Karanténa a naše rodina – díl III. – zdraví

Jak už jsem psala, celou aféru s novým typem viru jsem brala na lehkou váhu. Věřila jsem zprávám z Číny, které vykreslovali celou situaci jako něco, co je sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Bylo mi jasné, že údaje jsou zmanipulované, ale netušila jsem jak moc. Na první pohled to prostě vypadalo, že se na nás řítí těžší forma chřipky, která ohrožuje hlavně ty, kteří mají nějaké jiné přidružené onemocnění a víceméně jak rychle přijde, tak rychle odejde. Navíc jsem měla stále v živé paměti rozruch okolo prasečí a ptačí chřipky, která byla pandemií jen v očích novinářů.
Rychlé rozšíření viru v Číně jsem přikládala hlavně jejich hygieně na trzích, stísněnosti bytů a množství lidí. Také o čínském zdravotnictví si nedělám příliš velké iluze – z asijských zemí bych se svěřila do rukou lékařů leda tak v Japonsku. Co mě však zarazilo na reakcích ostatních zemí (a co bych já udělala jako první), že nijak neomezili letecké spoje. V okamžiku uzavření čínských měst se měli ihned udělat náležité kroky i v letecké dopravě. Nu což, stalo se a teď s tím musíme nějak žít. Dlouho mi také bylo záhadou, proč se v Evropě vir objevil jako první v Itálii a v tak velkém rozsahu. Než jsem zjistila, že v těch oblastech stojí hned několik čínských továren, které se příliš nespoléhají na místní dělníky a raději si přivezli vlastní – a ti se samozřejmě vrátili do Číny na oslavy a poté si přivezli s sebou i jeden nevítaný suvenýr. Velice kontaktní Italové pak virus rozšířili pomocí mohutných fotbalových oslav, rodinných veselic a veselého popíjení v horských chatách (i jinde).
A tady plně nastoupila zákeřnost nové nemoci. Nemocný jedinec je totiž nakažlivý mnohem dříve, než se objeví první příznaky potíží. Cítí se dobře, nemá teplotu, nekašle... ale své okolí již zásobuje nebezpečnou várkou virů. Proto jsem se ze začátku smála rouškám – ty se totiž běžně nosí až po vypuknutí příznaků. Proč je tedy nosit teď? Ze začátku si ještě člověk mohl říct: „Fajn, nebyl jsem na žádném místě, kde by se nemoc objevila. Nemám vůbec žádné příznaky. Nepotkal jsem se s nikým, kdo by byl rizikový. Roušku tudíž, z logiky věci, nepotřebuji.“ A podle původních poznatků by měl pravdu. Jenže ouha... ony ty poznatky byly špatné a lidé tak nevědomky roznášeli nemoc dál a dál. Virus se totiž vesele držel třeba madla v MHD, schovával se na bankovce nebo desítky minut poletoval ve vzduchu a čekal na nového nositele.
Z této logiky uvažování jsem si tudíž nedělala z nastupující pandemie žádné větší obavy a upřímně nechápala (a dosud nechápu) nákupní šílenství v obchodech. Základní trvanlivé potraviny mám ve špajzu celoročně a průběžně je doplňuji – zkušenosti z doby na mateřské mě poučily, že na nějakou pravidelnost ve vyplácení dávek se na úřadu nehraje a je dobré mít z čeho žít, když „výplata“ dorazí třeba i s měsíčním zpožděním. Desinfekci máme doma v podobě té na rány (holky jsou divoké), čistících ubrousků na různé povrchy (kdyby bylo potřeba desinfikovat kliky, drobné předměty apod.) a klasickou na podlahu a do odtoku. Nějaké gely nebo mýdla moc používat nemohu, moje ruce pak okamžitě popraskají a dost bolí (navíc popraskané ruce jsou přímo uvítací brána pro mikroby a viry). Roušky doma fakt nevedu, zato mám plnou krabici jednorázových rukavic – nosím je při čištění akvárka a klece našich andulek.
Pro případ nějaké těžší varianty karantény jsem jen doplnila zásoby alkoholu (víno i něco tvrdšího) a sladkosti – hlavně pro holky – raději i tématickou pidizásobičku na velikonoce. Poslední velký nákup jsem udělala v předvečer uzavření obchodů s oblečením – a tím jsem svému svědomí udělala zadost. Vráťa měl jeden den lehký záchvat paniky a několikrát se ujišťoval, že máme vše potřebné – hlavně kdyby některý z nás dvou onemocněl. Prošla jsem s ním všechny možnosti vývoje a ujistila ho, že to nějak zvládneme ;) . Sestavili jsme spolu několik krizových scénářů a jejich variant (podle toho, kdo z nás onemocní). Uznávám, že i já jsem byla klidnější, když oznámil nástup na homeoffice. Jen jsem si v duchu říkala, jak to zvládneme s nervama – nejsme zvyklí být spolu tak dlouho pospolu.
S napjatým očekáváním přišel den D – pondělí, kdy vláda oznámila souhrn opatření, které můžeme nazývat (pro zjednodušení) celostátní karanténou. Ven se smí jen na cestu do práce a z práce, nákupy nejnutnějších potravin a zdravotnických potřeb, zákaz shlukování a zavření všeho nepotřebného. Nastalo balancování v rámci domácností – na jedné straně děti, které se musí učit a na druhé rodiče, kteří se snaží pracovat a udržovat domácnost. Za začátku šlo všechno bez větších konfliktů. Jen donutit děti se učit byl občas nadlidský výkon a obyčejná cesta s košem nebo na nákup vypadala jak výprava do nukleární zóny.

