Jak už jsem psala, celou aféru s novým typem viru jsem brala na lehkou váhu. Věřila jsem zprávám z Číny, které vykreslovali celou situaci jako něco, co je sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Bylo mi jasné, že údaje jsou zmanipulované, ale netušila jsem jak moc. Na první pohled to prostě vypadalo, že se na nás řítí těžší forma chřipky, která ohrožuje hlavně ty, kteří mají nějaké jiné přidružené onemocnění a víceméně jak rychle přijde, tak rychle odejde. Navíc jsem měla stále v živé paměti rozruch okolo prasečí a ptačí chřipky, která byla pandemií jen v očích novinářů.
Rychlé rozšíření viru v Číně jsem přikládala hlavně jejich hygieně na trzích, stísněnosti bytů a množství lidí. Také o čínském zdravotnictví si nedělám příliš velké iluze – z asijských zemí bych se svěřila do rukou lékařů leda tak v Japonsku. Co mě však zarazilo na reakcích ostatních zemí (a co bych já udělala jako první), že nijak neomezili letecké spoje. V okamžiku uzavření čínských měst se měli ihned udělat náležité kroky i v letecké dopravě. Nu což, stalo se a teď s tím musíme nějak žít. Dlouho mi také bylo záhadou, proč se v Evropě vir objevil jako první v Itálii a v tak velkém rozsahu. Než jsem zjistila, že v těch oblastech stojí hned několik čínských továren, které se příliš nespoléhají na místní dělníky a raději si přivezli vlastní – a ti se samozřejmě vrátili do Číny na oslavy a poté si přivezli s sebou i jeden nevítaný suvenýr. Velice kontaktní Italové pak virus rozšířili pomocí mohutných fotbalových oslav, rodinných veselic a veselého popíjení v horských chatách (i jinde).
A tady plně nastoupila zákeřnost nové nemoci. Nemocný jedinec je totiž nakažlivý mnohem dříve, než se objeví první příznaky potíží. Cítí se dobře, nemá teplotu, nekašle... ale své okolí již zásobuje nebezpečnou várkou virů. Proto jsem se ze začátku smála rouškám – ty se totiž běžně nosí až po vypuknutí příznaků. Proč je tedy nosit teď? Ze začátku si ještě člověk mohl říct: „Fajn, nebyl jsem na žádném místě, kde by se nemoc objevila. Nemám vůbec žádné příznaky. Nepotkal jsem se s nikým, kdo by byl rizikový. Roušku tudíž, z logiky věci, nepotřebuji.“ A podle původních poznatků by měl pravdu. Jenže ouha... ony ty poznatky byly špatné a lidé tak nevědomky roznášeli nemoc dál a dál. Virus se totiž vesele držel třeba madla v MHD, schovával se na bankovce nebo desítky minut poletoval ve vzduchu a čekal na nového nositele.
Z této logiky uvažování jsem si tudíž nedělala z nastupující pandemie žádné větší obavy a upřímně nechápala (a dosud nechápu) nákupní šílenství v obchodech. Základní trvanlivé potraviny mám ve špajzu celoročně a průběžně je doplňuji – zkušenosti z doby na mateřské mě poučily, že na nějakou pravidelnost ve vyplácení dávek se na úřadu nehraje a je dobré mít z čeho žít, když „výplata“ dorazí třeba i s měsíčním zpožděním. Desinfekci máme doma v podobě té na rány (holky jsou divoké), čistících ubrousků na různé povrchy (kdyby bylo potřeba desinfikovat kliky, drobné předměty apod.) a klasickou na podlahu a do odtoku. Nějaké gely nebo mýdla moc používat nemohu, moje ruce pak okamžitě popraskají a dost bolí (navíc popraskané ruce jsou přímo uvítací brána pro mikroby a viry). Roušky doma fakt nevedu, zato mám plnou krabici jednorázových rukavic – nosím je při čištění akvárka a klece našich andulek.
