Ne, o politice opravdu psát nebudu. Mé zamyšlení se bude týkat výběru dominantní ruky u našich dětí. A o tom, že to rozhodně není tak jednoduché, jak by si člověk myslel.
Už když se naše první dítě narodilo, byla jsem zvědavá, co si vybere. Já jsem pravák, manžel levák. Z otce na dceru je přenost takřka na 80%. Já sama jsem tak trochu částečný levák, protože můj otec byl násilně přeučený na pravou ruku. K levé ruce jsem tíhla, ale vzor mých rodičů mi jasně ukazoval, že pravá je lepší. A kdo by se hádal se svým ideálem, ne? Takže vše podstatné dělám pravou a levou používám na hrubou sílu. Navíc, ta pravá ruka je přece normální, dělat cokoli levou je čiré bláznovství - aspoň tak nás to celé dětství učili. V době mého mládí bylo normální, že nás rodiče hlídali a naváděli nás na pravou ruku. Některé školky násilně přeučovaly, někde to nechaly být.
První holčička - Fanny - si ihned vybrala levou ruku. Dělala s ní všechno, jedla první příkrmy, hrála si, levým okem se koukala do škvír, na levé noze skákala. Pravou stranu používala jen minimálně a spíše omylem. Druhá dcerka - Josífka - si pro změnu vybrala pravou. Levá ruka jí nezajímala, svět zkoumala zásadně pravačkou. V necelých dvou letech se nedá ještě mluvit o skákání nebo koukání jedním okem, profilovat se však již začala. Byla jsem docela spokojená, jedna holka levák, druhá pravák... proč ne? O levácích jsem měla vždycky vysoké mínění, i moje učebnice psychologie a neurologie o nich pěly chválu. Praváci mají zase život jednodušší, naše kultura je na praváctví založená.
Velká změna nastala s nástupem do školky. Fanynka najednou zjistila, že drtivá většina jejich spolužáků používá pravou ruku. Jak to? Její idol (táta) přece používá levou!?! Hned začala doma zkoušet druhou ruku. Občas si musela vypomoci levou - prostě tak, že vzala levou rukou pastelku, přendala si ji do pravé a levou rukou potom naváděla tu pravou a pomáhala si tak při kreslení. Po měsíci trénování se jí to podařilo a teď už kreslí i pravou rukou bez pomoci. Já osobně už tak nadšená nejsem. Nechci z ní za každou cenu udělat leváka, jen ať si holka sama rozhodne, radostí však neskáču. Holka se teď zmítá v touze být jako táta (levák) nebo jako většina (pravák). Ve školce se snaží tak dobře, že už mi tam nikdo nevěří, že je u ní levá strana dominantní. Doma se mi několikrát přiznala, že levou rukou se jí kreslí líp, ale zase dá tu pastelku do pravé. Když má jet na koloběžce, nebo skákat, použije automaticky levou nohu. Obléká se od levé strany. A když si myslí, že ji nikdo nesleduje, i to kreslení přenáší na levou ruku.
Josífka si naopak teprve teď všimla levé ruky. Začala brát do ruky lžíci, objevila pastelky. A ejhle... začala ruce střídat. Poctivě zkoumá, co jí půjde líp. A já čekám - co vyhraje? Levá? Pravá? Záleží na tom? Podle všech učebnic a učitelů, se dominace určuje až mezi třetím a pátým rokem. U obou holek je tedy ještě dost času na experimenty. A mě tedy nezbývá než doufat, že se obě holky rozhodnou dle vlastního pohodlí a schopností - a ne tak, aby se zalíbily svému okolí. Je určitou výhodou, že obě vidí, že to jde oběma rukama. Názorný příklad táty a mámy jim napovídá, že pravá i levá ruka jsou stejně dobré - a stejně normální. Koneckonců... je poměrně dost lidí, kteří umí využívat obě ruce stejně dobře. Jen se o nich moc nemluví. V předešlých letech se považovalo za důležité vybrat si jednu ruku a té zůstat věrný. Soudobé výzkumy hemisfér a jejich spolupráce ukazují, že větší využívání levé ruky prohlubuje jejich spolupráci a je ku prospěchu celkového vývoje mozku. Proč toho tedy nevyužít?
Léta spolužití s levákem mě naučila lépe využívat i mých skrytých vloh. Zvlášť po porodu jsem se naučila levou ruku využívat stále víc. Levák už ze mne nikdy nebude, v případě úrazu pravačky už si ale budu vědět rady. A to je dobrá věc.
A jak to máte vy? Měli jste v dominantní straně jasno, nebo jste tápali? Pomohla vám školka a škola, nebo vás naopak zmátla a utvrdila ve všeobecné víře v pravou ruku? Přendaváte svým dětem pastelku do druhé ruky?