Hrdinka katastrofického filmu vyráží koupit čerstvé rohlíky

V první fázi jsem vsadila na izolaci dětí od okolního světa (vyvětrat se chodily jen na balkon), Vráťa ven jen za prací nebo v nejnutnějších případech a já na rychlé nákupy a vynesení košů. Původně jsme doma ani neměli roušky. Na internetu sice koluje nepřeberně tutoriálů, jak si roušku ušít, ale já doma nemám ani stroj a mé šicí schopnosti nepřesáhly povinné přišívání knoflíků v páté třídě základní školy. Naštěstí se brzo ozvali známí a kamarádi a už tu byly roušky pro dospělé i pro děti. Tímto děkuji všem dobrým duším, které zadarmo i za drobný obnos roušky vyrobili (či sehnali) a následně i doručili. Do té doby jsem ven nosila dva cyklistické šátky na sobě – dýchat se v tom dalo, ale vyváření byl trochu problém a hlavně v nich bylo neuvěřitelné horko. Rouška má přeci jen cosi do sebe. Zato jsem si ověřila to, co mi od dětství rodiče vyvraceli – ano, mám velký nos! Žádný malý pršáček, tak tvrdil táta, ani přijatelně klenutý nosík, jak povídala máma... ne... frňák to je :D . Také se projevuje má lehčí klaustrofobie a rouška i šátek mě po delším nošení dostávají do stavu lapání po dechu a pocitu, že si tu věc musím z obličeje servat... pokud možno i s kůží a možná si přitom pro jistotu i omlátit hlavu o nejbližší zeď.
A to vůbec nemluvím o takové lahůdce, jako jet na kole s rouškou na obličeji. Už po pár vteřinách máte brýle v mlze a jedete takřka po paměti. Naštěstí momentálně uzákonili, že chudáci obrýlení cyklisti si smí na silnici (nebo prázdné stezce) roušku sundat a nasadit zase až když začne dávat smysl. Teď přímo slyším hlasy „Kam má teď co jezdit na kole? Má sedět doma na prdeli.“ - mnooo... občas je třeba přivézt něco těžkého z pošty nebo obchodu. Taky s dětmi teď vyrážím na nezbytné pochůzky (doktor, úřady) raději na kole než MHD – přijde mi to méně rizikové.
Těžkou zkouškou bylo zrušení zavedených rituálů – já jsem vysoce funkční asperger (v běžném životě se to skoro nepozná) a mám svůj pevný řád, ze kterého jen velice nerada odbočuji. Josífka je středně funkční atypický autista a změny od řádu sice akceptuje, ale nechápe – a už vůbec jí nejde na rozum, když něco platí každý den jinak (jindy jídlo, do toho pokoje se zrovna nesmí nebo naopak smí, mluvit potichu, učit se v jiném prostředí apod.). Fanny zase nechtěla a nechce pochopit, že toto není jen jiný typ prázdnin a Vráťa je vědec – jede si svou práci a ostatní by se mu měli přizpůsobit.
Po několika dnech přišla Josífka celá smutná: „Bolí mě bříško.“ Teplotu neměla, žádné jiné příznaky nemoci nejevila. Zato jsem si uvědomila, že je celou dobu zavřená v bytě a ani se pořádně nehýbe – přitom je zvyklá velkou část dne proběhat. Napadlo mě tedy všem naordinovat pravidelné dávky vitamínu D (pozor – je nutno ho užívat spolu s mlékem nebo tvarohem) a bylo nutné vymyslet nějakou formu pohybu. Nakonec jsme vytáhly taneční hru na nintendo, kterou holky dostaly před lety na Vánoce a už se na ni dlouho jen prášilo. Ukázalo se, že je to ten pravý pohyb pro celou rodinu a že už ho bylo opravdu potřeba. První dny jsme byli rozbolavělí a zpocení už po dvou písničkách, teď se u nás tančí klidně dvě hodiny v kuse.
Po deseti dnech izolace se objevil první hysterický záchvat. Předvedla nám ho Fanny, která si najednou uvědomila, že nemůže na návštěvu ke své kamarádce. Tekly slzy, nastalo mlácení do hraček a polštářů, za všechno jsem v jejích očích mohla já. To já jsem stála u dveří a odmítla ji pustit, to já jsem zakázala, aby přišla kamarádka k nám. To já a jen já. Ze začátku jsem chtěla vysvětlovat, pak jsem se prostě stáhla do vedlejší místnosti a nechala ji vyřvat se. Po pár hodinách se uklidnila, nechala si vše znovu vysvětlit a v rámci svých možností to i pochopila.
Další týden jsem koukala na Josífku, jak si během učení začíná víc a víc drbat vnitřní část lokte. Než jsem zasáhla, tak to bohužel šlo do krve. Podrážděná kůže ještě přidala jako bonus vyrážku a tak jsem musela prohledat lékárničku a nasadit osvědčené kapky. I tak zůstávala rozhozená, malátnější a tulivější. Nakonec mi pomocnou ruku podal přímo osud. Její učitelka napsala, ať se ráno stavím pro nové učebnice. Vytáhla jsem tedy kolo, lehce protestující holku oblékla a nasadila k přilbě i roušku. Bránila se, že to nechce. Pomohlo až když jsem jí řekla, že roušku pro ni dělala její asistentka jako dárek (nelhala jsem, opravdu to tak bylo). To se pak usmála a řekla, že teda jo. Venku se úplně rozzářila, párkrát se proběhla a bylo lépe. 

