Před nedávnem jsme s manželem
oslavili pětileté výročí od seznámení (a vlastně i svatby).
Onen krátký časový úsek mezi svatbou a seznámením měl velice
prozaický důvod. Už krátce po prvním rande jsme se totiž
rozhodli, že spolu budeme bydlet. Pronájem se nám ani jednomu
nezamlouval (proč cpát peníze cizím) a po krátké debatě jsme
se dohodli na koupi bytu a společné hypotéce. Ostatně – takový
společný finanční závazek je lepší pojistka, než případná
svatba. K té jsme se chtěli dostat až tak za rok, dva... rozhodně
někdy v létě nebo na podzim.
Hledáním vhodného bytu jsem byla
pověřena já. Vráťa byl se současným stavem docela spokojený a
velké změny se bál. Rozhodl se tedy nastavit přísné podmínky a
doufal, že se mi nepodaří se mezi ně vměstnat. Do excelové
tabulky zadal naše výplaty, naspořené peníze, dojezdovou
vzdálenost do práce, počet plánovaných dětí, specifické
požadavky (jako např. patro, balkon aj.). Já jsem si našla
několik realitek a zkontaktovala známé.
Ze začátku jsem byla optimistická.
Málem jsem skočila hned na první zajímavou nabídku – z této
kalamity mě dostal kolega, který mě včas varoval a já mohla
vycouvat. Hned za pár dnů se zrovna tahle realitka dostala do
zorného pole policie, pro své nekalé praktiky. Musela jsem tedy
hledat dál. Docela mě to bavilo. Procházela jsem na internetu
nabídky, nakukovala pomocí fotek do cizích domáctností,
hodnotila polohu a vybavení. Jen ty částky mě děsily. Nějak
jsem si tu společnou budoucnost nedokázala představit bez
vykradení banky.
Konečně se na mě usmálo štěstí.
V rychlém časovém sledu jsem měla jít na prohlídku dvou bytů.
Vráťa slíbil, že minimálně do jednoho se půjde podívat se
mnou. Do prvního bytu jsem šla sama a byl to šok. Byt byl sice na
krásném místě a slušnou dispozici – žili v něm však dva
muži a pes – a bytu by rozhodně prospěla pořádná očista
(možná tak Herkules a pořádná splavná řeka). Druhá prohlídka
vyšla na krásnou slunečnou neděli. Byt byl na Jižním městě a
hned nato jsme měli jet do Kolovrat na schůzi našeho sportovního
klubu. Potkali jsme se před vchodem (já přijela autobusem, Vráťa
na kole) a se zatajeným dechem vešli dovnitř. Uvítal nás
sympatický pár a já byla v nebi. Byt byl krásný, lokalita
vyhovující, cena přijatelná. Majitelka pořád titulovala Vráťu
jako „manžela“. Usmíval se a vypadalo to, že mu to ani nevadí.
Odcházeli jsme s pocitem, že tady by se nám líbilo. Předběžně
jsme slíbili koupi.
Do Kolovrat jsem já měla pokračovat
zase autobusem a Vráťa že mě bude stíhat na kole. Na zastávku
mě však chtěl doprovodit (abych náhodou nezabloudila). Jak jsme
se tak procházeli jarním parkem, Vráťa najednou zastavil a
opatrně poklekl na bahnitou cestu. Celá užaslá jsem kývla na
jeho nabídka (ačkoli neměl v ruce prsten a ani kytička žádná
nebyla). Snítku rozkvetlé větvičky z nějakého stromu však
přivezl na schůzi a tím mu bylo odpuštěno. Ještě pořád mírně
roztržitá jsem volala mámě, že byt jsme si zamluvili a že jsem
i zasnoubená. I naši kamarádi se na nás dívali se zájmem a brzy
odhalili správný stav věcí. Ujistili jsme je, že svatba bude
nejdříve k podzimu. Vždyť teprve začalo jaro.
Doma jsme hned začali řešit finanční
otázku věci. Zařídili jsme si společnou hypotéku, zrušili
stavební spoření, zařídili půjčku u příbuzných. Jen jedna
věc nám brzy zkazila radost. Byt byl družstevní a převádět se
měl až za pět let. Volný k nastěhování byl navíc až v srpnu.
