Nikdy se neuč na dvě zkoušky naráz?

Vždycky jsem se bála, že se během mateřské a rodičovské dovolené asi zblázním. Nejsem příliš rodinný a mateřský typ a představa sebeobětování se na oltář dítěte nebyl můj sen. Proto jsem se rozhodla využít nucené pracovní pauzy a začít studovat. Stejně jsem vždycky chtěla studovat, ale nebyly na to peníze.
První pokus dopadl neslavně. Porod Josífky se mi do zkouškového období včlenit nepodařilo. Na druhý pokus už to však vypadá mnohem lépe. Děti jsou hodné a dávají mi čas k učení, manžel se čas od času překoná a pohlídá a i babičky vypomůžou. Já se jen musím naučit co nejvíc v co nejkratším čase. Mezi ostatními kombajny (kombinovanými studenty) jsem si našla i kamarádky a navzájem si vyměňujeme skripta, postřehy a hlavně podporu.
Zkoušky se snažím skládat průběžně během roku a nečekat až na zkouškové období. Přesto se mi občas stane noční můra každého studenta - dvě (a více) zkoušek naráz. Hned zkraje jsem zjistila, že pokoušet se o dvě zkoušky v jeden den je sebevražda. Rozdíl týdne mi už však přišel v pohodě. Zvlášť, když témata si byla velice podobná a autoři takřka stejní.
Osud (a volné termíny) tomu chtěly a sešly se mi dvě zkoušky v jednom týdnu. Úvod do filosofie a Úvod do historie. Z toho druhá zkouška má nálepku "likvidační". Sama zkoušející přiznala, že dostala zadání udělat test co nejtěžší a vyřadit na něm co nejvíc studentů. Budiž. Máme na záchranu tři pokusy.  Měla jsem dost kreditů na postup do dalšího semestru a tak jsem se mohla přípravě teoreticky věnovat až do ledna dalšího roku. První pokus by se však měl uskutečnit už ve druhém semestru, tj. do poloviny září. Všechny podzimní termíny byly obsazeny během několika hodin. Zbyl mi termín už v červnu. Naopak - zkouška z filosofie - vypadala přijatelně. Z předtermínu odcházeli spolužáci spokojení, materiály byly čtivé a úmrtnost studentů prý byla minimální.
Plán byl jednoduchý. Tři měsíce se budu učit souběžně materiály k oběma zkouškám. Týden před historií se budu věnovat pouze jí, v pondělí jí zkusím napsat a pak se budu do pátku dopoledne věnovat pouze filosofii a odpoledne zkusím složit i tu. Filosofie měla tu vyjímečnost, že to byla jediná velká ústní zkouška semestru (státnice z angličtiny nepočítám, to by byla ostuda neudělat, když už jednu státnici složenou mám). Ze začátku jsem se musela učit ještě antropologii a nedělní školu historie, tyto zkoušky jsem však zvládla napoprvé.
Vše šlo podle plánu. Tedy až do pondělí. Už v neděli se začala na Prahu valit voda. V průběhu pondělí se cesta do školy začala jevit nereálnou. K mému štěstí mi pár hodin před testem přišel mail s tím, že zkouška se odkládá na čtvrtek. Nedalo mi to, a učila se až do okamžiku testu oba předměty souběžně dál. Test z historie byl opravdu těžký. Po jeho dopsání jsem se však cítila dobře. Bylo nutné mít alespoň 16 bodů. Tušila jsem, že tak dobrá jsem nebyla, ale cítila jsem se tak na deset. Druhý den jsem zvesela nakráčela zpátky do školy.
Na ústní zkoušku jsem se hezky oblékla. Dala jsem si opravdu záležet - do školy chodím hlavně o víkendech a chtěla jsem udělat dojem i na "normální" studenty. A hlavně si nepřipadat tak staře. Přece jen jsou ostatní studenti tak o patnáct let mladší. To, že bude mladší i zkoušející, jsem však nečekala. Do učebny za námi přišel klučina cca o deset let mladší než já. Byl to teprve doktorand, hrdý na své znalosti a opojený pocitem moci. Vždyť měl unikátní šanci ukázat osmi studentům, kdo je tady pánem.
Do třídy si nás bral po skupinách a já šla hned v první várce. Byla jsem tam já, mladý klučina a holka. Každý jsme měli nastudovaný jiný set otázek, naše zadání tedy byla rozdílná. Měli jsme trochu času na přípravu a kluk začal odpovídat jako první. Vyvádělo mě to z míry. Jsem panikář a potřebuji klid (a občas trochu nakopnutí od zkoušejícího). Pak jsem schopná ze sebe vydolovat i to co nevím. Tady to však nehrozilo. Zkuste si připravit prezentaci, když kousek od vás dva lidé diskutují na velice podobné téma. Byla jsem rozhozená i předchozí zkouškou z historie a byla jsem zmatená jak včela z jara.
Když přišla řada na mně, bylo zle. Zkoušející si mě vychutnával a po nějaké době ode mně odstoupil a začal zkoušet druhou dívku. Ta na tom byla ještě hůř než já a tak nás prostě začal zkoušet všechny najednou. Naše tématické okruhy si sice byly podobné, ale i tak jsme na něho koukali trochu nechápavě. Nakonec potěšil mládence a řekl mu, že prochází (dokonce mu dal za 2), na mě se podíval a řekl: "Tak paní kolegyně... takhle teda ne, to by nešlo..." a několikrát mi navrhl své konzultační hodiny. Slečnu také vyhodil, ale žádnou pomoc jí nenabídl, asi nebyla jeho typ. Domů jsem odešla se smíšenými pocity.
Po týdnu jsem se bohužel dozvěděla, že ani historii se mi napoprvé nepodařilo složit. Což o to, to by byl malý zázrak. Nepříjemným překvapením byly body. Místo očekávaných deseti jsem jich dostala jen tři. Cožeto? Chtěla jsem vědět něco víc o hodnocení, ale po mailu se mnou nikdo nechtěl komunikovat. Ať si prý přijdu osobně. Hmmm... a co udělám s dětmi? Pracující člověk si může vzít dovolenou (nebo si hodiny napracovat), ale co já? Děti mi dovolenou nedají. Co se dá dělat, snad to příště půjde líp. Času mám dost.
A co vaše školní léta? Podařilo se vám někdy složit dvě zkoušky v průběhu dvou dnů? Nebo je to nesplnitelné?