Maskovaná rodina vyráží na ozdravnou procházku kolem paneláku

Já s Vráťou jsme měli spíše sérii menších výbuchů, ale zatím se držíme. Pomohlo uchování co nejvíc normálních rituálů a zavedení některých nových. Zvlášť pohyb je klíčový. Ať už se jedná o tancování k večeru, občasnou procházku o samotě nebo třeba i jen občasnou cestu do práce. Taky člověk nesmí rezignovat na svůj vzhled. Takže žádná pyžama celý den a neučesané vlasy. Kdepak – vše jako v každý jiný normální den – jen místo do práce se jde pracovat do obýváku. 

A co ještě pomáhá? Čas od času se pořádně vyblbnout. Vykašlat se na školu, práci, úklid... pustit si nějaký praštěný film nebo seriál, zlochtat děti i sebe navzájem, udělat polštářovou bitku. A hlavně – brát celou pandemii s nadhledem a vírou v lepší zítřky – sluníčko a optimismus je největší lék a fungují i jako nejlepší prevence. Jezte hodně ovoce s vitamínem C (jablíčka, borůvky, kiwi), dopujte vitamín D, sluňte se na balkoně, choďte na krátké zdravotní procházky, myjte si ruce a obličej a hlavně – mějte sebe i své okolí rádi ;)

