Dospělácká postel

Tak už se nachýlil čas a začali jsme se koukat po nové postýlce pro dcerku. Její obvyklá dětská postel by sice mohla ještě pár let sloužit, zanedlouho se tu ale objeví sourozenec a bude se také domáhat svého místa na spaní. Rozhodli jsme se tedy, že Fanynku raději přestěhujeme do dětského pokoje už několik měsíců před porodem. Snad to bude fungovat jako obrana před žárlením na nového obyvatele ložnice rodičů.
Vybrat dobře postýlku pro dítě není úplně snadné. A každý se snaží prosadit svou radu. Většinou jsem slyšela hororové zkazky o tom, jak dítě velkou postel odmítá, nechce usnout, volá v noci rodiče, padá z postýlky a další. Z ohledem na prostor pokoje jsme zavrhli rostoucí i normální postele. Ve stejném pokoji budou časem obě děti a dvě postele se tam moc nevejdou. Jediná volba tedy byla palanda - patrová postel. Teď už jen zbývalo najít tu pravou.
Do obchodu jsme se vydali i s Fanynkou. Postýlek tam měli vícero a Fanny pečlivě vybírala s námi. Do jedné přímo skočila a musela jsem ji vyndavat skoro násilím. I mně se palanda líbila. Byla z masivního dřeva, obě postele se daly od sebe oddělit a spodní postel byla dost nízko na pohodlný nástup a výstup. Pro jistotu jsem si ale pořádně prohlédla i ostatní možnosti. Celkem jsme v obchodě pečlivě prozkoumali všechny možnosti a stálo nás to dost času i vyjednávání. Přímo na místě jsme žádnou nekoupili, Vráťa napsal do bloku všechna pro a proti postýlek a jeli jsme domů. V klidu domova jsem pak prošla konkurenci na internetu a několik dnů jsem pečlivě porovnávala nabídky. Přesto jsem nenašla nic lepšího než tu palandu, co si vybrala Fanynka. Po týdnu jsem tedy vyrazila do obchodu a vše zařídila. Hned druhý den mi kurýrní služba dovezla novou postel i matraci (zatím jen jednu). Po pár dnech ji Vráťa smontoval a začal čas experimentů.
První den po složení palandy do ní Fanny přímo skočila a vykřikla: "Moje!" Na spaní se ale přiřítila ke své obvyklé postýlce. Za dva dny jsem jí novou postýlku připravila k polednímu spánku. Koukala překvapeně, do postele vlezla, zbytek odpoledne si tam ale jen hrála. Natahala všechny hračky do postele, prozkoumala dětský pokoj do posledního detailu (doteď se tam moc nezdržovala a nezajímal ji). Usnula ale až večer - opět ve své obvyklé postýlce. Další den už ji polední spánek v nové posteli nepřekvapil. Bez problémů si do ní lehla, nechala se přikrýt peřinkou a během hodiny usnula. Pokoj ji už nezajímal. Potěšilo nás to a rozhodli jsme se pro risk. Nechala jsem peřinku i polštář ve velké posteli a večer jsem řekla: "A jde se spát do nové postýlky." Fanynka se na mě chvilku dívala a pak se vrhla do nové postele. A téměř okamžitě usnula. Zato já jsem se celou noc převalovala a špiclovala uši, jestli holka nebude náhodou plakat. Ta se vyspala do růžova a vzbudil jí až ráno Vráťa - jeli totiž spolu na celodenní výlet. Večer už se sama hnala do dětského pokoje a po původní postýlce ani nevzdechla. Dokonce trochu žárlí, když ji novou postýlku stelu a nedejbože, kdybych si do ní chtěla lehnout. To je pak šupem vedle mně a tlačí mě pryč z postele... ta je přece její :o).
Po pár dnech musím konstatovat, že v nové posteli usíná rychleji a spinká bez nejmenších potíží. Probouzí se až okolo osmé ráno, evidentně dobře vyspinkaná. I polední spánek je bez nejmenších potíží. Snad to vydrží a starou postýlku nebude vyžadovat ani až ta dostane nového obyvatele.

Vychovejte si to dítě!

