Učitelky nás upozornily, že u nich Mikuláš bude chodit už o den dříve (zavedla jsem totiž řeč na blížící se narozeniny a na to, jestli má holka přinést sladkosti pro všechny, nebo radši dort). Pochopila jsem, že to bude něco jako divadelní představení a besídka čistě pro děti (bez přítomnosti rodičů). Na nástěnce třídy jsem si všimla letáku, kde bylo cosi o malých čertících a andílcích. Vůbec jsem si ale nevšimla, že to znamenalo, že máme děti příslušně namaskovat. Zrovna ten den jsem vedla Fanny do školky já (většinu dní v týdnu vodí Vráťa). Už v šatně jsem si všimla, že rodiče své ratolesti převlékají do andělského nebo čertího převleku. Zasekla jsem se a podívala se na Fanny. Ta začínala natahovat a fňukavě řekla, že měla mít dneska masku... ajajajaj... Odvedla jsem ji do třídy a omluvně řekla učitelce, že jsme to přehlédli. Ta se podívala na Fanny a pobídla mě, ať rychle doběhnu domů pro nějaké černé nebo červené triko (ať aspoň trochu vypadá jako čertík) a že mi pak ještě otevřou (škola za pár minut zavírala brány). Popadla jsem kočárek s mladší dcerkou a během vyrazila k domovu. Josí se mohla uřechtat - miluje rychlou jízdu. Cestou jsem přemýšlela, co může být ve skříni. Rozhodně ne žádná křídla nebo rohy. Ani vidle se u nás nevedou. Doma jsem se jen zula a už jsem vyhazovala obsah skříní. Našla jsem bílé triko a bílorůžovou sukni a bylo rozhodnuto. Když jsem hledala ještě bílé punčocháče, vypadly na mne nádherné vzdušné bílorůžové šatečky. Kdysi jsme je dostali a zatím ani nevyzkoušeli. Přidala jsem je do kočárku, hodila tam i ty punčocháče a dokonce jsem objevila i bílou čelenku - ideální pro malého andílka.
Cestou zpátky do školky jsem potkala pár odcházejících maminek. Koukaly na mě dost nechápavě - kam se to řítím s tím kočárkem? Omluvně jsem vykřikla, že jsme zapomněli kostým. Odpovědí byla směs zamračených, chápavých i odsuzujících pohledů. Schody ve školce jsem brala po dvou a už jsem byla ve třídě. Tam jsem uviděla velký stůl plný andílků a druhý velký stůl plný čertíků. Vepředu byl stůl učitelek a vedle úplně maličký stolek, kde seděla samotná Fanny. Slzy měla na krajíčku a vypadala jak na hanbě. Rychle jsem na ní zamávala a odvedla ji do šatny. Tak rychle se snad ještě nikdy nepřevlékla. Šaty jí sedly perfektně, punčocháče taky a čelenka všechno doladila. Křídla měla aspoň postavička na punčocháčích. Ani se se mnou pořádně nerozloučila a už pádila do třídy. Čekala jsem, že si sedne k andílkům (nebo se aspoň půjde zeptat učitelky, jestli smí). Holka místo toho automaticky zamířila k malému stolečku. Pořád vypadala jak na hanbě, ale už se aspoň tvářila hrdě a spokojeně. Rychle jsem řekla učitelce, že si ji vyzvednu až po spinkání, rozloučila se a s klesající hodnotou adrenalinu odkráčela s Josí na nákup. Ten den jsem měla tak trochu den Blbec, čekalo mě ještě dost problémů, ale tohle jsem vyřešila dobře (a šaty si Fanny úplně zamilovala a nosila je pak ještě několikrát). Odpoledne mi vyprávěla, že kostým měly všechny děti, výslužka byla bohatá a čert byl jen maska.
 |
| křídla vlastní výroby - obrácené kšandy a k nim něco výrazného - zde knížka - vymyslela sama Fanny |
Druhý den ráno se holka začala bát. Nechtěla ani do školky - co kdyby nějakého čerta potkala už cestou? Uklidnila jsem jí, že čerti budou chodit až odpoledne. Musela jsem s ní udělat dohodu, že se večer půjdeme projít do parku, podíváme se na pár čertích masek a ten pravý čert nám mezitím dá výslužku na balkon (a pokusí se přitom nerozbít okno jako loni). Za tmy jsme vyrazily ke kostelu (Vráťa byl ještě v práci). Na sraz průvodu jsme přišly moc brzo, hrozně foukalo a holkám byla zima. Zamířily jsme tedy zpátky domů ještě před začátkem. Cestou jsme potkaly několik skupinek čertů, andělů a Mikulášů. Fanny se vůbec nebála, všechny označila za masky a s jedním andělem si i měřila křídla (udělala si doma jedny z kšand a bílého pravítka - její nápad). Pak za námi konečně zaklaply vchodové dveře a holka si i trochu oddechla. Doma už jsme přece v bezpečí, tam čerti nesmí. Přivolaly jsme výtah a čekaly. Najednou jsem uslyšela dusot a uviděla nohy na schodech - ehm... soused v prvním patře měl evidentně čertí návštěvu a ta se teď chystala běžet okolo nás. Nic netušící Fanny je najednou měla za zády. Zbledla, chytila plyšového koníka a snažila se splynout se zdí. Vše bylo naštěstí rychlé a doma se hned hnala na balkon. Výslužka tam byla a tak bylo vše v pořádku.
Druhý den už na čerty zapomněla a jen ji mrzelo, že se jde tentokrát do školky bez masky. Trochu jí to vynahradilo to, že šla v šatečkách a s plnou taškou sladkostí. Už týden se těšila, jak jí všichni zazpívají "Hodně štěstí, zdraví" a chtěla, aby jí všichni popřáli hodně autíček. Odpoledne přišla mírně zklamaná, protože zpívání nebylo (netuším proč) a všichni jí popřáli hodně panenenk a kočárků (a na to tak trošku dlabe). Ještěže ty autíčka nakreslila do dopisu pro Ježíška.
Další den jsme jeli na návštěvu ke kamarádce a její rodině. Její oslavy vždycky stojí za to a tentokrát měl být i speciální program pro děti (nějak stárnem - dřív to byly chlastačky, teď dětská animátorka)... Dětí přišlo hodně, rodičů taky a mohlo se - v mezích - pařit. Vrcholem večera byla návštěva anděla a čerta. Na každého došlo (i na dospělé) a každý musel říct básničku a dostal potom sladký balíček. Fanny se kupodivu bála. Držela se mě jak klíště, nevypadlo z ní slovo (kromě "nevím" a "budu hodná") a ještě mířila na návštěvu vypůjčenou pistolkou - prst na spoušti.
 |
| Fanny vyhlíží čerta - ale stejně se pak běžela schovat do mé náruče |
Ještě cestou domů byla nervózní, nakonec si to však v hlavičce porovnala takto: "Čerti chodí venku a na návštěvách, doma jsem v bezpečí." Trauma z čertů naštěstí nemá, ovoce buď hned snědla nebo šoupla sestřičce a sladkosti jsem zabavila já. Loni měla z přemíry čokolády zdravotní problémy, letos jí tedy budu výslužku trochu dávkovat - kupodivu s tím sama souhlasila a nestěžuje si.
Josífka si ničeho pořádně nevšimla. Nebála se v parku, u výtahu ani na návštěvě. Asi ví, že je pořád hodná.
A co vy a vaše děti? Bojí se? A báli jste se vy jako děti?
Žádné komentáře:
Okomentovat