Advik 2013 - Návrat ke kořenům?

Tak se znovu sešel rok s rokem a opět přišel můj oblíbený festival. V nedaleké škole se toto léto konal trochu změněný Advik (Anime + Dance víkend). Od minulého roku se trochu změnilo vedení v týmu organizátorů. Staronový šéf sliboval návrat k původní formě festivalu. Program se totiž v průběhu let rozrostl od anime k sci-fi, fantasy, kuchyni, počítačovým hrám atd. Na publikování programu jsem se tedy těšila a zároveň se toho bála.
Na první pohled to vypadalo dobře. Stále byly přednášky o mém oblíbeném anime směru (yaoi), zůstaly hodiny tance a měla být dokonce fashion přehlídka! Ať jsem ale hledala jak jsem chtěla, zcela zmizelo fantasy a sci-fi. Přednášky Františky Vrbenské si sice byly každý rok podobné, vždy jsem se z nich ale dozvěděla něco nového. Mno, uvidíme příští rok. Také zcela vypustili akci pro veřejnost (bývalo to japonské divadlo, ohňostroj, vypouštění balonků nebo sushi festival). Také v sekci prodejců jsem marně hledala alespoň jedno nakladatelství - a to se přitom na festivalu křtily hned dvě mangy! Ach jo. Zato jsem velice ocenila nové prostory. Skoro tři tisíce účastníků se nádherně rozprostřelo po areálu školy a na většinu přednášek nebyl problém se dostat. Bylo i dost větráků a míst k sezení.

přednášelo se i ve velké tělocvičně (tady je ještě polprázdná - čeká se na přehlídku lolitek)

Má romantická duše také ocenila místnost, která byla označena "Retro hry". Čekala jsem hodně, ale rozhodně ne několik stolů na fotbálek. Také tam bylo cosi, co je asi pro dnešní mládež retro, já to ale ze svého mládí neznám - pro mně to bylo až příliš moderní - cosi jako stůl na hokej křížený s ping-pongem. Třešinkou na dortu bylo piano v místnosti. Čas od času někdo přišel a hrál - ať už to uměl nebo ne.
Příjemnou oázou byly hned dvě místnosti určené pro Maid kavárnu a knihovničku. Původně jsme tam chtěli s manželem jen nakouknout - nakonec jsme si tam vypili několik šálků čaje a přečetli vše co šlo. Jen sladkosti zmizely hned a já jen smutně koukala na poslední cheescake, který nesli k vedlejšímu stolu. Bohatě to vynahradil doprovodný program. Harfa příjemně pohladila po duši a skoro jsme nestihli přednášku.
První tři dny jsme byli na festivalu bez dětí, mohli jsme si tedy dovolit skoro vše. Minule to byl totiž kámen úrazu - ani jedna z holek nemá zatím tolik trpělivosti, aby vydržela hodinu poslouchat někoho jen tak mluvit - musí se přidat, pobíhat, prolézat, tancovat, ničit. Bez našich kočiček jsme si připadali jak na prodlouženém rande. Převlékla jsem se do šatů alá japonská školačka (každý den trochu jiné), do podkolenek divokých barev (a pokud možno s motivem lebek) a přidala i zvláštní typy účesů. Vráťa si aspoň dal záležet s výběrem triček. Přinutila jsem ho i ke dvěma lekcím tance. Cha-chu už docela umíme, blues je v pohodě, ale takový jive je zatím něco příšerného. Taneční mistr a jeho asistentka si nás pamatovali už od minule a byli úplně úžasní. Trpělivě vše vysvětlovali a předtančovali. Uměli vše okořenit humorem a i to největší dřevo si připadalo dobře. Jen sobotní ples jsme tradičně nestihli - už nebylo hlídání pro děti.
Katastrofou dopadla tombola. Koupili jsme si několik lístků už první den a v sobotu jsme si natěšeně sedli do tělocvičny. Vylosované lístky hlásil sám hlavní organizátor. Což o to, koukalo se na něj hezky. Jenže jako moderátor by se asi neuživil. Neustále si pletl barvy, hlásil moc rychle a lidé nestíhali, pletl si ceny a zcela zapomněl říkat i písmenka na losech (los měl vždy barvu, číslo a písmeno). Takže při vyzvedávání cen hodně lidí zjistilo, že stáli dlouhatánskou frontu zbytečně. Některé ceny byly navíc za trest (ale zase to byla sranda, docela jsem se pobavila). Jen by to lidi neměli brát tak vážně - vždyť šlo jen o tombolu na festivalu.