Kozáček podle pokynů z televize

Karanténa a naše rodina - díl II. - škola

Už minule jsem psala o problematice učení látky, kterou rodič zcela neovládá. Proto jsem napjatě čekala na avizované učení pomocí televize. Moc nadějí jsem tomu nedávala, ale proč ne? Horší než současný stav to už být nemohlo. Navíc Josífka potřebuje pravidelný režim a řád a tohle by ji mohlo trochu „ukotvit“ v čase a prostoru. Taky v pondělí ráno vesele vyskočila a převlékla se, aby byla do „školy“ připravená. Nachystala si pomůcky a mohla jsem zapnout televizi. Blok začal první třídou. Jak Josífka uviděla další děti a paní učitelku (byť cizí), úplně se rozzářila. Poctivě dělala vše podle pokynů paní učitelky a potěšily ji i ostatní pořady. Fanny už tak nadšená nebyla, ale i ta poctivě sedla ke stolu a přidala se k učícím se dětem.
Také se plně projevila počítačová gramotnost jednotlivých učitelek – a hlavně jejich přístup k online výuce. U mladší dcery učitelka vsadila na třídní stránky – každý den hezky vypsala A4 textu – úkoly ze všech předmětů, které ten den měly být (a to včetně tělocviku, hudebky nebo výtvarky). Po týdnu chtěla vědět pokroky, tak jsem jí zaslala e-mail a omluvila se, že sice zadání plníme, ale vlastním tempem a trošku na přeskáčku (naštěstí pochopila a odsouhlasila). U starší dcery se učitelka nadšeně chopila příležitosti – založila speciální stránky s přehledným zadáváním úkolů i od ostatních učitelů, zvláštní stránku na revidování hotových zadání, diskuzní fórum žáků a whatsappovou skupinu rodičů. Soustředila se na rozjeté projekty a důležité předměty, doporučila i televizní učení a psaní si deníku (děti si je potom budou porovnávat). Zároveň rovnou rozjela anketu mezi rodiči, co s daných novinek má nechat v „aktivní službě“ i po skončení nouzového stavu. Také děti i rodiče uklidnila, že pokud nebude někdo stíhat plnit úkoly (nebo nebude mít jak – potíže s připojením, tiskem atd.) tak si z toho nemá dělat hlavu – vše se dá dohnat v následujícím roce. Jak jsem tak koukala na stránky školy, tak někteří učitelé se spokojili s hromadným zadáváním úkolů na hlavní stránce a seznamem doporučených on-line učebnic a pomůcek.
Ředitelka školy taky mezi užitečné odkazy zařadila stránky Městské knihovny – ta dala k dispozici několik stovek knih v pdf verzi. Našla jsem hned několik velice dobrých titulů a rozhodla se nelitovat barev a papíru a nějaké si i vytisknout. Jsem totiž staromódní a čte se mi lépe z papíru než z monitoru. Poměrně brzy se tak ukázalo, že došla barva a když přestal fungovat i skener, přišel čas na novou tiskárnu. Naštěstí jsme na to byli připravení, stará tiskárna už delší dobu zlobila a já si vyprosila nový typ k narozeninám. Ty sice jsou až za delší dobu, ale kdo by odolal povánočním slevám. Nyní přišel její čas a stará šla pryč. Čas ukázal, jak dobře bylo, že jsme ji měli v záloze. V současné době je problém i jenom doobjednat spotřební materiál. Ani velké obchody nestíhají a dodací lhůty jsou vražedné.
Dopolední výuka v televizi donutila Vráťu se čas od času odstěhovat do ložnice. Po jedné videokonferenci jsem si až dodatečně všimla, že celou dobu měl na pozadí pověšenou mojí vypranou startrekovou uniformu :D no, nikdo z kolegů se prý na nic neptal. Občas musel taky vypomoci s výukou matematiky u Fanny. Na to já už prostě nemám. Vůbec bych ocenila, kdybych měla také k ruce pedagogickou asistentku, Josí dokáže být oříšek a já na to nemám žádnou odbornou praxi nebo vzdělání. Řídím se svým citem a postupuji s ní sice pomaleji, ale stále kupředu. Naštěstí je její asistentka často na facebooku a tak mohu konzultovat pokrok. Odpolední výuku občas přesouvám na balkon. Z bezpečnostních důvodů holky nevodím ven, nedostatek vitamínu D se snažím dopovat pomocí kapek.
Proč z bezpečnostních důvodů? Ukázalo se totiž, že začínám být lehce paranoidní. Ze začátku jsem nově nastupující infekci brala na lehčí váhu. Pak jsem se jednou vracela z nákupu domů a potkala souseda. Rozhodla jsem se s ním čekat na výtah (i když doporučení hygieniků je jezdit o samotě) a z mírné zvědavosti se zeptala, jak to s rodinou snáší. Smutně potřásl hlavou – jejich nejmladší dítě má vysoké horečky a strašně kašle. Vytřeštila jsem oči, zakoktala cosi o tom, že vlastně musím hubnout a do bytu vyrazila pěšky. Je pravda, že co jsem s dětmi doma, tak mi pohyb citelně chybí, ale i tak – tohle byl akt čisté vyděšenosti. Já sama dodržuji bezpečností pravidla – mám roušku, rukavice a po příchodu domů se převlékám a myji si ruce i obličej. Prostě nechci rodinu zbytečně vystavovat riziku, když to není absolutně nutné.
Jinak se nám už podařilo si nastavit pravidelný (nebo spíš jasně daný) režim. Nehodlám nechat děti zvlčet a tohle nejsou žádné uhelné prázdniny. Ráno se tudíž vstává jen o něco později, než by bylo za normálních okolností. Obě mají krátký čas na probuzení se, převlečení a nasnídání se. Pak už začíná televizní učení. Josífka si odbude svoji první třídu a ze zvědavosti se kouká ještě na Angličtinu s Hurvínkem a další speciality (první týden to bylo Karaoke čtení, to se jí moc líbilo, a nyní Logohrátky – ty už ji tolik nebaví). Pak si jde chvíli hrát a pomalu se připravuje Fanny. Ta se povinně kouká na speciální matematický pořad (je sice pro mladší děti, ale opakování je matka moudrosti a matematika je něco, s čím jí já rozhodně nepomůžu). Pak následuje její hodina pro čtvrté třídy. Po skončení je čas na pauzu na hraní a následný oběd.
Po obědě nastává výměna „něco za něco“ - tj. udělej jeden úkol do školy (většinou dle vlastního výběru, jen u Josífky trochu koriguji) a dostaneš za to hodinu na elektronice dle svého výběru (mobil, počítač, nintendo). S Josífkou si musím sednout a pomáhat jí s učivem, Fanny si vybere zadání, přinese hotový výsledek a já ho jen letmo zkontroluji a buď pošlu scan učitelce, nebo založím do desek. Jednou si nebyla jistá větou v angličtině, tak jsem jí pomohla. Načež mi učitelka odepsala, že napsáno to bylo dobře – jen jedna věta se jí prý nezdá – minulý čas budou probírat až mnohem později. No, přiznala jsem se a od té doby holka vypracovává vše sama. Po týdnu začalo být jasné, že musíme každý den zařadit povinnou „hodinu tělocviku“. K večeru tudíž okolo páté všichni všeho necháme a seřadíme se u nintenda. Kdysi jsme holkám koupili taneční hru a teď jsme za to všichni moc rádi. Senzor sice snímá jen jedu ruku (a tak by se dalo švindlovat), ale všichni hezky poctivě zapojujeme celé tělo a tančíme jak o život. 

