Nedávno jsem si všimla na nádraží ohromné plakátové akce - nepamatuji si přesně ty slogany, byly ovšem ve smyslu: "Nechte mého dědečka (mojí babičku) na pokoji!" V první chvíli mi to přišlo až směšný. Ke starým lidem se přeci všichni chovají s úctou. Pouští je sednout, drží dveře, stavějí se nové a lepší domy s pečovatelskou službou (a třeba naše radnice se pořád chlubí různými akcemi pro dobro seniorů). A potom mi to došlo. Opravdu je to úcta? Nebo se jen snažíme se jich rychle někam zbavit, získat plusové body a hlavně je nemít na očích?
K prožitým létům se bohužel automaticky nepřipojuje i moudrost a nadhled, to víme všichni. Občas se dokonce dostavuje i stařecká demence, různé degenerativní choroby a pocit, že musíme radit všem okolo. Ve většině případů tam ta moudrost ale je, jenom je těžké ji vydolovat a hlavně být ochoten naslouchat. Jako děti jsme milovali naše prarodiče (popřípadně praprarodiče - kdo měl štěstí a zažil je) zvláště pro jejich historky z mládí, různé zážitky, příběhy, básničky, lidové zvyky. Klečeli jsme jim u kolenou a zbožně poslouchali. Proč jen jsme si to vyprávění už tehdy pořádně nezapisovali! Čím jsme byli starší, tím více jsme nabývali dojmu, že teď už je "jiná doba", staré časy jsou zastaralý přežitek a teď jsme to MY, kdo ví všechno nejlépe. Většině z nás tento pocit už zůstal - i když si to nepřiznáme ani v duchu. Jak snadné je říct: "Ano, babička bývala moudrá, ale to víte... stáří." Jako kdyby se pod tímto slovem skrýval nějaký strašlivý ortel. A až budem staří i my? To budeme nadávat na to mládí, které nás neposlouchá, ačkoliv to s nimi myslíme dobře.
Měla jsem možnost v poslední době poslouchat pár rozhovorů na toto téma. Až mi běhal mráz po zádech. Většina zúčastněných si myslela, že úderem důchodu (tj. cca v šedesáti letech) by měli rodiče prodat svůj byt (je pro ně přece moc velký) a přestěhovat se do garsonky (nebo ještě lépe do Domova důchodců). Utržené peníze by měli předat svým dětem nebo vnukům. Oni si přeci už nemusí spořit (na co, že?), životní standard jim stačí malý, nové zážitky už nepotřebují a do hrobu si přeci peníze nevezmou... Nedá se ani říct, že by to byl názor jen zhýčkané městské čeládky, kdepak - úplně stejně se mluví i na vesnici. Žádný vejminek - šup s tebou do ústavu - tam ti bude dobře. Samozřejmě, že existují výjimky a milující děti a vnoučci - jen jim musí jít jejich prarodiče celý svůj život příkladem - a to je občas těžké.
Když už jsme "vyřešili" bytovou otázku našich stařečků, proč jim rovnou neorganizovat i ostatní věci? Před volbami nás bombardovali spoty na téma "Přemluv bábu (dědka)" i naopak "To jsme to těm mladým natřeli". Generační válka jak vyšitá. A proč jim (spolu s možností svobodně volit) rovnou nezačít diktovat i životní styl? Tohle budeš nosit, tohle jíst, tohle nečti, tohle ano, tenhle to s tebou myslí dobře, s tímhle se nesmíš kamarádit... nepřipomíná vám to něco? Ach ano, obracíme role... a máme na to právo? Jak je to u vás? Nasloucháte svým prarodičům nebo jen posloucháte, ale jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven? Jaký příklad dáváte svým dětem (i těm budoucím - váš naturel se porodem nezmění)?
Žádné komentáře:
Okomentovat