Naše starší dcerka je takový genetický mix - vzhled má po Vráťovi, povahu po mně. Blond paličatý andílek s umíněnou hlavou a svým vlastním názorem na všechno. Do školky se těšila už dlouho. Na společnost jiných dětí není moc zvyklá, o to víc si ji ale užívá. Chození do školky miluje. Z dřívějška je zvyklá vstávat až tak okolo půl osmé, teď ji budím už v sedm. Přesto se rozzáří při vyslovení magické věty: "Vstávej, jdeme do školky." Oči se otevřou rychlostí blesku a už stojí před skříní a vybírá co na sebe. První týden ani nesnídala, pak jsem zjistila, že ideální je kombinace cereálních kuliček v misce mléka. Holka se tím trochu nají i napije najednou.
Po oblečení sebe i mladší sestřičky Fanny doslova vystřelí ze dveří. Cestu do školky skoro běží, už už aby tam byla. Ve školce se se mnou skoro ani nerozloučí a už si běží hrát. Ostatní děti jsou starší a přesto jsem v šatně zažila i několik fňukacích scén a slibů dárků za to, že ve školce dotyčné dítko zůstane aspoň do oběda. Fanny stačí ujištění, že přijdu odpoledne, až se Josífka vyspinká (což je cca v půl čtvrté).
Tolik školka z pohledu dítěte... a teď ten problematický pohled... jak vidí Fanny okolí. Moje sladká holčička má totiž jednu charakterovou vadu, kterou bohužel zdědila po mně. Nerespektuje toho, kdo nerespektuje jí - aneb praktikuje heslo "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá." Proto ji má část mých známých za jednu z nejhodnějších holčiček a část za divokého raubíře bez špetky vychování. Ve skutečnosti je kdesi uprostřed. Navíc teď dosáhla věku, kdy zkouší své hranice a výdrž okolí. Moudré knihy radí vydržet.
A jak se projevila její vlastnost ve školce? V té nejhorší možné podobě. Ve třídě je 27 dětí (teda teď už méně, jedno odešlo a jedno si dalo pauzu na zvyknutí) - Fanny je nejmladší a přitom nejméně přizpůsobivá. Má svojí hlavu a asi si myslela, že ji budou ostatní děti poslouchat tak, jako Josífka doma. Hned první den jim chtěla určit role a udivilo ji, že to nikoho moc nezajímá. Nicméně se přizpůsobila a jak jsem tak pozorovala reakce ostatních dětí, docela si ji oblíbily (rozhodně ji skoro všechny děti znají jménem - ona si nepamatuje jméno ani jednoho jediného dítěte - jediná kamarádka je, dle jejích slov, sousedka Terezka). Když zjistila, že s dětma nepořídí, rozhodla se prozkoumat školku jako takovou. I to je moje dědictví. Jako malá jsem obešla komplet celý vchod a u každých dveří zazvonila a vnutila se dovnitř. Na sousedy to mělo dobrý dopad, byla jsem v baráku velice oblíbená. Když mě máma vzala cca v pěti letech do práce, utekla jsem a opět vyzkoušela úplně všechny dveře. Našla mě v kanceláři generálního ředitele Průmstavu, kterak se láduju darovanou čokoládou. Při další návštěvě jsem už však zakotvila v účtárně, kde jsem pak strávila spoustu krásných chvil a doteď bych ji dokázala poměrně úspěšně popsat.
Fanny si takhle obešla třídy ve školce. Vyzkoušela všechny místnosti, vlezla do každé skříně, na zahradě vyzkoušela každý kout a i plot se pokusila odsunout. Ona byla ve svém živlu - učitelka ve své variantě pekla. Na jednu třídu jsou dvě učitelky - jedna dopoledne a druhá odpoledne. Když se jim takhle dítě ztratí (byť v areálu), je to o nervy. Aby ho našly, musí opustit zbývající děti a doufat, že z nich už nikdo neuteče. Fanny to navíc brala jako hru a při pokusu o chycení se jen vesele smála. Učitelka už se tolik nesmála a já odpoledne už vůbec ne.
Taky společné akce holku příliš nezajímají. Je při hraní spíš samotář - chce si hrát s legem, kreslit, stavět... a moc netuší, proč by proboha měla cvičit, když se jí nechce. Pak se začne rychle nudit a vyvádět opravdu rošťárny. Vrcholem byla snaha o odpolední spánek, který Fanny už více jak rok neaplikuje. První týden se tedy neustále dovolovala na záchod, zpívala si, brala dětem peřinky a pod.
Není tedy divu, že si ji jedna z učitelek okamžitě zařadila do kolonky "zlobí" a neváhala ji takhle ocejchovat pořádně hlasitě a před dětmi. Druhá učitelka byla mírnější a jen prohlásila, že holka je živější a do pár měsíců se to srovná.
