Jako miminko jsem měla ukázkové míry, dle tehdejších norem. Měla jsem cca 52 cm a zhruba 3,5 kg. Krásná holčička. Pak jsem ale začala radikálně hubnout. Do první třídy jsem šla s pouhými 16 kg (pro srovnání - to má teď moje 3,5-letá dcera). V páté třídě jsem měla sotva 26 kg a byla jsem poslána na vykrmovací tábor. Od rána do večera se jen jedlo a cvičilo. Po necelém měsíci jsem to dotáhla na 32 kg. Byla to fuška a po další vykrmovací sérii jsem do puberty vkročila s 44 kg. Ty jsem si pak udržela až do 22 let. Milovala jsem čokoládu a jedla jí na kila, ani v jiném jídle jsem se nijak neomezovala. Přesto jsem vypadala jak reklama na koncentrák a můj obličej vypadal velice přísně. Kluci se mě báli, oblečení na mě plandalo. Ženské vnady žádné, zato žebra mi šlo spočítat i z velké dálky.
Pak jsem si udělala krátký výlet do USA. Můj metabolismus se zbláznil a vrátila jsem se o více jak deset kilo těžší. Během pouhého týdne jsem nabrala dalších pět kilo a najednou jsem měla přes 60 kg. Doktoři zkoušeli všechno možný, na nic ale nepřišli. Dostala jsem jen velice vágní radu, abych dopovala hořčík a vyhýbala se vitamínu B. Velice taktně mi také bylo naznačeno, že svých kil navíc se už nikdy nezbavím a ať se s nima smířím. Což o to, já jsem byla docela v pohodě (konečně jsem vypadala jako ženská) zato moje máma byla takřka nepříčetná. Sama je střízlík a na mojí váhu byla zvyklá. Teď jsem ale najednou během dvou měsíců změnila velikost o dvě konfekční čísla a ona se s tím nikdy nesmířila. V jejích očích jsem se stala obézní velrybou a dávala mi to najevo. Trvalo mi roky, než jsem se s tím vyrovnala.
Když jsem se vdala a otěhotněla, čekala jsem s napětím na váhový přírůstek. A ono nic - naopak, začala jsem radikálně hubnout. Po prvnotním úbytku jsem přeci jen něco nabrala a zabránila tak infarktu svého gynekologa (byla jsem jeho první pacientka s tímto problémem). Z porodnice jsem nakonec odcházela o několik kilo lehčí než před otěhotněním. U druhého dítěte se už nenechal zaskočit a bral to s humorem. Centimetry v pase mi zůstaly, ale kila mám opět jak kdybych nikdy těhotná nebyla.
Teď si ale říkám - co moje holčičky, co je čeká? Zatím jsou hubené a táhnou se do výšky. Mladší je dokonce hubená až moc a doktorka už cosi brblá o podvýživě. Snažím se jí vysvětlit, že i já jsem byla hubená, při pohledu na mojí současnou figuru mi ale moc nevěří. Co s tím? Ukázat staré fotky? Rozepsat jídelníček dětí a přinést jí to ke schválení?
A co je to vlastně ideální váha? BMI index je prý už překonaný a nadváha se bude počítat zase dle jiných měřítek. Jsem na to zvědavá. Co vy? Bojujete o každé kilo směrem nahoru nebo dolů? Děsíte se plavek, nebo je vám to jedno? A co vaše mužská polovina (ta prý na nějakou nadváhu otevřeně kašle)?
 | |
| 22 let, 44 kg - přísný pohled, žádná figura, nadnáší mě i silnější vítr |
 | |
| po dvou dětech, 35 let, 64 kg, ženská krev a mlíko |
