Rodina: Jsi fajn, když nemáš v ruce knihu

Dělám pořádek ve starých šuplících a vypadl na mně skoro poklad. Ošoupaná a notně rozpadlá knížka, spíš sešit. Vznikl zhruba v posledním roce docházky na základní školu. V té době bylo pravděpodobně v módě psát si zprávy, které se měly přečíst až po měsících či letech. A ty byly právě nalepené na staré listy.
Koncept byl jednoduchý. Našla jsem cosi mezi knihou a sešitem (důraz byl kladen na pevné desky), dopředu sepsala zhruba dvacet otázek a nechala kolovat mezi spolužáky. Každý měl za úkol vypracovat odpovědi, zalepit je do obálky, ozdobit dle svého vkusu dvě strany bloku a obálku přilepit na jeden z listů (pokud možno tak, aby šla otevřít). Každý tam přidal obrázky oblíbených herců nebo zpěváků, připsal citáty a hlavně určil datum otevření dopisu.
Zdaleka neodpověděli všichni. Řada obálek je také nyní prázdná, kdoví kam zmizel jejich obsah. I tak mi ale listování knihou po dvaceti letech vehnalo skoro slzy do očí. Stylizace a odpovědi byly vážné, úsměvné, ironické i kamarádské. Matně si vybavuju, že i já sama jsem někomu takhle psala do památníku, asi to tehdy byla velká móda. Seznam otázek jsem už ztratila, někteří si však dali práci a podle odpovědí lze domyslet, na co jsem se ptala. Byla jsem pěkně zvědavá. Až mi cukaly koutky při čtení plánů tehdejších dětí a jejich porovnávání se skutečností.
Jedna z otázek byla (z mého úhlu pohledu) obzvlášť zajímavá - evidentně jsem se ptala, co si o mně pisatel myslí. Odpovědi se kupodivu docela shodovaly. Evidentně jsem byla pro většinu spolužáků (teda spíš spolužaček) absolutně nečitelná. Paradoxne hlavně proto, že jsem pořád ležela v knihách. Byl mi vyčítán malý zájem o vzhled, uzavřenost a tajemnost. Trochu i lenost a lhostejnost k okolí. Je pravda, že s kolektivem jsem nikdy zcela nesplynula. Až do páté třídy jsem chodila do jiné školy a tady naskočila do uceleného kolektivu, který mě bral jako vetřelce. Pár kamarádek jsem si sice našla, ale na většinu spolužáků jsem během střední zapomněla.
K některým spolužačkám jsem se po létech zapomnění vrátila. Čas trochu setřel názorové rozdíly a kupodivu si s nimi už i rozumím. Přitom jsem se knížek nikdy nevzdala (možná začaly trochu víc číst holky), odmítla jsem se hnát za kariérou hlava nehlava (jejich kariéry se taky zrovna nerozjely) a na manželství jsem si v klidu počkala (a při pohledu na pár "zelených vdov" ze třídy toho vůbec nelituji). Po některých z nich se mi dokonce i trochu stýská a s radostí chodím na všechny ohlášené třídní srazy.
Rozhodně jsem ráda, že jsem si tehdy před lety dala tu práci a neobvyklý památníček sestavila. Není od věci si občas připomenout své dětství i z pohledu vrstevníků. Tajně doufám, že moje holky budou stejně kreativní a za několik desítek let se budou i ony dojímat nad starým papírem, popsaným dětskými klikyháky. A onen nadpis článku? Jedna z mých tehdejších největších kamarádek totiž ve svém dopise odpověděla: "Jsi dobrá kamarádka, jen občas trochu mimo. Hlavně proto, že pořád čteš. Ale jak nemáš v ruce knihu, tak jsi fajn." :o)