Dneska jsem šla na punkci cysty u štítné žlázy... už podruhé. Věděla jsem, že to bude bolet. Že to bude nepříjemné, ale nezbytné. Náladu mi nezvedlo ani to, že ošetřující lékař přišel o půl hodiny později a kdo ví, podle jakého klíče bral pacienty (všichni byli objednaní na určitou hodinu). S takřka hodinovým zpožděním jsem se konečně dostala do ordinace.
Podle vyjádření mého ošetřujícího lékaře měl být můj dnešní „operatér“ velice zkušený muž – takřka specialista na problémové cysty. Zaučoval zrovna novu medičku a tak se ještě víc snažil ukázat se v dobrém světle. Mile mě přivítal a nechal mě posadit se na lehátko. Pak se trochu zapomněli v s doktorkou družném rozhovoru (až to bylo sestřičce lehce nepříjemné), ale já to docela uvítala. Nervozita ze mne trochu spadla. Podezřívám doktora, že to udělal schválně – mé rozpaky při vstupu byly evidentní. A já se alespoň dozvěděla nějaké drby z kliniky. Konečně začalo vyšetření. Všechno pečlivě vysvětloval mladé doktorce a já stejně pečlivě poslouchala. Stav mého krku je vždycky udivující. Před lety mi na sonografii diagnostikovali uzlíky a něco zvláštního, co si udělalo vlastní přívod krve. Endokrinoložka to specifikovala na uzlíky, cystu a mikrokarcinom. Na dalším vyšetření už to byly jen uzlíky a cysta (o karcinomu ani slovo). Po výměně doktora začaly uzlíky mizet, cysta zůstala. Dneska doktor mluvil jen o cystě a jakýchsi „artefaktech“. Už radši ani nepídím po tom, co to je artefakt.
Každopádně zkonstatoval, že si není jistý, jestli bude odběr o něco úspěšnější, než minule. Ale provede ho (abych je prý nepomluvila, že se mi nevěnovali). Mimoděk mi přestal říkat „paní“ a přešel na „slečno“. Usmála jsem se a podotkla, že tak mi už dlouho nikdo neřekl. Doktor se lehce podíval do počítače a od této chvíle jsem se stala „Markétkou“. Cukaly mi koutky a najednou jsem se začala i trochu bavit. Sestřička mě mezitím nenápadně připravila na zákrok a já beze strachu sledovala ten ďábelský nástroj a snažila se uvolnit.
Od minula jsem si pamatovala vpich a následně pět tlakových úderů do krku. Počítala jsem a po pátém jsem se chtěla radovat, že je konec. Jenže ouha... doktor pořád něco kutil a já začala mít pocit, že se snad snaží dostat skrz. Sestřička mě jemně hladila po rameni a mě se pomalu začaly drát slzy do očí. Najednou byl konec a krk byl zalepen. Doktor mladé medičce vysvětlil, že během vyšetření využil příležitosti a z cysty odsál přebytečnou tekutinu (to byl ten tlak navíc) a zničil přitom jeden z artefaktů. Jen nemusel říkat nahlas, že se cysta občas po vyčištění opět zaplní – tentokrát přebytečnou krví... to si teda mohl nechat pro sebe. Sestřička mi nenápadně pomohla se posadit a zakázala mi vstát – že prý se mi určitě motá hlava (jo, měla pravdu). Asi jsem taky vypadala pěkně zeleně, protože se mi najednou věnovali všichni tři a mluvili na mě jak na tříleté dítě. Ale co, pro jednou jsem to uvítala. Cítila jsem se fakt blbě. Tak jsem tam tak seděla, povídala si tiše o dětech a práci (nahlas jsem promluvit nedokázala) a po přijatelně dlouhé době jsem se začala oblékat. Najednou doktor povyskočil: „No ale Markétko, to snad ne!“ Vyděsil mě a začala jsem si v zrcadle kontrolovat náplast. Jenže on se hnal ke mně, bral mi z ruky kabát a upravoval mi kapuci na mikině. Když mám kapuci na kabátu, tak přece nemůžu mít kapuci i na mikině! Ta se musí schovat! Tsts... pečlivě mi to upravil a pak mě teprve pustil z ordinace. Znovu mi málem tekly slzy – tentokrát od smíchu. Proč jsem tohohle doktora neměla i minule, neměla bych dneska takový strach.
Kéž by takových doktorů a sestřiček bylo víc. Na první pohled to bylo sice zvláštní, zpětně si však uvědomuji, že oba zvolili ten nejlepší přístup. Vystresovaného pacienta uklidnili, pečlivě a přitom důkladně provedli zákrok a domů mě poslali v lepším stavu, než v jakém jsem přišla. Díky za všechno. A co vy? Jaké jsou vaše zážitky s doktory? Dokázali vás někdy rozesmát?
