Nedávno jsem se začetla do staré diskuze na téma mluvy rodičů. Jedna z mých bezdětných kamarádek se podivovala nad tím, že před porodem hlásil nastávající tatínek: "Máme kontrakce". Přišlo jí to až směšné. Zároveň se podivila nad tím, že většina matek mluví o svých dětech v množném čísle - my jsme šli spát, my jsme se pokakali, nám rostou zoubky. Přiznávám, že tak většinou mluvím i já. Proč se to děje? Proč se zcela normální žena dobrovolně vzdá svého JÁ ve prospěch společného MY?
Prvním jemným signálem je už svatba. Ze dvou svobodných lidí se stává manželský pár. Odteď by už měli svou budoucnost plánovat jedině společně. Stali se dvojčetem toho druhého (v ideálním případě). Lidi už se neptají "jak se máš" - teď už to je "jak se máte". Už neříkáte "koupila jsem si novou pračku" - teď už oznamujete "koupili jsme si novou pračku".
Druhým signálem je těhotenství. Najednou se o vás mluví v množném čísle. A vlastně přestanete své okolí zajímat vy - ptají se většinou jen na dítě. Jak roste, jak se bude jmenovat, jestli je to kluk nebo holka, atd. V některých ordinacích najednou doktor (i sestřičky) zapomenou, že máte jméno a stanete se "maminkou". Tatínci to mají jednodušší, změna se jich příliš nedotkne. Dokonce ani zákon na ně příliš nepamatuje. Žena se stane matkou již v okamžiku potvrzení života dítěte (cca 8 týden), otec se stává oficiálně otcem až v okamžiku narození dítěte. A to i v případě, že v tento moment již se svou ženou delší dobu nežije.
Vraťme se ale k otázce důvodu, co ženy nutí mluvit v množném čísle. Hned ze začátku je to samo okolí. Už v porodnici jsem slyšela jen: "tak jakou máte teplotu (míněno dítě)? máte žloutenku? spinkáte dobře?"... v porodnici žena stráví nejméně tři dny těžké masírky. Navíc po cca devět měsíců žila pevně spojena se svým dítětem. Byli nerozlučný pár, nemohla se od něj odloučit ani na vteřinu. To, že nyní leží v postýlce vedle ní je novinka, se kterou se musí sžít. I dítě si dlouho myslí, že maminka je jen jeho součást. Některé ženy si i poté uchovají svou identitu, většina ale podléhá. A pak nastupuje ono MY. My máme prdíky, my se učíme na nočník, my jsme začali chodit. Všichni na ní mluví v množném čísle a ona jim tak automaticky odpovídá. Ze začarovaného kruhu unikne většinou jen ta, která uteče alespoň na částečný úvazek do práce. Jedině tam se na ní obrací ostatní lidé jako k jednotlivci. Dokonce si vzpomenou i na její jméno.
Nakonec ještě jedna specialitka. V oné diskuzi padl i dotaz na to, proč matky mluví ve třetím pádě - "teď ti maminka obleče čepičku". Většina odborných knih (a i instinkt ženy) se totiž shodují v tom, že je to nejlepší cesta jak naučit dítě mluvit. Ostatně, proto bývá první slovo dítěte "máma". Protože pořád slyší maminku vyprávět, co se bude dít. Pro bezdětného je to směšný pohled, pro rodiče každodenní normální stav. Dokonce i to proklínané šišlání se teď ukazuje jako výborný učitel emocí pro dítě. Takže otázka je: máme se smát rodičům za to, že na dítě mluví jak blázni (a že se to projevuje i na nich), nebo je v tom máme podporovat a utěšovat je, že je to jen dočasné a brzo to přejde?
