Snad každý z nás si pamatuje, jak krásné a magické byly Vánoce jeho dětství. U nás se vždycky přes den letmo uklízelo, zdobil stromeček, ochutnával salát a zobalo cukroví. A samozřejmě jsme se koukali na pohádky. Po večeři jsme šli s mámou vyhlížet Ježíška k oknu a táta hlídal u dveří. Pak se najednou ozval malý zvoneček a v obýváku se rozhořely prskavky. Jen ten Ježíšek nám vždycky nějak proklouzl a neviděli jsme ho (teda, neviděli jsme ani zlaté prasátko, to nás ale nijak netrápilo). Nevím, jak mému bráchovi, ale mě časem začalo být líto, že Ježíšek nosí dárky jenom dětem a táta s mámou si ty svoje musí koupit navzájem. Jedny svátky jsem to tedy nevydržela a sama je podarovala. Časem jsem tak nějak plynule pochopila, že žádný Ježíšek není a bez větší emocionální újmy jsem se těšila na atmosféru Vánoc.
Moje máma nikdy neměla moc v lásce náboženský podtext tohoto svátku. Nikdy jsme nezpívali koledy, nelili olovo, nechodili na půlnoční - prostě se nekonalo nic, co by jen vzdáleně připomínalo církev. Když už jsme spolu bydlely jen my dvě, chtěla je zrušit úplně. Rok od roku atmosféra houstla a u těch posledních jsem se zaříkávala, že příští rok je už prostě musím slavit někde jinde. Osud tomu chtěl a do roka jsem byla vdaná a ve vlastním bytě (pravda, družstevním, ale i tak :o) ). Udělat opravdu dobrý salát a připravit správně kapra se nám sice nepodařilo, přesto jsme si to oba užívali.
O to víc jsem se těšila na první vánoce ve třech. Fanynka se narodila na Mikuláše, z prvních Vánoc toho tudíž moc nevnímala. Líbily se jí světýlka na stromečku a hlavně balící papír od dárků. Ohňostroj na Silvestra zaspala. Uběhl další rok a já se těšila, jak obnovíme legendu o Ježíškovi a jeho dárečcích. Všechno podstatné jsem zařídila (i ten salát jsem se naučila) a přišel prosinec. A najednou přímo 24. prosinec. Až ráno mi došlo, že jsme si vlastně s holkou nesedli a nic jí nevysvětlili! Prostě jsme sehnali dárky a stromeček a bylo. Holka si dopoledne ničeho nevšimla (jídlo, cukroví a úklid jsem zařídila s předstihem), místo zmatků jsme si udělali dlouho procházku parkem, kterou jsme zakončili v místní čínské restauraci. Po obědě usnula a my připravili stromeček. Probudila se až za šera a koukala jak puk. Pustili jsme si pohádky a k večeru rozdali dárky. Moc se jí to líbilo a po důvodu oslavy se nijak nepídila.
Ani další rok jsme jí nic neřekli předem. Prostě se jednoho dne probudila a v obýváku byl malý zelený stromeček. I tentokrát jsme si udělali spíše odpočinkový den a trochu mi už pomáhala i se zdobením. Večer se zase rozdaly dárečky a bylo. My jsme nic nevysvětlovali a holka se po ničem nepídila. Naštěstí se nemyslela, že bude taková nadílka každý večer.
Třetí rok už jsem naťukla, že dárky si dávají lidé, kteří se mají rádi a že by měla být hodná, aby taky něco dostala. Stromeček už zdobila skoro sama, já jsem jen pomáhala s těžkou prací a zdobením vršku stromku. Po večeři jsem s ní šla do koupelny (chtěla si hned po jídle vyčistit zuby) a Vráťa mezitím nachystal dárky. O Ježíškovi jsme se zase nebavili, už mi to přišlo i divný - začít s tím najednou v jejích třech letech. Vždyť už bude pomalu chodit do školky, tam jí zase děti řeknou, že Ježíšek je jen výmysl.
Teď už nás čekají čtvrté Vánoce a mě to vrtá hlavou - začít s ní rozhovor nebo ne? Zkusmo jsem se zeptala, jestli se baví o Vánocích ve školce. Prý ano. Ptala jsem se, kdo podle ostatních dětí nosí dárky - prý Jůlinka (a ještě dvě další jména). Trochu jsem znejistěla, než jsem si uvědomila, že to asi byly děti, které měly v průběhu roku narozeniny a přinesly ostatním dětem sladkosti. Jak jsem tak vyzvěděla, tak děti ve školce nejsou příliš jednotné (někdo na Ježíška věří a někdo ne). Pravděpodobně tedy Ježíška jenom zahrnu do skupiny těch osob, kteří nosí dárky - Fanny naštěstí chápe, že v každé rodině to může být jiné.
Pevně doufám, že si svátky užijeme i tak. Už loni mi pomáhala s pečením a zdobením, letos snad bude zase chtít - je to sice o dost víc nepořádku, ale zároveň je to moc dojemné. Tajemného dárce asi moc řešit nebudeme, pokud si o to sama neřekne. Jen mám pocit, že jsme Ježíška tak trochu "zazdili". Snad nám to holky nebudou jednoho dne vyčítat. Ale co, třeba si potom vytvoří vlastní legendu a svým dětem předají zase jinou formu slavení. Důležité je, aby to byl čas rozjímaní, rodinné pohody, pohádek a trochy toho tajemna. Vždyť ani ten Ježíšek není doopravdy česká tradice (a slaví se jen cca 100 let zpátky).
Jak to vlastně chodí jinde? Uklízíte až do nočních hodin? Máte pevné sváteční menu? Chodí u vás nadělovat Mikuláš, Ježíšek, Santa Claus, tři králové nebo dokonce Jidáš? Ehm... to jsem si nevymyslela, ten se prý zjevuje v Irsku. A umí vůbec někdo ještě koledy?
