V práci jsem hned v lednu oznámila, že tento (a raději i následující) den do práce prostě nepřijdu. Ať mi nastaví směny tak, abych měla volno. Čím víc se blížil den D, tím víc se akce komplikovala. Na víkend se objevilo hned několik důležitých akcí, na kterých bych měla být. Vedoucí mi omylem napsala směnu na onen víkend. Jedna z objednaných uniforem pořád nedorazila a ta druhá byla moc velká. Z Číny se do Itálie proplížil nový virus a kosil lidi po desítkách. Nad show se začala stahovat mračna. Začala jsem se mírně nervovat.
 |
| U modré uniformy jsem se velikostí moc netrefila |
Do akce zbýval už jen týden a já byla jak na trní. Červená uniforma stále nepřicházela. Modrou mi přešila šikovná sousedka. Směnu v práci se mi podařilo upravit tak, abych jela do přednáškové síně rovnou z práce. Na bowlingový turnaj se do týmu našla více než dobrá náhrada. Shatner na sociálních sítích ujišťoval fanoušky, že on nic rozhodně neruší. V republice už sice bylo pár výskytů nemoci, ale vypadalo to, že je stále vše pod kontrolou. Vypadalo to, že neděle proběhne tak jak má... tak tento optimismus mi vydržel přesně do úterý.
V úterý ráno před nás nastoupila naše vedoucí a postavila nás před smutnou pravdu. Zisky jsou malé a prodavaček moc. Velice by se jí ulevilo, kdyby některá z nás buď nastoupila na nemocenskou (jen ne, proboha, koronavirus) nebo si vzala ošetřovačku na dítě. Tím by jí ubylo alespoň trochu potíží. Poklesle jsme šly na směnu a všechny jsme v duchu přemýšlely, co bude dál. Dopoledne takhle pomáhám paní s výběrem obleku pro manžela a jde okolo kolegyně a zahlaholí: „Tak zavřeli školy. Od zítřka máš děti doma!“ Ztuhla jsem a v duchu proklínala nahlas vyslovené přání naší vedoucí. Zákaznice se jen hořce pousmála a dodala: „Jo, a taky zrušili všechny společenské akce nad sto lidí.“ Zmohla jsem se jen na překvapený výkřik, že to snad ne! V neděli mám jít na show! Paní jsem doobsloužila jak v mrákotách a běžela do šaten k telefonu.
Ve skříňce už blikal telefon. Ve zcela stejný čas mi přišly dvě sms – jedna od Josífčiny asistentky (že se od zítřka zavírá škola a další info má dcera v notýsku) a druhá od manžela (že se show ruší). Chápala jsem samozřejmě důvody a z praktického hlediska s nimi i naprosto souhlasila. Přesto jsem měla vztek a nejraději bych bušila pěstí do zdi. Zpráva ohledně zrušené školy se mnou nijak neotřásla. No tak budu s holkama pár dní doma, to přežijeme (snad). Šla jsem do kanceláře vedoucí sdělit tu sladkou novinu, že plním přání a beru si ošetřovačku a zároveň jsem poprosila muže, aby zavolal doktorce a domluvil s ní vše potřebné.
Zbytek pracovní doby se nesl ve znamení lehké nervozity. Nedokázala jsem se před zákazníky příliš přetvařovat a ukazovat svou obvyklou milou tvář a tak jsem se raději držela stranou. S jednou paní jsme si obě společně zanadávaly na osud a svět jako takový (nově zavedená opatření se jí dotkla velice citelně) a hned bylo o fous líp. Při odchodu domů se se mnou kolegyně loučily, jak kdybych se už nikdy neměla vrátit. Proboha, měla jsem být jen dva týdny (podle zpráv) doma s dětmi, co s toho dělají takovou vědu. V družině jsem si vyzvedla holky a ty byly doslova ověšené vším, co do té doby měly ve škole schované. Vlastně každé vycházející dítě vypadalo jak zkušený cestovatel, který na svých bedrech nese zásoby na dlouhé putování. Vychovatelky se s nimi dojemně loučily a rychle zavíraly dveře. Veškeré informace žádné. Nu což, jde se k doktorce. Tam na mě čekala nervozní sestřička. Ošetřovačku mi nevystaví, protože netuší jak. Žádné z dětí přece není nemocné a nějaký kód na „škola je zavřená, dítě nemá kdo hlídat“ prostě neexistuje. Jiná čekající maminka nám trpělivě vysvětlila, že potřebné lejstro mi vydá škola. Jen ho asi ještě nemají k dispozici. K večeru se opravdu na stránkách školy objevila výzva, že kdo chce potvrzení, má přijít druhý den dopoledne k paní ředitelce.
