středa 14. listopadu 2012

Proč je tu najednou taková zima?

Jednou v neděli jsme měli s manželem ostřejší výměnu názorů ohledně nemocí. Zatímco on (jako většina mužů) umírá už při rýmičce, já jsem prý pořád zdravá. Postěžovala jsem si, že i já jsem čas od času nemocná a nikdo mi ani neuvaří čaj, protože to na mě prostě není vidět. Spát jsme šli až okolo půlnoci a oba byli kapku rozmrzelí.
Během nočního kojení jsem se začala cítit nějak divně, jakoby se svět o pár stupňů oteplil. Ráno už jsem měla pyžamo celé mokré a před očima mžitky. Zkusmo jsem si změřila teplotu. Moje obvyklá teplota je 35,4 - čekala jsem tedy, že mám cca třicet sedm a zbytečně panikařím. Teploměr se však varovně rozpípal a ukázal neuvěřitelných 39,0. Začala jsem připravovat dcerky na cestu k zubařce (byly obě objednané) a Vráťovi jsem si postěžovala, že mi není dobře. Nevěřícně se na mě podíval. Asi si myslel, že ještě pokračujeme ve včerejší diskuzi. Bez řečí jsem mu tedy položila hlavu na ruku. Skoro vyjekl a ucukl. Takové sálavé teplo asi nečekal. Cestou od zubařky už jsem se začala klepat zimou. Zvládla jsem ještě nakoupit a doma nakrmit a uložit mladší dcerku. Pak jsem si uvědomila, že víc toho nezvládnu. Fanynka na mě zvědavě koukala. Z posledních sil jsem zavolala svojí mámu a poprosila jí, jestli by si nezvala na pár dní k sobě Fanny.
Než babička přijela, natáhla jsem se na gauč. Od Fanynky jsem si půjčila peřinu (moje byla v pokoji se spící Josífkou). Holka koukala trochu překvapeně - máma leží a ještě se chumlá do její peřinky? Nakonec mě začala hladit po tváři a soucitně říkala: "Moje maminka." Pak dostala hlad, sama si došla pro ovocnou přesnídávku a rohlík, způsobně si sedla ke stolečku a prostě se obsloužila. Nějak pochopila, že na oběd si bude muset trochu počkat. Příjezd babičky jí potěšil. Rychle si zabalila pár drobností a už mi mávala ze dveří. A že prý si můžu peřinku půjčit, protože je přece nás obou. S úlevou jsem padla zpátky na gauč. Mladší dcerka mi dala ještě několik hodin spánku. Roboticky jsem se postarala o její potřeby, sama o sebe jsem se ale postarat nedokázala. Na lince čekaly pomeranče na vymačkání, já na to ale neměla dost sil. Vlastně jsem si dokázala jenom uvařit čaj. Nenašla jsem ani žádné léky na sražení horečky. A tak jsem jen ležela a čekala, až mi bude líp. Teploměr pořád ukazoval 39. Mezitím volala tchýně a zděsila se. Ze začátku chtěla volat záchranku, pak se spokojila s tím, že mi aspoň přiveze Paralen. Chabě jsem argumentovala tím, že ten mám slíbený i od manžela. Večer přijela a přivezla léky a vitamíny. Naštěstí... Vráťa totiž dorazil až po jedenácté večer. To už jsem tu vyčerpaně spala u televize.
Úterý jsem zasvětila boji s horečkou. Házela jsem do sebe prášky, popíjela čerstvý džus a spoustu čaje s medem. Teplotu se mi podařilo srazit na 38,8. Pořád jsem se klepala zimou a udržet otevřený oči bylo umění. Při krmení Josífky jsem se nemohla trefit lžičkou do pusy a dítě vypadalo, že snad do jídla celý spadlo. Před spaním jsem jí tedy vykoupala a převlékla a znovu usnula u televize. Ve středu večer už měla máma přivézt Fanynku. Po propocené noci naštěstí nastal posun k lepšímu a můj stav se konečně začal zlepšovat. Dokonce jsem měla i dost energie na vyprání a převlečení zapůjčené peřiny. Večer už Fanynka usínala ve svém pelíšku - šťastná, že je doma a mámě je líp. Od toho dne jsem byla přes den téměř v pořádku a nemoc udeřila vždy až v noci. Jediný, kdo z toho měl opravdu radost, byla Josífka. Předehřáté mléko jí chutnalo a chtěla se krmit každou hodinu. Ráno jsem se cítila jak ty pomeranče.
Ke konci týdne se i manžel vybičoval a začal se o mě trochu starat. Nakonec jsem se cítila natolik fit, že jsem v sobotu ráno vyrazila do školy na zkoušku z obávané psychologie. Domů jsem dojela opět unavená a neděli věnovala spaní. Nejsem zvyklá na dlouhé marodění a tak jsem už netrpělivá. Aspoň, že teplota už je celkem na normě (což se ovšem moc nelíbí Josífce, které už zase stačí napít se mléka jednou za čtyři hodiny). Teď už jen doufám, že jsem si svůj díl nemocí letos vybrala a pro příště už mě čekají jen samá lehká nachlazení. A co vy? Zkosí vás každá rýma, nebo musíte sálat jak kamna, aby vás nemoc dostala do postele? A co vás přinutí dokonce zajet až za doktorem?