Psychicky i fyzicky náročný den

Ten den jsem vstávala s velice nejistým žaludkem. Čekala mě zkouška z disputace v angličtině. Měla jsem si připravit libovolné akademické téma, zpracovat osnovu a následně obhájit svůj názor v diskuzi s rodilou mluvčí. Zkazky o její přísnosti kolovaly fakultou. Kdo mohl, hlásil se k někomu jinému. Rozhodla jsem se ji risknout (sehnala jsem hlídání na tento termín a byl to docela boj). Navíc se moje máma rozhodla, že už ji ta zima nebaví a odjíždí na měsíc do Mexika. Takže jsem vše vsadila na jeden termín a rychle se připravila.
Upřímně řečeno - musela jsem to trochu odfláknout. Obě holky se rozhodly, že budou přes celý týden dělat takový bengál, že jsem si akorát našla pár statistik, článků a studií (naštěstí v angličtině) a povětšinou jsem zkopírovala celé věty do synopse. Přes noc jsem to trochu učesala, přidala pár svých postřehů, vše vytiskla a začala se modlit. Dost jsem se bála i svého mluvení, v angličtině jsem už dlouho s nikým nemluvila (natož s člověkem s akademickým vzděláním).
Ráno začalo optimisticky. Na svém oblíbeném slevovém portálu jsem vyhrála slušnou slevu na nákup, babička na hlídání přijela s předstihem, holky se tvářily vzorně. Cestou do školy jsem si ještě chtěla pročíst zápisky a zkontrolovat číslo učebny... ejhle... část materiálů zůstala doma na stole. S sebou jsem měla jen nejnutnější základ. Rychlým telefonátem jsem získala alespoň tu učebnu. Škola si se mnou hrála na schovku. Zmíněnou učebnu jsem hledala v několika budovách (ptala jsem se na cestu dokonce i proděkana) a tak jsem přišla na určené místo až jako pátá z osmi. Trochu naivně jsem si myslela, že nás bude profesorka volat dovnitř dle zapsaného pořadí... hmm... my si sice máme osvojit vysokoškolské chování, univerzita si však nárokuje poměry jak na základce, ach jo... chodilo se samozřejmě stylem - "Ať sem vejde kdokoli, mně je to jedno. Domluvte se."
První kluk vycházel v pohodě, i nás ostatní tak zalila vlna optimismu. Druhá holka (teda spíš už paní) vyšla v slzách, rudá a rozklepaná. Zkoušku získala, ale málem nám tam zkolabovala u nohou. Nálada byla rázem na bodu mrazu. Další kluk opět vysmátý... ani jsem se nenadála a šla jsem na řadu.
Po rozpačitém tichu jsem začala mluvit o vybraném tématu (Povinné nošení přileb na kolo), řekla pro i proti a čekala na její reakci. Očekávala jsem akademickou diskuzi (jak nás na ní připravoval fakultním systém). Místo toho to bylo spíš hnidopišké rýpání v závěrech studie, kterou jsem ani sama nedělala (pouze jsem jí citovala). Ačkoliv jsem už v úvodu řekla, že je chybná a přesto jediná, bylo mi vyčteno, že jsem si nevzala k ruce i nějakou jinou. Ráda bych, ale nikdy žádná jiná nevznikla (a rozhodně ne o Praze). Připomínky k angličtině byly na místě a já hořce litovala, že jsem si ještě jednou nezkontrolovala ty zkopírované pasáže. Chybička se vloudila a (ačkoli jsem je přepisovala skoro slovo od slova) musela jsem nějak prohodit slovosled a výsledek rozhodně neopovídal požadovaným nárokům.
Nakonec profesorka vše shrnula a dala mi na výběr. Buď mi tento pokus neoznámkuje (a ani nezapočítá), nebo mi dá rovnou trojku. Sama mi doporučovala přepracovat osnovu a přijít znovu - už si rovnou dělala ke jménu i poznámku. Hlavou mi proběhlo, že na nejbližší dva měsíce budu těžce rozmýšlet jakékoliv hlídání. Děti mi taky víc času na pořádné propracování materiálů nedají. S těžkým srdcem jsem tedy profesorce řekla, že raději přijímám tu trojku. Koukla se nesouhlasně, ale napsala ji do papírů. Vyšla jsem z učebny do zářivého slunce a vyrazila vstříc dalšímu dnešnímu cíli.
Už několik týdnů na mě čekalo na Žižkově krásně zrenovované kolo. Tak dlouho jsem Vráťovi básnila o Sobi 20, až se mu podařilo ho sehnat. Navíc jsem k vánocům dostala poukaz na zboží ze stejného obchodu, proč si tedy konečně něco nevybrat?
Najednou však jakoby se všechno proti mě spiklo a já se začala motat v kruhu. Nastoupila jsem do špatného metra, tramvaje a když už jsem konečně seděla v dobré lince, přejela jsem o dvě zastávky. I tak jsem se ale do obchodu dostala. Láskyplně jsem koukala na kolo a rozhodla se, co si k němu koupím. Když už jsem se tak dlouho připravovala na debatu o přilbách, proč si po pěti letech nekoupit novou? A to rovnou luxusní. Jen náhradní díly od kola jsem s díky odmítla a odveze si je příště manžel. Vůbec jsem totiž netušila, jak se dostanu domů! Doma jsem se sice podívala na mapu (a dostala instrukce od Vráťi), přesto jsem se ale bála. Nakonec jsem vyrazila a nastalo bloudění číslo 2.
Bloudila jsem čtvrtí, přenášela schody (které tam neměly být), křižovala tramvaj a jiné lahůdky. Málem mě sejmul borec v bílém autě, který nechtěl čekat, až se na světlech pořádně rozjedu a chtěl mě objet už na oranžovou (a tak nějak si neuvědomil, že jízda na dlažbě je zrádná a auto po jeho levici mu prostě nikam neuhne. No, aspoň na mě netroubil. Nakonec jsem se objevila pod Nuselským mostem. Sláva, metro Vyšehrad nalezeno, teď se ještě dostat nahoru. Sjízdnou cestu jsem nenašla, vzala jsem tedy zavděk širokým schodištěm. Schody byly nízké a dlouhé... i tak jsem se musela pořád zastavovat a zhruba v polovině jsem začala přemýšlet, jak úžasné by bylo stát se vdovou (vlastní rukou). Už dlouho jsem totiž Vráťu přemlouvala, ať mi to kolo doveze sám, že určitě cestou zabloudím. Po těžké dřině jsem se domů dostala. S hodinovým zpožděním, ale s novým kolem a přilbou. Tchýně pochválila děti (obě holky byly výjimečně hodné), ohodnotila kolo a rychle odjela domů. Já se osprchovala a konečně uklidnila. V indexu se už objevilo kýžené ohodnocení ("splněno"), kolo bylo zaparkováno a dostala jsem i láhev vína jako dárek od manžela. Jen druhý den jsem zjistila, že jsem si z výletu přinesla i nastuzení a můj hlas zůstal asi na vyšehradských schodech.

moje odměna za složenou zkoušku O tom, kterak je zbytečný zákon o povinném nošení přileb (a předčasný dárek k výročí svatby)