mumraj před školou

Tady šlo přece o něco jiného - vidět a být viděn. Každý si dal záležet na vzhledu i doplňcích. Občas jsem se chytala a poznala představovaný charakter a občas ne. V jednu chvíli jsem viděla dokonce dva Wolveriny naráz! (Ehm... ne, nepila jsem a neviděla dvojmo.) Počasí nám příliš nepřálo, venku však bylo kam se schovat a přitom mít dobrý výhled na korzující figurky. V jednu chvíli jsem si všimla, že nedaleko stojí malá holčička (cca pět let), která fascinovaně sleduje ten mumraj zpod deštníku. Chudinka malá, vůbec nechtěla jít domů. I když - možná byla větší chudák její babička - trpělivě stála vedle ní a čekala.  Vzpomněli jsme si na ty svoje holky a rozhodli se, že v sobotu je vezmeme na chvilku s sebou (to jsme ještě netušili, že je budeme mít v neděli na krku celý den).
Fanynka se na vše dívala se směsicí hrůzy a radosti. Držela tátu křečovitě za ruku a odmítla se pustit - osmělila se až druhý den. Josífce to bylo šumák. Napoprvé se nechala nést a skoro usnula. Zato druhý den pobíhala po chodbách a její veselé "Takatakatakáááá!" se neslo dodaleka.
Celkové shrnutí čtyř festivalových dnů: organizace - lepší než loni (jen příště jiného moderátora, prosím); program - vraťte nám fantasy (chválím však přednášky o japonské kultuře); tombola - letos byla zajímavá jen jediná hlavní cena (a jedna byla vtipná) - chtělo by to zkusit pošťouchnout sponzory; zázemí - za jedna mínus (to mínus je za neexistující stojany na kola - museli jsme je přivázat k plotu); kuchyně - mno... ucházející... jenom jednou jsme utekli do nedaleké hospody; přizvaní prodejci - milý, ochotní, takřka nulová nabídka komiksů (což je na anime festivalu neobvyklé) :( ; doprovodný program pro neplatící okolí - nulový... ajajaj...
Každopádně jsme si festival užili, nakoupili spoustu blbinek, zatancovali si, nafotili nádherné momentky a hlavně - za ty čtyři dny jsme se dosyta nasmáli. Už se těším na další rok.

momentka do alba

Stavařská pětiletka

Před nedávnem jsme s manželem oslavili pětileté výročí od seznámení (a vlastně i svatby). Onen krátký časový úsek mezi svatbou a seznámením měl velice prozaický důvod. Už krátce po prvním rande jsme se totiž rozhodli, že spolu budeme bydlet. Pronájem se nám ani jednomu nezamlouval (proč cpát peníze cizím) a po krátké debatě jsme se dohodli na koupi bytu a společné hypotéce. Ostatně – takový společný finanční závazek je lepší pojistka, než případná svatba. K té jsme se chtěli dostat až tak za rok, dva... rozhodně někdy v létě nebo na podzim.

Hledáním vhodného bytu jsem byla pověřena já. Vráťa byl se současným stavem docela spokojený a velké změny se bál. Rozhodl se tedy nastavit přísné podmínky a doufal, že se mi nepodaří se mezi ně vměstnat. Do excelové tabulky zadal naše výplaty, naspořené peníze, dojezdovou vzdálenost do práce, počet plánovaných dětí, specifické požadavky (jako např. patro, balkon aj.). Já jsem si našla několik realitek a zkontaktovala známé.

Ze začátku jsem byla optimistická. Málem jsem skočila hned na první zajímavou nabídku – z této kalamity mě dostal kolega, který mě včas varoval a já mohla vycouvat. Hned za pár dnů se zrovna tahle realitka dostala do zorného pole policie, pro své nekalé praktiky. Musela jsem tedy hledat dál. Docela mě to bavilo. Procházela jsem na internetu nabídky, nakukovala pomocí fotek do cizích domáctností, hodnotila polohu a vybavení. Jen ty částky mě děsily. Nějak jsem si tu společnou budoucnost nedokázala představit bez vykradení banky.

Konečně se na mě usmálo štěstí. V rychlém časovém sledu jsem měla jít na prohlídku dvou bytů. Vráťa slíbil, že minimálně do jednoho se půjde podívat se mnou. Do prvního bytu jsem šla sama a byl to šok. Byt byl sice na krásném místě a slušnou dispozici – žili v něm však dva muži a pes – a bytu by rozhodně prospěla pořádná očista (možná tak Herkules a pořádná splavná řeka). Druhá prohlídka vyšla na krásnou slunečnou neděli. Byt byl na Jižním městě a hned nato jsme měli jet do Kolovrat na schůzi našeho sportovního klubu. Potkali jsme se před vchodem (já přijela autobusem, Vráťa na kole) a se zatajeným dechem vešli dovnitř. Uvítal nás sympatický pár a já byla v nebi. Byt byl krásný, lokalita vyhovující, cena přijatelná. Majitelka pořád titulovala Vráťu jako „manžela“. Usmíval se a vypadalo to, že mu to ani nevadí. Odcházeli jsme s pocitem, že tady by se nám líbilo. Předběžně jsme slíbili koupi.

