úterý 6. prosince 2016

Jedna pošta, dvě okénka, dva přístupy

Na poště je o svátcích vždycky plno. Občas je ale prostě nevyhnutelné tam jít a to i s dětmi. A tak jsem se tam ocitla i já. A se mnou i Fanynka a Josífka. Obě jsou hodné holky, jejich obvyklá výdrž je tak půl hodiny - pak už začínají divočet. Nejsou v tom sami - ostatní děti mají podobný problém a na poště to podle toho vypadalo. Ty šťastnější děti (na které se dostalo místo k sezení) klidně spaly opřené o mámu. Ty méně šťastné se snažily urvat si místo na topení, pod psacími stolky a i na podlaze (naše Josí hbitě využila svého plyšáka a ustlala si před okénkem č. 3. Než jsem si toho všimla (vyplňovala jsem složenku), opatrně ji překročilo hned několik lidí. Snažila jsem se, aby holky moc nehlučely, ale jinak jsem jim do toho moc nezasahovala. Podle číselného pořadníku bylo před námi skoro čtyřicet lidí a fronta se zrovna moc neposouvala.
Fanny našla dva své kamarády z bývalé školky a kluci docela vyváděli. Josífku jsem si vzala do náruče a posadila ji na stolek určený k vypisování složenek. Je sice vysoký, ale aspoň se mi mohla opřít o hlavu. Je to mazlík a málem tak usnula. Když se řada posunula o deset lidí, byli už kluci opravdu hluční. Jedna z pošťaček to nevydržela, otevřela okénko pro balíky a na kluky zařvala, ať jsou zticha (že tu lidé pracují) a nechala si ukázat jejich maminku. O té pak jenom zabrblala, že její chování prostě nechápe. Naštěstí se uličníci zrovna dostali na řadu a tak byla pošta opět o něco tišší. Za chvilku jsem zaslechla slabé ťukání na okénko - jenže zevnitř! Naproti mě se o stolek opírala maminka se synem a ta se zrovna na přepážku podívala. Překvapeně zvedla obočí a ptala se, jestli má fakt jít rovnou k okénku a že se dostane na řadu hned teď. V duchu jsem si frkla cosi o protekci, ale jinak jsem byla ráda. Její syn už toho měl také plné kecky a takhle to měli z krku a mohli jít domů. Otočila jsem se zpátky k Josí a snažila se udržet ji v klidu. Fanny courala okolo mě. Když byla ona maminka hotova, otočila se nenápadně ke mně a zašeptala: "Paní vzkazuje, že vás vezme hned. Máte tam jít." Překvapeně jsem zamrkala a rychle šla. Tou dobou přišla na poštu další maminka s dvěma syny. Kluci jí dělali peklo už u vchodu. V duchu jsem ji strašně litovala. Nicméně jsem rychle vyřídila vše potřebné a pošťačce skoro v úklonu děkovala, že nás vzala přednostně. A ona jen: "Až půjdete, tak mi sem pošlete tu maminku se syny. Děkuji." A bylo to. V životě jsem neviděla tak překvapené a vděčné oči, jako té maminky. Bylo to, jako bych jí dala předčasný dárek. Cestou ven jsem se ještě podívala na pořadník - do našeho pořadového čísla stále scházelo přes dvacet lidí - a to jsme byly na poště už hodinu. S už lehkým srdcem jsem šla domů.
A nyní zpátky k nadpisu. Na této poště byly evidentně dvě ženy, které chtěly dělat svou práci bez toho strašného dětského rámusu. Jedna to řešila křikem a výhrůžkami. Druhá se rozhodla jednat (pravděpodobně po tiché dohodě s vedoucí). Nenápadně si nechávala posílat k okénku ty zákazníky, kteří tam byli s dětmi a nedostalo se na ně místo k sezení. Byla jak anděl spásy ve válečné vřavě. Nerodič to pravděpodobně nepochopí, rodiče dvou a více dětí budou cítit tichou vděčnost. Za sebe osobně posílám oné paní tichou virtuální pusu a ještě jednou děkuji!