postýlky a kluci začali s vybalováním. Jsou zruční, podařilo se jim to rychle. Kamarád koupil velice dobré vínko (raději hned dvě láhve) a začalo se s popíjením . Akce byla vydařená a vlastně jsme skončili až okolo jedné hodiny ráno. Líp to ani dopadnout nemohlo - tak trochu jsem se bála, že tu televizi budeme kupovat ještě měsíc.

Dobré vychování

Každý rodič se snaží, aby z jeho dětí vyrostli osoby slušné, zákonů dbalé a dobře vychované. Už od plínek je učíme slovíčka "děkuji" a "prosím". Trváme na pomoci starším osobám a toleranci k mladším. Za mého mládí se společenská výchova učila dokonce i na základní škole. A výsledky?
Vždycky jsem se snažila taková být. Snad jen s výjimkou pouštění sednout u starších pánů. Máma mě vždycky učila, že pány moc pouštět nemám, protože až budu těhotná, oni mě pouštět taky nebudou. Dodatečně se jim všem velice omlouvám. Když jsem doopravdy otěhotněla, tak to byli právě pánové, kdo vyskakoval jako první... zatímco ženy se s mým nástupem do tramvaje zuřivě začetly do knihy, nebo je silně zaujalo něco za oknem. Poměr gentlemanů na dámy byl tak 8:2. A ty dvě byly většinou mladé maminky s prcky v náručí - takže jsem jejich nabídky s díky odmítala.
Teď jezdím po městě s kočárkem. Většinou si cestu předem naplánuji a vyhýbám se bariérovým místům. Občas ale spěchám a pak jsem odkázána na milost dobrovolníků. A zjistila jsem velice zajímavou věc. Než stačím promluvit a shánět pomoc, přiskočí ke mně příslušníci těchto dvou věkových kategorií: a) 10-18 let - je to až komické, když se 12-ti letý klučina žene ke kočárku a skoro mi ho bere z rukou; b) 70 let a více - tam většinou poděkuji a hledám někoho mladšího. Co se ale stalo s ostatními? Není zrovna příjemné (a důstojné), když musím jezdit s kočárkem od člověka k člověku - popřípadně volat přes polovinu haly a být třeba pětkrát odmítnuta než se konečně někdo slituje a pomůže mi? Jednou jsem stála na zastávce tramvaje 30 minut (cca 6 projíždějících souprav) než za mnou přišel pán, že prý mne pozoroval z protějšího obchodu a jde mne vysvobodit.
Mateřství mě změnilo v mnoha ohledech. Jedním z nich je ten, že už nikdy asi nebudu váhat, když uvidím, že je někde zapotřebí mé pomoci. Kéž by si mé cestovní útrapy někdy vyzkoušeli i lidé z vedení Dopravního podniku, třeba by se potom cestovalo lépe.