Josi se rozhodla, že vybarvit triko nestačí - je třeba domalovat celou figuru ;) 

S takto nastaveným režimem jsme museli část učení posunout i na víkend, dětem to ale příliš nevadí. Jen návrat do školy bude asi krušnější. Nyní jsou zvyklé na svoje tempo, které si mohou víceméně ovlivnit. Josífka navíc špatně snáší změny a tento průběh první třídy rozhodně není to, co očekávala. Sotva si zvykla na školní řád, už byly Vánoce, pak chvilka učení a Jarní prázdniny. Po nich se do školy týden nevrátila, protože byla nemocná. Pak zhruba týden a něco ve škole a šup, zpátky domů a učit se tam. Má v hlavě zmatek a druhá třída pro ni bude asi mnohem těžší, než jsme si mysleli. Díkybohu, že má učení ráda a není problém s ní pracovat. Dělá pokroky pomalu, ale jistě.
Nedávno se na sociálních sítích kdosi ptal, co rodičům nyní nejvíc chybí. Jasně, že učitelky by se doma hodily... já osobně bych uvítala i asistentku... taky vychovatelka do družiny by se šikla... školník a uklízečka jakbysmet... ale upřímně... kdo mi nejvíc chybí? … Kuchařky!!!! … Až teprve teď vidím, že moje děti jsou černá díra, ve které stejnou měrou mizí oběd, ovoce, zelenina, pití i sladkosti! Mé plány, že nákupy budou stačit na víc dní, vzaly rychle za své. Já chci zpátky jídelnu :(

To by k tématu školy prozatím stačilo a příště napíšu něco o našem duševním a tělesném zdraví.

Karanténa a naše rodina - díl I.