Pro případ nějaké těžší varianty karantény jsem jen doplnila zásoby alkoholu (víno i něco tvrdšího) a sladkosti – hlavně pro holky – raději i tématickou pidizásobičku na velikonoce. Poslední velký nákup jsem udělala v předvečer uzavření obchodů s oblečením – a tím jsem svému svědomí udělala zadost. Vráťa měl jeden den lehký záchvat paniky a několikrát se ujišťoval, že máme vše potřebné – hlavně kdyby některý z nás dvou onemocněl. Prošla jsem s ním všechny možnosti vývoje a ujistila ho, že to nějak zvládneme ;) . Sestavili jsme spolu několik krizových scénářů a jejich variant (podle toho, kdo z nás onemocní). Uznávám, že i já jsem byla klidnější, když oznámil nástup na homeoffice. Jen jsem si v duchu říkala, jak to zvládneme s nervama – nejsme zvyklí být spolu tak dlouho pospolu.
S napjatým očekáváním přišel den D – pondělí, kdy vláda oznámila souhrn opatření, které můžeme nazývat (pro zjednodušení) celostátní karanténou. Ven se smí jen na cestu do práce a z práce, nákupy nejnutnějších potravin a zdravotnických potřeb, zákaz shlukování a zavření všeho nepotřebného. Nastalo balancování v rámci domácností – na jedné straně děti, které se musí učit a na druhé rodiče, kteří se snaží pracovat a udržovat domácnost. Za začátku šlo všechno bez větších konfliktů. Jen donutit děti se učit byl občas nadlidský výkon a obyčejná cesta s košem nebo na nákup vypadala jak výprava do nukleární zóny.
 |
| Hrdinka katastrofického filmu vyráží koupit čerstvé rohlíky |
V první fázi jsem vsadila na izolaci dětí od okolního světa (vyvětrat se chodily jen na balkon), Vráťa ven jen za prací nebo v nejnutnějších případech a já na rychlé nákupy a vynesení košů. Původně jsme doma ani neměli roušky. Na internetu sice koluje nepřeberně tutoriálů, jak si roušku ušít, ale já doma nemám ani stroj a mé šicí schopnosti nepřesáhly povinné přišívání knoflíků v páté třídě základní školy. Naštěstí se brzo ozvali známí a kamarádi a už tu byly roušky pro dospělé i pro děti. Tímto děkuji všem dobrým duším, které zadarmo i za drobný obnos roušky vyrobili (či sehnali) a následně i doručili. Do té doby jsem ven nosila dva cyklistické šátky na sobě – dýchat se v tom dalo, ale vyváření byl trochu problém a hlavně v nich bylo neuvěřitelné horko. Rouška má přeci jen cosi do sebe. Zato jsem si ověřila to, co mi od dětství rodiče vyvraceli – ano, mám velký nos! Žádný malý pršáček, tak tvrdil táta, ani přijatelně klenutý nosík, jak povídala máma... ne... frňák to je :D . Také se projevuje má lehčí klaustrofobie a rouška i šátek mě po delším nošení dostávají do stavu lapání po dechu a pocitu, že si tu věc musím z obličeje servat... pokud možno i s kůží a možná si přitom pro jistotu i omlátit hlavu o nejbližší zeď.
A to vůbec nemluvím o takové lahůdce, jako jet na kole s rouškou na obličeji. Už po pár vteřinách máte brýle v mlze a jedete takřka po paměti. Naštěstí momentálně uzákonili, že chudáci obrýlení cyklisti si smí na silnici (nebo prázdné stezce) roušku sundat a nasadit zase až když začne dávat smysl. Teď přímo slyším hlasy „Kam má teď co jezdit na kole? Má sedět doma na prdeli.“ - mnooo... občas je třeba přivézt něco těžkého z pošty nebo obchodu. Taky s dětmi teď vyrážím na nezbytné pochůzky (doktor, úřady) raději na kole než MHD – přijde mi to méně rizikové.
Těžkou zkouškou bylo zrušení zavedených rituálů – já jsem vysoce funkční asperger (v běžném životě se to skoro nepozná) a mám svůj pevný řád, ze kterého jen velice nerada odbočuji. Josífka je středně funkční atypický autista a změny od řádu sice akceptuje, ale nechápe – a už vůbec jí nejde na rozum, když něco platí každý den jinak (jindy jídlo, do toho pokoje se zrovna nesmí nebo naopak smí, mluvit potichu, učit se v jiném prostředí apod.). Fanny zase nechtěla a nechce pochopit, že toto není jen jiný typ prázdnin a Vráťa je vědec – jede si svou práci a ostatní by se mu měli přizpůsobit.
