Každá máma si jednou sedne se svou dcerou a (kromě jiných věcí) se jí pokusí vysvětlit, že vzít si cizince s sebou nese i jistá rizika. Kulturní (náboženské, rasové aj.) rozdíly mohou být na začátku příjemné, občas ale berou nepěkné konce. I já si vyslechla obligátní: "Vezmeš-li si araba, vymění tě jednoho dne za stádo velbloudů!". No, poslechla jsem a (poučena i příběhy svých kamarádek), hledala jsem radši na našem písečku. Ostatně - i v Praze se vyskytují princové na bílých koních - jen je občas těžké je najít.
S manželem nás dokonce nerozděluje ani náboženská nebo politická neshoda. Nemáme sice úplně stejný názor, navzájem se ale respektujeme k plné spokojenosti. Proto jsem byla překvapena, že tu přeci jen jeden veliký rozpor nastal. Ano ano... rozdílná výchova vystrkuje své růžky. Každý rodič se snaží vychovat své dítě k obrazu svému a ono se pak musí vyrovnat s tím, že jeho protějšek má také své rodiče, kteří ho (s láskou) vychovávali ke SVÉMU obrazu.
U nás je rozpor jeden, zato zajímavý. Moje rodina nedrží příliš při sobě. Ano, občas se konají velké společné oslavy a setkání, nemají však charakter takového rázu, jaký zná Vráťova strana. Například Vánoce. Samotný vánoční den se slaví pouze v nejbližším okruhu (tj. pouze rodiče a děti). Druhý den se jede k prarodičům. Oficiálně se to jmenuje "oběd u babičky a dědy". V praxi to znamená, že babička začne ráno vařit a smažit, nachystá byt a těší se. Děda je dopoledne ještě na zahrádce. Zná své potomky, domů se nežene. Nejčastěji přijede zpátky okolo jedné hodiny odpoledne. Tou dobou přichází první část rodiny (jedna z dcer se svou rodinou). V poklidu se nají, popovídají si a začnou hrát s dědou šachy. Okolo třetí (čtvrté) hodiny dorazí druhá dcera se svou rodinou (pořadí není danné, prostě vyplyne). Babička nachystá druhý chod, nají se nově dorazivší, popovídají si, okomentují probíhající šachovou partii a po chvíli vystřídají hráče. Babička má pocit, že jsme jedli málo, takže nutí všechno nehrající, aby si dali ještě třetí chod. Nějak se jí daří mít vše akorát navařeno, teplé a vynikající. Je šťastná, že se pořád něco děje. V tomto duchu zábava pokračuje až do pozdních nočních hodin. Časem se nám osvědčilo chodit na návštěvu opravdu hodně hladoví (jinak ten nápor nelze přežít). V podobném duchu se odehrávají všechny srazy, oslavy a jiné akce. Stanoví se pracovní název (oběd, večeře) a každý dorazí dle libosti (jen si předem ověří telefonem, že je někdo doma - co kdyby ještě nebylo vše nachystáno).
S touto výchovou jsem ovšem těžce narazila u manželových rodičů. Oběd je vždy oběd, večeře vždy večeře. Obědvá se vždy v jedenáct hodin (přesný čas večeře jsem zatím nezjistila, ale určitě je stanovený). Improvizace a experimenty nepřichází v úvahu. Je dobré, že tchýně má takhle krásně stanovený řád, já toho schopná nebudu. Jako dítě jsem občas trpěla, když mi někdo řekl - uvidíme se po obědě... to je kdy? u nás to nikdy nebylo dvakrát po sobě ve stejnou dobu.... toho byl Vráťa ušetřen a evidentně mu to prospívalo. Asi taky nikdy nezaslechl větu: "Máš hlad? Tak vedle je kuchyň, ulov si něco..." Ta mne pronásledovala od mých cca deseti let. Je pravda, že třeba mého bratra to inspirovalo a naučil se už v pubertě vařit velice dobře (teď se mu to hodí - jeho žena má ke kuchyni ještě horší vztah než já). Já jsem díky tomu měla až ultra štíhlou postavu (ve dvaceti při 157 cm výšky jsem měla sotva 44 kg), vaření jsem ale nikdy na chuť nepřišla... asi geny....
Teď se snažím Fanynce stanovit jakýsi řád, uvidíme, jestli i u nás časem zavládne anarchie, nebo převezme otěže Vráťa... momentálně je Fanny ohledně jídla nekompromisní a stačí jí i skluz 10 minut od normálu a přichází pláč... Zatím doufám v nalezení kompromisu, vždyť kombinace těchto přístupů by mohla vytvořit spoustu inovativních a obohacujícíh scénářů. Držte nám palce. A nechť má Vráťova maminka pevné nervy - až jí zase řeknu, že přijdeme na oběd a den předem jí jen tak mezi řečí oznámím, že dřív jak v 15:00 tam být nemůžem.... :o)))))
Žádné komentáře:
Okomentovat