Do Kolovrat jsem já měla pokračovat zase autobusem a Vráťa že mě bude stíhat na kole. Na zastávku mě však chtěl doprovodit (abych náhodou nezabloudila). Jak jsme se tak procházeli jarním parkem, Vráťa najednou zastavil a opatrně poklekl na bahnitou cestu. Celá užaslá jsem kývla na jeho nabídka (ačkoli neměl v ruce prsten a ani kytička žádná nebyla). Snítku rozkvetlé větvičky z nějakého stromu však přivezl na schůzi a tím mu bylo odpuštěno. Ještě pořád mírně roztržitá jsem volala mámě, že byt jsme si zamluvili a že jsem i zasnoubená. I naši kamarádi se na nás dívali se zájmem a brzy odhalili správný stav věcí. Ujistili jsme je, že svatba bude nejdříve k podzimu. Vždyť teprve začalo jaro.

Doma jsme hned začali řešit finanční otázku věci. Zařídili jsme si společnou hypotéku, zrušili stavební spoření, zařídili půjčku u příbuzných. Jen jedna věc nám brzy zkazila radost. Byt byl družstevní a převádět se měl až za pět let. Volný k nastěhování byl navíc až v srpnu. Šlamastyku s tím, že byt byl družstevní (a tudíž jsme jím nemohli ručit na hypotéku) jsme nakonec vyřešili tím, že ručit bude moje máma – svým bytem. Má ho už ve svém vlastnictví a cenově je dokonce dražší, než náš plánovaný. Přišlo mi i férové, že Vráťa dal do banku víc peněz v hotovosti a já půjčku z rodiny a ručící byt. Jen zkušený starší kolega kroutil nesouhlasně hlavou a cosi si breptal.

Jeho bručení mi pak začalo rezonovat v hlavě. Měl pravdu v tom, že družstevní byt zůstane už navždy družstevníkovi, a to i po převodu do osobního vlastnictví. Takže potom sice budeme platit společnou hypotéku, ale byt nebude nikdy můj (a to ani z té zaplacené poloviny). Vráťu jsem navíc znala jen pár měsíců a vlastně jsem toho o něm ani moc nevěděla. Jediná možnost, jak si zajistit férovou část bytu, bylo se vzít. Pokud stihneme svatbu před podpisem kupní smlouvy, stane se byt společným jměním manželským. Družstevníkem bude sice jen jeden z nás, po převodu do osobního vlastnictví už však bude nás obou.

Čas nám rychle ubíhal a vše se muselo vyřešit velice rychle. Volala jsem tedy Vráťovi cestou na bowlingový turnaj a drsně mu dala jen pár hodin na rozmyšlení. Jeho rozhodující sms mám doteď schovanou v telefonu. Dohnán okolnostmi do kouta, rozhodl se jednat a na svatbu kývl. Nechala jsem ho vybrat tři vhodné termíny a hned druhý den jsem začala obvolávat svatební síně. Uspěla jsem až na čtvrtý pokus. Poněkud nelogicky jsme tudíž měli zamluvenou radnici na Praze 2 (vzala jsem to posloupně – 1. Horní Počernice; 2. Libeňský zámeček; 3. Praha 1 a výsledná Praha 2). Volný byl navíc jen jeden z možných termínů – takže to bylo vyřešeno. Jen nás mrzelo, že to byl pátek před polednem a báli jsme se, že většina kamarádů nebude chtít přijít.

Od oné sms do dne D mělo uběhnout méně než měsíc – poněkud šibeniční termín pro svatbu. Kupní smlouva však byla neúprosná a vybrané datum v ní bylo dokonce uvedeno. Moje máma navíc musela odjet na dlouho předem zaplacenou dovolenou do Mexika a tak bylo vše na nás a budoucí tchýni s tchánem. Dokonce to chvíli vypadalo, že se ani nestihne včas vrátit. Kolegyně v práci mě jemně upozornila, že prstýnky trvá udělat tři týdny – moc jsme tedy nevybírali a kupodivu jsme měli štěstí a našli nádherný kousek hned na první pokus. Cena byla vyšší, ale oba jsme doufali, že se budeme brát v životě jen jednou. Šaty jsem si vybrala na internetu v jedné půjčovně a byl to dokonce model, který jsem si mohla za rozumnou cenu i koupit. Nevadí mi, že je měla přede mnou i nějaká jiná, nechtěla jsem však, aby je měla nějaká i po mně. Našla jsem tři možnosti a měla jsem si je jít vybrat – nikdo ale nemohl jít se mnou. Smutně jsem to psala pár minut před půlnocí svému kamarádovi (shodou okolností můj ex). Obratem napsal, že on má druhý den čas a rád půjde se mnou. Nakonec mi pomohl i vybrat boty. Muziku jsem nosila v hlavě už dlouho a jen jemně korigovala po dohodě s houslistkou. Byla to naše kamarádka a tak trochu i příčina mého seznámení s Vráťou. Jako určitý druh pomsty jsem nakonec požádala jejího přítele, aby mi šel za svědka. Vráťa měl svědka vyřešeného a už nám chyběla jen hostina. Kytky a výzdoba byly naštěstí ze stejného obchodu jako šaty. Po emotivní debatě s budoucím tchánstvem jsme se domluvili i na vhodné restauraci. Mohlo se tedy jít na akci.

