Roční výročí

Tak je za námi pořádně rušný rok. Nastal čas trochu vzpomínat a bilancovat. Přesně před rokem jsem se ráno probudila s bolestí v břiše. Vydržela jsem v posteli do sedmé hodiny, pak už jsem ale musela vstát. Potichu jsem se vyplížila z ložnice (abych nevzbudila Vráťu), dala se do pucu a sedla si k počítači. Hraní her trochu pomáhalo zapomenout na potíže. Čistě pro kontrolu jsem si psala délku času mezi kontrakcema a jejich trvání. Okolo desáté vstal Vráťa a hned se ptal, jak mi je. Uklidnila jsem ho, že poslíčci dorazily a není se čeho bát. Po poledni už bylo jasné, že tohle poslíčci nejsou :o). Vzali jsme tašku a pomalu vyrazili do porodnice. Myslela jsem, že panikařím a nechtělo se mi utrácet za taxi. Pohodlně jsme tedy dojeli metrem a autobusem - u prvního porodu stejně většinou zbývá dost času. V porodnici jsme šli rovnou na sál. Fanynka to brala s klidem a občas si i trochu zdřímla. Ven nakonec vykoukla až v deset hodin večer. Já jsem se do postele dostala až s úderem dvanácté.
A přesně takhle jednoduše mi skončilo období klidu. Fanynka se měla čile k světu a dožadovala se svých práv (hlavně těch ohledně jídla). Z původně jen ležící můmijky se najednou stala lezoucí slečna. Její rychlost je neuvěřitelná. Každý den se učí nové dovednosti a ihned si je procvičuje. A neučí se jenom ona. I já získávám nové dovednosti. Hlavně obratnost a trpělivost. Vařit jsem se stále ještě nenaučila, v kuchyni se ale otáčím s mnohem větší chutí.
Rodičovství je zkušenost nepřenosná. Dá se popsat, nic však nevystihne pravou podstatu. Můžete si přečíst stohy knih, hlídat děti svých kamarádů, sbírat data... realita vás stejně zaskočí téměř nepřipravenou. Cítíte se zmatená, unavená až vyšťavená. Ze začátku vás rozhodí každá maličkost, která se odlišuje od průměru. Navíc má každý okolo pocit, že má právo vám radit. Každá babička, tetička, kamarádka... občas i třeba paní v tramvaji... nejdůležitější by měl být váš instinkt. Ne každá rada je špatná. Nesmíte však zapomínat: Matka jste VY a proto máte právo veta (samozřejmě po konzultaci s tatínkem - vždyť i on je na stejné lodi s vámi). A odměna je ta nejkrásnější. Úsměv a objetí dítěte. Je mi už přes třicet, krásnější pocit jsem ale ještě nezažila.
A na závěr - můj život se během toho loňského prosincového dne zcela změnil. Je to teprve pár týdnů, co můžu spát celou noc bez přerušení. Pokud něco uspořím, utratí to Fanny. Můj volný čas se určuje pouze podle potřeb Fanny. Přesto ji necítím jako obtíž. Vlastně je to krásný závazek. A nijak bych se nebránila tomu, mít takové závazky dva (kdyby to finance dovolily, tak klidne i tři).