Šlamastyku s tím, že byt byl družstevní (a tudíž jsme jím
nemohli ručit na hypotéku) jsme nakonec vyřešili tím, že ručit
bude moje máma – svým bytem. Má ho už ve svém vlastnictví a
cenově je dokonce dražší, než náš plánovaný. Přišlo mi i
férové, že Vráťa dal do banku víc peněz v hotovosti a já
půjčku z rodiny a ručící byt. Jen zkušený starší kolega
kroutil nesouhlasně hlavou a cosi si breptal.
Jeho bručení mi pak začalo rezonovat
v hlavě. Měl pravdu v tom, že družstevní byt zůstane už navždy
družstevníkovi, a to i po převodu do osobního vlastnictví. Takže
potom sice budeme platit společnou hypotéku, ale byt nebude nikdy
můj (a to ani z té zaplacené poloviny). Vráťu jsem navíc znala
jen pár měsíců a vlastně jsem toho o něm ani moc nevěděla.
Jediná možnost, jak si zajistit férovou část bytu, bylo se vzít.
Pokud stihneme svatbu před podpisem kupní smlouvy, stane se byt
společným jměním manželským. Družstevníkem bude sice jen
jeden z nás, po převodu do osobního vlastnictví už však bude
nás obou.
Čas nám rychle ubíhal a vše se
muselo vyřešit velice rychle. Volala jsem tedy Vráťovi cestou na
bowlingový turnaj a drsně mu dala jen pár hodin na rozmyšlení.
Jeho rozhodující sms mám doteď schovanou v telefonu. Dohnán
okolnostmi do kouta, rozhodl se jednat a na svatbu kývl. Nechala
jsem ho vybrat tři vhodné termíny a hned druhý den jsem začala
obvolávat svatební síně. Uspěla jsem až na čtvrtý pokus.
Poněkud nelogicky jsme tudíž měli zamluvenou radnici na Praze 2
(vzala jsem to posloupně – 1. Horní Počernice; 2. Libeňský
zámeček; 3. Praha 1 a výsledná Praha 2). Volný byl navíc jen
jeden z možných termínů – takže to bylo vyřešeno. Jen nás
mrzelo, že to byl pátek před polednem a báli jsme se, že většina
kamarádů nebude chtít přijít.
Od oné sms do dne D mělo uběhnout
méně než měsíc – poněkud šibeniční termín pro svatbu.
Kupní smlouva však byla neúprosná a vybrané datum v ní bylo
dokonce uvedeno. Moje máma navíc musela odjet na dlouho předem
zaplacenou dovolenou do Mexika a tak bylo vše na nás a budoucí
tchýni s tchánem. Dokonce to chvíli vypadalo, že se ani nestihne
včas vrátit. Kolegyně v práci mě jemně upozornila, že prstýnky
trvá udělat tři týdny – moc jsme tedy nevybírali a kupodivu
jsme měli štěstí a našli nádherný kousek hned na první pokus.
Cena byla vyšší, ale oba jsme doufali, že se budeme brát v
životě jen jednou. Šaty jsem si vybrala na internetu v jedné
půjčovně a byl to dokonce model, který jsem si mohla za rozumnou
cenu i koupit. Nevadí mi, že je měla přede mnou i nějaká jiná,
nechtěla jsem však, aby je měla nějaká i po mně. Našla jsem
tři možnosti a měla jsem si je jít vybrat – nikdo ale nemohl
jít se mnou. Smutně jsem to psala pár minut před půlnocí svému
kamarádovi (shodou okolností můj ex). Obratem napsal, že on má
druhý den čas a rád půjde se mnou. Nakonec mi pomohl i vybrat
boty. Muziku jsem nosila v hlavě už dlouho a jen jemně korigovala
po dohodě s houslistkou. Byla to naše kamarádka a tak trochu i
příčina mého seznámení s Vráťou. Jako určitý druh pomsty
jsem nakonec požádala jejího přítele, aby mi šel za svědka.
Vráťa měl svědka vyřešeného a už nám chyběla jen hostina.
Kytky a výzdoba byly naštěstí ze stejného obchodu jako šaty. Po
emotivní debatě s budoucím tchánstvem jsme se domluvili i na
vhodné restauraci. Mohlo se tedy jít na akci.
Po svatbě nastala zvláštní situace.