Po svatbě nastala zvláštní situace. Už jsme byli svoji, kupní smlouva byla podepsána, peníze převedeny, ale byt byl volný až za skoro tři měsíce. Co teď? Bydlet u jeho rodičů? U mých? Po známých? Nakonec zvítězila varianta „mrtvý brouk“. Prostě jsme každý dál bydleli u svých rodičů. Jen prstýnek na ruce mi připomínal, že už jsem vdaná paní.

Konečně tu byl srpen a my se stěhovali. Kamarád sehnal dodávku, bylo i doprovodné vozidlo. Balení bylo těžké. Oba jsme žili u rodičů více jak třicet let. Za tu dobu se nashromáždí pořádná dávka věcí a těžko se člověk loučí i s věcmi svých rodičů. Po krátké diskuzi jsem takhle například z mámy vyloudila celou sbírku gramofonových desek – alespoň do doby, než si pořídí vlastní gramofon. Jako bonus jsem dostala celou vánoční výzdobu (neb má máma bytostně nesnáší vše, co zavání náboženstvím).

Nový byt byl zcela prázdný. Bývalý majitelé odvezli vše, co nebylo napevno přidělané. Odprodali nám jednu skříň a parapety pod okny. Kromě dvou zářivek (koupelna a kuchyně) si odvezli i žárovky. Neváhali odmontovat i garnýže a zmizel i plech z trouby (ten tam měl zůstat – prý je to v družstevním řádu). Naštěstí jsme měli hodně peněz od příbuzných – dary ze svatby. Zařizování bytu je krásná věc. Zvlášť, když má člověk k dispozici holobyt a partnera se stejným vkusem. Kupodivu jsme se s Vráťou skoro ve všem shodli. Zakrátko byl byt hotov a mohla se řešit rekonstrukce.

Předchozí majitel byl kutil a blázen. Něco se mi líbilo, něco muselo co nejrychleji pryč. Zvlášť koupelna přímo volala po změně. Vyčlenili jsme tedy peníze a na doporučení tchána vybrali i firmu. To se později ukázalo jako chyba, ale mohlo to dopadnout i mnohem hůř. Firma si dávala na čas, občas něco pokazila (jednou i vytopila sousedy) a majitelé se chovali velice žoviálně. Mě zatím utěšeně rostlo bříško a začalo být akutní připravit si výbavičku. Načas jsem musela najít útočiště u mámy. Nakonec jsem to nevydržela a i s osmiměsíčním bříškem se nastěhovala do rozdělaného bytu. To chlapce trochu popohnalo a najednou bylo hotovo. Přemluvili mě i na předělání podlahy v předsíni a já tak sotva týden před porodem přeskakovala v chodbě čerstvě nalitý beton. U jističů se v jeden moment pěkně rozbublal. Byla jsem ujištěna, že je to v pořádku a ať se radši místu vyhýbám – dokud se nepoloží lino. Za pár měsíců nato jsem myslela, že snad ty chytráky najdu a uškrtím je. To když špatně položená elektrika pod betonem vyhořela. Naštěstí bez větších následků.

Po porodu první dcery jsme s renovací přestali – teda... oficiálně jsou práce přerušeny a Vráťa mi průběžně slibuje, že budou pokračovat. Stále není dodělaná předsíň, natřená futra v koupelně, lustr v dětském pokoji, závěsy na balkoně, skříňka v kuchyni atd. Je to ale teprve pět let, třeba se někdy dočkám. Některé věci se navíc řeší sami od sebe a i vkus se časem mění.

Vzato kolem a kolem, byla to dobrá pětiletka. Začalo to romantickým seznámením, krátkých chozením, uspěchanou svatbou, krátkou renovací, následovaly dvě rozkošné dcerky a spokojený manželský život. Na další pětiletku se rozhodně těším. Děti už asi další nebudou, byt však bude rozhodně ještě vzkvétat. Své tehdejší volby nelituji (žádné části) a jsem velice ráda, že se věci vyvinuly tímto způsobem. A jak to bylo u vás? Šlo všechno jako po másle? Bydlíte stále ve svém prvním bytě, nebo jste už měnili adresu?