Na březen jsem se velice těšila. Na Vánoce jsem od manžela dostala jako dárek vstupenku na show - promítání filmu Star Trek: Khánův hněv a následná diskuze přímo s kapitánem Kirkem osobně. Vlastníci VIP vstupenek měli navíc po show možnost si nechat udělat s hercem fotku. Já dostala velice drahou VIP vstupenku a směla jsem si objednat hned dvě nové uniformy (nedokázala jsem se rozhodnout, jestli bude modrá nebo červená). Jen jsem velice doufala, že se pan Shatner (aka Kirk) dočká show v dobrém zdraví, je to přeci jen už starší pán.
V práci jsem hned v lednu oznámila, že tento (a raději i následující) den do práce prostě nepřijdu. Ať mi nastaví směny tak, abych měla volno. Čím víc se blížil den D, tím víc se akce komplikovala. Na víkend se objevilo hned několik důležitých akcí, na kterých bych měla být. Vedoucí mi omylem napsala směnu na onen víkend. Jedna z objednaných uniforem pořád nedorazila a ta druhá byla moc velká. Z Číny se do Itálie proplížil nový virus a kosil lidi po desítkách. Nad show se začala stahovat mračna. Začala jsem se mírně nervovat. 

U modré uniformy jsem se velikostí moc netrefila

Do akce zbýval už jen týden a já byla jak na trní. Červená uniforma stále nepřicházela. Modrou mi přešila šikovná sousedka. Směnu v práci se mi podařilo upravit tak, abych jela do přednáškové síně rovnou z práce. Na bowlingový turnaj se do týmu našla více než dobrá náhrada. Shatner na sociálních sítích ujišťoval fanoušky, že on nic rozhodně neruší. V republice už sice bylo pár výskytů nemoci, ale vypadalo to, že je stále vše pod kontrolou. Vypadalo to, že neděle proběhne tak jak má... tak tento optimismus mi vydržel přesně do úterý.
V úterý ráno před nás nastoupila naše vedoucí a postavila nás před smutnou pravdu. Zisky jsou malé a prodavaček moc. Velice by se jí ulevilo, kdyby některá z nás buď nastoupila na nemocenskou (jen ne, proboha, koronavirus) nebo si vzala ošetřovačku na dítě. Tím by jí ubylo alespoň trochu potíží. Poklesle jsme šly na směnu a všechny jsme v duchu přemýšlely, co bude dál. Dopoledne takhle pomáhám paní s výběrem obleku pro manžela a jde okolo kolegyně a zahlaholí: „Tak zavřeli školy. Od zítřka máš děti doma!“ Ztuhla jsem a v duchu proklínala nahlas vyslovené přání naší vedoucí. Zákaznice se jen hořce pousmála a dodala: „Jo, a taky zrušili všechny společenské akce nad sto lidí.“ Zmohla jsem se jen na překvapený výkřik, že to snad ne! V neděli mám jít na show! Paní jsem doobsloužila jak v mrákotách a běžela do šaten k telefonu.
Ve skříňce už blikal telefon. Ve zcela stejný čas mi přišly dvě sms – jedna od Josífčiny asistentky (že se od zítřka zavírá škola a další info má dcera v notýsku) a druhá od manžela (že se show ruší). Chápala jsem samozřejmě důvody a z praktického hlediska s nimi i naprosto souhlasila. Přesto jsem měla vztek a nejraději bych bušila pěstí do zdi. Zpráva ohledně zrušené školy se mnou nijak neotřásla. No tak budu s holkama pár dní doma, to přežijeme (snad). Šla jsem do kanceláře vedoucí sdělit tu sladkou novinu, že plním přání a beru si ošetřovačku a zároveň jsem poprosila muže, aby zavolal doktorce a domluvil s ní vše potřebné.
Zbytek pracovní doby se nesl ve znamení lehké nervozity. Nedokázala jsem se před zákazníky příliš přetvařovat a ukazovat svou obvyklou milou tvář a tak jsem se raději držela stranou. S jednou paní jsme si obě společně zanadávaly na osud a svět jako takový (nově zavedená opatření se jí dotkla velice citelně) a hned bylo o fous líp. Při odchodu domů se se mnou kolegyně loučily, jak kdybych se už nikdy neměla vrátit. Proboha, měla jsem být jen dva týdny (podle zpráv) doma s dětmi, co s toho dělají takovou vědu. V družině jsem si vyzvedla holky a ty byly doslova ověšené vším, co do té doby měly ve škole schované. Vlastně každé vycházející dítě vypadalo jak