pondělí 22. listopadu 2010

Zubař

Tak a je to tady. Já, která se bojí zubaře jako čert kříže, mám najednou před sebou seznam místních zubařů a v ruce telefon. Ne, moje zuby jsou v pořádku, to jen Fanynka už má zoubků plnou pusinku. Už v porodnici jsme dostaly zubní průkazku a ponaučení o tom, že k zubaři máme jít už při druhém zoubku. No, vydržely jsme to do osmého (vždyť jí není ani rok a zoubečky jsou sice ostré, vypadají však jako malé perličky).
Nahlásit Fanny ke svému zubaři jsem odmítla skoro ihned. Za prvé nové pacienty už nepřijímá a za druhé nemá smlouvu s pojišťovnou a všechno si nechává proplatit. Vráťa má zase zubaře až kdesi daleko. Nezbylo tedy než najít doktora zcela nového. Ze začátku jsem byla optimista, v seznamu bylo skoro dvacet jmen. Po dvou dnech telefonování jsem začala být zoufalá. Malé děti nenabírá skoro nikdo... jen dva zubaři by byli ochotní - pod podmínkou, že to nebude na pojišťovnu nebo že se přihlásím do péče i já.
Ještěže je tu záchrana jménem Facebook :o)... postěžovala jsem si davu a dostalo se mi hned několika kontaktů. A světe div se, jeden vyšel! Šťastná jsem si domluvila schůzku a snad poprvé v životě se těšila na zubaře. Radost mě přešla před ordinací. Do samotné budovy byl bezbariérový přístup, ordinace se ale nacházela v patře (dvojité schodiště) a v okolí nikdo. No, matka si vždycky poradí :o)... Fanynka šla do náruče, madlo kočárku pevně v druhé ruce a kočárek jsem nahoru postupně vytáhla - hezky schod po schodu. Fanynku to rozesmálo a radostně začala zkoumat čekárnu. Úsměv jí ztuhl až v ordinaci. Asi poznala, že je zle. Neplakala, zato rty pevně sevřela a odmítla se na doktorku byť i jen pousmát. Nakonec si dala říct a zoubky si nechala zkontrolovat, doprovázel to však nesouhlasný řev. Na papírování už byla v bezpečí kočárku - a to už se zase smála na celý kolo. Sestřičce se tak líbila, že nám dokonce pomohla i dolů ze schodů.
Příště jdeme na kontrolu za půl roku - to jsem zvědavá, jestli se Fanny bude bát, nebo na doktorku neohroženě vycení zoubečky :o). A kdo ví, třeba se tam nakonec bude líbit i mně a nechám se tam přepsat zcela dobrovolně.

úterý 9. listopadu 2010

Touhy a přání

Dneska se na mne otočil Vráťa a povídá, že by si přál ve všední dny nevařit. Odpověděla jsem mu, že já bych si toho taky přála hodně. Tím debata víceméně skončila. Během dne jsem se začala více zaobírat tím,  jaká přání mám já a jaká můj muž. Vím, že bych rozhodně měla občas uvařit a dávat si větší pozor, kdy Vráťa pracuje a nechce být rušen.
A moje přání? Ráda bych, abych to nemusela být vždycky já, kdo mění odpadkové koše; ráda bych, aby taky někdo jiný vstal ráno k Fanynce a postaral se o ní; nebaví mě být jediná, kdo vede přehled o všech oslavách, narozeninách a výročí nejen v mé rodině, ale i v rodině mého muže; opravdu zamrzí, když mi nepopřeje k narozeninám ten, od koho bych si to nejvíc přála (o dárku ani nemluvím); proč jsem to vždycky já, kdo zametá, vysává a utírá prach? Taky nádobí se umývá - nikoli oplachuje. Proč si Vráťa tak dobře pamatuje všechno okolo kol, ale nikdy to co slíbí mě? Kdybych se víc zamyslela, asi bych přišla i na více přáni.
Na druhou stranu tu ale musí zaznít i několik díků. Především děkuji za to, že byl Vráťa vždycky po mém boku, když jsem ho nejvíc potřebovala. Poděkovat musím i za nádhernou a hodnou dceru. Neocenitelná byla taky jeho pomoc v šestinedělí. Děkuji za to, že má pochopení pro mou slabost pro anime. Děkuji, že má rád mé kamarády. Děkuji za to, že si pamatuje mou oblíbenou značku cukrovinek a typ vína. Děkuji za to, že vaří (a to dobře) a dokonce po sobě občas i umeje nádobí. Děkuji za to, že se o nás tři dokáže postarat. Děkuji za to, že alespoň jednou týdně se mohu sebrat a utéct někam mimo domov (čajovna, trh). Děkuji za to, že má podobné záliby a koníčky jako já. Děkuji za to, že ho mám :o).
Když se to vezme kolem a kolem, klady převažují. Jen musím doufat, že to tak vidí i Vráťa a i on je v manželství vcelku spokojen. Ač si občas stěžuju a brblam, život bez něj si už představit nedokážu.