Každý rodič se snaží, aby z jeho dětí vyrostli osoby slušné, zákonů dbalé a dobře vychované. Už od plínek je učíme slovíčka "děkuji" a "prosím". Trváme na pomoci starším osobám a toleranci k mladším. Za mého mládí se společenská výchova učila dokonce i na základní škole. A výsledky?
Vždycky jsem se snažila taková být. Snad jen s výjimkou pouštění sednout u starších pánů. Máma mě vždycky učila, že pány moc pouštět nemám, protože až budu těhotná, oni mě pouštět taky nebudou. Dodatečně se jim všem velice omlouvám. Když jsem doopravdy otěhotněla, tak to byli právě pánové, kdo vyskakoval jako první... zatímco ženy se s mým nástupem do tramvaje zuřivě začetly do knihy, nebo je silně zaujalo něco za oknem. Poměr gentlemanů na dámy byl tak 8:2. A ty dvě byly většinou mladé maminky s prcky v náručí - takže jsem jejich nabídky s díky odmítala.
Teď jezdím po městě s kočárkem. Většinou si cestu předem naplánuji a vyhýbám se bariérovým místům. Občas ale spěchám a pak jsem odkázána na milost dobrovolníků. A zjistila jsem velice zajímavou věc. Než stačím promluvit a shánět pomoc, přiskočí ke mně příslušníci těchto dvou věkových kategorií: a) 10-18 let - je to až komické, když se 12-ti letý klučina žene ke kočárku a skoro mi ho bere z rukou; b) 70 let a více - tam většinou poděkuji a hledám někoho mladšího. Co se ale stalo s ostatními? Není zrovna příjemné (a důstojné), když musím jezdit s kočárkem od člověka k člověku - popřípadně volat přes polovinu haly a být třeba pětkrát odmítnuta než se konečně někdo slituje a pomůže mi? Jednou jsem stála na zastávce tramvaje 30 minut (cca 6 projíždějících souprav) než za mnou přišel pán, že prý mne pozoroval z protějšího obchodu a jde mne vysvobodit.
Mateřství mě změnilo v mnoha ohledech. Jedním z nich je ten, že už nikdy asi nebudu váhat, když uvidím, že je někde zapotřebí mé pomoci. Kéž by si mé cestovní útrapy někdy vyzkoušeli i lidé z vedení Dopravního podniku, třeba by se potom cestovalo lépe.