zkušený cestovatel, který na svých bedrech nese zásoby na dlouhé putování. Vychovatelky se s nimi dojemně loučily a rychle zavíraly dveře. Veškeré informace žádné. Nu což, jde se k doktorce. Tam na mě čekala nervozní sestřička. Ošetřovačku mi nevystaví, protože netuší jak. Žádné z dětí přece není nemocné a nějaký kód na „škola je zavřená, dítě nemá kdo hlídat“ prostě neexistuje. Jiná čekající maminka nám trpělivě vysvětlila, že potřebné lejstro mi vydá škola. Jen ho asi ještě nemají k dispozici. K večeru se opravdu na stránkách školy objevila výzva, že kdo chce potvrzení, má přijít druhý den dopoledne k paní ředitelce.
Ráno jsme vstávali všichni brzo a jeli s holkama na dříve domluvenou preventivní prohlídku u zubařky. Ta dopadla výborně a tak jsem jim slíbila nějakou dobrou odměnu. Cestou domů jsme se rozdělili a já jela už jen s menší Josífkou do školy, vyzvednout si ošetřovačku. Ředitelka i ostatní učitelky měly plné ruce práce. Nebyla jsem jediná a rodiče si takřka podávali dveře. Dostala jsem formulář se slovy, že platí 9 dní a škola se znovu otevře tak za 14 dní. Zeptala jsem se paní ředitelky, co se po těch devíti dnech stane – škola se otevře, mám nechat dítě samotné doma nebo mi vystaví nový formulář. Ředitelka se zasekla a udiveně prohlásila, že nový formulář nedostanu, škola se neotevře zcela určitě a doma zůstanu dál s dítětem... jen prostě zadarmo. Pak jí to začalo šrotovat v hlavě a dodala, že bych asi měla teď cestou domů nakoupit ty nejlevnější potraviny a možná začít uvažovat o nějaké dietě nebo omezení v jídle. Ehm... super rada, ale co se dá dělat. Během pohybu po škole jsem si připadala jak při natáčení nějakého postapokalyptického filmu - bylo vidět, že třídy i šatny byly opuštěny ve velkém spěchu, skříňky z části otevřené z části zavřené, pod lavičkou zakopnuté krásné jablíčko, uprostřed chodbičky zapomenutá bačkůrka (jedna). Z dáli se nesl puch desinfekce a míjející se lidé vypadali lehce bezradně a vyděšeně. Zcela proti právě udělené radě jsem tedy vzala Josífku do nedalekého obchodního centra a koupila jí dárek za ty výborné zoubky. Cestou jsme ještě potkaly pár učitelek a občas prohodily nějaké to slovo vzájemné útěchy.
Doma jsme se s manželem dohodli, že dnešek bude pro holky volný den. Až teprve druhý den jsem prohledala aktovky, na webových stránkách objevila první „domácí úkoly“ a začalo nesmělé učení. Proč nesmělé? U Josífky jsem si byla ještě celkem jistá – první třída je náročná pro žáka, ale látka je srozumitelná i pro rodiče. Fanny je čtvrťák a tam už tápu – přeci jen je to už třicet let, co jsem se učila něco jako zlomky, povodí řek nebo životný rod. Rozhodla jsem se tedy už další den vzít holky a udělat si s nimi výlet. Stejně jsem musela odnést do práce vyplněný formulář, tak proč si to nevylepšit. V práci jsem ještě využila slevové kupóny a nakoupila holkám horu nového oblečení k blížícím se velikonocům (aby je beránek nepokakal). Kdo ví, kdy se do práce zase podívám. Měla jsem pravdu, hned druhý den ráno bylo oznámeno, že se obchody zavírají.
Přes tu všechnu mizérii to vypadalo, že víkend bude alespoň trochu zajímavý. Konečně dorazila červená uniforma (a seděla perfektně) a na sobotu i neděli jsem měla bowlingový turnaj. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že oba odehraji v uniformách, kapitánovi týmu navzdory. Mé nadšení zhatil další výrok vlády, která zrušila i akce nad třicet lidí. Tak snad příště přátelé... Zavřeno museli mít také restaurace (sbohem, slavnostní oběde) a ven už jen v roušce nebo šátku. Manžel má lehké astma, veškerý styk s okolním světem jsem tudíž vzala na sebe. Ještěže může pracovat z domova, jen na videokonference se musí zavřít do ložnice, obývák je příliš hlučný. 

V červené se cítím o moc lépe

A tak nám začala karanténa. Pokračování příště ;)