Tak
se k nám zase dostal předvolební boj a s ním spojené akce. Na
jedné takové párty jsme jako mírný úplatek pro voliče dostali
zdarma vstupenky do cirkusu. Při domácí poradě vyšlo najevo, že
Josífka by celý program nevydržela a Vráťa po cirkusu nijak
netouží. Byla jsem tomu docela ráda, protože lístky jsme dostali
čtyři a já už při jejich přebírání myslela na to, že s
sebou vytáhneme i Fanynčinu největší kamarádku a její maminku.
Zbývalo tudíž jen domluvit vhodný termín a mohlo se vyrazit.
Po
několika dnech čekání jsme konečně vyrazily směr šapitó. Obě
holky byly natěšené a skoro utíkaly. Já jsem byla trochu v
rozpacích. Divokých zvířat se bojím i v ZOO, klauny moc nemusím
a představa několika hodin v rozpáleném stanu mě také zrovna
nelákala. Co by však člověk neudělal pro své děti. Cirkus
nebylo těžké najít – šlo jít po čuchu. Přišly jsme akorát
na otevření vstupní brány. Prvním překvapením bylo to, že
stan byl členěný do několika oddílů. To jsem si z dětství
nepamatovala. V předsálí se ukrýval malý kolotoč, stánek s
cukrovou vatou, hot-dogy, nápoji a svítícími hračkami. Jen jsem
si až po vstupu s hrůzou uvědomila, že jsem si s sebou vzala
ostudně málo peněz. Společnými silami jsme se složily holkám
na hračky (každé jednu řvoucí a blikající věc), jednu jízdu
na kolotoči a několik lahviček vody. Až doma mi došlo, že jsem
si mohla o přestávce zavolat Vráťovi o nějaké peníze, no... co
se dá dělat.
Cirkus
už nějakou dobu na sídlišti účinkoval, lidí už tudíž
nepřišlo tolik. Lavice byly zaplněné tak akorát – necítily
jsme stísněně a zároveň tam bylo dost lidí, aby se artistům
hraní vyplatilo a bavilo je. Vybraly jsme si místo s mírně bočním
výhledem, před námi nikdo neseděl, přebytečné bundy šlo dát
na okolní místa. Lidem v dolních lóžích jsem vůbec nezáviděla.
Měli sice vše z první ruky, zato byli také první na ráně –
zvláště u klaunových vtipů.
Jak
jsme se pohodlně usadily, už se pomalu začalo tlumit světlo a
show mohla začít. Holky měly vytřeštěné oči, v rukou nervózně
tiskly hračky a pořád něco komentovaly. Pak se najednou spustila
hudba a Fanny rovnou upustila hračku do klína a zakryla si uši:
„To je strašně nahlas!!! Ať to ztlumí!“ Po chvilce si zvykla
a mohla se zase klidněji koukat. U prvních zvířat (zebry) si
ještě myslela, že to jsou jen lidé v kostýmech. Pak zase místo
dech beroucího vystoupení akrobatky, lítající bez jištění ve
vzduchu, sledovala světelné reflektory a nahlas komentovala, že
vypadají jako kytičky nebo sluníčka. Já trnula o umělkyni a
dítě mě tahalo za rukáv a ptalo se, proč nahoře není i
měsíček. Děkovala jsem všem bohům, že jsme s sebou nevzaly i
Josífku. Jednotlivá čísla se dětem (i nám) líbila, bylo toho
ale trošku moc. Naštěstí byla v polovině přestávka a všichni
jsme se vyhrnuli ven před stan. Návštěvu zvěřince jsme
vypustily – peníze už nezbývaly a holky se dost zabavily na
kolotoči.
Celkově
se show velice podařila. Já jsem byla trochu zklamaná – vždycky
jsem se prý v cirkuse koukala hlavně na to, co má na sobě
oblečená krasojezdkyně. Jenže v tomto cirkuse na koni jezdila jen
jedna osoba – a to sice byla jezdkyně, ale poněkud... ehm...
prostorově výrazná. Až jsem koně litovala. Klaun byl naštěstí
decentní a vtipný. Zvířata udělala několik neočekávaných
momentů, které se dětem líbily mnohem víc než oficiální
program. Zvláště jeden z medvědů, který se po vyšplhání na
nejvyšší místo artistické věže rozhodl, že je právě teď
ideální doba na vykonání malé potřeby... a asi předtím pil
opravdu hodně. Děti se řechtaly ještě dlouho poté.
Když
se potom doma Vráťa ptal Fanynky, co se jí v cirkuse nejvíc
líbilo, tak si dokázala vzpomenout jen na to, že tam byl rámus. O
hračku se hned doma porvala s Josífkou a dodnes si s ní obě
hrají. Chvíli uvažovala o tom, že začne drezírovat našeho
papouška, to jí naštěstí brzo přešlo. Tak jsem zvědavá,
jestli bude chtít za rok znovu na představení. Zatím to vypadá,
že jí jedna návštěva bohatě stačila a má dost. Ale kdo ví...
nikdy neříkej nikdy.
A
jak to bylo u vás? Máte cirkus v oblibě, nebo se vám to zdá jako
zbytečné týrání zvířat? Má v dnešní době vůbec co dětem
dát nového? Je artistům co závidět nebo jste radši spokojení
se svými jistotami?