Ráno jsme vstávali všichni brzo a jeli s holkama na dříve domluvenou preventivní prohlídku u zubařky. Ta dopadla výborně a tak jsem jim slíbila nějakou dobrou odměnu. Cestou domů jsme se rozdělili a já jela už jen s menší Josífkou do školy, vyzvednout si ošetřovačku. Ředitelka i ostatní učitelky měly plné ruce práce. Nebyla jsem jediná a rodiče si takřka podávali dveře. Dostala jsem formulář se slovy, že platí 9 dní a škola se znovu otevře tak za 14 dní. Zeptala jsem se paní ředitelky, co se po těch devíti dnech stane – škola se otevře, mám nechat dítě samotné doma nebo mi vystaví nový formulář. Ředitelka se zasekla a udiveně prohlásila, že nový formulář nedostanu, škola se neotevře zcela určitě a doma zůstanu dál s dítětem... jen prostě zadarmo. Pak jí to začalo šrotovat v hlavě a dodala, že bych asi měla teď cestou domů nakoupit ty nejlevnější potraviny a možná začít uvažovat o nějaké dietě nebo omezení v jídle. Ehm... super rada, ale co se dá dělat. Během pohybu po škole jsem si připadala jak při natáčení nějakého postapokalyptického filmu - bylo vidět, že třídy i šatny byly opuštěny ve velkém spěchu, skříňky z části otevřené z části zavřené, pod lavičkou zakopnuté krásné jablíčko, uprostřed chodbičky zapomenutá bačkůrka (jedna). Z dáli se nesl puch desinfekce a míjející se lidé vypadali lehce bezradně a vyděšeně. Zcela proti právě udělené radě jsem tedy vzala Josífku do nedalekého obchodního centra a koupila jí dárek za ty výborné zoubky. Cestou jsme ještě potkaly pár učitelek a občas prohodily nějaké to slovo vzájemné útěchy.
Doma jsme se s manželem dohodli, že dnešek bude pro holky volný den. Až teprve druhý den jsem prohledala aktovky, na webových stránkách objevila první „domácí úkoly“ a začalo nesmělé učení. Proč nesmělé? U Josífky jsem si byla ještě celkem jistá – první třída je náročná pro žáka, ale látka je srozumitelná i pro rodiče. Fanny je čtvrťák a tam už tápu – přeci jen je to už třicet let, co jsem se učila něco jako zlomky, povodí řek nebo životný rod. Rozhodla jsem se tedy už další den vzít holky a udělat si s nimi výlet. Stejně jsem musela odnést do práce vyplněný formulář, tak proč si to nevylepšit. V práci jsem ještě využila slevové kupóny a nakoupila holkám horu nového oblečení k blížícím se velikonocům (aby je beránek nepokakal). Kdo ví, kdy se do práce zase podívám. Měla jsem pravdu, hned druhý den ráno bylo oznámeno, že se obchody zavírají.
Přes tu všechnu mizérii to vypadalo, že víkend bude alespoň trochu zajímavý. Konečně dorazila červená uniforma (a seděla perfektně) a na sobotu i neděli jsem měla bowlingový turnaj. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že oba odehraji v uniformách, kapitánovi týmu navzdory. Mé nadšení zhatil další výrok vlády, která zrušila i akce nad třicet lidí. Tak snad příště přátelé... Zavřeno museli mít také restaurace (sbohem, slavnostní oběde) a ven už jen v roušce nebo šátku. Manžel má lehké astma, veškerý styk s okolním světem jsem tudíž vzala na sebe. Ještěže může pracovat z domova, jen na videokonference se musí zavřít do ložnice, obývák je příliš hlučný.
 |
| V červené se cítím o moc lépe |
A tak nám začala karanténa. Pokračování příště ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat