Den předem Fanynka pečlivě vybrala několik dárků pro kamarády a dovolila mi je zabalit. Ráno si vyzkoušela hned čtvery šaty, než byla spokojená. Do školky skoro dotančila. Předala jsem ji učitelce a ani jsem se nepokoušela poprosit ji o nakapání léku do oušek (učitelky na to nemají pravomoc - naštěstí jsem jí nakapala ráno a odpoledne po školce to bude tak akorát).
Odpoledne jsem vyparádila Josífku i sebe, kapičky dala do kapsy a vyrazila jsem. Plán byl vyzvednout Fanny a zvolna se přesunout na místní zahradu a tam počkat na zpívání koled. Přišla jsem do školky a místo holky mě tam čekala učitelka - že prý pilně zkoušejí na vystoupení a ať jim tam holku nechám. Řekla jsem, že to není problém, ale že jí aspoň nakapám do oušek. Učitelka si ode mne převzala kapky, že jí je radši nakape sama. Vzala jsem tedy kočárek s Josífkou a vyrazila na kratší procházku do parku - času bylo ještě dost.
Zpátky na zahradu jsem se vrátila s mírným předstihem. Děti už byly seřazené a po chvilce jsem objevila v davu Fanynku. S mírně zoufalým výrazem zkoumala přítomný dav. Riskla jsem to a vyběhla z davu přímo k ní. Radostně zavýskla a pověsila se mi kolem krku. Pak se hned zařadila mezi děti a já zamířila zpátky do diváků. Učitelka mi pak špitla, že se Fanny už bála, že je tu jediné dítě bez rodičů. Všechny děti pak zazpívaly několik koled a mohlo se jít do tříd. Zpátky ve třídě se Fanny ptala na tátu, naštěstí se pak spokojila s tím, že tam budu jen já a Josí. Spolu s ostatními rodiči jsem se posadila na lavičky ve třídě. Po chvilce se objevily děti postavily se do kruhu a začaly nám zpívat. Ke konci programu najednou vidím, jak se jedna z učitelek postavila za Fanny a jemně ji dovedla do středu kruhu a nechala ji tam samotnou. Žádné jiné dítě nemělo sólo a ani se o tom nemluvilo. Holka rozhodně doma nic nezkoušela. S otevřenou pusou jsem tedy zírala na Fanny, která po chvilce váhání spustila básničku. Celou jí krásně odříkala a zase se vrátila na své místo. Tleskala jsem tak, až mě bolely ruce. I ostatní rodiče říkali cosi o šikovné malé holčičce. Besídka pak skončila a všichni jsme se přesunuli vedle na cukroví, čaj a kafe.
U kafíčka jsem si popovídala s ostatníma a následně si šla vyzvednout kapky. Cestou mi pak říkala paní učitelka, že to sólo byl dnešní nápad. Holka prý dopoledne krásně odrecitovala básničku a že prý to zvládne i odpoledne před rodiči. Na naučení tedy měla jen necelý den! Šikulka moje :o). Dmula jsem se pýchou jak páv a jen mě mrzelo, že jsem neměla připravený foťák a tak z onoho vystoupení nemám trvalou připomínku. Nechala jsem holky si ještě pořádně pohrát v herně a okolo šesté večer zavelela domů. Josífce se odchod z herny vůbec nelíbil a dávala to hlasitě najevo. Což trochu uspíšilo náš odchod (vypadal pak spíš jako útěk) a uchránilo mě to od zdlouhavých loučení a načatých proslovů do duše. Jen Fanny si uvědomila, že delší dobu ve školce nebude a vůbec nechtěla odejít (přitom ještě den předtím se zapřísahala, že už tam nikdy nevkročí). Nakonec se nechala usmlouvat a mohly jsme jít.
Od té doby doma zpívá, recituje a tančí. Vypadá to, že je nejvyšší čas vybrat jí nějaký kroužek - dokud jí to baví a neobjevuje se tréma. Ostatně, i já jsem v dětství soutěžně recitovala básničky, zpívala ve sboru a tančila country tance. Teda... taky jsem cvičila judo, aquabely, horolezectví a další... takovéto vlohy se ještě neprojevily.
A jaké byly vaše zážitky s předváděním se? Bavily vás besídky, nebo to bylo soukromé peklo? Chtějí se vaše děti zůčastnit nebo by radši zalezly někam do koutku?