Jsi fajn, když nemáš v ruce knihu

Dělám pořádek ve starých šuplících a vypadl na mně skoro poklad. Ošoupaná a notně rozpadlá knížka, spíš sešit. Vznikl zhruba v posledním roce docházky na základní školu. V té době bylo pravděpodobně v módě psát si zprávy, které se měly přečíst až po měsících či letech. A ty byly právě nalepené na staré listy.
Koncept byl jednoduchý. Našla jsem cosi mezi knihou a sešitem (důraz byl kladen na pevné desky), dopředu sepsala zhruba dvacet otázek a nechala kolovat mezi spolužáky. Každý měl za úkol vypracovat odpovědi, zalepit je do obálky, ozdobit dle svého vkusu dvě strany bloku a obálku přilepit na jeden z listů (pokud možno tak, aby šla otevřít). Každý tam přidal obrázky oblíbených herců nebo zpěváků, připsal citáty a hlavně určil datum otevření dopisu.
Zdaleka neodpověděli všichni. Řada obálek je také nyní prázdná, kdoví kam zmizel jejich obsah. I tak mi ale listování knihou po dvaceti letech vehnalo skoro slzy do očí. Stylizace a odpovědi byly vážné, úsměvné, ironické i kamarádské. Matně si vybavuju, že i já sama jsem někomu takhle psala do památníku, asi to tehdy byla velká móda. Seznam otázek jsem už ztratila, někteří si však dali práci a podle odpovědí lze domyslet, na co jsem se ptala. Byla jsem pěkně zvědavá. Až mi cukaly koutky při čtení plánů tehdejších dětí a jejich porovnávání se skutečností.
Jedna z otázek byla (z mého úhlu pohledu) obzvlášť zajímavá - evidentně jsem se ptala, co si o mně pisatel myslí. Odpovědi se kupodivu docela shodovaly. Evidentně jsem byla pro většinu spolužáků (teda spíš spolužaček) absolutně nečitelná. Paradoxne hlavně proto, že jsem pořád ležela v knihách. Byl mi vyčítán malý zájem o vzhled, uzavřenost a tajemnost. Trochu i lenost a lhostejnost k okolí. Je pravda, že s kolektivem jsem nikdy zcela nesplynula. Až do páté třídy jsem chodila do jiné školy a tady naskočila do uceleného kolektivu, který mě bral jako vetřelce. Pár kamarádek jsem si sice našla, ale na většinu spolužáků jsem během střední zapomněla.
K některým spolužačkám jsem se po létech zapomnění vrátila. Čas trochu setřel názorové rozdíly a kupodivu si s nimi už i rozumím. Přitom jsem se knížek nikdy nevzdala (možná začaly trochu víc číst holky), odmítla jsem se hnát za kariérou hlava nehlava (jejich kariéry se taky zrovna nerozjely) a na manželství jsem si v klidu počkala (a při pohledu na pár "zelených vdov" ze třídy toho vůbec nelituji). Po některých z nich se mi dokonce i trochu stýská a s radostí chodím na všechny ohlášené třídní srazy.
Rozhodně jsem ráda, že jsem si tehdy před lety dala tu práci a neobvyklý památníček sestavila. Není od věci si občas připomenout své dětství i z pohledu vrstevníků. Tajně doufám, že moje holky budou stejně kreativní a za několik desítek let se budou i ony dojímat nad starým papírem, popsaným dětskými klikyháky. A onen nadpis článku? Jedna z mých tehdejších největších kamarádek totiž ve svém dopise odpověděla: "Jsi dobrá kamarádka, jen občas trochu mimo. Hlavně proto, že pořád čteš. Ale jak nemáš v ruce knihu, tak jsi fajn." :o)

No... uznávám... školní kráska jsem rozhodně nebyla... a bylo mi to šumák

ach, ta nostalgie :o)