Mé děti jsou velice... hmmm... specifické. Starší dcera je nadaná, paličatá a strašlivě ukecaná. Mladší je tajuplná, ještě víc paličatá a mluví pouze svou vlastní řečí. Což o to, mluvit se původně nechtělo ani té starší. Až do cca 2,5 roku neřekla „táta“, „máma“, „ham“ ani „bum“... prostě nic. Ostatní děti na hřišti na ní volaly, každé vesele komentovalo dění okolo sebe. Jen ta naše holka nic. Každý večer jsem jí četla říkanky, vymýšlela si nové a nové písničky při koupání a cítila se čím dál tím víc jako vědec, který se pokouší navázat kontakt s cizokrajnou vesmírnou posádkou. Fanny koukala kamsi vedle mě a jen se usmívala. Blížil se den kontroly zralosti u doktorky. Bláhově jsem myslela, že půjde o přeměření, kontrolu očkování, očí a zoubků. Sestřička dala najednou před Fanny nějaké korálky a ať prý najde zelený... a červený... a co je tady na obrázku... a jak dělá tohle zvířátko... a co básnička, umí? Fanynka najednou promluvila a dokonce i zazpívala (Tluče bubeníček). Kontrolou prošla na výbornou a mohlo se do školky. Tam sice u zápisu pouze řekla, že ona je Obelix, maminka Asterix, sestřička Idefix a táta nějaký říman, i to byl však pokrok. Během několika měsíců ve školce se rozmluvila tak, že jsme až začali prosit o minutu ticha :).
Naivně jsem doufala, že s Josífkou to bude podobné. I ona se až do tří let nenamáhala s nějakým mluvením. Přesto jsem šla na kontrolu k doktorce docela klidná. Jenže ouha. Josí odmítala spolupracovat, barvy ignorovala, zvířátka říkala jen tak mimochodem a básničku (natož písničku) jsme z ní nevydolovali. Byl to první náraz na nepříznivou realitu. U zápisu jsem varovala paní ředitelku, že holka moc nemluví. Na kobereček jsem musela už 4. září. Josí nejenže nemluvila... ona je ignorovala. Začala válka o každý den školky. Josífka to tam milovala, v kolektivu dětí byla velice oblíbená, učitelky z ní ovšem chytal psotník. Holka se na ně sladce usmívala a dělala si co chtěla. V polovině roku už nebylo na výběr a šlo se k dětské psycholožce. Ta Josífku hned v úvodu naštvala, když jí sebrala její rohlík. Tím skončila jejich veškerá komunikace a ani po dvou sezeních z ní nic nevyrazila. Ignorovala doktorku, testy i její hračky. Já jsem dostala vynadáno, že si určitě s holkou doma nepovídáme, nehrajeme a kdo ví, co se u nás děje. Tím ztratila i můj zájem a důvěru a uzavřela jsem se stejně jako moje dcera. Jen bohové vědí, kolik času s Josífkou trávím snahou si s ní číst, malovat nebo skládat. Naštěstí Fanynka nežárlí a jen občas se nám do hry vnutí, aby nezůstala moc dlouho stranou. Psycholožka nakonec dospěla k závěru, že Josí je ve vleku starší sestry a škodlivé předpojatosti těch, kteří ji s Fanny srovnávají. Prospělo by jí změna prostředí – hlavně školky. Každopádně nenápadně nadhodila možné psychické narušení vývoje a možnou vývojovou poruchu. Doporučila vyčkat cca rok a pak nechat dítě vyšetřit na autismus nebo lehkou mozkovou disfunkci. Po poradě s dětskou doktorkou a paní ředitelkou jsme dospěli ke kompromisu – Josífka bude doma trénovat a ve školce jí budou nenásilně oddělovat od sestřičky. V novém školním roce se jí dá měsíc adaptace na docházku bez sestry a pak se uvidí. Pro klid duše jsem ji také rovnou objednala na vyšetření do specializované ordinace pro autisty – kde ovšem mají takový příval žádostí, že se dostane na řadu až skoro za rok.
Během léta se Josífka najednou začala od sestry osamostatňovat. Začala mluvit (tedy spíše odmlouvat) a hlasitě se dožadovat svých práv. Zkusmo jsme ji dali na příměstský tábor a „zapomněli“ do kolonky vlastností dítěte napsat nějaké info. Jen jsme připsali, že dítě málo mluví. První den jsem pro ni šla se staženým pozadím. A ejhle – Josífka prý byla hodná a tichoučká, jen nějaká moc zvědavá. Nakonec z toho byly dva týdny absolutního klidu a pohody. Začala jsem školku docela vyhlížet.