Já jsem mezitím začala s Fanny trénovat sociální interakce a klidový režim a úspěchy se brzo dostavily. Fanny se naučila ve školce spinkat, utíkání polevilo. Doufala jsem tedy, že vše je na dobré cestě. Holka se až zoufale snaží asimilovat - dokonce sama sebe předělává z leváka na praváka (neb praváků je ve třídě drtivá většina). Nejvíc komický je to u malování - vše si levou rukou připraví, levou rukou si otevře krabičku s pastelkama, levou rukou si jednu vezme, přendá si ji do pravé a zkouší malovat... a je nepříjemně překvapená, že jí to moc nejde. Já sice vím z knih (a je mi to ve školce připomínáno), že v tomhle věku ještě dítě nemá hlavní ruku určenou, svojí holčičku však znám dost dobře. Fanynku pravá ruka nikdy moc nezajímala. Už první příkrmy jedla levou a i do všech dalekohledů kouká zásadě levým okem. Leváctví je navíc dědičné v 80% případů - není tedy důvod jí nevěřit.
Ona přívětivá učitelka se stále usmívá a říká, že vše je na dobré cestě. Přísnější učitelka odmítá sundat z Fanny cejch. Jednou jí ho dala a nic už s tím neudělá. Dokonce mi jemně naznačila, že by bylo lepší, kdyby holka ze školky odešla - že prý jinak zkazí celý kolektiv, kde prý jsou jen samé hodné, tiché a spolupracující děti. Přitom z obyčejného poslouchání konverzace rodičů v okolí školky vím, že Fanny je dítě jako každé jiné. Z vedlejší třídy se jeden chlapeček málem zatoulal až domů. Další holčička utíká po areálu pravidelně, při konání třídních schůzek nám takhle přivedla jiná učitelka uprchlíka přímo mamince z naší třídy. I se zlobením je to všude stejné. Jednou jedinkrát se Fanny při odpolední pauze počůrala - a už jsem musela do školky přinést savou podložku pod prostěradlo. A to ani v tomhle přitom rozhodně není jedinou černou ovcí.
Fanny si to zatím nijak neuvědomuje a svůj pobyt ve školce si užívá. Já už však pomalu začínám kypět. Nejvíc mě mrzí, že přísná učitelka doslova naočkovala děti - resp. naučila je, že Fanny zlobí a přitom jim tak nějak opomněla říct, čím se to zlobení konkrétně projevuje. Je potom hořkokomické, když slyším zhruba toto: "Tati, tati - to je Fanynka - to je ta co zlobí!" "Vážně? A co dělá?" "Hmmmm.... noooo... ona... hmmm... už vím - UTÍKÁ!" "No, ale to ty přeci taky?!?"... podobné dialogy jsem slyšela v šatně, před školkou, na hřišti a už i v samooobsluze. Všechny měly jedno společné. Dítě ví, že Fanny dělá něco, co se nelíbí paní učitelce. Ví, že je to špatně a že to znamená, že Fanny "zlobí". Samo však úplně netuší, co tím paní učitelka myslela. Děti ve školkovém věku totiž rádi opakují to, co říkají autority (zvlášť, když to říkají často a důrazně).
I já sama jsem už skoro podlehla tomu, že moje dítě je prostě lump, který si školku nezaslouží. Jednoho dne jsem ji šla vyzvednout a na okně byla zpráva, že děti jsou v jiné třídě. Zaskočilo mi a trochu jsem se orosila, že si vyslechnu stížnosti od další paní učitelky. Zazvonila jsem u dveří, a pokorně nakoukla do třídy. Fanynka si tiše a klidně hrála s jinou holčičkou - stavěly si ZOO z lega. Na moje zavolání nadšeně přiběhla a začala se chystat domů. Opatrně jsem se zeptala mladné učitelky, jestli Fanny hodně zlobila. Překvapeně se na mě podívala a zeptala se, proč by jako Fanny měla zlobit? Po obědě usnula a po spánku si dala svačinku a tiše si hrála. Evidentně nechápala, proč se na holku ptám.
Tak si tak říkám co teď - mám se pokusit změnit školku, třídu nebo se na školský systém pro tento rok ještě vykašlat? Nebo to zatím nechat plavat a čekat, jestli si na sebe učitelka s Fanny nedokážou zvyknout? Svoje stížnosti si paní učitelka určitě všechny nevymyslela - jak znám Fanny (a sebe), tak holka zjistila, že nemá moc šancí se "očistit" a tak prostě přijala roli, která jí byla určena. Zároveň vím, že úplný odchod ze školky by brala jako trest a ponížení. Sama jsem byla jako dítě ze školky vyhozena (pro odmítání spaní po obědě a vůbec nespolupracující chování). Je to už víc jak třicet let, ale já si ten pocit pořád pamatuju. Bylo to v posledním roce školky, já už věděla, že na rozloučenou máme dostat pohádkovou knížku, navíc jsem školku milovala. A najednou nic. Ze dne na den jsem přišla o oblíbené hračky, kamarády, společnost. A nedostala jsem tu knížku! Probrečela jsem kvůli tomu dost nocí a bolí to doteď. Nechci, aby si něco takového prožila i moje holka. Nota bene když vím, že Josífka bude povahou dost podobná a ani ona se neskloní před někým, kdo nemá její plný respekt. Musím si tuto bitvu vybojovat teď, abych byla za pár let připravená na další kolo.
Jsem jediný takto postižený rodič, nebo máte i vy v rukávu historku se svým nezvedeným potomkem? A jaká byla vaše školková léta? Pamatujete si je vůbec?
 |
| Tak schválně - kdo mě dokáže najít? :) |
|