Zubař

Tak a je to tady. Já, která se bojí zubaře jako čert kříže, mám najednou před sebou seznam místních zubařů a v ruce telefon. Ne, moje zuby jsou v pořádku, to jen Fanynka už má zoubků plnou pusinku. Už v porodnici jsme dostaly zubní průkazku a ponaučení o tom, že k zubaři máme jít už při druhém zoubku. No, vydržely jsme to do osmého (vždyť jí není ani rok a zoubečky jsou sice ostré, vypadají však jako malé perličky).
Nahlásit Fanny ke svému zubaři jsem odmítla skoro ihned. Za prvé nové pacienty už nepřijímá a za druhé nemá smlouvu s pojišťovnou a všechno si nechává proplatit. Vráťa má zase zubaře až kdesi daleko. Nezbylo tedy než najít doktora zcela nového. Ze začátku jsem byla optimista, v seznamu bylo skoro dvacet jmen. Po dvou dnech telefonování jsem začala být zoufalá. Malé děti nenabírá skoro nikdo... jen dva zubaři by byli ochotní - pod podmínkou, že to nebude na pojišťovnu nebo že se přihlásím do péče i já.
Ještěže je tu záchrana jménem Facebook :o)... postěžovala jsem si davu a dostalo se mi hned několika kontaktů. A světe div se, jeden vyšel! Šťastná jsem si domluvila schůzku a snad poprvé v životě se těšila na zubaře. Radost mě přešla před ordinací. Do samotné budovy byl bezbariérový přístup, ordinace se ale nacházela v patře (dvojité schodiště) a v okolí nikdo. No, matka si vždycky poradí :o)... Fanynka šla do náruče, madlo kočárku pevně v druhé ruce a kočárek jsem nahoru postupně vytáhla - hezky schod po schodu. Fanynku to rozesmálo a radostně začala zkoumat čekárnu. Úsměv jí ztuhl až v ordinaci. Asi poznala, že je zle. Neplakala, zato rty pevně sevřela a odmítla se na doktorku byť i jen pousmát. Nakonec si dala říct a zoubky si nechala zkontrolovat, doprovázel to však nesouhlasný řev. Na papírování už byla v bezpečí kočárku - a to už se zase smála na celý kolo. Sestřičce se tak líbila, že nám dokonce pomohla i dolů ze schodů.
Příště jdeme na kontrolu za půl roku - to jsem zvědavá, jestli se Fanny bude bát, nebo na doktorku neohroženě vycení zoubečky :o). A kdo ví, třeba se tam nakonec bude líbit i mně a nechám se tam přepsat zcela dobrovolně.

Touhy a přání

Dneska se na mne otočil Vráťa a povídá, že by si přál ve všední dny nevařit. Odpověděla jsem mu, že já bych si toho taky přála hodně. Tím debata víceméně skončila. Během dne jsem se začala více zaobírat tím,  jaká přání mám já a jaká můj muž. Vím, že bych rozhodně měla občas uvařit a dávat si větší pozor, kdy Vráťa pracuje a nechce být rušen.
A moje přání? Ráda bych, abych to nemusela být vždycky já, kdo mění odpadkové koše; ráda bych, aby taky někdo jiný vstal ráno k Fanynce a postaral se o ní; nebaví mě být jediná, kdo vede přehled o všech oslavách, narozeninách a výročí nejen v mé rodině, ale i v rodině mého muže; opravdu zamrzí, když mi nepopřeje k narozeninám ten, od koho bych si to nejvíc přála (o dárku ani nemluvím); proč jsem to vždycky já, kdo zametá, vysává a utírá prach? Taky nádobí se umývá - nikoli oplachuje. Proč si Vráťa tak dobře pamatuje všechno okolo kol, ale nikdy to co slíbí mě? Kdybych se víc zamyslela, asi bych přišla i na více přáni.
Na druhou stranu tu ale musí zaznít i několik díků. Především děkuji za to, že byl Vráťa vždycky po mém boku, když jsem ho nejvíc potřebovala. Poděkovat musím i za nádhernou a hodnou dceru. Neocenitelná byla taky jeho pomoc v šestinedělí. Děkuji za to, že má pochopení pro mou slabost pro anime. Děkuji, že má rád mé kamarády. Děkuji za to, že si pamatuje mou oblíbenou značku cukrovinek a typ vína. Děkuji za to, že vaří (a to dobře) a dokonce po sobě občas i umeje nádobí. Děkuji za to, že se o nás tři dokáže postarat. Děkuji za to, že alespoň jednou týdně se mohu sebrat a utéct někam mimo domov (čajovna, trh). Děkuji za to, že má podobné záliby a koníčky jako já. Děkuji za to, že ho mám :o).
Když se to vezme kolem a kolem, klady převažují. Jen musím doufat, že to tak vidí i Vráťa a i on je v manželství vcelku spokojen. Ač si občas stěžuju a brblam, život bez něj si už představit nedokážu.

