Tak už týden je na světě nejmladší člen naší rodiny. Je tedy na čase se ohlédnout za porodem č. 2. Jak moc se na prožití porodu podepsala změna porodnice? Je opravdu druhý porod rychlejší a jednodušší? Odpověď na obě otázku je ano i ne.
Celé těhotenství probíhalo velice klidně a já si ho užívala. Sportovala jsem, neodpírala si nic z jídla a ani jsem moc nepřibrala. Jen doktor začal zhruba měsíc před porodem sýčkovat, že dítě je nějak veliké a je možné, že půjde ven dřív. Tak jsem se sbalila, připravila vše potřebné a čekala. Ve velice sváteční náladě jsem se vypravila i na vánoční večírek svého zaměstnavatele. Po firmě se zpráva o mém těhotenství kupodivu neroznesla a tak to byl pro mnohé šok. Na rozloučenou se ke mně naklonil jeden kolega a velice důležitě (a několikrát) mi řekl, že má divné tušení. Porod se prý nečekaně zkomplikuje, ale já i dítě prý zabojujem a všechno bude zase v pořádku. Ze začátku jsem to brala jako citový výlev připitého a dojatého muže (jmenuje se Josef a naše dcerka se měla jmenovat Josefínka), po odchodu mi to však začalo vrtat hlavou. Opatrně jsem se tedy začala připravovat na možné komplikace. První z nich potvrdil hned za několik dní poté můj gynekolog – špatně se prý podíval na výsledky posledního vyšetření a já jsem pozitivní na streptokoka. Pro dítě je to prý nebezpečné, ale dá se to prý zvládnout pomocí antibiotik během porodu. Doufala jsem, že tím vše skončí a dál jsem to radši neřešila. Svou pozornost jsem polevila jen na plese svého oblíbeného sportovního klubu. Josífka ale byla moudrá a nikam se nehrnula.
Pomalu se blížil termín porodu a doktor stále tvrdil, že se nic neděje. Týden před určeným datem jsme odeslali Fanynku k babičce a po několika dnech úklidu jsem se rozhodla už jen odpočívat a nabírat síly. Den před termínem jsem už měla pocit, že už bych měla jet na kontrolu i se sbalenou taškou. Donutila jsem Vráťu zůstat doma a vyhlásila jsem pohotovost po příbuzenstvu. Reakce doktora ale byla opět zamítavá. Ať prý přijdu za dva dny znovu na kontrolu a nedělám si příliš iluze – prý se to stejně rozhodne až příští týden.
Už druhý den jsem ale začala cítit kontrakce. Byly slabé a nepravidelné, doufala jsem tedy ještě v poslední klidnou noc. Nebyla už mi ale dopřána. Už po hodině spánku jsem musela zase vstát a nakonec jsem celou noc strávila u počítače. Surfovala jsem po netu, hrála si hry a mezitím si psala časy kontrakcí. V sedm ráno už jsem vzbudila Vráťu, převlékla se a nechala si zavolat taxi. Tentokrát jsem o cestě mhd ani neuvažovala. Do porodnice jsme dorazili chvíli před osmou hodinou ráno. Na příjmu se ze začátku tvářili nedůvěřivě. Že jsem tam prý moc brzo. Jejich chmury rozptýlil onen pozitivní nález od doktora. Antibiotika je prý totiž nutné aplikovat alespoň 4 hodiny před porodem. Takže jsem vlastně přijela v ten pravý moment.
Dostali jsme k dispozici krásný porodní salónek, já kapačku s antibiotiky a začali jsme dřímat. Nebýt těch kontrakcí, připadala bych si jak na výletě v horském středisku. Venku svítilo sluníčko, na střechách se bělal sníh a z okna byl nádherný výhled na panorama Vltavy. Jakmile uplynuly čtyři hodiny, vešla znovu sestra. Zkontrolovala mne a začala vše připravovat na příchod dítěte. Dostala jsem znovu antibiotika a pomalu se přesunula na porodní křeslo. Už mě bolelo celý tělo, začala jsem se tedy zajímat o epidurál. Už několik týdnů před porodem jsem dala souhlas s jeho aplikací a vyplnila dotazník pro doktora. Zároveň jsem poprosila porodní asistentky, že si nepřeji žádné jiné léky. Během prvního porodu jsem na nějaký lék špatně reagovala a bohužel jsem neznala jeho název. Sestřička mě uklidnila, že zatím mi nic dávat nebude a o epidurálu se rozhodne až v momentě, kdy to opravdu bude nezbytné.