Už jsme byli svoji, kupní smlouva byla podepsána, peníze
převedeny, ale byt byl volný až za skoro tři měsíce. Co teď?
Bydlet u jeho rodičů? U mých? Po známých? Nakonec zvítězila
varianta „mrtvý brouk“. Prostě jsme každý dál bydleli u
svých rodičů. Jen prstýnek na ruce mi připomínal, že už jsem
vdaná paní.
Konečně tu byl srpen a my se
stěhovali. Kamarád sehnal dodávku, bylo i doprovodné vozidlo.
Balení bylo těžké. Oba jsme žili u rodičů více jak třicet
let. Za tu dobu se nashromáždí pořádná dávka věcí a těžko
se člověk loučí i s věcmi svých rodičů. Po krátké diskuzi
jsem takhle například z mámy vyloudila celou sbírku gramofonových
desek – alespoň do doby, než si pořídí vlastní gramofon. Jako
bonus jsem dostala celou vánoční výzdobu (neb má máma bytostně
nesnáší vše, co zavání náboženstvím).
Nový byt byl zcela prázdný. Bývalý
majitelé odvezli vše, co nebylo napevno přidělané. Odprodali nám
jednu skříň a parapety pod okny. Kromě dvou zářivek (koupelna a
kuchyně) si odvezli i žárovky. Neváhali odmontovat i garnýže a
zmizel i plech z trouby (ten tam měl zůstat – prý je to v
družstevním řádu). Naštěstí jsme měli hodně peněz od
příbuzných – dary ze svatby. Zařizování bytu je krásná věc.
Zvlášť, když má člověk k dispozici holobyt a partnera se
stejným vkusem. Kupodivu jsme se s Vráťou skoro ve všem shodli.
Zakrátko byl byt hotov a mohla se řešit rekonstrukce.
Předchozí majitel byl kutil a blázen.
Něco se mi líbilo, něco muselo co nejrychleji pryč. Zvlášť
koupelna přímo volala po změně. Vyčlenili jsme tedy peníze a na
doporučení tchána vybrali i firmu. To se později ukázalo jako
chyba, ale mohlo to dopadnout i mnohem hůř. Firma si dávala na
čas, občas něco pokazila (jednou i vytopila sousedy) a majitelé
se chovali velice žoviálně. Mě zatím utěšeně rostlo bříško
a začalo být akutní připravit si výbavičku. Načas jsem musela
najít útočiště u mámy. Nakonec jsem to nevydržela a i s
osmiměsíčním bříškem se nastěhovala do rozdělaného bytu. To
chlapce trochu popohnalo a najednou bylo hotovo. Přemluvili mě i na
předělání podlahy v předsíni a já tak sotva týden před
porodem přeskakovala v chodbě čerstvě nalitý beton. U jističů
se v jeden moment pěkně rozbublal. Byla jsem ujištěna, že je to
v pořádku a ať se radši místu vyhýbám – dokud se nepoloží
lino. Za pár měsíců nato jsem myslela, že snad ty chytráky
najdu a uškrtím je. To když špatně položená elektrika pod
betonem vyhořela. Naštěstí bez větších následků.
Po porodu první dcery jsme s renovací
přestali – teda... oficiálně jsou práce přerušeny a Vráťa
mi průběžně slibuje, že budou pokračovat. Stále není dodělaná
předsíň, natřená futra v koupelně, lustr v dětském pokoji,
závěsy na balkoně, skříňka v kuchyni atd. Je to ale teprve pět
let, třeba se někdy dočkám. Některé věci se navíc řeší
sami od sebe a i vkus se časem mění.
Vzato kolem a kolem, byla to dobrá
pětiletka. Začalo to romantickým seznámením, krátkých
chozením, uspěchanou svatbou, krátkou renovací, následovaly dvě
rozkošné dcerky a spokojený manželský život. Na další
pětiletku se rozhodně těším. Děti už asi další nebudou, byt
však bude rozhodně ještě vzkvétat. Své tehdejší volby
nelituji (žádné části) a jsem velice ráda, že se věci
vyvinuly tímto způsobem. A jak to bylo u vás? Šlo všechno jako
po másle? Bydlíte stále ve svém prvním bytě, nebo jste už
měnili adresu?
Žádné komentáře:
Okomentovat