Každý z nás se s tím někdy setkal. Rozjívený spratek a opodál stojící flegmatičtí rodiče. A v naší hlavě jedna velká otázka – proč to dítě nedokázali pořádně vychovat? Vždyť to přeci není nic těžkého. A v každém davu se vždycky našel někdo, kdo začal „bezradným“ rodičům udílet cenné rady. A oni si toho kupovidu nevážili – dokonce vypadali, že chtějí toho dobráka lynčovat. Ts ts... to až MY budeme rodiče... to naše děti budou zcela jiné, že?
Čas šel a já se stala matkou. Moje dcerka je živá jak čertík, ale většina lidí se shodne, že je velice hodná. Není však svatá, takže i ona si umí dupnout, vztekle křiknout a i slzičku uronit. Zvláště v ten nejnevhodnější okamžik. Vychovávat jsem ji začala od prvních okamžiků a musím uznat, že určité ovoce se již začíná objevovat. Snaží se děkovat (i když jí slovo „děkuji“ ještě moc nejde – moc složité – sotva umí táta, máma a ham...- přesto za podanou věc řekne cosi jako „dědudu“), na odrážedle jezdí jak blázen, ale protijdoucím se vždy zázrakem vyhne, pejsky si hladí až po souhlasu majitele, na pískovišti nebere jen tak cizí hračky – vždy je vyměňuje za své. V podobném duchu bych mohla ještě chvíli pokračovat (asi jako každá hrdá matka).
Přesto si i já občas musím vyslechnout rady „starších“. A i já bojuji s touhou radílka uškrtit. Za vše uvedu tři příklady z posledního měsíce. Na začátek jen malé upozornění, že Fanynce je zatím cca 20 měsíců (tj. do sfouknutí druhé svíčky na dortu jí ještě nějaký čas zbývá). Spoustu věcí už umí, rozhodně to ale není žádný předčasně vyspělý génius. Prostě normální malá holčička.
Jako každé malé dítě je i naše Fanny extrémně zvědavá. A svět stále převážně ochutnává pusinkou. Už sice hodně důvěřuje ostatním smyslům, není však nad pořádné ochutnání. Nejsem přílišným zastáncem sterilního prostředí, takže (s určitou mírou) je jí povoleno své okolí zkoumat do sytosti. Imunitu má asi dobrou, zatím nebyla ani jednou jedinkrát nemocná. A nyní první příhoda: zhruba uprostřed našeho parku je menší pískoviště a v něm kamínky. Jednoho dne se Fanny rozhodla je prozkoumat. Vždycky jeden kamínek putoval do pusinky a byl důkladně ocucán. Nepokoušela se je ani kousat, ani jíst... po pár pokusech jsem ji proto nechala na pokoji a sedla si na nedalekou lavičku (a trpělivě čekala, až ji to přestane bavit). Po pár minutách za mnou přišla paní s dítětem a zděšeně se mě ptala: „To je Vaše holčička, co si támhle hraje?“ a po přitakání na mě vyhrkla: „Ona tam jí kamínky!“ tak jsem milou paní uklidnila, že o tom vím. Paní mi věnovala pohled plný šoku a odešla. Celá situace se za chvíli opakovala s další procházející. Ta dokonce zašla ještě dále – prý se pokoušela Fanny kamínky z pusy sebrat, ale naše holčička se prý statečně bránila. Ani se jí nedivím – vy byste si nechali sahat do pusy zcela cizí lidi? Nový koníček Fanynce naštěstí dlouho nevydržel a šlo se domů.
Druhá situace nastala hned dva dny poté. Fanny se proháněla parkem na odrážedle. Učíme jí, že se jezdí vpravo, zatím však s malým výsledkem. Většinou se drží v mé blízkosti, strany ale moc neřeší. Kolize zatím žádná nenastala, projíždějící cyklisti jsou ohleduplní (jezdíme po smíšené cyklostezce). A teď na mě najednou křičí projíždějící bruslař: „Paní, vychovávejte tu holku, že má jezdit jenom vpravo!“ Oponovala jsem, že je ještě malá a mé rady zatím zcela nechápe. Pán křičel dál, že prý je to pro naše dobro, po chodníku prý jezdí cyklisti. Upozornila jsem ho, že ti jsou v právu – vždyť je to cyklostezka. To byla pro něj novinka, ale pro jistotu mi ještě jednou zopakoval, že mám dítě vychovávat už od narození – nízký věk prý neomlouvá. Jestliže už umí chodit, tak chápe i strany. Načež se od nás odpojil a zabočil na druhou (souběžnou) cyklostezku – ta je nesmíšená, on sám (jakožto bruslař po ní jet mohl) na procházející chodce ale rozhodně nic nepokřikoval. Tak nevím.... holce jsou necelé dva roky a má jezdit bez chyb, zatímco člověk skoro o půl století starší smí jen tak porušovat zákon? No, možná se bál, že (na rozdíl od malé holčičky) by mu statný pejskař mohl třeba i fyzicky vysvětlit, co si o jeho poučování myslí.
A do třetice všeho dobrého i zlého. Vybíráme holce novou postýlku a to obnáší běhání po obchodech. Pro ušetření času jsme se rozhodli prozkoumat nabídku areálu v Průhonicích. Obchodů je tam dost, jen příliš nepočítali s chodci – skoro všechny cesty počítají pouze s automobilisty. Po delší době jsme i tak objevili přechod přes hlavní třídu. Silnice tam má čtyři pruhy (dva každým směrem). Zprava zrovna nic nejelo a oba levé pruhy nám ochotně zastavili. Šla jsem první (s prázdným kočárkem) a za mnou Vráťa s Fanynkou, která chtěla mermomocí tlačit nový kočárek pro panenky. Oba šli samozřejmě o dost pomaleji než já. Skoro jsem tedy až nadskočila, když se najednou za mnou ozvalo silné zatroubení. V dosud prázdném pruhu se totiž objevil veliký vůz a jeho majitel evidentně spěchal. Jeho popohánění však mělo zcela opačný efekt. Už jste někdy zkoušeli troubit (nebo křičet) na malé děti? Efekt je většinou stejný – dítě se zastaví, rozpláče a doslova se zasekne na místě. Do toho začal řidič křičet na Vráťu, ať si pohnou. Na to už manžel reagoval také křikem, že se přece může stát každému, že se mu dcera zasekne na přechodu. Nakonec vzal Fanny přes její protesty do náručí (za celou dobu odmítala pustit kočárek) a na druhou stranu ji prostě donesl. Celou tu dobu na něj řidič cosi křičel a nakonec mu málem ujel paty. Po celou dobu jsem to pozorovala s děsem a úžasem. A nejen já... stejně paf byli i řidiči oněch aut, kteří nás pustili už na začátku a nyní trpělivě čekali, až se konečně dostanem na druhý chodník.
Ale dosti moralizování. Ani já s manželem nejsme svatí. I nám se občas stane, že na Fanny zvýšíme hlas. Každý je někdy ve stresu a dítě nechápe, že zrovna teď není čas na jeho hry a vtípky. Důsledně se však snažím se takovýmto situacím vyhnout a pokud nastanou, tak se je snažím Fanynce nějak vynahradit. A pokud vidím podobné situace u jiných rodičů? To potom spolknu všechny rady, povzbudivě se usměju na rodiče a jdu si po svých. Však oni nejlíp ví, co na jejich děti platí.