Moji rodiče mi připravili docela spokojené dětství. Tedy až do mých zhruba třinácti let, kdy jako blesk z čistého nebe přišel rozvod. Máma byla do mého otce zaslepeně zamilovaná a zcela přehlédla jakékoli varovné signály, které by jí upozornily na blížící se pohromu. Táta byl kdysi taky v manželství šťastný, jeho umělecká duše ale brzo začala trpět a nedokázal se přenést přes to, že jeho žena nemá pražádné pochopení pro jeho bohémský styl života a až divadelní gesta. Zcela racionálně a chladně jednající kozoroh prostě nedokázal udržet doma pochybnostmi rozervaného raka, zoufale hledajícího svůj životní smysl a možnost sebeuplatnění. Romantická gesta byla zesměšněna, rozervaná duše nepochopena. Nebylo tedy zas až tak zvláštní, že když se objevila v otcově životě mladší a cílevědomá žena, byl v pasti. Stačilo pár úsměvů, trocha pochlebování a už vyplňoval rozvodové papíry. Způsob a načasování rozvodu se otci těžce nepovedly. Zachoval se jako zbabělec a (ačkoli byl rozvod velice rychlý a během jednoho stání bylo vše vyřízeno), psychický tlak na mámu si vyžádal její několikaměsíční léčení a zcela rozmetal rodinné vztahy. Jako na potvoru se navíc vše odehrávalo na začátku léta 1989 a většina pamětníků si tak uvědomí, že už několik měsíců po následné revoluci se začalo hromadně propouštět, podniky krachovaly a mladá žena s dvěma dětma na krku (jedno v plné pubertě, druhé do ní směřující) rozhodně neměla na růžích ustláno. Máma však byla bojovník, vmžiku se přeškolila na nově se rozmáhající obor bankovnictví a bez větších potíží mě i bratra vychovala takřka s vyznamenáním.
S tátou jsem se znovu potkala až na střední škole. Náhoda mě zavála do učení hned vedle jeho zaměstnání. Opatrně jsme se začali stýkat a dávat dohromady zpřetrhané nitky. Skoro se nám to povedlo... skoro... Dokud jsem nechtěla studovat na jazykové škole a ve své bláhovosti ho nepožádala o uhrazení části školného. Vše musel tehdy vyřešit až soud a řeknu vám - ani největšímu nepříteli bych nepřála ty nervy - hádat se o každou korunu s vlastním otcem a jeho novou rodinou. Soudy jsem vyhrála, peníze vyinkasovala a veškeré styky opět ustaly. Na tátu jsem byla už od dětství fixovaná a nastalou situaci jsem těžce snášela. Naštěstí jsem se (na rozdíl od své mámy) nestyděla jít za odborníkem a s pomocí psycholožky se z toho dostala bez větších následků. Smířila jsem se s tím, že otce už nikdy neuvidím a život šel dál.
Pak jednoho dne, zcela neočekávaně, zemřel mé kamarádce otec. Po jeho pohřbu mi došlo, že se vlastně vůbec nemusím dozvědět, až tu můj táta nebude. Probrečela jsem několik nocí a pak se rozhodla jednat. Napsala jsem mu dopis a čekala na odpověď. Kupodivu se brzo ozval. Pomaličku, polehoučku, jsem za ním začala chodit do práce. Byla to neutrální půda - jeho dílnu jsem milovala už od dětství. Táta byl kamenotiskař a já se tam cítila jak v ráji. Nevadil mi hluk tiskařské mašiny, odér barev ani stísněné prostory. Ani jsme si nemuseli moc povídat. Pozorovala jsem ho při práci a skoro se bála ho vyrušit. Za pár let jsme se dostali skoro až do normální roviny - otec a dcera.
Smířil se s tím, že nebude na mé svatbě (ale svatební šaty si do salonu přišel omrknout), s první vnučkou se chlubil každému, kdo nestihl utéct hodně daleko. A jednoho dne mi dokonce představil i svého syna. Chudák kluk, ani netušil, že má nějaké starší sourozence - a teď se najednou na prahu dospělosti setkává neočekávaně se sestrou a jejími dětmi. Se svým starším bráchou se asi nesetká nikdy. Bratr totiž otci jeho chování nikdy neodpustil a vrcholem jeho zájmu byla jedna otázka na jeho zdraví cca před dvěma lety.
Jednoho letního dne jsem volala otci, abych potvrdila termín návštěvy (před zbytkem jeho rodiny jsme naše setkání stále tajili). Telefon mi málem vypadl z ruky - zvedla ho totiž jeho žena. Cosi málo srozumitelného jsem vyblekotala a zavěsila. Zkusila jsem zavolat na pevnou linku do práce a jeho kolega už byl sdílnější. Tátovi praskla výduť v cévě v mozku a je v kómatu. Následujícího půl roku jsem snad každých čtrnáct dní volala k němu do práce. Dlouho byla informace stejná, až konečně v listopadu byla změna k lepšímu. Táta se probral a jeho stav se začal lepšit. K plnému zdraví se však již nevrátil. Jeho krátkodobá paměť byla ve špatném stavu a ani po roce rehabilitací se moc nezlepšila. Naše kontakty se omezily na pár telefonátů.
Když jsem mu chtěla toto léto popřát k narozeninám, opět to zvedla jeho žena. Tentokrát už jsem měla připravenou historku, která nebyla vylhaná, ale ani zcela pravdivá (resp. vše co jsem řekla byla víceméně pravda, jen to nejpodstatnější - že jsem dcera z prvního manželství - jsem zamlčela). Dozvěděla jsem se, že táta odešel do důchodu a telefon zvedá jen vyjímečně. Nu což, bála jsem se horší zprávy. Zároveň jsem si ale uvědomila tíživost situace. Už nepracuje - tj. už nechodí do zaměstnání - znamená to tedy, že se už neuvidíme? Že už nikdy nebudu pozorovat tu krásu při vznikání nového uměleckého díla? Že už nebudu v němém obdivu pozorovat jeho cit pro barvy? Že se nenávratně ztratilo naše křehké pouto? Co mám teď dělat? Když jsme se začali stýkat musela jsem mu slíbit, že naše setkání budou v tajnosti před jeho rodinou. Jenže jak mám teď zjistit jak na tom je? Navíc jsem nikdy nenašla cestu k jeho ženě. I když už je to víc jak dvacet let od rozvodu, stále tu ženskou nemám ráda. Respektuji, že s ní byl (a stále je) můj táta šťastný. Dokázala mu dát to, co moje máma ne. Pořád to ale je ta osoba, která mi kdysi "ukradla" tátu v době, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. A teď bych se s ní měla spojit a žadonit o informace o tátově zdravotním stavu.
Mám nyní těžké morální dilema - zradit tátovu důvěru a kontaktovat jeho ženu (a snad se s ní dohodnout na nějakém kompromisu) nebo splnit svůj slib a nezavolat ji (a žít s myšlenkou, že netuším, jestli můj táta ještě žije)? Teď babo raď...
Nerada píšu smutné fejetony a blogy, ale tohle se asi do veselé formy převést nedá. I když - třeba bude mít někdo dobrou radu a podělí se o ní :o).
