Dneska se na mne otočil Vráťa a povídá, že by si přál ve všední dny nevařit. Odpověděla jsem mu, že já bych si toho taky přála hodně. Tím debata víceméně skončila. Během dne jsem se začala více zaobírat tím, jaká přání mám já a jaká můj muž. Vím, že bych rozhodně měla občas uvařit a dávat si větší pozor, kdy Vráťa pracuje a nechce být rušen.
A moje přání? Ráda bych, abych to nemusela být vždycky já, kdo mění odpadkové koše; ráda bych, aby taky někdo jiný vstal ráno k Fanynce a postaral se o ní; nebaví mě být jediná, kdo vede přehled o všech oslavách, narozeninách a výročí nejen v mé rodině, ale i v rodině mého muže; opravdu zamrzí, když mi nepopřeje k narozeninám ten, od koho bych si to nejvíc přála (o dárku ani nemluvím); proč jsem to vždycky já, kdo zametá, vysává a utírá prach? Taky nádobí se umývá - nikoli oplachuje. Proč si Vráťa tak dobře pamatuje všechno okolo kol, ale nikdy to co slíbí mě? Kdybych se víc zamyslela, asi bych přišla i na více přáni.
Na druhou stranu tu ale musí zaznít i několik díků. Především děkuji za to, že byl Vráťa vždycky po mém boku, když jsem ho nejvíc potřebovala. Poděkovat musím i za nádhernou a hodnou dceru. Neocenitelná byla taky jeho pomoc v šestinedělí. Děkuji za to, že má pochopení pro mou slabost pro anime. Děkuji, že má rád mé kamarády. Děkuji za to, že si pamatuje mou oblíbenou značku cukrovinek a typ vína. Děkuji za to, že vaří (a to dobře) a dokonce po sobě občas i umeje nádobí. Děkuji za to, že se o nás tři dokáže postarat. Děkuji za to, že alespoň jednou týdně se mohu sebrat a utéct někam mimo domov (čajovna, trh). Děkuji za to, že má podobné záliby a koníčky jako já. Děkuji za to, že ho mám :o).
Když se to vezme kolem a kolem, klady převažují. Jen musím doufat, že to tak vidí i Vráťa a i on je v manželství vcelku spokojen. Ač si občas stěžuju a brblam, život bez něj si už představit nedokážu.
Žádné komentáře:
Okomentovat