Kulturní rozdíly

Každá máma si jednou sedne se svou dcerou a (kromě jiných věcí) se jí pokusí vysvětlit, že vzít si cizince s sebou nese i jistá rizika. Kulturní (náboženské, rasové aj.) rozdíly mohou být na začátku příjemné, občas ale berou nepěkné konce. I já si vyslechla obligátní: "Vezmeš-li si araba, vymění tě jednoho dne za stádo velbloudů!". No, poslechla jsem a (poučena i příběhy svých kamarádek), hledala jsem radši na našem písečku. Ostatně - i v Praze se vyskytují princové na bílých koních - jen je občas těžké je najít.
S manželem nás dokonce nerozděluje ani náboženská nebo politická neshoda. Nemáme sice úplně stejný názor, navzájem se ale respektujeme k plné spokojenosti. Proto jsem byla překvapena, že tu přeci jen jeden veliký rozpor nastal. Ano ano... rozdílná výchova vystrkuje své růžky. Každý rodič se snaží vychovat své dítě k obrazu svému a ono se pak musí vyrovnat s tím, že jeho protějšek má také své rodiče, kteří ho (s láskou) vychovávali ke SVÉMU obrazu.
U nás je rozpor jeden, zato zajímavý. Moje rodina nedrží příliš při sobě. Ano, občas se konají velké společné oslavy a setkání, nemají však charakter takového rázu, jaký zná Vráťova strana. Například Vánoce. Samotný vánoční den se slaví pouze v nejbližším okruhu (tj. pouze rodiče a děti). Druhý den se jede k prarodičům. Oficiálně se to jmenuje "oběd u babičky a dědy". V praxi to znamená, že babička začne ráno vařit a smažit, nachystá byt a těší se. Děda je dopoledne ještě na zahrádce. Zná své potomky, domů se nežene. Nejčastěji přijede zpátky okolo jedné hodiny odpoledne. Tou dobou přichází první část rodiny (jedna z dcer se svou rodinou). V poklidu se nají, popovídají si a začnou hrát s dědou šachy. Okolo třetí (čtvrté) hodiny dorazí druhá dcera se svou rodinou (pořadí není danné, prostě vyplyne). Babička nachystá druhý chod, nají se nově dorazivší, popovídají si, okomentují probíhající šachovou partii a po chvíli vystřídají hráče. Babička má pocit, že jsme jedli málo, takže nutí všechno nehrající, aby si dali ještě třetí chod. Nějak se jí daří mít vše akorát navařeno, teplé a vynikající. Je šťastná, že se pořád něco děje. V tomto duchu zábava pokračuje až do pozdních nočních hodin. Časem se nám osvědčilo chodit na návštěvu opravdu hodně hladoví (jinak ten nápor nelze přežít). V podobném duchu se odehrávají všechny srazy, oslavy a jiné akce. Stanoví se pracovní název (oběd, večeře) a každý dorazí dle libosti (jen si předem ověří telefonem, že je někdo doma - co kdyby ještě nebylo vše nachystáno).
S touto výchovou jsem ovšem těžce narazila u manželových rodičů. Oběd je vždy oběd, večeře vždy večeře. Obědvá se vždy v jedenáct hodin (přesný čas večeře jsem zatím nezjistila, ale určitě je stanovený). Improvizace a experimenty nepřichází v úvahu. Je dobré, že tchýně má takhle krásně stanovený řád, já toho schopná nebudu. Jako dítě jsem občas trpěla, když mi někdo řekl - uvidíme se po obědě... to je kdy? u nás to nikdy nebylo dvakrát po sobě ve stejnou dobu.... toho byl Vráťa ušetřen a evidentně mu to prospívalo. Asi taky nikdy nezaslechl větu: "Máš hlad? Tak vedle je kuchyň, ulov si něco..." Ta mne pronásledovala od mých cca deseti let. Je pravda, že třeba mého bratra to inspirovalo a naučil se už v pubertě vařit velice dobře (teď se mu to hodí - jeho žena má ke kuchyni ještě horší vztah než já). Já jsem díky tomu měla až ultra štíhlou postavu (ve dvaceti při 157 cm výšky jsem měla sotva 44 kg), vaření jsem ale nikdy na chuť nepřišla... asi geny....
Teď se snažím Fanynce stanovit jakýsi řád, uvidíme, jestli i u nás časem zavládne anarchie, nebo převezme otěže Vráťa... momentálně je Fanny ohledně jídla nekompromisní a stačí jí i skluz 10 minut od normálu a přichází pláč... Zatím doufám v nalezení kompromisu, vždyť kombinace těchto přístupů by mohla vytvořit spoustu inovativních a obohacujícíh scénářů. Držte nám palce. A nechť má Vráťova maminka pevné nervy - až jí zase řeknu, že přijdeme na oběd a den předem jí jen tak mezi řečí oznámím, že dřív jak v 15:00 tam být nemůžem.... :o)))))

