Bariéry

Pohyb po Praze (a vlastně jakémkoliv městě) se dá rozdělit do etap před těhotenstvím a po něm. Za bezdětna je Praha velice vstřícné město. Rozsáhlá síť MHD, spousta parků, chodníčků, stezek a dalších vychytávek. A pak přijde bříško. Člověk najednou zjistí, jak špatné tlumiče má většina autobusů... a taky jak moc hrbolatá je dlažba...nebo takový přejezd přes tramvajové koleje. O tom, že pustit těhotnou ženu je jev tak řídce viděný, že by se dal přirovnat k zázraku. Už dávno neplatí ženská solidarita, naopak - časy se mění a ochotněji vstávají pánové. Zpětně se omlouvám všem, které jsem jako holka nepustila sednout (neboť mi bylo do hlavy vtloukáno rodiči, že chlapy jsou nevděčná stvoření, které nemá cenu pouštět - oni to prý také nedělají). V soukromé statistice pouštěčů suveréně vedou.
Po porodu přichází na řadu kočárek. Zavedené cesty se najednou musí přeplánovat. Najednou jsem zjistila, že schody jsou skoro všude (a ochotných rukou je málo). Mám zastávku metra skoro pod barákem (slabých 8 minut chůze). Přesto musím jít na vzdálenější - u nás jsou totiž pouze obyčejné schody a rekonstrukce se neplánuje - není prý poptávka. Momentálně se předělává i ta vzdálenější stanice - radnice to vzala jako předvolební boj a nahání body tím, že zaplatila tzv. asistenční službu - pomahače do schodů. Jsem zvědavá, jestli tam budou i po volbách. Bezbariérové autobusy jezdí zpravidla dvakrát do hodiny, tramvaje cca jednou za hodinu. Veškeré cesty se tedy musí plánovat pomocí internetu (např. Idos) a pro jistotu s hodinovou rezervou - co kdyby spoj vynechal. V tom případě doporučuji si následně stěžovat na Ropid - dopravce může dostat i pokutu. Nejraději bych pokutovala i špatné řidiče autobusů. Co je platné, že je spoj nízkopodlažní, když řidič zastaví od chodníku na vzdálenost kočárku. Bez pomoci se opět neobejdete. U tramvají zase nikdo nepočítal s tím, že ne všude je nástupní ostrůvek. Rozdíl mezi podlahou a dlažbou udělá tak vysoký schod, že většina kočárků je vyřízená.
I obyčejná cesta parkem nebo po obchodech se může zkomplikovat. Je to s podivem, ale i dva schody jsou už problém. Můj obdiv mají maminky dvojčat a vícerčat. Já v případě nouze vezmu dítě do rukou a kočárek pustím ze schodů - u více dětí to praktikovat nelze. Schody jsou jeden z důvodů, proč nenavštěvuji své "bývalé" kolegy v práci. Když už překonám všechny nástrahy na cestě skrz celou Prahu, jako bonus mě čeká výšlap do kopce a přímo v budově několik schodů. Potkala jsem tam majitele budovy. Chvíli na mě užasle koukal a pak řekl, že ho nikdy nenapadlo, že by do práce šel i někdo s kočárkem (naštěstí nemáme invalidní kolegy).
Díky bohu, existují "nátlakové" organizace, které nutí stavitele, aby u nových schodišť automaticky vznikaly bezbariérové varianty. Jde to však pomalu a většina úřadů nemá pro tuto snahu pochopení. Snad i oni pochopí, že je to i pro jejich dobro. Když už nebudou nikdy v životě tlačit kočárek, pořád je tu strašák úrazu nebo zdravotních komplikací a najednou budou o berlích nebo na vozíčku. A pak už je pozdě bycha honit.
O bariérách, které číhají na matku na kole (ať už s vozíkem nebo sedačkou) se raději rozepíšu někdy jindy na svém druhém blogu, sem se to tolik nehodí :o).