pondělí 3. ledna 2022

Novoroční sen

    Málokdy se mi zdá sen, který bych chtěla zaznamenat. Tenhle si o to ale doslova říká. Už několik dní mám divočejší spaní, dokonce jsem se den předtím probudila a Josífka seděla tiše v polospánku u mé postele. Zachumlaná do peřiny a hlavu opřenou o matraci. Po mém jemném pohlazení se usmála a řekla: „Mami, já tě hlídám! Už jsem odrazila několik útoků!“ Je pravda, že ten den se mi spalo krásně a vzbudila jsem se až okolo desáté dopoledne.
    Další noc už mě ale nikdo nehlídal a podle toho to asi dopadlo. Sen začal poměrně nevinně. Celá rodina jedeme vlakem krásnou zasněženou krajinou. Je noc a vlak zastaví na pláni nedaleko lesa. Široko daleko žádná zastávka. Vylezu jen tak v pyžamu ven z vlaku a sednu si do sněhu. Kupodivu nestudí, skoro až hřeje. Vlak se najednou dává do pohybu a já sleduji jak mi mizí pryč – a s ním i Vráťa a holky. O ničem neví, protože tvrdě spí. Já nekřičím a neběžím, jen zmateně pozoruji ujíždějící vlak. Chápu, že jsem v průšvihu, ale oproti vší logice si znovu sedám na zasněžený násep a dělám si pohodlí ke spánku.
    Ráno se probudím a kupodivu je mi fajn a teplo. Sníh už je skoro pryč, zelená tráva je hebká a z dálky vidím v lese nějakou širokou cestu. Vydám se k ní, kam taky jít jinam. Cesta vede mírně dolů a občas zatáčí do pomalých oblouků. Les není hluboký a koupe se v sluneční záři. Trochu zebe, ale nevadí mi to – a to mám jen pyžamové tílko a kraťásky. Dokonce ani hlína a kamínky mi nevadí do bosých nohou. Nemám hlad ani žízeň, jde se mi lehounce a popohání mě zvědavost.
    Najednou jde v protisměru nějaký člověk. Od pohledu lesní dělník s širokým kloboukem, oblečený spíše do léta nebo jara. Mám nejasný pocit, že nejsem v Čechách a vlastně netuším, jakým jazykem dotyčného pozdravit. Rozhodnu se pro mezinárodní úsměv a pokývnutí hlavou. Pán na mě promluví divným jazykem a očividně mě taky zdraví. Po pár krocích mi dojde, že se otočil a s obavami v očích se za mnou vrací. Já se klidně rozhlížím po borůvkách nebo zajímavých kamíncích (poslední dobou často maluji na kamínky a ráda se po nich na procházkách koukám). Na pařezu je jich hned několik, chci si je vzít, ale něco mi říká, že by to bylo špatně. Vlastně takhle vypadají jak nějaká malá svatyně, radši jdu od nich pryč.
    V dobré náladě přicházím k městečku. Zpočátku vypadá spíše jako vesnice, ale jak už to u snů bývá rychle se mění v městečko jižanského typu. Uprostřed řeka, okolo cesty a spousta mostů a můstků. Jen ty silničky jsou nějaké divné. Pokaždé končí přímo u vchodových dveří nějakého domu, pak už je jen oblá zeď a nikam se nedá dojít. Vždy se musím vrátit na křižovatku a zkusit další cestu. Ta mě ale zase zavede ke dveřím. Copak se to město nedá projít? Nemá žádné náměstí? Lesník mě mezitím dojde a nyní už srozumitelně říká, že za žádnou cenu nesmím do těch domů vejít. Že se musím otočit a z města zase odejít – ukazuje směrem k cestě, která vede okolo rozestavěného domu a prudkým svahem nahoru. Nechce se mi, ale cítím naléhavou vážnost. Pán mě taky opatrně zabalí do prošívané deky, sotva v ní jdu. Ale mě je teplo, proč mě balí? To už se začíná šeřit a lidí je okolo mě víc. Někteří vykukují ze dveří a mračí se. Není mi jasné, jestli se mračí že jsem šla k nim, nebo že odcházím pryč. Za sebou slyším šeptaný rozhovor, kdy jeden z okolojdoucích mužů naléhavě upozorňuje lesáka, že mě musí rychle dostat z města pryč. Začínám mít strach a místo krásného dopoledne se scenérie mění na deštivý večer.
    Jdu směrem k rozestavěnému domu a z městečka se opět stává vesnička a následně takřka samota. Dům má základy a na nich dřevěné kůly a pouhé náčrty stěn. Okolo leží spousta stavebního materiálu. Uprostřed postává muž s lopatou. Vesele zdraví „mého“ lesáka a pár ostatních mužů, kteří se k nám přidali a doprovází mě. Všichni si ode mne udržují cca dvoumetrovou vzdálenost – připadám si jak uprostřed několika kružnic. Když jdu, jsem jak slunce a pánové jak planety okolo mne. Široko daleko žádná žena nebo dítě. Jen muži cca okolo čtyřicítky a víc.
    Jak procházím okolo stavby, pán s lopatou na mě mává. Volá, že mu mám jít pomoc, že to sám nezvládne. Prý už na mě delší dobu čeká a kde to vázne? Zdvořilost mi velí mu pomoct, ale můj průvodce nesouhlasně vrtí hlavou a staví se mezi mne a muže s lopatou. Jako kdyby mě popostrkoval dál do kopce.
    Ze široké cesty se stává sotva viditelná pěšina, kde překáží popadané stromy a nohy mi podkluzují v bahnu. Z oblohy neustále jemně poprchává, zase se mi chce strašně spát. Nejradši bych se tam stulila někde do křoví. Vysoko na kopci na konci cesty vidím další město. V oknem domů se svítí, vidím ruch a shon. Přesto mi nejde se škrábat nahoru. Opouštím cestu a jdu po trávě vedle, prudký kopec mě nutí se hodně předklonit a jít skoro po čtyřech. Volání muže s lopatou už ustalo a já najednou zjistím, že jdu sama. Všichni ostatní jsou hluboko pod kopcem. Chci to vzdát, ale najednou cítím, že mě někdo bere za ruku. Je to moje Josífka. Kde ta se tady vzala? Prý už je strašně unavená a nikam nechce. Tak to nejde holka, to by ses mi tady nastydla, jde se dál. Obě se škrábeme nahoru, Josífka fňuká a já ji tlačím, uklidňuji a konejším. Úplně zapomínám na svoji únavu a neochotu, soustřeďuji se jen na holku a na to, že tam nesmí za žádnou cenu zůstat.
    Najednou jsme obě nahoře a místo do nočního města vstupujeme do zářivého světla. Budí mě zvuk budíku a já zmateně koukám na tmavou ložnici. Celý byt ještě spí a vše je tak jak má být. Spala jsem sotva šest hodin a přesto se cítím jak po vydatném celonočním spánku. Jen mi něco říká, že bych ten obsah neměla rychle hodit za hlavu a zapomenout.

A co vy? Jaké máte sny? Píšete si je někdy?