Podzimní den

Nebývale krásný podzimní den vytáhl celou naší rodinu tuto sobotu na výlet. Ze začátku jsme se, pravda, rozdělili (já jela před výletem ještě na trh), brzo jsme se ale zase spojili. Počasí si asi objednal náš kamarád (ten den se ženil), bylo dokonce tak hezky, že jsem s klidným svědomím nechala Vráťu v kostele samotného (aby pak mohl referovat o obřadu) a šla si s Fanny hrát ven. Stejně si chtěla povídat a na to nebyla uvnitř ta pravá atmosféra. Během hry jsem si všimla, že rozhodně nejsme jediní - celkem vyšlo (bylo vyvedeno) z kostela více dětí. Některé na spánek (krásné malé mimi), některé na rychlou úlevu ve křoví a jedna malá slečna na zklidnění. Vztekala se tak, že Fanny jen vytřeštila oči a otevřela pusinku. Naštěstí neměla touhu ji napodobovat :o). Po nějaké době jsem usoudila, že obřad by už mohl končit a šly jsme zpátky - taky se zrovna hodně zpívalo, takže jsem si řekla, že se případné žvatlání v hluku ztratí. No, trvalo to ještě dost dlouho, ale Fanynka už byla hodňoučká. Po gratulacích a vyhřívání na sluníčku jsme se vydali všichni pomalu domů. Fanny ve vozíku usnula a já s Vráťou jsme se kochali krajinou. Jeli jsme pomalu, žádný spěch. Jen jsem nepochopila jedno míjející auto. To, že nás předjeli dost rychle bych ještě pochopila... proč u toho ale museli tak troubit? Nedělali jsme nic špatně (i ta pomalejší rychlost by se dala pochopit, zrovna to byl hůře přehledný terén), jedna spolujezdkyně se na nás ještě dlouho koukala nevěřícně ze zadního okénka. Asi ještě neviděla rodinu na kolech... Fanynka se naštěstí neprobudila, takže jsem jim to ani neměla moc za zlé. Očka otevřela způsobně až při příjezdu domů - taky už na ni útočil hlad.
Jen je škoda, že takhle krásných dnů už letos moc nebude... i když - docela se těším na sníh - ten si Fanny z loňska rozhodně nepamatuje a bude to pro ní velké překvapení :o).

