Všechno znám, všechno vím, všude jsem byla třikrát

Vždycky jsem žila velice aktivní život. Zvlášť v dětství jsem chtěla vyzkoušet všechno možné a před žádnou výzvou jsem se nezastavila. Pokud jsem měla nějaký koníček, stala jsem se rychle soutěživou a nestačilo mi jen se v tichosti kochat – chtěla jsem soutěžit, vyhrávat, dostávat ceny. Asi to mělo něco společného s tím, že v rodině se za ocenění hodného považoval jen můj starší bratr a já si svou cenu musela neustále připomínat. V dospělosti se mi pak často stávalo, že jsem začínala hovor slovy jako „to když já jsem zpívala, recitovala, programovala atd.“ Brala jsem jako samozřejmost, že podobnou historii má za sebou každý a byla jsem více než udivena, když mi občas někdo řekl, jestli nejsem tak trochu brouk Pytlík. Jestli existuje vůbec něco, co jsem nezkusila. A proč se tak vytahuju, když jsem vlastně dělala všechno a nic? Vyjeveně jsem koukala – já že se vytahuju? Vždyť jenom po pravdě mluvím o tom, co jsem si doopravdy odžila! Až po dlouhé době mi došlo, že mí oponenti se většinou rekrutovali z menších měst (až vesniček). Uznávám, že jsem měla kliku na místo rodiště a hlavně na své rodiče. Beze slova mě nechali vyzkoušet všechno možné a (dle svých možností) mi umožnili dostat se až na soutěžní úroveň. To, že jsem u ničeho nevydržela déle než rok, bylo způsobené jen a jen mojí leností a nestálostí.

Vše začalo vlastně tím, že jsem brzy po narození začala hubnout a do školy jsem nastoupila jako hubeňoučké nedochůdče. Vážila jsem slabých patnáct kilo a za aktovkou jsem se úplně ztrácela. Otec se rozhodl s tím něco udělat a protože byl trenér juda, vzal mě do družstva. Celý rok jsem se pokoušela dostát jeho očekávání, ale neměla jsem šanci. Z juda jsem si odnesla několik cenných rad, naučila se padat, umím se obstojně ubránit, po roce jsem ale potupně odstoupila. Tou dobou si učitelka všimla, že docela hezky zpívám. Zlanařila mne tedy do sboru a já začala nadšeně objíždět kulturní akce a koncerty. Nebyly jsme slavný sbor. Úspěšní jsme ale byly. Souběžně se zpěvem jsem se nechala zlákat k recitaci. Měla jsem veřejná představení, vyhrála jsem i jedno kolo Pražského vajíčka (co si tak pamatuji, tak s nějakou básničkou o mamince – moje třídní učitelka pak skoro plakala dojetím a říkala cosi o talentu... ehm ehm – hodná to žena).

Asi tak ve třetí třídě najednou přišla do třídy nějaká delegace a že prý hledají vhodné děti na Spartakiádu. Nejsem zrovna zastáncem synchronizovaného tělocviku, možnost uniknout matematice byla ale lákavá. Ihned jsem se přihlásila. Dostala jsem slušivý oranžový trikot a jednu kostku z modře obarveného polystyrenu. Naše sestava se jmenovala Dráčata (aspoň si to myslím). Cvičení nás bavilo a po několika soutěžních kolech bylo jasné, že naše škola bude mít zastoupení na Strahově. Měla jsem nervy nadranc – já že mám cvičit přímo pod dohledem prezidenta? Šíleně jsem to prožívala. Zpětně si pamatuji jen to, že na generálce pršelo, draci se nám neustále rozpadaly a buď těsně před námi (nebo těsně po nás) byla Poupata. Odměnou za snahu mi byl trikot (který jsem odmítala sundat celé léto) a malý odznáček, díky kterému jsem měla po celý rok vstup do ZOO zdarma.

Na prvním stupni jsme taky povinně museli všichni na hodiny plavání. Cvičitelka tehdy vybrala pár dětí a uvědomila rodiče, že jsme vhodný materiál pro aquabelly. To už mě opouštěla vášeň pro zpěv i recitaci a tak mi nedalo moc práce a přesvědčila jsem rodiče o změně koníčka. Zahodila jsem sborovou uniformu a oblékla plavky. Nastoupil dril v bazénu. Brzo jsem se naučila všechno (od táty jsem se naučila i takové šílenosti, jako je plavat s otevřenýma očima pod mořskou hladinou – bez brýlí). Jen skákat šipku mi pořád nešlo. Nakonec jsem to vzdala a s prvím stupněm školy skončily i mé snahy o její zvládnutí.