První měsíc začal nadějně. Ve školce je nová učitelka, ze které je Josífka nadšená. Ostatní děti holku vítaly s radostí a ukázalo se, že i malý Lukášek ji stále miluje :). Josífka se začala otvírat světu, zpívat, malovat, povídat si. Jen má problémy s větším kolektivem – to je potom nervózní a přestává spolupracovat. Taky má citlivý barometr na náladu učitelek – doslova „jak se na ní volá, tak se holka ozve.“ Nikomu nic nedaruje a běda, jak se na ni někdo pokusí zvýšit hlas. To si koleduje o odvrácenou tvář a okázalou ignoraci. Holka na sebe nikoho křičet nenechá. Taky je to lumpík, který se nechá zlákat ke společným skopičinám – když si spolužák vymyslí lumpárnu, Josí je mu ihned k ruce na pomoc. Vývojově je zhruba rok po svých vrstevnících. Vlastně se teď chová tak, jak se měla chovat při svém nástupu. To se příliš nelíbí vedení – mají tabulky a děti by měly přesně zapadat a plnit své povinnosti a limity. Školka je výchovný ústav a ne žádný holubník. Společně jsme však našli psycholožku, která se přijde na Josífku podívat přímo do třídy. Tím by snad mohla odpadnout vzájemná nedůvěra a holka by se měla projevit ve svém přirozeném prostředí. Pokud však zůstane vývojově opožděná jen tímto způsobem, tak by to teoreticky mohl vyřešit pouhý odklad školní docházky o rok. Smazal by se tím vývojový rozdíl a na první pohled by se Josífka mohla jevit jako normální (byť trochu zvláštnější) dítě. V horším případě se pomalu rozhlížíme po možnosti nějaké vstřícné (nebo praktické) školy. V našem okolí je naštěstí možností víc a bylo by z čeho vybírat.
Mezitím Fanny nastoupila do školy. Vedení školy a třídní učitelka k nám měli proslovy – mimojiné i k oné „děsivé“ inkluzi. Byly toho plné noviny a spousta rodičů se toho děsila. „To snad mají mé milované děti chodit do třídy s nějakým magorem nebo kriplem?“ Ano, i takovéto výroky jsem slyšela od jinak rozumných lidí. Začaly se mi drát slzy do očí. Třídní učitelka asi viděla mé rozpaky a rozhodla se mě utěšit. „Nebojte se, ona ta inkluze není až tak zlá. Většina rodičů postižených dětí stejně nechce mezi normální. Je jim líp mezi svými. Není se čeho obávat.“ Málem jsem se rozbrečela nahlas. Tak já bojuji u Josífky o každý pokrok, těším se z každé maličkosti. Jasně vidím, jak ji „normální“ děti táhnou nahoru a jak ji bez potíží berou mezi sebe... a pak tohle. Tak takhle ji vidí ostatní rodiče? A učitelky? Na tohle musí Josífka narážet každý den ve svém okolí? Už chápu, proč se uzavírá do sebe a s ostatními dospěláky se moc nebaví. Kdo ví, co si vyslechne, když my u toho nejsme. Mám k paní učitelce i ředitelce respekt, ale za tohle bych je nejraději poslala někam na galeje. Šmahem odsoudit jakékoliv dítě, které je jiné. A ještě to s úsměvem říct do očí rodičům a tvářit se, že je to pro jejich dobro. Tak teď babo raď. Mám bojovat dál a snažit se Josí dostat mezi „normální“ kolektiv, nebo to mám vzdát a dát ji mezi ostatní „postižené“? A kdo je tady vlastně víc postižený?
PS: Z oné specializované ordinace jsem dostala info o tom, kterak se projevuje autistické dítě. Podle těchto informací má sice Josífka určité sklony, ale jen velice lehce. Zato starší Fanynka je takřka 90% autista. Pozdní nástup řeči, rovnání hraček do řady, chození po špičkách, nutnost mít snídani v určité misce, pití v určitých hrnečcích nebo skleničkách, mluvení i bez nutnosti mít posluchače, koukání se ne na posluchače, ale kousek vedle nich, nadání na matematiku a cizí jazyky atd. A pak se v tom čert vyznej ;)