Úcta ke stáří

Nedávno jsem si všimla na nádraží ohromné plakátové akce - nepamatuji si přesně ty slogany, byly ovšem ve smyslu: "Nechte mého dědečka (mojí babičku) na pokoji!" V první chvíli mi to přišlo až směšný. Ke starým lidem se přeci všichni chovají s úctou. Pouští je sednout, drží dveře, stavějí se nové a lepší domy s pečovatelskou službou (a třeba naše radnice se pořád chlubí různými akcemi pro dobro seniorů). A potom mi to došlo. Opravdu je to úcta? Nebo se jen snažíme se jich rychle někam zbavit, získat plusové body a hlavně je nemít na očích?
K prožitým létům se bohužel automaticky nepřipojuje i moudrost a nadhled, to víme všichni. Občas se dokonce dostavuje i stařecká demence, různé degenerativní choroby a pocit, že musíme radit všem okolo. Ve většině případů tam ta moudrost ale je, jenom je těžké ji vydolovat a hlavně být ochoten naslouchat. Jako děti jsme milovali naše prarodiče (popřípadně praprarodiče - kdo měl štěstí a zažil je) zvláště pro jejich historky z mládí, různé zážitky, příběhy, básničky, lidové zvyky. Klečeli jsme jim u kolenou a zbožně poslouchali. Proč jen jsme si to vyprávění už tehdy pořádně nezapisovali! Čím jsme byli starší, tím více jsme nabývali dojmu, že teď už je "jiná doba", staré časy jsou zastaralý přežitek a teď jsme to MY, kdo ví všechno nejlépe. Většině z nás tento pocit už zůstal - i když si to nepřiznáme ani v duchu. Jak snadné je říct: "Ano, babička bývala moudrá, ale to víte... stáří." Jako kdyby se pod tímto slovem skrýval nějaký strašlivý ortel. A až budem staří i my? To budeme nadávat na to mládí, které nás neposlouchá, ačkoliv to s nimi myslíme dobře.
Měla jsem možnost v poslední době poslouchat pár rozhovorů na toto téma. Až mi běhal mráz po zádech. Většina zúčastněných si myslela, že úderem důchodu (tj. cca v šedesáti letech) by měli rodiče prodat svůj byt (je pro ně přece moc velký) a přestěhovat se do garsonky (nebo ještě lépe do Domova důchodců). Utržené peníze by měli předat svým dětem nebo vnukům. Oni si přeci už nemusí spořit (na co, že?), životní standard jim stačí malý, nové zážitky už nepotřebují a do hrobu si přeci peníze nevezmou... Nedá se ani říct, že by to byl názor jen zhýčkané městské čeládky, kdepak - úplně stejně se mluví i na vesnici. Žádný vejminek - šup s tebou do ústavu - tam ti bude dobře. Samozřejmě, že existují výjimky a milující děti a vnoučci - jen jim musí jít jejich prarodiče celý svůj život příkladem - a to je občas těžké.
Když už jsme "vyřešili" bytovou otázku našich stařečků, proč jim rovnou neorganizovat i ostatní věci? Před volbami nás bombardovali spoty na téma "Přemluv bábu (dědka)" i naopak "To jsme to těm mladým natřeli". Generační válka jak vyšitá. A proč jim (spolu s možností svobodně volit) rovnou nezačít diktovat i životní styl? Tohle budeš nosit, tohle jíst, tohle nečti, tohle ano, tenhle to s tebou myslí dobře, s tímhle se nesmíš kamarádit... nepřipomíná vám to něco? Ach ano, obracíme role... a máme na to právo? Jak je to u vás? Nasloucháte svým prarodičům nebo jen posloucháte, ale jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven? Jaký příklad dáváte svým dětem (i těm budoucím - váš naturel se porodem nezmění)?

Jméno dítěte

Každá holčička si časem začne malovat svoji budoucnost. Učí se podpisové vzory svého možného budoucího příjmení (podle aktuálního kluka), vybírá podoby svatebních šatů a samozřejmě hledá optimální jména pro své děti. Kluky toto období zcela míjí. Neznám snad žádného, který by se už v dětství zabýval takovými prkotinami. Jediná možná výjimka jsou "děděná" jména. Pokud se v rodině všichni muži jmenují Tomáš, bude i kluk počítat s tím, že jeho syn bude prostě Tomáš a basta.
Nedávno jsem objevila svůj sešit ze základní školy. Kromě školní látky tam také bylo zapsáno několik křestních jmen. Ano, byly to možné varianty. Rozsah jsem měla obrovský - od jmen obyčejných až po exotická. Co kdybych si vzala cizince, že? Nebo se dokonce do ciziny odstěhovala? Evidentně jsem cítila i silnou averzi vůči koncovce -ová u ženských jmen. Měla jsem v plánu buď si ponechat své vlastní příjmení, nebo se alespoň zbavit nenáviděné koncovky. Svatba pak byla tak rychle, že jsem prostě přijala manželovo příjmení jak bylo a následky mi došly až ve svatební den :o).
Ale zpátky ke jménům. Jak se zakulacovalo moje bříško, množily se návrhy od přátel i rodiny. Každý měl najednou hned několik návrhů zcela zaručených jmen, která jsou univerzální, jediná vhodná a ideální. Po krátkém (ale o to intenzivnějším) boji jsem vyhrála mužskou variantu. U holky vznikl problém. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit ze své varianty. Nakonec pomohla kniha všech povolených jmen (je jich cca 700). Čím dál tím víc jsem tušila, že čekáme holčičku, bylo tedy nutné se rychle dohodnout na kompromisu. Konečně bylo vybráno ke spokojenosti obou. Hrdě jsme oznámili jméno budoucím prarodičům. Čekala jsem nějaké reakce, na takovou negaci jsem ale připravena nebyla. Po pár týdnech vášně opadly a všichni se začali těšit.
Teď už je Fanynce skoro rok a já jsem neskonale vděčná, že jsme vytrvali. Jméno jí sedne a rozhodně s ním neudělá ostudu. Možná nás bude jednou nenávidět, ale kdo z nás je spokojený se svým jménem?
A co vy? Byl výběr jména bez problémů, nebo se objevila rodinná klika a nastaly boje? :o)