Druhý stupeň byl ovlivněn nastávající pubertou, rozvodem rodičů a revolucí. Poblouzněná láskou jsem se jednoho dne ocitla v klubu country tanců. Jak bylo krásné, tančit po boku mé (neopětované) lásky a ještě přitom bojovat o ceny. Těsně před rozvodem přinesl táta do rodiny počítač. Já i bratr jsme propadli programování (byl to ZX Spectrum – každou hru si člověk mohl s trochou námahy přepracovat k obrazu svému). Tady jsem to až do fáze soutěže nedotáhla – čistě proto, že tanec měl přednost. Kamarádka se mě pokoušela nahnat do klubu chovatelů papoušků – tady byl ale problém finanční. Z lásky jsem také lezla po skalách na specializovaných táborech. Pak skončil sladký čas základní školy a najednou mi začaly povinnosti.

Ubylo volného času – já se však svých zájmů nechtěla vzdávat. Taneční jsem odpískala – po psychickém vypětí country soutěží, mi to přišlo jako jedna velká organizovaná nuda. Zato jsem si mohla (díky brigádě) splnit velký sen – začala jsem se učit na saxofon. Na kurz jsem si sice vydělala, ale na nástroj už ne. Naštěstí mi vyšel vstříc učitel a jeden mi zapůjčil. Učil mne ale jen pár měsíců, poměrně brzo se totiž hodiny změnily z učení na saxofon na svádění mé maličkosti. Utekla jsem v momentě, kdy se po mně začal sápat. Saxofon jsem mu raději poslala po agentuře a do žádného kurzu jsem se už nezapsala. Místo toho jsem se vrhla na samostudia psychologie. Měla jsem sen, že se jednou dostanu na vysokou školu, zavřu se někam do pracovny a začnu bádat nad nesmrtelností chrousta. Leč život šel jinou cestou a já po školách začala pracovat. Kolektivním druhům koníčků jsem se pokusila věnovat už jen jednou – nechala jsem se zlákat k hodinám tai-chi. Nikdy jsem však neměla moc velkou úctu k autoritám a tai-chi se prostě nedá cvičit bez absolutní úcty k učiteli. Rozhodla jsem se tedy, že se svým zálibám budu věnovat už jen v soukromí.

Dále jsem se věnovala psychologii a zcela jsem propadla anime. Pak najednou přišla svatba a s ní koníčky mého muže. Já mu předala lásku k anime a on mě přivedl ke kolu a k bowlingu. Teda, co se týče kola, tak jsem propadla spíše jeho tuningu než přímo jízdě. Zato bowling jsem si zamilovala. Ze začátku jsem se dala k týmu a zahrála si pár turnajů v amatérské lize. Teď už hraju jen sama za sebe – minimálně jednou za měsíc si udělám čas na nějaký turnaj. Krásně si tím vyčistím hlavu a utužím zdraví. Mám laskavého muže, který mi tento luxus umožňuje i během mateřské a rodičovské dovolené (kojení mi sice trochu vychylovalo mušku, to už je naštěstí za mnou). Tak trochu za koníčka beru i to, že se na rodičovské pokouším dostudovat vysokou školu.

Suma sumárum musím říci, že jsem toho hodně prožila a ještě hodně prožiju (doufám). Takže se mi poměrně často může stát, že vím o všem trochu po povrchu a jen pár věcí do hloubky. Rozhodně se za to však nehodlám začít stydět. Něco se snažím prohloubit, u něčeho jsem už rezignovala. Nikomu necpu, že bych byla na vše své zájmy odborník, ale tajit to? Nepřipojit se k hovoru o country jenom proto, abych nevypadala, že se vyvyšuji nad ostatní? Hrát si na tichou, milou a skromnou dívku od vedle? To není můj styl. Ostatně – díky svým dětem jsem se vrátila ke starým pohádkám. Přitom jsem zjistila, že zmiňovaný brouk Pytlík se sice občas vychloubá, ale jeho okolí ho má rádo, co zkazí tak zase napraví a vše dobře dopadne. Zatímco takový Ferda mravenec je neustále na útěku před policií, víc toho zkazí než opraví a nemá ho ráda ani jeho velká láska (beruška). Takže tak – smiřte se s tím :) .

spartakiádní dres jsem si prostě musela vzít i k moři :)