Neuplynulo moc času a porod začal doopravdy. Vráťa seděl na křesle u mé hlavy a držel mě za ruku. Na pokyn asistentky mi dával pít vodu, držel mi hlavu v předklonu (prý to při tlačení pomáhá) a zvonil na dětskou sestru. Rozhodně viděl víc než mu bylo milo a byl nucen se zapojit aktivně do celého procesu. Na chvilku se sestra dokonce bála, jestli to ustojí. Naštěstí je můj manžel opravdu silná osobnost. Vše zvládal s přehledem a takřka s úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem už téměř křičela, že nemám sílu pokračovat, trpělivě šeptal do mého ucha, že to zvládnu, že už vidí hlavičku a že to za chvilku skončí.
Původně hladký porod se ale začal (dle předpovědi) najednou komplikovat. Dítě vždycky povykouklo a zase zajelo zpátky. Cítila jsem její odstrkující se nožičky, sestřička monitorovala činnost srdce, obě (sestřička i porodní asistentka) už ale začaly být trochu nervózní. Nakonec se mi asistentka omluvila a řekla, že bude muset stříhat. Byla jsem pro – udělala bych cokoliv, jen aby už holka byla venku. Doporučily mi zavřít oči a pořádně zabrat. Najednou jsem cítila, že nastal zlom. Otevřela jsem oči a viděla asistentku, jak drží už skoro celé dítě venku. Moje nadšení vystřídal ihned výraz panické hrůzy. Dítě bylo modrofialové a s pupeční šňůrou pevně omotanou okolo krku. Leželo bezvládně na ruce dětské sestřičky a nejevilo známky života. Asistentka rychle odstřihla šňůru a sestřička se vyřítila ze salónku pryč. Chtělo se mi brečet a jen jsem koukala na asistentku. Ta mě začala uklidňovat, že to bude v pořádku, že dítě ihned oživí lékař. To už se naštěstí z chodby ozval pláč – pláč naší holčičky. Padla jsem zpátky na křeslo a zabořila hlavu do polštáře. Zvědavě jsem ještě koukla na placentu a pak už mě nic nezajímalo. Šití bylo nepříjemný, doktorka si dala ale dala záležet a odvedla přímo vynikající práci. Když bylo po všem dostavil se konečně šok a celé tělo se mi rozklepalo jak v zimnici. Uklidnila jsem se až v momentě, kdy mi přinesly naší Josefínku a položily mi ji na tělo. Koukala na mně, její tělíčko příjemně hřálo a kůže pomaličku získávala normální barvu. Bylo na ní vidět, že je taky unavená a nejraději by usnula. Přesto začala po chvilce hledat bradavku a jak to šlo, spokojeně se přisála. Asistentka se mě mezitím přišla zeptat, jestli se cítím na oběd a jestli chce manžel něco k pití. Až mě to rozesmálo. Po prvním porodu mě nechaly sestřičky dvě hodiny o samotě a naopak mi zakázaly se i jen napít. Teď jsem dostala oběd (polívku jsem s radostí přenechala Vráťovi), čaj a na stolečku byla připravena ještě hora jídla (vše jsem si nakonec s sebou odnesla na pokoj).
Už při příjmu jsem avizovala, že si přeji nadstandard – to bylo bohužel všechno plné. Naštěstí se během porodu jeden pokoj uvolnil. Byl sice ten nejdražší, byla jsem ale tentokrát pevně rozhodnuta, že si pobyt užiju all-inclusive. Dvě hodiny po porodu už jsem se cítila natolik fit, že jsem si s pomocí asistentky došla na toaletu a na pokoj jsem šla svižněji než saniťák, který mi nesl bagáž.
I zbytek pobytu v porodnici se nesl v pohodovém duchu. Šití bylo tak dobré, že jsem si mohla na posteli normálně sednout, Josífka většinu doby prospinkala a nevadila jí ani zapnutá televize. Fanynka se přišla na sestřičku podívat hned druhý den a byla nadšená. Vozila ji po místnosti, pojmenovala ji Fifi a i maminka dostala pusinku a pomazlení.
Týden po porodu už běhám po bytě jak kdyby se nic nestalo. Josífka mi v noci dává i čtyři hodiny spánku v kuse a klidně spinká i přes den. Netrápí nás prdíky, ekzémy ani žádné jiné nelibůstky. Ani sourozenecká žárlivost se zatím nijak neprojevuje. A já s radostí pozoruji, kterak ručička váhy ukazuje dokonce menší cifru, než před těhotenstvím. Nechci nic zakřiknout, ale zatím si mohu ke svým dětem jenom gratulovat, snad nám to vydrží.