Bariéry

Pohyb po Praze (a vlastně jakémkoliv městě) se dá rozdělit do etap před těhotenstvím a po něm. Za bezdětna je Praha velice vstřícné město. Rozsáhlá síť MHD, spousta parků, chodníčků, stezek a dalších vychytávek. A pak přijde bříško. Člověk najednou zjistí, jak špatné tlumiče má většina autobusů... a taky jak moc hrbolatá je dlažba...nebo takový přejezd přes tramvajové koleje. O tom, že pustit těhotnou ženu je jev tak řídce viděný, že by se dal přirovnat k zázraku. Už dávno neplatí ženská solidarita, naopak - časy se mění a ochotněji vstávají pánové. Zpětně se omlouvám všem, které jsem jako holka nepustila sednout (neboť mi bylo do hlavy vtloukáno rodiči, že chlapy jsou nevděčná stvoření, které nemá cenu pouštět - oni to prý také nedělají). V soukromé statistice pouštěčů suveréně vedou.
Po porodu přichází na řadu kočárek. Zavedené cesty se najednou musí přeplánovat. Najednou jsem zjistila, že schody jsou skoro všude (a ochotných rukou je málo). Mám zastávku metra skoro pod barákem (slabých 8 minut chůze). Přesto musím jít na vzdálenější - u nás jsou totiž pouze obyčejné schody a rekonstrukce se neplánuje - není prý poptávka. Momentálně se předělává i ta vzdálenější stanice - radnice to vzala jako předvolební boj a nahání body tím, že zaplatila tzv. asistenční službu - pomahače do schodů. Jsem zvědavá, jestli tam budou i po volbách. Bezbariérové autobusy jezdí zpravidla dvakrát do hodiny, tramvaje cca jednou za hodinu. Veškeré cesty se tedy musí plánovat pomocí internetu (např. Idos) a pro jistotu s hodinovou rezervou - co kdyby spoj vynechal. V tom případě doporučuji si následně stěžovat na Ropid - dopravce může dostat i pokutu. Nejraději bych pokutovala i špatné řidiče autobusů. Co je platné, že je spoj nízkopodlažní, když řidič zastaví od chodníku na vzdálenost kočárku. Bez pomoci se opět neobejdete. U tramvají zase nikdo nepočítal s tím, že ne všude je nástupní ostrůvek. Rozdíl mezi podlahou a dlažbou udělá tak vysoký schod, že většina kočárků je vyřízená.
I obyčejná cesta parkem nebo po obchodech se může zkomplikovat. Je to s podivem, ale i dva schody jsou už problém. Můj obdiv mají maminky dvojčat a vícerčat. Já v případě nouze vezmu dítě do rukou a kočárek pustím ze schodů - u více dětí to praktikovat nelze. Schody jsou jeden z důvodů, proč nenavštěvuji své "bývalé" kolegy v práci. Když už překonám všechny nástrahy na cestě skrz celou Prahu, jako bonus mě čeká výšlap do kopce a přímo v budově několik schodů. Potkala jsem tam majitele budovy. Chvíli na mě užasle koukal a pak řekl, že ho nikdy nenapadlo, že by do práce šel i někdo s kočárkem (naštěstí nemáme invalidní kolegy).
Díky bohu, existují "nátlakové" organizace, které nutí stavitele, aby u nových schodišť automaticky vznikaly bezbariérové varianty. Jde to však pomalu a většina úřadů nemá pro tuto snahu pochopení. Snad i oni pochopí, že je to i pro jejich dobro. Když už nebudou nikdy v životě tlačit kočárek, pořád je tu strašák úrazu nebo zdravotních komplikací a najednou budou o berlích nebo na vozíčku. A pak už je pozdě bycha honit.
O bariérách, které číhají na matku na kole (ať už s vozíkem nebo sedačkou) se raději rozepíšu někdy jindy na svém druhém blogu, sem se to tolik nehodí :o).