Po několika dnech přišla Josífka celá smutná: „Bolí mě bříško.“ Teplotu neměla, žádné jiné příznaky nemoci nejevila. Zato jsem si uvědomila, že je celou dobu zavřená v bytě a ani se pořádně nehýbe – přitom je zvyklá velkou část dne proběhat. Napadlo mě tedy všem naordinovat pravidelné dávky vitamínu D (pozor – je nutno ho užívat spolu s mlékem nebo tvarohem) a bylo nutné vymyslet nějakou formu pohybu. Nakonec jsme vytáhly taneční hru na nintendo, kterou holky dostaly před lety na Vánoce a už se na ni dlouho jen prášilo. Ukázalo se, že je to ten pravý pohyb pro celou rodinu a že už ho bylo opravdu potřeba. První dny jsme byli rozbolavělí a zpocení už po dvou písničkách, teď se u nás tančí klidně dvě hodiny v kuse.
Po deseti dnech izolace se objevil první hysterický záchvat. Předvedla nám ho Fanny, která si najednou uvědomila, že nemůže na návštěvu ke své kamarádce. Tekly slzy, nastalo mlácení do hraček a polštářů, za všechno jsem v jejích očích mohla já. To já jsem stála u dveří a odmítla ji pustit, to já jsem zakázala, aby přišla kamarádka k nám. To já a jen já. Ze začátku jsem chtěla vysvětlovat, pak jsem se prostě stáhla do vedlejší místnosti a nechala ji vyřvat se. Po pár hodinách se uklidnila, nechala si vše znovu vysvětlit a v rámci svých možností to i pochopila.
Další týden jsem koukala na Josífku, jak si během učení začíná víc a víc drbat vnitřní část lokte. Než jsem zasáhla, tak to bohužel šlo do krve. Podrážděná kůže ještě přidala jako bonus vyrážku a tak jsem musela prohledat lékárničku a nasadit osvědčené kapky. I tak zůstávala rozhozená, malátnější a tulivější. Nakonec mi pomocnou ruku podal přímo osud. Její učitelka napsala, ať se ráno stavím pro nové učebnice. Vytáhla jsem tedy kolo, lehce protestující holku oblékla a nasadila k přilbě i roušku. Bránila se, že to nechce. Pomohlo až když jsem jí řekla, že roušku pro ni dělala její asistentka jako dárek (nelhala jsem, opravdu to tak bylo). To se pak usmála a řekla, že teda jo. Venku se úplně rozzářila, párkrát se proběhla a bylo lépe.
 |
| Maskovaná rodina vyráží na ozdravnou procházku kolem paneláku |
Já s Vráťou jsme měli spíše sérii menších výbuchů, ale zatím se držíme. Pomohlo uchování co nejvíc normálních rituálů a zavedení některých nových. Zvlášť pohyb je klíčový. Ať už se jedná o tancování k večeru, občasnou procházku o samotě nebo třeba i jen občasnou cestu do práce. Taky člověk nesmí rezignovat na svůj vzhled. Takže žádná pyžama celý den a neučesané vlasy. Kdepak – vše jako v každý jiný normální den – jen místo do práce se jde pracovat do obýváku.
A co ještě pomáhá? Čas od času se pořádně vyblbnout. Vykašlat se na školu, práci, úklid... pustit si nějaký praštěný film nebo seriál, zlochtat děti i sebe navzájem, udělat polštářovou bitku. A hlavně – brát celou pandemii s nadhledem a vírou v lepší zítřky – sluníčko a optimismus je největší lék a fungují i jako nejlepší prevence. Jezte hodně ovoce s vitamínem C (jablíčka, borůvky, kiwi), dopujte vitamín D, sluňte se na balkoně, choďte na krátké zdravotní procházky, myjte si ruce a obličej a hlavně – mějte sebe i své okolí rádi ;)
 |
| Kozáček podle pokynů z televize |
