Tak je za námi pořádně rušný rok. Nastal čas trochu vzpomínat a bilancovat. Přesně před rokem jsem se ráno probudila s bolestí v břiše. Vydržela jsem v posteli do sedmé hodiny, pak už jsem ale musela vstát. Potichu jsem se vyplížila z ložnice (abych nevzbudila Vráťu), dala se do pucu a sedla si k počítači. Hraní her trochu pomáhalo zapomenout na potíže. Čistě pro kontrolu jsem si psala délku času mezi kontrakcema a jejich trvání. Okolo desáté vstal Vráťa a hned se ptal, jak mi je. Uklidnila jsem ho, že poslíčci dorazily a není se čeho bát. Po poledni už bylo jasné, že tohle poslíčci nejsou :o). Vzali jsme tašku a pomalu vyrazili do porodnice. Myslela jsem, že panikařím a nechtělo se mi utrácet za taxi. Pohodlně jsme tedy dojeli metrem a autobusem - u prvního porodu stejně většinou zbývá dost času. V porodnici jsme šli rovnou na sál. Fanynka to brala s klidem a občas si i trochu zdřímla. Ven nakonec vykoukla až v deset hodin večer. Já jsem se do postele dostala až s úderem dvanácté.
A přesně takhle jednoduše mi skončilo období klidu. Fanynka se měla čile k světu a dožadovala se svých práv (hlavně těch ohledně jídla). Z původně jen ležící můmijky se najednou stala lezoucí slečna. Její rychlost je neuvěřitelná. Každý den se učí nové dovednosti a ihned si je procvičuje. A neučí se jenom ona. I já získávám nové dovednosti. Hlavně obratnost a trpělivost. Vařit jsem se stále ještě nenaučila, v kuchyni se ale otáčím s mnohem větší chutí.
Rodičovství je zkušenost nepřenosná. Dá se popsat, nic však nevystihne pravou podstatu. Můžete si přečíst stohy knih, hlídat děti svých kamarádů, sbírat data... realita vás stejně zaskočí téměř nepřipravenou. Cítíte se zmatená, unavená až vyšťavená. Ze začátku vás rozhodí každá maličkost, která se odlišuje od průměru. Navíc má každý okolo pocit, že má právo vám radit. Každá babička, tetička, kamarádka... občas i třeba paní v tramvaji... nejdůležitější by měl být váš instinkt. Ne každá rada je špatná. Nesmíte však zapomínat: Matka jste VY a proto máte právo veta (samozřejmě po konzultaci s tatínkem - vždyť i on je na stejné lodi s vámi). A odměna je ta nejkrásnější. Úsměv a objetí dítěte. Je mi už přes třicet, krásnější pocit jsem ale ještě nezažila.
A na závěr - můj život se během toho loňského prosincového dne zcela změnil. Je to teprve pár týdnů, co můžu spát celou noc bez přerušení. Pokud něco uspořím, utratí to Fanny. Můj volný čas se určuje pouze podle potřeb Fanny. Přesto ji necítím jako obtíž. Vlastně je to krásný závazek. A nijak bych se nebránila tomu, mít takové závazky dva (kdyby to finance dovolily, tak klidne i tři).