Farmářské trhy

Toto léto se v Praze objevil nový fenomén - farmářské trhy. Po prvním nesmělém oťukávání se najednou vyrojily po celém městě. Naštěstí pořádá každá část trh v jiný den. Teoreticky by stačilo nakupovat jen na aktuální potřebu a druhý den si prostě dojet do jiné čtvrtě. Já osobně jezdím jen na jeden trh - na nábřeží. Cesta je odsud krásná, trh prostorný a celkově milý. Dokonce se v jeho sousedství dvakrát za měsíc koná i bleší trh. Ještěže tam jezdím na kole - nemohu tak kupovat nic křehkého a vůbec si musím dvakrát rozmyslet, co se mi vejde do košíků. Nakupuju povětšinou ovoce a zeleninu a to zhruba na týden dopředu. Neumím to ale úplně odhadnout a občas se stane, že část nákupu skončí po několika dnech shnilá v koši.
Docela jsem tedy uvítala, že se i naše část Prahy rozhodla, že tu bude pořádat trhy. Trochu nešikovně v pondělí, ale aspoň něco. Dneska jsem se na něj konečně vypravila. A připadala jsem si jak na pouti. Stánky se zeleninou tam byly celkem tři. S velice omezeným výběrem. Zato stánků s medovinou tam bylo asi pět. Plus nějaké s keramikou, polštářky, trdelníky aj. A co bylo nejhorší - stánek Prahy 11. Jelikož se blíží volby, jsou politické stánky po celém parku. Jsou ale poctivě označeny dle příslušné politické strany. Tento stánek se tvářil jako informační stánek naší radnice. Chvíli jsem postávala nedaleko a poslouchala ruch u stánku. Stačila chvilka a bylo jasné, že tady se nejedná o žádné obyčejné info, ale o bezostyšnou agitku ve prospěch jedné strany. Z ohledu na korektnost nebudu jmenovat, kdo ale jezdí metrem na trase C má určitou nápovědu.
Asi tak pět minut jsem bojovala s touhou jít k paní místostarostce a znovu se jí zeptat na tu zmršenou dlažbu (když už jsme na ní stály). Pak jsem si ale řekla, že až doteď jsem měla krásný den a nemá cenu si ho ničit. Takže jsem koupila dvě rajčátka, prodrala se připitým davem a vyrazila na cestu domů. Jediný plus celého trhu vidím v tom, že zatím nikoho nenapadlo přidat i muziku z repráků. I když... blíží se vánoce a budou se určitě konat na stejném místě i adventní trhy... a tam už se asi koledám nevyhneme...
Bohové s námi a kýč pryč... :o)

Hodné dítě

Každý den několikrát přesvědčuju sama sebe, že se mi to nezdá. Že to hodné a mazlivé dítě je opravdu naše. Až do své dospělosti jsem měla děti za něco vřískajícího, usmrkaného a otravného. Navíc se v mém okolí nevyskytoval nikdo, s kým bych chtěla žít až do konce svého života. A když už jsem to vzdala najednou se objevil on a do roka od svatby byla na cestě i dcerka. Snažili jsme se o ní dlouho a já už skoro ani nedoufala. Už v bříšku se chovala sice divoce, ale vždy s úsměvem. Na každém ultrazvuku byla rozřehtaná a v pohybu. Po narození se příliš nezměnila. Malý smíšek s ďáblíkem v těle.
Tento týden objevila kouzlo dvanáctihodinového spánku. Konečně se i já můžu vyspat a svět je hned veselejší. Včera zjistila, že když se ke mně přitulí, krásně se odpočívá. Takže se tulí a tulí... to se nedá popsat, to se musí zažít. Starat se o dítě je únavné a občas i nevděčné. Přesto nevycházím z úžasu. Proč si, proboha, vybrala za rodiče zrovna nás? Co nás tak odlišuje od ostatních? Nemáme víc peněz (a občas ani rozumu). Máme pro ní jen kopec lásky, který se snad nikdy nevyčerpá.
Trochu sobecky si přeji ještě jedno takhle hodňoučké dítě. Snad se to povede a když ne, tak se svět nezboří - beru jakékoliv :o).